ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.145.2005
sp. zn. 5 Afs 145/2005 - 127
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: JUDr. Z. A., proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu ,
se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti žalobce nyní stěžovatele
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2005, č. j. 6 Ca 250/2004 – 102,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením č. j. 6 Ca 250/2004 - 102 ze dne 18. 8. 2005 Městský soud v Praze
neosvobodil žalobce od placení soudního poplatku za kasační stížnost. Žalobce (dále jen
„stěžovatel“) podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. 2. 2005, č. j. 6 Ca 250/2004 - 45, jímž bylo rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 1. 2001, č. j. FŘ-4428/11/00. S ohledem na skutečnost, že soudní
poplatek za kasační stížnost nebyl zaplacen současně s tímto podáním, byl stěžovatel vyzván
k zaplacení soudního poplatku za podanou kasační stížnost usnesením ze dne 30. 5. 2005, jenž
mu bylo doručeno dne 8. 6. 2005.
Poté stěžovatel podal žádost o osvobození od soudních poplatků a to s ohledem
na jeho osobní, rodinné a majetkové poměry, které popsal tak, že mu bylo doměřeno
v daňovém řízení zaplatit na dani z příjmu částku přes 8 000 000 Kč, přičemž zaplacení této
částky je předmětem soudních řízení. Dále uvedl, že byly proti němu psány články v časopise
E., bylo proti němu zahájeno trestní stíhání a kárné řízení, neboť obojí souviselo s obsahem
článků. Jsou na něho průběžně podávána různá trestní oznámení a stížnosti České advokátní
komoře. Stěžovatel v obavě před rizikem provokací, nemůže přijímat novou klientelu,
náklady na své advokátní kanceláře v P. a B. maximálně omezil, neboť je nucen vynakládat
průběžně měsíčně na režii jejich provozu statisícové částky, v L. ji zrušil. Nepříznivou bilanci
finančních zdrojů a nákladů řešil prodejem několika svých převážně restituovaných
nemovitostí. Zbývající nemovitosti jsou v současné době obstaveny pro pohledávky České
správy sociálního zabezpečení celkově ve výši přesahující částku 500 000 Kč. V roce 2000
obdržel žalobce částku 16 500 000 Kč od Č., kterou po úhradě dluhů převážně vynaložil na
úhradu DPH z vystavených faktur, náklady právního zastoupení apod. Stěžovatel uvedl, že je
připraven doložit, že jeho hospodářský výsledek v posledních letech vykazuje ztrátu, nadto
má zdravotní komplikace, a proto byl nucen se podrobit pobytu v nemocnici a lázeňské péči.
Na výzvu soudu k prokázání svých sociálních a majetkových poměrů stěžovatel
předložil dne 8. 6. 2005 tyto doklady:
- potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech ze dne 7. 6. 2005, kde uvedl své
dluhy v celkové výši 5 918 740 Kč,
- přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období r. 2003 ze dne
24. 9. 2004, dle něhož základ daně po odečtení ztráty činí 11 792 331 Kč, vypočtená daň
za rok 2003 činí 3 721 780 Kč,
- žádost o posečkání daně ze dne 24. 9. 2004 (o žádosti o posečkání se zaplacením
daně z příjmu fyzických osob za rok 2003 v částce 3 721 780 Kč bylo rozhodnuto tak,
že žádost byla rozhodnutím Finančního úřadu Praha-západ ze dne 10. 1. 2005 zamítnuta).
Stěžovatel k potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech doložil:
- rozsudky Nejvyššího správního soudu, kdy žalované věci resp. soudní spory byly
Nejvyšším správním soudem zrušeny a vráceny zpět Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (rozsudky NSS ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5Afs 16/2004 - 60, 17/2004 - 60, 18/2004 - 60),
- usnesení Okresního soudu Praha- západ o nařízení exekuce ze dne 23. 4. 2004,
č. j. Nc 2408/2004 - 9 pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 100 380 Kč,
- usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 6. 2004, č. j. E 932/2004-7
o zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného (tj. stěžovatele)
k uspokojení pohledávky Okresní správy sociálního zabezpečení Praha- západ, ve výši
236 104 Kč,
- usnesení téhož soudu ze dne 15. 6. 2004, č. j. 934/2004-7 o zřízení soudcovského
zástavního práva na jeho nemovitostech k uspokojení pohledávky Okresní správy sociálního
zabezpečení ve výši 27 094 73 Kč,
- usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 9. 2004-27 ‚ kterým bylo rovněž
zřízeno soudcovské zástavní právo na jeho nemovitostech ve výši 189 392 Kč, a to na základě
výkazů nedoplatků Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ,
- usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 31. 12. 2001,
- stížnost na činnost stěžovatele při výkonu jeho advokátní praxe ze dne 29. 3. 2001
a konečné vyúčtování odměny jako správce konkurzní podstaty úpadce O. o. p. v likvidaci ze
dne 21. 12. 2000, podanou u Městského soudu v Praze, dle něhož činila výše odměny J UDr.
A. 8 288 721 Kč, vyplacena byla jen částka 3 000 000 Kč, takže zbývá k doplacení jeho
odměny částka 5 376 271 Kč.
O žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku rozhodl městský soud
kasační stížností napadeným usnesením, když dospěl k závěru, že stěžovatel nenaplnil znaky
ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
aby mohl být od soudních poplatků osvobozen. Soud dále konstatoval, že z daňového přiznání
stěžovatele je zřejmé, že jeho podnikatelskou činností mu vznikají nemalé finanční částky
značně přesahující výši soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 3000 Kč a stěžovatel
má mj. i vysokou částku ve svých pohledávkách, které v případě potřeby může začít
od dlužníků vymáhat. Tyto jeho majetkové poměry rozhodně neodůvodňují přiznání
od soudních poplatků, a to ani zčásti.
K předloženým listinným důkazům stěžovatele soud konstatoval, že nepřihlédl
k tvrzeným skutečnostem vztahujícím se k jednotlivým soudním usnesením, kterými bylo
zřízeno soudcovské zástavní právo na jeho nemovitostech, protože jde o dluhy vůči Okresní
správě sociálního zabezpečení, které vznikly neplacením sociálních dávek. Stěžovatel
je povinen jako každý občan České republiky hradit tyto dávky a pokud tak nečinil a následně
bylo zřízeno soudcovské zástavní právo pro vymožení těchto dlužných částek, nemůže touto
skutečností stěžovatel odůvodňovat své špatné majetkové poměry. Povinnost k hrazení
jednotlivých sociálních dávek vzniká ze zákona a nelze proto jednotlivé nesplacené částky
vydávat za dluhy pro účely osvobození od soudních poplatků. Ohledně dluhů stěžovatele
v celkové výši 5 918 740 Kč, které přiznal v potvrzení o majetkových, osobních
a výdělkových poměrech ze dne 7. 6. 2005, je třeba uvést, že ani tyto dluhy nevedly soud
k úvaze, že by stěžovatel měl být od placení soudního poplatku osvobozen, jestliže na druhé
straně stěžovatel disponuje vysokými částkami plynoucími z jeho podnikání, zejména ohledně
jeho příjmů z pronájmu, a přesto uvedené dlužné částky nezaplatil.
Pokud jde o osobní poměry stěžovatele, na které rovněž poukazoval v souvislosti
s trestním stíháním či stížností na jeho činnost, jde o skutečnos ti vesměs z roku 2001, proto
je soud toho názoru, že nejsou skutečností způsobilou pro osv obození od soudních poplatků
v současné době. Pokud stěžovatel soudu doložil tu skutečnost, že vůči městskému soudu
uplatnil nárok na odměnu jako správce konkursní podstaty ve výši 5 376 271 Kč, lze pouze
konstatovat, že z tohoto důkazu nevyplývá, zda tato částka byla stěžovateli, který uplatnil
tento nárok již v roce 2000, následně soudem přiznána, popř. v jaké výši a zda mu byla
proplacena.
Závěrem soud uvádí, že soud při svém rozhodování byl veden zejména poměrem výše
soudního poplatku za kasační stížnost, o jehož osvobození od placení stěžovatel žádá, k jeho
majetkovým a sociálním poměrům, přičemž dospěl k závěru, že výše finančních prostředků
z stěžovatelova podnikání, včetně jeho finančních pohledávek je nepochybně úměrná
možnostem stěžovatele zaplatit předmětný soudní poplatek ve výši 3000 Kč a nebrání tak
stěžovateli v uplatňování jeho práv soudní cestou.
Proti výše uvedenému usnesení soudu podal stěžovatel dle ust. §102 a násl. s. ř. s.
kasační stížnost.
Stěžovatel brojí v kasační stížnosti proti právnímu názoru městského soudu, ze kterého
vychází napadené usnesení a dle něhož za situace, kdy má účastník řízení pohledávky
za svými dlužníky značného rozsahu, nebo vykazuje v daňovém přiznání základ daně
z příjmů v nemalém rozsahu, jsou tyto skutečnosti pro posouzení jeho majetkových poměrů
natolik rozhodující, že k ostatním okolnostem netřeba přihlíž et a je na místě rozhodnout,
že účastník se od soudních poplatků neosvobozuje.
S tímto názorem se stěžovatel nemůže ztotožnit. Z podnikatelské praxe každého
subjektu je známo, že existence pohledávek za dlužníky není v podmínkách České republiky
vypovídací hodnotou o majetkových poměrech věřitele a to z důvodů obecně známých
problémů souvisejících s vymahatelností práva věřitelů v České republice. Stěžovatel
pochopitelně svoje nároky za dlužníky vymáhá, avšak toto vymáhání je spojeno s obrovskými
náklady na úhradu DPH jen již při jejich vyúčtování, soudních poplatků, nákladů právního
zastoupení, přičemž výsledek takovéhoto vymáhání jak z hlediska úspěšnosti vymáhání,
tak z hlediska časového dosažení uspokojení majetkových nároků, je v České republice
otázkou krajně nejistou. Pokud tedy existence pohledávek stěžovatele za jeho dlužníky
je důkazem nějaké skutečnosti významné při posuzování majetkových poměrů žadatele
o osvobození soudního poplatku, pak jenom potud, že je důkazem o tom, že žadatel
na vymáhání svých nároků musel již značné peněžní prostředky vynaložit a z toho vyplývá,
že mohl mít pouze náklady, nikoliv příjmy a je to tedy důvodem svědčícím obtížnosti
majetkových poměrů žadatele.
Stejně tak soud správně nepostupoval ohledně hodnocení částky 33 914 615 Kč
uvedenou v daňovém přiznání. Tato částka nereprezentuje finanční zdroj, ale pouze základ
daně, do kterého stěžovatel musel zahrnout rezervy z uplynulých let na rekonstrukci svých
nemovitostí, od kterých musel upustit právě pro nedostatek finančních prostředků k jejich
realizaci.
Soud dle stěžovatele nebere v úvahu, že základem majetkové situace každého
podnikajícího subjektu je jeho bilance mezi náklady a příjmy za příslušné období, a že tato
bilance může být nepříznivá bez ohledu na výši příjmů a to i s ohledem na takové skutečnosti,
že např. při vyúčtování svých majetkových nároků musí každý podnikající subjekt mimo jiné
uhradit i DPH v návaznosti na fakturaci, bez ohledu nato, zda a pokud ano, kdy uspokojení
svých nároků vymůže. Jak známo zaplacená DPH není daňově odpočitatelnou položkou
a tedy částky, které jsou na její úhradu vynaloženy, j sou zdaněny v rámci příjmů
podnikajícího subjektu.
Soud se také nevypořádal se skutečnostmi označené stěžovatelem v návrhu
na osvobození od soudního poplatku a to, že po dobu, kdy jeho dříve klient, nyní dlužník Č. je
v České republice vládní stranou je osoba stěžovatele předmětem celé řady nestandardních
postupů ze strany některých státních orgánů a dalších subjektů, kterými je sledována nejen
kriminalizace, ale i postupná ekonomická likvidace stěžovatele jako věřitele vládní strany
dříve, než se žalobce domůže na Č. uspokojení svých majetkových nároků. V podmínkách
České republiky tak nelze uplatnit právo zaručené čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na účinný právní prostředek nápravy
před národním orgánem, i když se porušení dopustili osoby při plnění úředních povinností.
Vedle majetkových poměrů stěžovatele nelze přehlédnout ani skutečnost, že řízení
projednávané zdejším soudem je soudním řízením správním ve kterém před soudem je jedním
z účastníků orgán státu. S ohledem na ústavní princip rovnosti účastníků před soudem se zdá
být v rozporu, aby pokud účastníkem řízení je státní orgán byl tento od soudního poplatku
osvobozen a oproti tomu je-li druhým účastníkem řízení jiný subjekt než státní orgán,
pak tento byl poplatkovou povinností zatížen.
Závěrem stěžovatel uznává, že výše 3000 Kč soudního poplatku v tomto řízení není
příliš vysoká, ale za situace, kdy právě v rozporu s nominálně vysokými pohledávkami
za svými dlužníky, má obstaven nejen veškerý svůj majetek, ale i svoje účty odkazuje
za shora označeného stavu na čl. 3, odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod
a odvolacímu soudu navrhuje, aby osvobození od soudního poplatku, stěžovateli přiznal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná.
Z obsahu stěžovatelovy kasační stížnosti plyne, že se dovolává kasačního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Dle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je
rozhodnutí správního orgánu nicotné.
V projednávané věci ve smyslu výše uvedeného ustanovení nad rámec kasačních
námitek stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud vadu řízení před městským soudem, když
tento posuzoval naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků stěžovatele dle
ustanovení §138 o. s. ř. Soudní řád správní, dle kterého soudy postupují ve správním
soudnictví, obsahuje svou vlastní úpravu v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením, zda tato vada mohla mít
za následek nezákonnost kasační stížností napadeného usnesení a dospěl k závěru, že nikoli.
Dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela
nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li
o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Dle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li
však soud k závěru, ž e návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané
osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže
se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Z výše uvedených formulací je zřejmé, že hlediska pro posouzení naplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků jsou v obou právních předpisech obdobné. Soud
posuzuje pro účely osvobození dle obou výše uvedených ustanovení jednak majetkové
poměry žadatele, resp. dostatečnost jeho finančních prostředků, jednak přihlíží
k opodstatněnosti, či zřejmé nebo zjevné bezúspěšnosti návrhu žadatele.
V daném případě městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro
osvobození, a to s ohledem na jeho majetkové poměry. „Poměry stěžovatele“ pro účely
osvobození dle občanského soudního řádu, stejně jako „dostatečnost prostředků“ pro účely
osvobození dle soudního řádu správního jsou prokazovány shodnými důkazními prostředky.
Městský soud, pokud podrobil zkoumání majetkové poměry stěžovatele, posuzoval též
současně, zda má tento dostatečné finanční prostředky na úhradu soudního poplatku
ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dochází k závěru, že výše uvedená
vada, jíž se městský soud dopustil, nemohla mít vliv na zákonnost napadeného usnesení
a proto se dále zaměřil na přezkum napadeného rozhodnutí dle stěžovatelem uplatněných
námitek.
Jak již bylo výše uvedeno, dovolává se stěžovatel kasačního důvodu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel se domnívá, že městský soud nesprávně došel k závěru, že stěžovatel
nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
K tomuto Nejvyšší správní soud předesílá, že při rozhodování o osvobození
od soudních poplatků soud přihlíží nejen k majetkovým poměrům žadatele, ale též k výši
soudního poplatku. Účelem tohoto institutu je chránit účastníka ve zvláště tíživých sociálních
a finančních poměrech. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele v zákoně
upravena nejsou. Při hodnocení majetkových poměrů žadatele je třeba přihlédnout nejen
k výši jeho příjmů a množství di sponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti
si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet z konkrétního
posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli nebylo
jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo.
V daném případě dospěl městský soud na základě listin (specifikace viz výše)
doložených stěžovatelem, veden při svém rozhodování zejména poměrem výše soudního
poplatku za kasační stížnost k majetkovým poměrům stěžovatele, k závěru, že stěžovatel
nesplňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku, neboť výše finančních prostředků
z podnikání, včetně jeho finančních pohledávek je nepochybně úměrná možnostem
stěžovatele zaplatit soudní poplate k ve výši 3000 Kč a nebrání tak stěžovateli v uplatňování
jeho práv soudní cestou.
Stěžovatel s názorem soudu nesouhlasí a namítá, že existence pohledávek za dlužníky
není v podmínkách České republiky vypovídací hodnotou o majetkových poměrech věřitele
a to z důvodů obecně známých problémů souvisejících s vymahatelností práva věřitelů
v České republice. Pokud tedy existence pohledávek stěžovatele za jeho dlužníky je důkazem
nějaké skutečnosti významné při posuzování majetkových poměrů žadatele o osvobození
soudního poplatku, pak jenom potud, že je důkazem o tom, že žadatel na vymáhání svých
nároků musel již značné peněžní prostředky vynaložit a z toho vyplývá, že mohl mít pouze
náklady, nikoliv příjmy a je to tedy důvodem svědčícím obtížnosti majetkových poměrů
žadatele.
S názorem stěžovatele, že existence pohledávky za dlužníky není vypovídací hodnotou
o majetkových poměrech, nýbrž osvědčuje pouze tu skutečnost, že stěžovatel na vymáhání
svých nároků již značné finanční prostředky vynaložil a tudíž osvědčuje obtížnost
majetkových poměrů stěžovatele, Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
Pohledávky jsou součástí aktiv firmy čili složkou majetku. Občanský zákoník
a obchodní zákoník formulují pohledávku jako protipól závazku druhé smluvní strany,
který je nutné splnit. Soud k existenci pohledávek a k jejich výši při hodnocení poměrů
stěžovatele přihlédnout musel, neboť tyto ovlivňují hospodářský výsledek. Jak již Nejvyšší
správní soud výše uvedl, soud v daném případě nemůže jen hodnotit množství disponibilních
finančních prostředků, ale též přihlíží k možnosti stěžovatele si tyto prostředky opatřit.
Navíc soud neučinil svůj závěr o nenaplnění podmínek pro osvobození od soudních
poplatků pouze na základě výše pohledávek stěžovatele, jejichž vypovídací schopnost
stěžovatel zpochybňuje, ale taktéž přihlížel k vykazovaným příjmům z podnikání a ostatním
údajům stěžovatelem uvedeným.
Kritika soudu ze strany stěžovatele spočívající v nesprávném hodnocení částky
33 914 625 Kč uvedené v daňovém přiznání na řádku č. 34 není opodstatněná. Nelze soudu
vyčítat, že u výše uvedené částky neučinil rozbor v souvislosti se stěžovatelem zmiňovanými
zaúčtovanými rezervami na rekonstrukci pronajímaných nemovitostí, které, jak stěžovatel
zdůraznil, „výrazně ovlivnily“ základ daně a jež nebyly v souvislosti s nedostatkem
finančních prostředků provedeny, neboť stěžovatel soudu rozhodné skutečnosti pro takovéto
posouzení nesdělil a nedoložil.
Důvodem, jež by dokládal naplnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku,
není ani stěžovatelem opakovaně zdůrazňovaná povinnost uplatnit daň z přidané hodnoty
na výstupu v momentu uskutečnění zdanitelného plnění. Na tuto povinnost stěžovatel
poukazuje v souvislosti s náročností vymáhání pohledávek, když uvádí „vymáhání je spojeno
s obrovskými náklady na úhradu DPH jen již při jejich vyúčtování“ a dále jí odůvodňuje svou
nepříznivou majetkovou situaci, když zmiňuje, že „povinnost každého podnikajícího subjektu
uhradit DPH v návaznosti na fakturaci bez ohledu na to, zda a pokud ano, kdy uspokojení
svých nároků vymůže“.
Povinnost uplatnit daň na výstupu v momentu uskutečnění zdanitelného plnění
je zákonnou povinností každého plátce daně, stěžovatele nevyjímaje. Tato povinnost,
jak stěžovatel správně uvedl, není vázána na úhradu vyúčtované služby. Zákon o dani
z přidané hodnoty, dnes platný zákon č. 235/2004 Sb. obdobně jako zákon č. 588/1992 Sb.
platný v rozhodném období, oproti výše uvedené povinnosti staví oprávnění daňového
subjektu – plátci DPH za splnění zákonem stanovených podmínek uplatnit nárok na odpočet
daně u přijatých zdanitelných plnění.
Plněním výše uvedené zákonné povinnosti, jež byla stěžovateli jako plátci DPH jistě
dobře známa, nemůže stěžovatel odůvodňovat své špatné majetkové poměry. Pokud
stěžovatel účtoval poskytnuté služby v tak velkém objemu, musel si být vědom své povinnosti
daň odvést a s výši odvedené daně dopředu kalkulovat.
Taktéž námitka stěžovatele směřující do postupu soudu, který se nevypořádal
se skutečnostmi označené stěžovatelem v návrhu na osvobozen í od soudního poplatku a to,
že po dobu, kdy jeho dříve klient, nyní dlužník Č. je v České republice vládní stranou je osoba
stěžovatele je předmětem celé řady nestandardních postupů ze strany některých státních
orgánů a dalších subjektů, nemůže obstát.
Městský soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, posuzoval
stěžovatelem zmiňované trestní stíhání, stejně jako stížnosti na jeho osobu a dospěl k závěru,
že nejsou skutečností způsobilou pro osvobození od soudních poplatků. S tímto závěrem
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Předmětem rozhodování soudu navíc bylo v daném
případě naplnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku, resp. posouzení,
zda majetkové poměry stěžovatele odůvodňují jeho přiznání, nikoli stěžovatelem tvrzený
nestandardní postup vůči jeho osobě ze stany některých státních orgánů.
Argumentace stěžovatele článkem 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, se jeví Nejvyššímu správnímu soudu nepřípadná, protože stěžovatel má
účinný právní prostředek nápravy. Stejně tak se jeví namítaný rozpor s principem rovnosti
účastníků v soudním řízení spočívající v jednostranném poplatkovém zatížení účastníka řízení
odlišného od státu, když toto osvobození je přiznáno zákonem.
Závěrem je Nejvyšší správní soud nucen zdůraznit, že osvobození od soudních
poplatků je možno přiznat pouze osobě, která objektivně není schopna soudní poplatek
zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci svých práv než cestou soudního řízení.
Při ověřování majetkových poměrů u podnikatelských subjektů nemůže soud presumovat,
že již samotné finanční potíže či insolvence podnikatele, stejně jako existence dluhů
podnikatelského subjektu naplňují bez dalšího podmínky k úplnému nebo částečnému
osvobození od soudních poplatků. Vždy je nutno přihlížet ke konkrétním možnostem žadatele
finanční prostředky si opatřit. Sám stěžovatel v žádosti o osvobození od soudního poplatku
připustil, že určitými a to nemalými finančními prostře dky disponuje, když uvedl, že „náklady
na své advokátní kanceláře v P. a B. maximálně omezil – je nucen vynakládat průběžně
měsíčně na režii jejich provozu statisícové částky“. Smyslem institutu osvobození od
soudních poplatků je, aby účastníku, který se nachází ve výjimečné a pro něj tíživé sociální
(majetkové) situaci, nebránila v uplatnění či bránění jeho práva povinnost zaplatit příslušný
soudní poplatek. Nejvyšší správní soud má z listin doložených stěžovatelem za to,
že stěžovatel se v takovéto tíživé finanční situaci nenachází. Proto se Nejvyšší správní soud
plně ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatel nesplňuje podmínky k osvobození
od soudního poplatku. Postup, kdy městský soud stěžovatele od soudního poplatku
neosvobodil, není v rozporu s čl. 3, odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právní otázky byly městským soudem
posouzeny v souladu se zákonem, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu