ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.163.2005
sp. zn. 5 Afs 163/2005 - 104
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce Mgr. E. M., advokátem JUDr. Pavlem Šedivým, se sídlem Tábor, Údolní 2997, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, Prokišova 5, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. 9. 2005, č. j. 10 Ca 151/2005 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení výše označeného
rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce (dále též stěžovatele) proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 5. 2004, č. j. 3067/130/2003; tímto bylo zamítnuto odvolání žalobce
proti rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře ze dne 15. 1. 2003, č. j. 3193/03/110900/4760,
kterým byl stěžovatel zaregistrován s účinností od 28. 5. 2002 jako plátce spotřební daně
z tabákových výrobků.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Stěžovatel konstatuje, že nehodlá polemizovat
s tím, že závazná informace ve smyslu ust. §46 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., se vztahuje
toliko na právní subjekt, který si ji vyžádal a na zboží, kterého se týká. Soud se však nicméně
musí zabývat i samotnou podstatou věci a jeho rozhodnutí nemůže být v rozporu nejenom
s logikou, ale i s nezpochybnitelnými fakty majícími základ ve fyzikální podstatě věcí a jevů.
Stěžovatel si klade otázku, jak je možné, že tytéž celní orgány při dovozu suroviny firmou U.
B. spol. s r. o. v 80 kg žocích, potvrdí, že se jedná o surový tabák, avšak poté, co stěžovatel
zbaví ryze mechanickým způsobem tuto surovinu na sítech toliko prachu a menších částí listů,
tentýž orgán tento produkt označí za odpad. Stěžovatel dále opětovně zpochybňuje
objektivnost a správnost stanoviska celní laboratoře, stejně jak již uváděl v žalobě, tabák,
který distribuoval nelze kouřit, neboť neobsahuje řez tabáku zcela nezbytný pro to, aby
neustále v dýmce nebo cigaretě nevyhasínal; tento tabák není fermentován ani navoněn.
Stěžovatel se domáhá dále logiky a zkoumání podstaty problému, nesouhlasí s výkladem
soudu ohledně ust. §10 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Tvrdí, dále, že nelze klást
rovnítko mezi působností státního orgánu, kterou je tento nadán ze zákona a tím, že tato
působnost automaticky garantuje potřebnou odbornost a erudici; tímto nesouhlasí
s s odvozováním legitimity a odbornosti celních orgánů při zatřiďování zboží a výrobků,
jak učinil soud. Stěžovatel znovu konstatuje, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces
v tom směru, že aplikace §10 odst. 2 zákona o spotřebních daních, jak s ní soud uvažuje,
zcela zjevně zbavuje účastníka řízení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel předkládá nové
důkazní prostředky, a to, dopisy generálního ředitele cel z e dne 27. 5. 2005 dopis náměstkyně
ministra financí ze dne 17. 8. 2005, dopis CŘ České Budějovice ze dne 26. 8. 2005 a dopis
GŘ cel ze dne 14. 9. 2005, resp. zápis z pracovního semináře pracovníků MF GŘ cel ze dne
20. 5. 2005; přitom dovozuje, v návaznosti na ně, že správní orgán nemá k dispozici normu,
podle které by postupoval opři zkoumání zatříděného vzorku, ale k takové činnosti jeho celní
laboratoře nejsou vybaveny příslušnou akreditací. Stěžovatel nadále tvrdí, že na trh
nedistribuoval tabákový odpad; namítá, že ostatně ani postup při odebírání vzorků
neodpovídal příslušné technické normě. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný odkázal na své předchozí vyjádření k žalobě, dále konstatuje, že stěžovatel
nyní vznáší zcela nové námitky a důvody, které v předchozím řízení neuplatnil (nově
zpochybňuje odbornost a erudici celních orgánů, nově je vytýkána absence akreditace
laboratoří), předkládá nové důkazy, získané až poté, kdy bylo již jednou soudem rozhodnuto,
tedy po datu 23. 7. 2004; o tyto důkazy nově opírá body kasační stížnosti. V průběhu
daňového řízení (resp. řízení o registraci) stěžovatel dokládal pouze různé znalecké posudky,
které nemohly být považovány za zatřídění výrobku pro účely spotřebních daní v smyslu
zákona, nepředložil zatřídění, a to žádným celním orgánem, s výjimkou zatřídění určené
pro jiný subjekt a jiný výrobek. Žalovaný namítá, že skutkovým základem pro rozhodnutí
soudu se mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny v předchozím řízení
před soudem, je proto nepřípustné opírat další kasační námitky nyní o nově získané důkazy.
Znovu poukazuje na skutečnost, že v předmětném daňovém řízení se nezabýval správností
zatřídění nakoupené a skladované suroviny; mezi zatříděním nakoupené a skladované
suroviny a zatříděním a zdaněním konečného výrobku není ve smyslu zákona o spotřebních
daních žádná souvislost. Předmětem zdanění rovněž nebylo nakoupené a skladované zboží –
tedy surovina pro výrobu směsi na vykuřování skleníků. Jelikož finální výrobek, vyrobený
ve smyslu ust. §2 písm. e) zákona o spotřebních daních byl zatříděn celními orgány
do podpoložky kombinované nomenklatury jako nezpracovaný tabák, tabákový odpad, byl
postup správce daně zcela v souladu se zákonem, když stěžovatele z moci úřední zaregistroval
jako plátce spotřební daně.
Kasační stížnost není přípustná.
Dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O věci, která byla Nejvyššímu správnímu soudu předkládána, tento soud již rozhodl
rozsudkem ze dne 24. 6. 2005, č. j. 5 Afs 161/2004 - 66; tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek
krajského soudu, přitom zde Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor, s nímž
stěžovatel nyní v kasační stížnosti polemizuje a nesouhlasí s ním, přitom nově uplatňuje
námitky, v řízení dříve neuplatněné a předkládá důkazy, které byly získány až poté, kdy bylo
napadené rozhodnutí správního orgánu, resp. původní rozhodnutí krajského soudu v řízení
o žalobě vydáno. Nutno přitom nad rámec důvodů pro odmítnutí nabízených důkazů
podotknout, že z odpovědí na dotazy, které stěžovatel učinil na ústředních orgánech (přitom
samotný dotaz není přiložen a jedna z odpovědí ze strany náměstkyně ministra financí
je adresována subjektu od stěžovatele odlišnému), tím méně již potom z interních
metodických zápisů ministerstva financí, nelze dovozovat žádné právní závěry, kterými
by měl být soud vázán; přitom z nich však ostatně dovodit jednoznačný závěr v konkrétní věci
stěžovatele ani nelze.
Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 23. 7. 2004, č. j.
10 Ca 72/2004 - 19 zrušil rozhodnutí žalovaného, přitom vzal za prokázané, že žalovaný
nesprávně vyložil ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních,
pokud vytkl žalobci, že nepředložil důkazní prostředek, tedy zatřídění jím vyráběného
tabákového výrobku celním orgánem, resp. rozhodnutí o sazebním zařazení zboží ve smyslu
ust. §46 celního zákona. Krajský soud dospěl k názoru, že taková povinnost z citovaného
ustanovení pro žalobce (nyní stěžovatele) nevyplývá; konstatoval, že žalobce nebyl v dané
záležitosti dovozcem, tudíž ani celním deklarantem; povinnost předložit požadované doklady
by žalobci vznikla pouze za situace, kdyby byl v postavení dovozce a celního deklaranta.
Aplikaci cit .ustanovení připustil soud v úvahu pouze v případě pravomocně ukončeného
celního řízení, kdy účastník takového řízení má možnost v souladu s ust. §5 písm. b) a §46
odst. 2 celního zákona požádat Ministerstvo financí, Generální ředitelství cel v Praze o vydání
rozhodnutí o sazebním zatřídění zboží. Soud tak vzal za prokázané, že stěžovatel předložil
v daňovém řízení stanovisko celního orgánu – Celního ředitelství Praha, kterým byla
ověřována správnost tarifního zatřídění odřepíkovaného tabáku typu Virginia pod podpoložku
2401 20 10; spisem bylo tedy doloženo, že příslušný celní orgán akceptoval dodavatelem
stěžovatele uvedené tarifní zařazení, správnost deklarovaného zařazení byla dále potvrzena
stanoviskem příslušného celního orgánu a rovněž i předloženým znaleckým posudkem,
z něhož vyplynulo, že surovina dodávaná společností U. B. v období květen – listopad 2002 je
nefermentovaným tabákem, virginského typu, původem z Indie, zařazovaným do podpoložky
2401 20 10. Soud konečně vytkl žalovanému, že neodstranil rozpory mezi sazebním
zařazením, které předkládal žalobce, tudíž nelze jednoznačně potvrdit, že se jedná o výrobek,
který spotřební dani podléhá.
Nejvyšší správní soud nesouhlasil se závěrem učiněným krajským soudem ohledně
prokázání zatřídění výrobku spisem – stanoviskem celního orgánu o zatřídění v rámci celního
řízení o propuštění suroviny do volného oběhu; konstatoval, že uvedeným stanoviskem bylo
prokazováno pouze tarifní zatřídění suroviny dovážené společností U. B., spol. s r. o., nikoli
výrobku – zboží - prodávaného žalobcem. Ve smyslu ust. §46 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb.,
celní zákon ve znění pozdějších předpisů, vydávají celní orgány k žádosti deklaranta
rozhodnutí o celním zařazení zboží nebo o původu zboží (závazná informace). Žádost o
závaznou informaci o sazebním zařazení zboží se může vztahovat pouze na jeden druh zboží;
pro účely vydávání závazných informací se jedním druhem zboží rozumí zboží, které má
stejné složení, shodné technické parametry, stejný účel použití a stejný obchodní název,
případně typové označení (§46 odst. 2). Žádost o závaznou informaci musí být doložena,
nevylučuje-li to povaha zboží, vzorky nebo jinými dostupnými dokumenty, které umožní
celním orgánům správné zařazení předmětného zboží (§46 odst. 5). Závazná informace o
zatřídění zboží je závazná dle ust. §46c odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., pouze pro
zboží, které je uvedeno v celním prohlášení přijatém po vydání této závazné informace. V
daném případě se tak určené sazební zařazení mohlo týkat pouze suroviny, která byla
předmětem dovozu, nikoli výrobku distribuovaného v tuzemsku, byť byl z dovezené suroviny
zpracován.
Podle ust. §46b zákona č. 13/1993 Sb., závaznou informaci může používat pouze
osoba, které byla vydána. Vzhledem k tomu, že závazná informace byla poskytnuta
společnosti U. B., spol. s r. o., nemůže mít právně relevantní účinky pro osobu žalobce.V
projednávané věci bylo podle cit. ustanovení na žádost dovozce U. B. spol. s r. o. vydáno v
celním řízení rozhodnutí o sazebním zařazení zboží – pod podpoložku 2401 20 10, přičemž
toto rozhodnutí je platné pouze pro dovozce, který o zařazení požádal. Nejvyšší správní soud
proto vyslovil, že v žádném případě tak nelze uvedené stanovisko použít jako důkaz v řízení,
jehož předmětem je ověření tarifního zařazení výrobku žalobce (stěžovatele), tedy osoby od
dovozce odlišné, a to tím spíše, nejednalo-li se o totožnost zboží, což lze z ust. §46 odst. 2
celního zákona nepochybně dovodit. Krajský soud tedy zde pochybil, vzal-li za prokázané, že
stěžovatel doložil sazebním zařazením Celního ředitelství Praha vydaném v rámci celního
řízení, že surovina, kterou nakoupil jako surový nefermentovaný tabák, je totožná s následně
produkovaným a distribuovaným výrobkem a spotřební dani nepodléhá. Žalovanému přitom
nesvědčilo důkazní břemeno týkající se vyvrácení správnosti uvedeného zatřídění dovážené
suroviny, neboť ta nebyla předmětem řízení, naopak stěžovatel byl povinen prokázat
správnost jím tvrzených skutečností, tj. zatřídění výrobku, o který se v řízení jednalo – tabáku
na vykuřování skleníku „Cézar“. Nelze tak žalovanému vytýkat to, že neodstranil rozpory
mezi sazebním zařazením. Taková výtka by byla důvodná, pokud by došlo k odlišnému
zatřídění totožného zboží a žalovaný takový rozpor v průběhu důkazního řízení neodstranil; o
takový případ se však ve věci nejednalo; v rámci odvolacího řízení se naopak žalovaný
správností zatřídění znovu zabýval, když požádal o nové stanovisko nezávisle jiný celní
orgán.
Nejvyšší správní soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku zcela jednoznačný závěr stran
tvrzené totožnosti suroviny, kterou stěžovatel distribuoval; přitom odmítl závěr krajského
soudu, totiž, že stěžovatel dále distribuoval totožnou surovinu – tedy surový nefermentovaný
tabák, byť balený v igelitových sáčcích o rozměrech 15 x 18 cm, opatřených žlutohnědým
potiskem s názvem výrobku. Konstatoval, že je nepochybné, že předmětem prodeje byl
výrobek označený „tabák na vykuřování skleníků „César“, tento výrobek jak provedenou
úpravou – prosíváním a zbavením cizorodých prvků přimísených při polní produkci a prachu,
stejně tak i rozvažováním do obalů označených uvedeným názvem, doznal strukturálních
změn; nelze proto setrvat na názoru, že se jedná o výrobek totožný, resp. výrobek stejného
sazebního zatřídění. Ostatně z dikce ust. §46 odst. 2 celního zákona, jak již bylo uvedeno,
nelze dovodit nic jiného, než že se o stejné zboží nejedná. V řízení bylo postaveno na jisto,
že žalobce distribuoval výrobek od dovezené suroviny odlišný. Ostatně stěžovatel již v žalobě
ani nepopíral (resp. sám podrobně uvádí a dokládá mj. i posudkem Jakostního
a technologického centra s. r. o. v Praze ze dne 26. 11. 2002), jak bylo s dovezenou
komoditou nakládáno; není tedy sporu o tom, že manipulací doznal původní předmět dovozu
změn. Nyní vznášené námitky, jakož i dodatečně předkládané důkazy, jsou proto zcela
bezpředmětné (s odkazem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soudu tuto skutečnost
konstatuje, bez ohledu na to, že důvod nepřípustnosti kasační stížnosti je dán již ust. §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. a nepřísluší mu proto již zabývat se jednotlivými kasačními námitkami
stěžovatele).
Nejvyšší správní soud při posuzování právní otázky jednoznačně zodpověděl,
co se rozumí výrobou, přitom se neodchýlil od konstantní judikatury Ústavního soudu, resp.
Nejvyššího soudu a tuto otázku vyložil shodně. Pokud stěžovatel nakoupenou surovinu dále
přesíval, třídil, rozvažoval, balil a konečný produkt označil názvem, který předurčoval jeho
účel použití, zhotovoval předmět – výrobek určený k odbytu. Na základě zjištěného
skutkového stavu, o němž nebylo v řízení pochyb, nelze na činnost stěžovatele pohlížet jinak,
než na výrobu, jejímž výsledkem byl výrobek určený k prodeji (zboží) odlišný od dováženého
zboží - suroviny, kterou žalobce nakoupil k dalšímu zpracování.
V daném případě prokázal žalovaný správní orgán, že došlo ke změně celního
zatřídění žalobcem produkovaného výrobku. Nejvyšší správní soud stran kompetence orgánů
příslušných k zatřídění, poté, kdy stěžovatel předkládal pouze znalecké posudky, nikoli
zatřídění celního orgánu, které by se týkalo jiné než původně dovážené suroviny, konstatoval,
že zatřídění zboží pod nomenklaturu celního sazebníku je otázkou složitou a vysoce
odbornou, a proto k jejímu zodpovězení nemůže být příslušný kdokoli, ale pouze orgán
nadaný k tomu příslušnou garancí. Stanoví-li ust. §10 odst. 2 zákona o spotřebních daních,
že správce daně uzná pro účely správného zatřídění vybraných výrobků do číselného označení
zatřídění provedené celními orgány, činí tak nikoli pouze pro případy dovozu, jak mylně
dovozuje krajský soud, ale i pro všechny případy, kdy je předmětem řízení ověření správnosti
zatřídění výrobku. V této souvislosti nesouhlasil Nejvyšší správní soud se závěrem krajského
soudu, že zatřídění celními orgány je relevantní pouze v případech pravomocně ukončeného
celního řízení. Důvodnost svěřené kompetence celním orgánům dále dovozoval Nejvyšší
správní soud přitom např. úpravou v zákoně č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty v §16
odst. 1 a 2 stanoveno, že pro správné zatřídění zboží do číselného kódu je rozhodná informace
celních orgánů o sazebním zařazení zboží. Je zcela nepochybné, že pláce daně z přidané
hodnoty není pouze osoba, která je dovozcem, resp. deklarantem, tudíž závaznost informace
není relevantní pouze pro účastníka celního řízení, ale pro účely daně obecně. Stejně tak
stanovil např. i §40 zákona o spotřebních daních odkazy na číselné kódy celního sazebníku
pro účely sazby spotřební daně z tabákových výrobků, spojitost tohoto ustanovení a ust. §10
odst. 2 je proto nutno vykládat v tomto kontextu, což stěžovatel pomíjí.
Nejvyšší správní soud stran legitimity celních orgánů konstatoval, že celní orgány
(v daném případě Celní ředitelství Praha) jsou příslušné k vydávání závazných informací
o sazebním zařazení zboží (a obecně clo, k jehož vyměření jsou příslušné se stanoví z celní
hodnoty a sazebního zařazení dle celního sazebníku), lze konstatovat, že tyto orgány jsou
nadány potřebnou odborností a působí legitimně na tomto úseku státní správy. Uvedenou
skutečnost lze přímo dovodit i z ust. §3 odst. 1 celního zákona, ze kterého vyplývá, že celní
orgány jsou orgány státní správy s působností v oblasti celnictví, celní politiky, celních sazeb
(tyto byly určeny podpoložkou celního sazebníku, resp. sazebním zařazením) a dalších
oblastech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z výše uvedeného tak vyplývá,
že celní orgány jsou orgány vykonávající státní správu na úseku sazebního zařazení zboží
a jsou orgány k určení sazebního zatřídění příslušnými. Na základě výše uvedeného Nejvyšší
správní soud konstatoval relevantnost sazebního zařazení provedeného celními orgány,
a to jak ve formě rozhodnutí, tak i posudku či odborného vyjádření pro jiné správní orgány,
kde forma rozhodnutí (dle §46 celního zákona) nepřichází v úvahu. Zatřídil-li celní orgán
výrobek, který žalobce distribuoval pod podpoložku 2401 30 00 jako tabákový odpad,
je takové zatřídění závazné pro daňové řízení a správce daně, ale i daňový subjekt, je takovým
zatříděním vázán. Soud proto odmítl námitky stěžovatele stran libovůle celních orgánů
při provedeném zatřídění, které nyní rozšiřuje i na nesprávnost postupu při samotném odběru
vzorků, přitom konstatoval, že mu v tomto řízení nepřísluší posuzovat žalobcem
zpochybňované metody prováděných expertíz, apod.; přitom uzavřel, že existuje-li všeobecně
uznávaná metoda, která je obecně celními laboratořemi používána pro vyhodnocení vzorků,
nelze pouze v tom, že žalobce si dokáže představit metodu jinou, spatřovat libovůli celního
orgánu.
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval,
že harmonizovaný systém popisu a číselného označování zboží je mezinárodní nomenklatura,
kterou používá pro rozdělování a kódování zboží v současné době 176 zemí, teritorií a celních
nebo ekonomických unií. Tento systém je základem nomenklatury, kterou používá
pro rozdělení a kódování zboží celní sazebník vydávaný nařízením vlády České republiky.
Přístupem k Mezinárodní úmluvě o Harmonizovaném systému popisu a číselného označování
zboží se Česká republika zavázala dodržovat ustanovení obligatorních částí, zejména
nomenklatury, poznámek ke třídám a kapitolám, všeobecných interpretačních pravidel,
vysvětlivek a rozhodnutí o sazebním zařazení zboží. Zařazení do čísel a položek
harmonizovaného systému je určováno pomocí poznámek ke třídám nebo kapitolám,
které mají stejnou závaznou účinnost jako čísla a položky, a které tvoří nedílnou součást
Harmonizovaného systému jako celku. Nejvyšší správní soud se nemá důvod domnívat,
že celní orgány při sazebním zařazení výrobku v případě žalobce postupovaly nezákonně
a interpretovaly pravidla pro zatřídění předmětného výrobku nestandardně.
Nejvyšší správní soud konečně ve svém zrušujícím rozsudku krajskému soudu vytknul
namítanou rozpornost vyhodnocených odebraných vzorků, když byl srovnáván vyhodnocený
vzorek odebraný při dovozu se vzorkem odebraným žalovaným z výrobku prodávaného
stěžovatelem Odůvodnil, proč se nemohlo o rozpornou informaci jednat, týkala-li se tato
různého zboží. Správce daně provedl v provozovně žalobce odběr tří vzorků, přičemž jeden
byl ponechán stěžovateli, nebránilo mu tedy požádat o jeho posouzení kterýkoli celní orgán –
celně - technickou laboratoř, přičemž takové posouzení, bylo-li by odlišné od posouzení,
kterým disponoval správce daně, by bylo stejně závazné a tehdy by byl dán důvod
k odstranění pochybností správcem daně. Prokazoval-li však stěžovatel celní zatřídění
stanoviskem vydaným ohledně jiného zboží, resp. znaleckým posudkem znalce z oboru
potravinářství a ochrany přírody, nemůže se jednat o důkazy, kterými by byl prokázán opak
tvrzení správce daně, podloženého v souladu s ust. §10 odst. 2 zákona o spotřebních daních
informací orgánu kompetentního danou informaci poskytnout. Ze stejného důvodu jsou zcela
bezvýznamné informace (přípisy a odpovědi MF, resp. GŘ cel), kterými stěžovatel nyní
zpochybňuje a dokládá neexistenci technické normy, která by definovala tabákový odpad;
resp. akreditaci a další.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právní otázka ohledně aplikace ust. §3, §10
odst. 2 a ust. §2 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb., byla krajským soudem posouzena
nesprávně, a proto rozsudek, kterým bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno, zrušil, přitom
zavázal krajský soud závazným právním názorem stran skutečností výše uvedených.
Krajský soud v Českých Budějovicích zcela respektoval právní názor Nejvyššího
správního soudu a převzal jej do odůvodnění svého rozhodnutí dle ust. §110 odst. 3 s. ř. s.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti nenamítal, že by se krajský soud závazným
právním názorem neřídil. Stěžovatel naopak konstatuje, že Krajský soud v Českých
Budějovicích právní názor Nejvyššího správního soudu respektoval, avšak s tímto názorem
stěžovatel nesouhlasí, stejně shledává pochybnosti v odůvodnění rozsudku Nejvyššího
správního soudu a dovolává se logického posouzení podstaty věci samé.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než postupovat
dle ust. §104odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 3 a §120
s. ř. s., podle kterých nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu