ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.52.2005
sp. zn. 5 Afs 52/2005 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce Č., a. s., proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11,
Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 4. 2005, č. j. 5 Ca 43/2004 - 38,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, č. j. 5 Ca 43/2004 - 38
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2004,
č. j. 10619/03-21-5, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu
Beroun ze dne 12. 9. 2003 č. j. R/300002/2003, kterým bylo žalobci uloženo zaplatit
zaručenou částku celního dluhu za dlužníka Ch., a. s. ve výši 65 394,-Kč.
Městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost, když shledal
důvodnou žalobní námitku žalobce, který v žalobě namítal, že rozhodnutí žalovaného
nesplňovalo zákonné podmínky, neboť žalovaný rozhodnutím, které vydal současně doplnil
příslušné rozhodnutí celního úřadu a současně zamítl odvolání. Současně žalobce, bez ohledu
na namítanou vadu rozhodnutí, obsáhle v žalobě namítal nesprávnost výkladu pojmu globální
záruka, který žalovaný aplikoval, popsal skutkový případ, jakož i správní řízení, které
předcházelo vydanému rozhodnutí, nezpochybňoval přitom samotnou výši dluhu, který byl
povinen uhradit, ale pouze to, že jeho ručení z titulu globální záruky již bylo vyčerpáno
a tudíž již za předepsanou částku neručí.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud podle něj
nesprávně dovodil, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny dluhy téhož dlužníka,
které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, přitom dovodil, že jednotlivé celní dluhy,
a to i ty, které vzniknou do budoucna se sčítají. Z ust. §257 celního zákona pak vyložil, že je
povinností celních orgánů určit výši konkrétního zajištění i v případě, že přesná výše celního
dluhu není známa, v tom případě má být jimi odhadnuta nejvýše možná výše příslušného
celního dluhu nebo dluhů, které vznikly nebo by mohly vzniknout z operací, které mohou
připadat v úvahu stran konkrétního případu a mají být zajištěny. Městský soud účelově
dovodil povinnost plnění daňového dlužníka do limitu nejvyšší částky uvedené v záruční
listině za souhrn dluhů dlužníka. Stěžovatel namítá, že z ust. §256 lze dovodit jedině možný
dopad globální záruky na každý celní dluh, pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem
akceptován a který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo několika operací.
Stěžovatel namítá, že zásadu jednoznačného určení výše závazku ručitele akcentovanou
soudem, s odkazem na citaci ust. §257 celního zákona a text záruční listiny, lze nepopiratelně
na základě cit. ustanovení takto interpretovat, včetně důsledků pro ručitele, který nesmí být na
pochybách o tom, k čemu a v jaké výši se zavazuje. Na rozdíl od soudu však stěžovatel
vztahuje v souladu s dikcí ust. §256 a 257 celního zákona soudem formulovanou zásadu
k vzniklému celnímu dluhu, jenž by mohl vzniknout v souvislosti s dovozní operací, tj. ke
konkrétnímu dluhu spojenému s individuálně určeným dovozem. Nelze mít pochybnosti
o tom, že v jednotlivých dovozech nelze spravedlivě po ručiteli požadovat zaručení vyšší
částky, než je uvedena jako nejvyšší v záruční listině, tak tomu však nebylo. Uplatnění
poslední věty ust. §257 celního zákona, výslovně zmiňující globální zajištění, lze dle názoru
stěžovatele interpretovat pouze v těch případech, kdy se jedná nap. o zajištění celního dluhu
vzniklého v souvislosti s propuštěním zboží do režimu dočasného použití s částečným
osvobozením od cla, tj. za okolností, kdy celní dluh pravidelně měsíčně roste o stanovenou
procentní míru. Tvrzením soudu nesvědčí ani ust. §257 odst. 1 písm. b) celního zákona, které
upravuje stanovení výše zajištění celního dluhu a které používá jak pojem celní dluh, tak
pojem celní dluhy, a to z důvodu, že upravuje výši zajištění v případech individuálního
zajištění celního dluhu a současně v případech globálního a paušálního zajištění celního
dluhu, u nichž po dobu zajištění zpravidla dochází k zajištění řady celních dluhů. Tvrzení
soudu o výši plnění ručitele, tak jak je vyložil, je zcela neprůchodné, neboť celní orgány by
v takovém systému nemohly vědět a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh je ještě krytý
existující globální zárukou nebo nikoli. Z povahy a principů globální záruky plyne, že tato
bude používána i souběžně, např. ve stejnou hodinu na více celních úřadech. Právní důsledek
zmíněné nejistoty by se promítl, v souladu s ust. §121 celního zákona, do nemožnosti
propuštění zboží do navrženého režimu a zajištění celního dluhu globální zárukou by ztratilo
svůj smysl, neboť její poskytnutí by celním orgánům nezaručovalo, že v době propuštění
zboží je celní dluh ve správné výši zajištěn. Pro úplnost stěžovatel odkazuje rovněž na
stížnost, která byla ručitelem uplatněna pod č. 55631/00 a 55728/00 u Evropského soudu,
který neshledal ve výkladu provedeném celními orgány nepředvídatelnost právních důsledků;
přitom dále konstatuje, že závěry soudů jsou jasné a shodné s legislativou platnou v té době;
dotčené osoby se musí poradit, aby mohly předpokládat následky, které by mohly vzniknout;
to platí zvláště, jedná-li se o profesionální činnost vyžadující určitou opatrnost a rychlé
zhodnocení rizika podnikání. Soud mimo jiné rovněž konstatuje, že celní orgány poskytly od
počátku koherentní výklad co se týče uplatněných předpisů, tento byl potvrzen i soudy. Bylo
tedy na stěžovateli (tj. zde žalobci) aby se informovali o praxi celních orgánů a zhodnotili
riziko, které pro ně přijetí ručení představovalo.
Z výše uvedeného podle stěžovatele plyne, že předvídatelnost závazku ručení podle
ručící listiny uvedené v Příloze č. 25 vyhl. č. 92/1993 Sb., nelze zpochybňovat s dovoláváním
se na nejednoznačnost předpisu. Stěžovatel vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s názorem
vysloveným v napadeném rozsudku a tento považuje za správný. Ve svém vyjádření se
rovněž omezil pouze na argumentaci k výkladu pojmu globální záruka, žalobce cituje
ustanovení §256 a §257 odst. 1 celního zákona, ve kterých byl dle žalobce tento institut
velmi stručně vymezen. Veškerá další úprava práv a povinností ručitele byla zakotvena
v textu záruční listiny, jejíž závazný formulář byl stanoven právním předpisem, a to přílohou
25 k vyhl.č.92/1993 Sb., ve znění platném ke dni vystavení záruky Č., tato její text
a z něho vyplývající obsah práv a povinností chápala tak jak dále uvádí. Žalobce uvádí, že
vystavil záruční listinu dle vzoru uvedeného ve vyhl.č.92/1993 Sb. a jakékoli pozdější změny
tohoto právního předpisu nemají na obsah záruční listiny a na výklad jejího textu žádný vliv.
Pokud záruční listina vystavená žalobcem výslovně stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše
37 000 000 Kč, aniž by bylo výslovně uvedeno, že ručení se obnovuje v případě dalšího
celního dluhu, pak je nutno trvat na výkladu, že částka uvedená v záruční listině je
stanovením maximální výše, do které se ručitel zavázal za dlužníka plnit a zároveň výše, která
nemůže být překročena. V této souvislosti žalobce zmiňuje a srovnává texty záručních listin
dle vyhlášky č. 92/1993 Sb. a vyhlášky č. 135/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že tato posledně
citovaná prováděcí vyhláška nabyla účinnosti až dnem 1. 7. 1998 a předchozí vyhláška
účinná v době vystavení záruční listiny obdobný text neobsahovala, je nutné na základě
argumentu a contrario dovodit, že záruční listina vystavená Č. poskytuje odlišný způsob
zajištění, než je tomu v případech, kdy bylo postupováno dle vyhlášky posledně citované.
Jako reakci na novou vyhlášku č. 135/1998 Sb., Česká národní banka zakázala peněžním
ústavům globální celní záruky poskytovat, a to právě s ohledem na skutečnost, že je
nepřípustné, aby se banky zaručovaly za závazky, jejichž výši nelze předem určit. Dle ust.
§12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách by taková celní záruka poskytnutá žalobcem na
neurčitou výši celních dluhů neplatná. Žalobce považuje svou interpretaci pojmu globální
záruka za logickou a k tomuto uvádí, že mělo-li by být ručení neomezené, pak by naprosto
ztratilo svůj smysl ustanovení §257 odst. 1, poslední věta, celního zákona, které celním
orgánům ukládá povinnost určit takovou výši globálního zajištění, aby byl dluh vždy zajištěn
Dále žalobce uvádí, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR, ale i Evropského soudu pro
lidská práva jednoznačně vyplývá, že právní předpis, na jehož základě je činěn zásah do práv
zaručených Listinou základních práv a svobod, popř. Evropskou úmluvou o lidských právech,
musí být zcela určitý a jednoznačný a musí umožňovat osobě, které se týká, předvídat
důsledky, které z takového zákona vyplývají, aby mohla upravit své chování v souladu
s předvídatelnými důsledky určitého aktu (např. rozsudky E. ve věcech K. a H. z roku 1990,
A176- A a A176-B nebo rozsudek ve věci S. T. z roku 1978, A- 30, popř. plenární nález
Ústavního soudu ČR uveřejněný pod č.25/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek I., str.197).
Žalobce odkazuje na čl. 2 odst. 2 a dále na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Zmiňuje plenární nález Ústavního soudu uveřejněný pod č.
16/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který zdůraznil, že příkazy obecně
závazných právních předpisů musí být zřetelně a přesně definovány, protože v právním
a ústavním státě není důležité jen to, jakým způsobem jsou schopny zákony interpretovat
soudy, ale také jak si tyto zákony bude vykládat občanská veřejnost, když právní nejistota
občanů znamená ztrátu věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň.
Ústavní soud rovněž opakovaně ve své rozhodovací praxi jednoznačně konstatoval
(plenární nálezy č. 21/1996, č. 98/1996, č.50/1997, č. 141/1998), že v situaci, kdy z textu
veřejnoprávního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení nevyplývají jednoznačné povinnosti
účastníka vůči orgánu státní správy a kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě
různé interpretace, nelze taková ustanovení účelově vykládat v neprospěch účastníka
za použití nepřiměřeného, extenzivního a účelového výkladu, který zasahuje do některého
ústavně garantovaného základního práva a je povinností všech státních orgánů interpretovat
dané ustanovení ústavně konformním způsobem. V praxi to znamená, že pokud
nejednoznačnost určitého právního předpisu implikuje různé interpretace, nelze přijmout tu,
jež je k tíži dotčeného subjektu.
Orgány veřejné moci uložily žalobci povinnost, kterou zákon výslovně neukládá, která
ze zákona jednoznačně nevyplývá a která není uložena ani jiným právním předpisem
vydaným na základě zákona, čímž porušily zásadu stanovenou v článku 2 odst. 3, v článku 4
odst. 1 a článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tak byl nucen činit něco,
co zákon neukládá, ale pouze a jenom rozhodnutí orgánu veřejné moci, které se opírá
o extenzivní výklad právního předpisu.
Vymáhání plnění na základě záruky dle §256 celního zákona je zásahem orgánu
veřejné moci do majetkové sféry právnické osoby ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a žalobce má
za to, že byl napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci zbaven majetku v rozporu
s veřejným zájmem a v rozporu s podmínkami, které stanoví zákon. Podle ustanovení čl.1
Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,
která je mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy „ každá fyzická nebo právnická osoba má
právo pokojně užívat svůj majetek“ a „nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou
veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva“.
Pokud se jedná o rozhodnutí Evropského soudního dvora, které stěžovatel uvádí, považuje je
žalobce za nepřípadné v projednávané věci, neboť soud zde prohlásil nepřijatelnost návrhů,
aniž se věcí samou zabýval.
S ohledem na výše uvedené žádá žalobce, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje především za nutné předeslat, že Městský soud
v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného postupem podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
pro nepřezkoumatelnost, neboť rozhodnutí žalovaného shledal vnitřně rozporným
a nesrozumitelným, současně však v rozhodnutí vyslovil právní názor ve věci samé, kterým
žalovaného ve věci nepřímo zavázal. Měl-li by totiž žalovaný vydat nové rozhodnutí
(„přezkoumatelné“), je zcela zřejmé z rozhodovací praxe Městského soudu v Praze
v identických věcech, že jiný právní názor než nyní, jakož i v desítkách věcí již rozhodnutých
tímto soudem, by neobstál.
Podle ust. §109 odst.3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé anebo, jeli napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Zrušil-li Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti, současně však nad rámec žalobních námitek, které žalobce vznesl,
vyslovil v rozsudku i právní názor, jímž byl se byl nucen žalovaný v případě vydání nového
rozhodnutí bezesporu řídit, zatížil rozhodnutí vadou ve smyslu výše cit. ustanovení s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by rozhodnutí žalovaného trpělo vadou,
která by mohla způsobit jeho nesrozumitelnost, resp. že trpělo vnitřním rozporem. Nelze
přitom v této souvislosti pominout ani skutečnost, že Městský soud v Praze rozhodoval
souběžně již řádově desítky žalob v této věci žalobce a žalovaného (týkajících se vymezení
obsahu pojmu globální záruka), přitom v žádném případě nevznikly pochybnosti o tom, že by
rozhodnutí pro žalobce bylo nepředvídané, překvapivé nebo nesrozumitelné, neplatné nebo
dokonce nicotné, jakož i nepřezkoumatelné. Ostatně takovou skutečnost v žalobě ani sám
žalobce nenamítal, když pouze konstatoval, že žalovaný nepostupoval v souladu s ust. §50
odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů,
jestliže napadeným rozhodnutím doplnil rozhodnutí celního úřadu a zároveň zamítl odvolání;
přitom cit. ustanovení umožňuje pouze alternativní rozhodnutí, tzn. že odvolací orgán může
rozhodnutí změnit nebo zrušit, jinak odvolání zamítne. Naopak z rozhodnutí samotného
vycházel a s jeho obsahem byl srozuměn, když namítal, že již částka jeho ručení byla
vyčerpána a další požadované ručení v žalobě shodně s rozhodnutím žalovaného
specifikované mu nesvědčí.
Ze spisu vyplynulo, že žalobce vystavil dne 8. 3. 1996 záruční listinu č. H61NO4116
pro jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky); tuto následně doplnil dne
27. 3. 1998. Poskytnutou globální zárukou se žalobce zavázal uhradit případný celní dluh pro
deklaranta CH., a. s., K. 46, P. 10, až do částky uvedené v záruční listině. Dne 11. 3. 1996
byla záruční listina přijata Generálním ředitelstvím cel. Dne 27. 3. 1998 byl text záruční
listiny změněn tak, že záruka se poskytuje vůči celním úřadům v České republice až po
nejvyšší částku 37 000 000 Kč. Z titulu výše uvedené záruky žalobce uhradil orgánům celní
správy částku ve výši 37 000 000 Kč, a to na základě dřívějších rozhodnutí celních orgánů.
Rozhodnutím Celního úřadu Beroun R/300002/2003 bylo žalobci uloženo zaplatit celní dluh
vzniklý v souvislosti s dovozem vyměřený rozhodnutím JCD ev. č. 1177205801066-7 ze dne
1. 9. 1998 ve výši 65 394,- Kč a to na základě záruční listiny č. H61NO4116 ze dne 11. 3.
1996, ve které se žalobce zavázal, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši
celního dluhu; zaručená výše činí 37 000 000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce
odvolání, o němž rozhodl stěžovatel dne 17. 2. 2004 tak, že odvolání zamítl. Odvolací orgán
přitom v rámci odvolacího řízení doplnil, nikoli však změnil, rozhodnutí celního úřadu, a to
tak, že k vytýkaným nepřesnostem v platebním výměru, které žalobce v odvolání uplatnil,
tyto odstranil a v odůvodnění jejich vznik vysvětlil. Vytýkané nepřesnosti neměly v žádném
případě vliv na výši požadované částky, ani její specifikaci, rozhodnutí obsahovalo veškeré
náležitosti, byť některé z nich nebyly uvedeny zcela přesně. Rozhodnutí odvolacího orgánu
tvoří s rozhodnutím prvostupňového orgánu jeden celek, podle ust. §50 odst.3 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle kterého bylo postupováno, je odvolací orgán
oprávněn odstraňovat vady řízení, nejedná-li se o vady skutkové, které by vedly ke zcela
jiným závěrům právním. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Uvedl-li žalovaný ve výroku
rozhodnutí, že současně doplňuje rozhodnutí celního úřadu, pochybil v tom, že tak učinil
s odkazem na ust. §50 odst.6 cit. zákona; toto pochybení však nemohlo mít vliv na zákonnost
rozhodnutí a takovým postupem nebyl žalobce nikterak zkrácen na svých právech ani nebyla
jakkoli ztížena možnost domáhat se jejich ochrany. Žalobce podal odvolání, v němž směřoval
námitky k meritu věci samé, následně podal
i žalobu. V odůvodnění svého rozhodnutí se žalovaný řádně vypořádal se všemi námitkami,
jakož i s provedeným upřesněním ( d opl něním) prvostupňového rozhodnutí; nemohlo být tak
jeho rozhodnutí považováno za nezákonné, tím méně za nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud se s vyslovenou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného,
jak učinil Městský soud v Praze neztotožnil. Současně však považuje za nutné konstatovat, že
pokud by se omezil pouze na takto učiněný závěr a rozhodnutí Městského soudu v Praze
zrušil již z tohoto důvodu, aniž by se zabýval posouzením právní otázky, která byla
v předmětném rozsudku kasační stížností napadeném vyslovena, zaujal by ryze formalistický
postoj, který je nutno při respektování zásad spravedlivého procesu odmítnout.
Ve zrušujícím rozsudku soud vyslovil právní názor stran institutu globální záruky,
o kterou se v projednávané věci jednalo. Konstatoval přitom, že gramatickým výkladem
pojmu globální záruka je třeba dovodit, že globální zajištěním (celkovým, úhrnným) jsou
zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, tedy i ty, které vzniknou v budoucnu; přitom
tyto se sčítají. Soud přitom vycházel z toho, že uvedený institut je veřejnoprávní, proto práva
a povinnosti účastníků řízení jsou upraveny kogentně a právní předpisy neumožňují rozšiřující
výklad. Z ustanovení §257 odst. 1 celního zákona soud dovodil, že je povinností celních
orgánů vždy určit nebo alespoň odhadnout výši konkrétního zajištění. Jestliže byl přijat
závazek limitovaný v záruční listině do výše 37 000 000,- Kč, nepřipadá v úvahu, aby bylo
dovozováno, že ručitelský závazek je vyšší. Opačný výklad, tak jak je prezentován
žalovaným, totiž že banka poskytuje záruku za neurčitý počet celních dluhů téhož dlužníka
vždy do výše uvedené v záruční listině by znamenal, že celková výše poskytovaného ručení
není určitá a závazek takto sjednaný by byl absolutně neplatný pro neurčitost a v rozporu
s institutem ručení vůbec. Městský soud v odůvodnění dále poukázal na judikaturu Ústavního
soudu (Pl. ÚS 54/2000), přitom z ní dovozuje, že uvedené usnesení obsahuje jiný výklad
pojmu globální záruka, než jaký učinily celní orgány; rozhodl-li by soud ve shodě se
stanoviskem celních orgánů, neakceptoval by výklad učiněný Ústavním soudem.
Spornou otázkou ve věci samé, která je podstatou sporu, je výklad pojmu globální
záruka, resp. výklad rozsahu ručení při této záruce ve smyslu ustanovení §256 celního
zákona. K této věci, právě s cílem odstranit rozpory v dosavadní judikatuře krajských soudů,
zaujalo stanovisko Plénum Ústavního soudu (usnesení Pl. ÚS 54/2000) dne 23. 1. 2001.
Ústavní soud v něm konstatoval, že výklad zákona, které poskytují celní orgány při aplikaci
globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu má oporu jak v zákoně,
jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, tak i ve slovním textu zákona
(singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn blíže nespecifikovaných
celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože se globální záruka
vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno po
ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu. V případě, kdy celní orgán stanovil
nejvýše možný celní dluh nižší než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše přijaté
globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel neodpovídá.
Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět jako event.
části záruky na další dovoz. Pokud clo naopak přesáhne výši globální záruky, nelze touto
dovoz zajistit.
Nejvyšší správní soud, na základě úvah níže uvedených, dospěl ke stejnému závěru
stran výkladu a obsahu pojmu globálního ručení, jak učinil Ústavní soud, přitom se
neztotožňuje se závěry, které Městský soud v Praze stran uvedeného usnesení nesprávně
dovodil, dospěl-li k závěru, že výklad tohoto pojmu učiněný Ústavním soudem a celními
orgány je jiný.
Globální zajištění celního dluhu bylo v rozhodné době upraveno v ustanovení §256
celního zákona tak, že na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu,
který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním
dlužníkem. Gramatickým výkladem zákonného textu tohoto ustanovení nutno dovodit, že
globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po
dobu trvání globálního zajištění. Stejně tak je nutno dovodit již ze samotného pojmu „globální
záruka“, který svým jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna všechny celní
dluhy určitého dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních dluhů, pak by
globálního zajištění nebylo třeba. Globálnost poskytnuté záruky je nutno v daném případě
chápat nikoli ve vztahu k výši ručení tak jak to učinil žalobce a následně i Městský soud
v Praze, nýbrž ve vztahu k neomezenému, blíže neurčenému počtu dovozů.
Ke stejnému závěru nutno dojít též vyložením toho, co je smyslem a účelem
globálního zajištění celního dluhu. Pro vyřešení otázky účelu tohoto zajišťovacího institutu je
nutno vycházet ze samotného institutu celního dluhu a jeho vzniku. Celní zákon definuje celní
dluh jako povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo
příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu). Celní dluh vzniká několika zákonem
předpokládanými způsoby a výše dluhu nemusí být v době zahájení celního řízení známa.
Celní řízení je podle §100 odst. 2 celního zákona zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní
prohlášení na propuštění zboží do navrženého režimu nebo na ukončení režimu.
Z ustanovení §238 celního zákona pak vyplynulo, že celní dluh při dovozu vzniká
vždy při každém jednotlivém dovozu, a to okamžikem přijetí celního prohlášení. Z výše
uvedeného je zřejmé, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu
dohledu vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Teprve
odnětím zboží celnímu dohledu je najisto postaveno, že celní dluh vznikl, protože dříve, než
byl celní dohled proveden, nebylo možno výši celního dluhu zjistit. Ze znění celního zákona
naopak nelze nikterak dovodit, vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně tak ze
zákonných dikcí ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona, upravujících ručení
v celním řízení, je zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se ručení
poskytuje, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití
jednotného čísla (singulár) ve výše citovaných ustanoveních. Taktéž ze samotného textu
záruční listiny (Vzor záruční listiny z přílohy č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb.
platného do 1. července 1998), kdy „níže podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku
až do maximální výše Kč a zavazuje se, že společně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky až
do výše stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem.“ vyplývá, že se ručitel zavazuje
„společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční
listina použita k zajištění celního dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci), tak
tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině, resp.
ručitel v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě za nezaplacený
celní dluh až do částky uvedené v záruční listině.
Zákonnému pojmu „dluh z jedné nebo několika operací“ nutno pak rozumět tak, že
dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné
celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná pak o situaci, kdy totéž zboží
je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno do
režimu volného oběhu. Několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží nejprve
propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propouštěno do režimu
volného oběhu.
Na uvedených závěrech nic nemění ani žalobcem namítaná skutečnost, že vyhláška č.
92/1993 Sb. ČR, která globální zajištění celního dluhu upravovala, byla nahrazena vyhláškou
č. 135/1998 Sb. ČR, která byla s účinností od 1. 7. 1999 též novelizována. Vyhlášky jakožto
normy podzákonné, byly vydány k provedení celního zákona, přičemž zákonná úprava
globálního zajištění celního dluhu zůstala novelizací celního zákona téměř nedotčena. Změna
učiněná ve vzoru záruční listiny v příloze vyhlášky č. 135/1998 Sb. pouze upřesňovala
formulaci prováděcích předpisů, aniž by se měnil obsah zákona či jeho výklad. Nelze se
proto ztotožnit s názorem žalobce, že by vyhláška č.135/1998 Sb. upravila odlišný způsob
zajištění, resp. rozšířila rozsah poskytovaného ručení, tedy že právní úprava předchozí
upravovala institut globální záruky odlišně.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze pochybil, pokud z textu
záruční listiny dovozuje projev vůle účastníků ručit za celní dluhy dlužníka souhrnně po dobu
trvání zajištění pouze do sjednané částky 37 000 000,- Kč. Takový závěr nemá oporu v celním
zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud je v této
souvislosti nucen poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona, jejíž
veřejnoprávní charakter Nejvyšší správní soud nikterak nepopírá, neumožňuje ani z ní nelze
dovozovat, sčítání celních dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší
případy, kdy součet celních dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť
vzhledem k povaze tohoto zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu.
Výklad, jež učinil Městský soud v Praze je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení
celního dluhu. Z úpravy ručení formou globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že
se tato forma ručení vztahuje vždy k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za
podmínek zákonem stanovených a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto
ručitel zavazuje k zajištění jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené.
Globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován
každý celní dluh celního dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více
operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena nikoli souhrnně všechny celní
dluhy tohoto subjektu. V daném případě tak žalobce ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy
do výše 37 000 000 Kč, nikoli pouze do úhrnné výše 37 000 000 Kč za všechny vzniklé celní
dluhy. Vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na žalobcem uvedených platbách by tak,
při opačném chápání smyslu institutu globální záruky, veškeré dále poskytnuté záruky
postrádaly smyslu, resp. žádný z následných dovozů by nebyl zajištěn; tyto se však naopak
uskutečnily. Nelze tak přisvědčit závěru Městského soudu v Praze o neurčitosti rozsahu plnění
co do jeho výše a z toho dovozované absolutní neplatnosti právního úkonu.
Na základě výše uvedeného nelze dospět naopak k jinému závěru, než že globálním
zajištěním celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťovány všechny dluhy
celního dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl
vzniknout z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, a to
až do výše částky v záruční listině uvedené.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci nemohl rovněž nepřihlédnout k faktu, že
výklad učiněný Ústavním soudem, který je totožný s výkladem stěžovatele, a k němuž dospěl
i Nejvyšší správní soud, shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská práva, který
v relevantní věci globální záruky dospěl k závěru, že se národní soudy věnovaly výkladu
práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily ve svých
rozhodnutích. Soudy tak plnily úlohu, která jim byla svěřena v právním státě a přitom podle
závěrů Ústavního soudu, které Soudní dvůr nezpochybňuje, nepřekročily rámec své hodnotící
vymezené pravomoci. Soudní dvůr přitom sám nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních
soudů, které z možných výkladů celního zákona zvolily určitou interpretaci, přitom taková
interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná se zásadou legality.
V tomto směru je bezvýznamné konstatování žalobce, že soudem byly návrhy odmítnuty pro
nepřijatelnost, soud tak učinil však právě proto, neboť ve věci souzené nebyla shledána
nepředvídatelnost a neurčitost právní úpravy.
Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s.
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
v němž bude soud respektovat právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti ( §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. dubna 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu