ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.55.2006
sp. zn. 5 Afs 55/2006 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce Č., a. s., proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11,
Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 7. 2005, č. j. 6 Ca 86/2005 – 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č. j. 6 Ca 86/2005 – 34
se z r u š u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2005,
č. j. 11320/04-21-25, kterým bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Praha
2 č. j. 7714/04-1764-21/25 ze dne 15. 6. 2004; tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo
zaplatit zaručenou částku celního dluhu za dlužníka Ch., a. s., a to 599 023 Kč celní dluh a
dále 11 980 Kč exekuční náklady.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že Městský
soud v Praze nesprávně dovodil, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny dluhy
téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, přitom dovodil,
že jednotlivé celní dluhy, a to i ty, které vzniknou do budoucna se sčítají. Z ust. §257 celního
zákona pak vyložil, že je povinností celních orgánů určit výši konkrétního zajištění
i v případě, že přesná výše celního dluhu není známa; v tom případě má být jimi odhadnuta
nejvýše možná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů, které vznikly nebo by mohly
vzniknout z operací, které mohou připadat v úvahu stran konkrétného případu a mají být
zajištěny. Městský soud účelově dovozuje povinnost plnění daňového dlužníka do limitu
nejvyšší částky uvedené v záruční listině za souhrn dluhů dlužníka. Stěžovatel namítá,
že z ust. §256 celního zákona lze dovodit jedině možný dopad globální záruky na každý celní
dluh, pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem akceptován a který vznikl
nebo by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo několika operací. Stěžovatel namítá,
že zásadu jednoznačného určení výše závazku ručitele akcentovanou soudem, s odkazem
na citaci ust. §257 celního zákona a text záruční listiny, lze nepopiratelně na základě
cit. ustanovení takto interpretovat, včetně důsledků pro ručitele, který nesmí být na pochybách
o tom, k čemu a v jaké výši se zavazuje. Na rozdíl od soudu však stěžovatel vztahuje
v souladu s dikcí ust. §256 a 257 celního zákona soudem formulovanou zásadu k vzniklému
celnímu dluhu, jenž by mohl vzniknout v souvislosti s dovozní operací, tj. ke konkrétnímu
dluhu spojenému s individuálně určeným dovozem. Nelze mít pochybnosti o tom,
že v jednotlivých dovozech nelze spravedlivě po ručiteli požadovat zaručení vyšší částky,
než je uvedena jako nejvyšší v záruční listině, tak tomu však nebylo. Uplatnění poslední věty
ust. §257 celního zákona, výslovně zmiňující globální zajištění, lze dle názoru stěžovatele
interpretovat pouze v těch případech, kdy se jedná např. o zajištění celního dluhu vzniklého
v souvislosti s propuštěním zboží do režimu dočasného použití s částečným osvobozením
od cla, tj. za okolností, kdy celní dluh pravidelně měsíčně roste o stanovenou procentní míru.
Tvrzením soudu nesvědčí ani ust. §257 odst. 1 písm. b) celního zákona, které upravuje
stanovení výše zajištění celního dluhu a které používá jak pojem celní dluh, tak pojem celní
dluhy, a to z důvodu, že upravuje výši zajištění v případech individuálního zajištění celního
dluhu a současně v případech globálního a paušálního zajištění celního dluhu, u nichž po dobu
zajištění zpravidla dochází k zajištění řady celních dluhů. Tvrzení soudu o výši plnění
ručitele, tak jak je vyložil, je zcela neprůchodné, neboť celní orgány by v takovém systému
nemohly vědět a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující globální
zárukou nebo nikoli. Z povahy a principů globální záruky plyne, že tato bude používána
i souběžně, např. ve stejnou hodinu na více celních úřadech. Právní důsledek zmíněné
nejistoty by se promítl, v souladu s ust. §121 celního zákona do nemožnosti propuštění zboží
do navrženého režimu a zajištění celního dluhu globální zárukou by ztratilo svůj smysl,
neboť její poskytnutí by celním orgánům nezaručovalo, že v době propuštění zboží je celní
dluh ve správné výši zajištěn. Pro úplnost stěžovatel odkazuje rovněž na stížnost, která byla
ručitelem uplatněna pod č. 55631/00 a 55728/00 u Evropského soudu., který neshledal
ve výkladu provedeném celními orgány nepředvídatelnost právních důsledků; přitom dále
konstatuje, že závěry soudů jsou jasné a shodné s legislativou platnou v té době; dotčené
osoby se musí poradit, aby mohly předpokládat následky, které by mohly vzniknout; to platí
zvláště, jedná-li se o profesionální činnost vyžadující určitou opatrnost a rychlé zhodnocení
rizika podnikání. Soud zde rovněž konstatuje, že celní orgány poskytly od počátku koherentní
výklad co se týče uplatněných předpisů, tento byl potvrzen i soudy. Bylo tedy na stěžovatelích
(tj. zde žalobci) aby se informovali o praxi celních orgánů a zhodnotili riziko,
které pro ně přijetí ručení představovalo (pracovní překlad rozhodnutí stěžovatel přikládá
ke kasační stížnosti).
Z výše uvedeného podle stěžovatele plyne, že předvídatelnost závazku ručení podle
ručící listiny uvedené v Příloze č. 25 vyhl. č. 92/1993 Sb., nelze zpochybňovat s dovoláváním
se na nejednoznačnost předpisu. Stěžovatel vzhledem k výše uvedenému navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s názorem
vysloveným v napadeném rozsudku a tento považuje za správný. K výkladu pojmu globální
záruka žalobce cituje ustanovení §256 a §257 odst. 1 celního zákona, ve kterých byl
dle žalobce tento institut velmi stručně vymezen. Veškerá další úprava práv a povinností
ručitele byla zakotvena v textu záruční listiny, jejíž závazný formulář byl stanoven právním
předpisem, a to přílohou 25 k vyhl. č. 92/1993 Sb., ve znění platném ke dni vystavení záruky
Č., tato její text a z něho vyplývající obsah práv a povinností chápala tak jak dále uvádí.
Žalobce uvádí, že vystavil záruční listinu dle vzoru uvedeného ve vyhl. č. 92/1993 Sb.
a jakékoli pozdější změny tohoto právního předpisu nemají na obsah záruční listiny
a na výklad jejího textu žádný vliv. Pokud záruční listina vystavená žalobcem výslovně
stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše 37 000 000 Kč, aniž by bylo výslovně uvedeno,
že ručení se obnovuje v případě dalšího celního dluhu, pak je nutno trvat na výkladu,
že částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše, do které se ručitel zavázal
za dlužníka plnit a zároveň výše, která nemůže být překročena. V této souvislosti žalobce
zmiňuje a srovnává texty záručních listin dle vyhlášky č. 92/1993 Sb. a vyhlášky
č. 135/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že tato posledně citovaná prováděcí vyhláška nabyla
účinnosti až dnem 1. 7. 1998 a předchozí vyhláška účinná v době vystavení záruční listiny
obdobný text neobsahovala, je nutné na základě argumentu a contrario dovodit, že záruční
listina vystavená Č. poskytuje odlišný způsob zajištění, než je tomu v případech,
kdy bylo postupováno dle vyhlášky posledně citované. Jako reakci na novou vyhlášku
č. 135/1998 Sb., ČNB zakázala peněžním ústavům globální celní záruky poskytovat,
a to právě s ohledem na skutečnost, že je nepřípustné, aby se banky zaručovaly za závazky,
jejichž výši nelze předem určit. Dle ust. §12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách,
by taková celní záruka poskytnutá žalobcem na neurčitou výši celních dluhů byla neplatná.
Žalobce považuje svou interpretaci pojmu globální záruka za logickou a k tomuto uvádí,
že mělo-li by být ručení neomezené, pak by naprosto ztratilo svůj smysl ustanovení
§257 odst. 1, poslední věta, celního zákona, které celním orgánům ukládá povinnost určit
takovou výši globálního zajištění, aby byl dluh vždy zajištěn Dále žalobce uvádí,
že z rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR, ale i Evropského soudu pro lidská práva
jednoznačně vyplývá, že právní předpis, na jehož základě je činěn zásah do práv zaručených
Listinou základních práv a svobod, popř. Evropskou úmluvou o lidských právech, musí být
zcela určitý a jednoznačný a musí umožňovat osobě, které se týká, předvídat důsledky, které
z takového zákona vyplývají, aby mohla upravit své chování v souladu s předvídatelnými
důsledky určitého aktu (např. rozsudky ESLP ve věcech Kruslin a Huvig z roku 1990,
A176-A a A176-B nebo rozsudek ve věci Sunday Times z roku 1978, A- 30, popř. plenární
nález Ústavního soudu ČR uveřejněný pod č.25/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek I., str. 197).
Žalobce odkazuje na čl. 2 odst. 2 a dále na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Zmiňuje plenární nález Ústavního soudu uveřejněný
pod č. 16/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který zdůraznil, že příkazy obecně
závazných právních předpisů musí být zřetelně a přesně definovány, protože v právním
a ústavním státě není důležité jen to, jakým způsobem jsou schopny zákony interpretovat
soudy, ale také jak si tyto zákony bude vykládat občanská veřejnost, když právní nejistota
občanů znamená ztrátu věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň.
Ústavní soud rovněž opakovaně ve své rozhodovací praxi jednoznačně konstatoval
(plenární nálezy č. 21/1996, č. 98/1996, č. 50/1997, č. 141/1998), že v situaci, kdy z textu
veřejnoprávního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení nevyplývají jednoznačné povinnosti
účastníka vůči orgánu státní správy a kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě
různé interpretace, nelze taková ustanovení účelově vykládat v neprospěch účastníka
za použití nepřiměřeného, extenzivního a účelového výkladu, který zasahuje do některého
ústavně garantovaného základního práva a je povinností všech státních orgánů interpretovat
dané ustanovení ústavně konformním způsobem. V praxi to znamená, že pokud
nejednoznačnost určitého právního předpisu implikuje různé interpretace, nelze přijmout tu,
jež je k tíži dotčeného subjektu.
Orgány veřejné moci uložily žalobci povinnost, kterou zákon výslovně neukládá,
která ze zákona jednoznačně nevyplývá a která není uložena ani jiným právním předpisem
vydaným na základě zákona, čímž porušily zásadu stanovenou v článku 2 odst. 3, v článku
4 odst. 1 a článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tak byl nucen činit
něco, co neukládá zákon, ale pouze a jenom rozhodnutí orgánu veřejné moci, které se opírá
o extenzivní výklad právního předpisu.
Vymáhání plnění na základě záruky dle §256 celního zákona je zásahem orgánu
veřejné moci do majetkové sféry právnické osoby ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a žalobce
má za to, že byl napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci zbaven majetku v rozporu
s veřejným zájmem a v rozporu s podmínkami, které stanoví zákon. Podle ustanovení
čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, která je mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy „každá fyzická nebo právnická
osoba má právo pokojně užívat svůj majetek“ a „nikdo nemůže být zbaven svého majetku
s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady
mezinárodního práva“.
Žalobce konstatuje, že v době přejímání globální záruky žádné ustanovení celního
zákona ani prováděcí vyhláška nestanovily, že se stanovená výše celní záruky vztahuje
vždy k jednotlivému celnímu dluhu. Uvádí přitom že Celní ředitelství v Brně (ačkoli
žalovaným je Celní ředitelství v Praze) uplatňuje účelový výklad právní normy a nikoli
legální aplikaci podle obecných právních zásad; jeho výklad je v rozporu s §256 celního
zákona. Interpretačně sporné ustanovení nemůže jít dle přesvědčení žalobce k jeho tíži.
S ohledem na výše uvedené žádá žalobce, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodu kasační stížnosti uplatněného dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisu vyplynulo, že žalobce vystavil dne 8. 3. 1996 záruční listinu č. H61NO4116
pro jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky); tuto následně doplnil
dne 27. 3. 1998. Poskytnutou globální zárukou se žalobce zavázal uhradit případný celní dluh
pro deklaranta CH., a. s., K. 46, P. 10, až do částky uvedené v záruční listině. Dne 11. 3. 1996
byla záruční listina přijata Generálním ředitelstvím cel. Dne 27. 3. 1998 byl text záruční
listiny změněn tak, že záruka se poskytuje vůči celním úřadům v České republice až po
nejvyšší částku 37 000 000 Kč. Rozhodnutím Celního úřadu Praha 2 č. j. 7714/04-1764-21/95
ze dne 15. 6. 2004 bylo žalobci uloženo zaplatit celní dluh vzniklý v souvislosti s dovozem
vyměřený rozhodnutím JCD ev. č. 11703238019222 ze dne 17. 7. 1998, a to na základě
záruční listiny č. H61NO4116, ve které se žalobce zavázal, že společně a nerozdílně
s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu; zaručená výše dluhu přitom činí 37 000 000
Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo stěžovatelem změněno, co se
týče upuštění od úhrady exekučních nákladů, na které nelze globální záruku
vztáhnout,.zamítnuto; byla potvrzena výše celního dluhu ve výši 599 023 Kč. Toto rozhodnutí
napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který výše označeným rozsudkem
rozhodnutí žalovaného zrušil. V odůvodnění zrušujícího rozsudku soud konstatoval, že
gramatickým výkladem pojmu globální záruka je třeba dovodit, že globální zajištěním
(celkovým, úhrnným) jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, tedy i ty, které
vzniknou v budoucnu; přitom tyto se sčítají. Soud přitom vycházel z toho, že uvedený institut
je veřejnoprávní, proto práva a povinnosti účastníků řízení jsou upraveny kogentně a právní
předpisy neumožňují rozšiřující výklad. Z ustanovení §257 odst. 1 celního zákona soud
dovodil, že je povinností celních orgánů vždy určit nebo alespoň odhadnout výši konkrétního
zajištění. Jestliže byl přijat závazek limitovaný v záruční listině do výše 37 000 000 Kč,
nepřipadá v úvahu, aby bylo dovozováno, že ručitelský závazek je vyšší. Opačný výklad, tak
jak je prezentován žalovaným, totiž že banka poskytuje záruku za neurčitý počet celních
dluhů téhož dlužníka vždy do výše uvedené v záruční listině, by znamenal, že celková výše
poskytovaného ručení není určitá a závazek takto sjednaný by byl absolutně neplatný pro
neurčitost a v rozporu s institutem ručení vůbec. Městský soud v odůvodnění dále poukázal na
judikaturu Ústavního soudu (Pl. ÚS 54/2000), přitom z ní dovozuje, že uvedené usnesení
obsahuje jiný výklad pojmu globální záruka, než jaký učinily celní orgány; rozhodl-li by soud
ve shodě se stanoviskem celních orgán, neakceptoval by výklad učiněný Ústavním soudem.
Spornou otázkou v projednávané věci je výklad pojmu globální záruka, resp. výklad
rozsahu ručení při této záruce ve smyslu ustanovení §256 celního zákona. K této zaujalo
stanovisko Plénum Ústavního soudu (usnesení Pl. ÚS 54/2000) dne 23. 1. 2001 tak,
aby byly odstraněny rozpory existující v dosavadní judikatuře krajských soudů. Ústavní soud
v něm konstatoval, že výklad zákona, který poskytují celní orgány při aplikaci globálního
zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu, má oporu jak v zákoně, jehož
postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, tak i ve slovním textu zákona (singulár
„celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn blíže nespecifikovaných celních dluhů),
ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože se globální záruka vztahuje na každý
jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno po ukončení celního řízení
o tomto jednotlivém dovozu. V případě, kdy celní orgán stanovil nejvýše možný celní dluh
nižší než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše přijaté globální záruky.
Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel neodpovídá. Pokud
clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět jako event. části
záruky na další dovoz. Pokud clo naopak přesáhne výši globální záruky, nelze touto dovoz
zajistit, ale je nutno prokázat jeho zajištění individuální zárukou, popř. jiným způsobem.
Nejvyšší správní soud na základě úvah níže uvedených dospěl ke stejnému závěru
stran výkladu a obsahu pojmu globálního ručení, jak učinil Ústavní soud,
přitom se neztotožňuje se závěry, které Městský soud v Praze stran uvedeného usnesení
nesprávně dovodil, dospěl-li k závěru, že výklad tohoto pojmu učiněný Ústavním soudem
a celními orgány je jiný.
Globální zajištění celního dluhu bylo v rozhodné době upraveno v ustanovení
§256 celního zákona tak, že na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního
dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných
jedním dlužníkem. Gramatickým výkladem zákonného textu tohoto ustanovení nutno
dovodit, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka,
které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění. Stejně tak vyplývá ze samotného pojmu
globální záruky, který svým jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna
všechny celní dluhy určitého dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních
dluhů, pak by globálního zajištění nebylo třeba. Globálnost poskytnuté záruky je nutno
v daném případě chápat nikoli ve vztahu k výši ručení, tak, jak to učinil žalobce a následně
i Městský soud v Praze, nýbrž ve vztahu k neomezenému, blíže neurčenému počtu dovozů.
Ke stejnému závěru nutno dojít též vyložením toho, co je smyslem a účelem
globálního zajištění celního dluhu. Pro vyřešení otázky účelu předmětného zajišťovacího
institutu, tj. globální záruky, je nutno vycházet ze samotného institutu celního dluhu
a jeho vzniku. Celní zákon definuje celní dluh jako povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní
clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu). Celní dluh
vzniká několika zákonem předpokládanými způsoby a výše dluhu nemusí být v době zahájení
celního řízení známa. Celní řízení je podle §100 odst. 2 celního zákona zahájeno dnem,
kdy celní úřad přijal celní prohlášení na propuštění zboží do navrženého režimu
nebo na ukončení režimu.
Z ustanovení §238 celního zákona pak vyplynulo, že celní dluh při dovozu vzniká
vždy při každém jednotlivém dovozu, a to okamžikem přijetí celního prohlášení. Z výše
uvedeného je zřejmé, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu
dohledu vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Teprve
odnětím zboží celnímu dohledu je najisto postaveno, že celní dluh vznikl, protože dříve,
než byl celní dohled proveden, nebylo možno výši celního dluhu zjistit. Ze znění celního
zákona naopak nelze nikterak dovodit vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně
tak ze zákonných dikcí ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona, upravující ručení
v celním řízení, je zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se ručení
poskytuje, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití
jednotného čísla (singulár) ve výše citovaných ustanoveních. Taktéž ze samotného textu
záruční listiny (Vzor záruční listiny z přílohy č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb.
platného do 1. července 1998), kdy „níže podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku
až do maximální výše Kč a zavazuje se, že společně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky
až do výše stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem.“ vyplývá, že se ručitel zavazuje
„společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční
listina použita k zajištění celního dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci),
tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině,
resp. ručitel v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě
za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené v záruční listině.
Zákonnému pojmu „dluh z jedné nebo několika operací“ nutno pak rozumět tak,
že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné
celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná pak o situaci, kdy totéž zboží
je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno
do režimu volného oběhu. Několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží
nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propouštěno
do režimu volného oběhu.
Na uvedených závěrech nic nemění ani žalobcem namítaná skutečnost, že vyhláška
č. 92/1993 Sb. ČR, která globální zajištění celního dluhu upravovala, byla nahrazena
vyhláškou č. 135/1998 Sb. ČR, která byla s účinností od 1. 7. 1999 též novelizována.
Vyhlášky jakožto normy podzákonné, byly vydány k provedení celního zákona, přičemž
zákonná úprava globálního zajištění celního dluhu zůstala novelizací celního zákona téměř
nedotčena. Změna učiněná ve vzoru záruční listiny v příloze vyhlášky č. 135/1998 Sb. pouze
upřesňovala formulaci prováděcích předpisů, aniž by se měnil obsah zákona či jeho výklad.
Nelze se proto ztotožnit s názorem žalobce, že by vyhláška č. 135/1998 Sb. upravila odlišný
způsob zajištění, resp. rozšířila rozsah poskytovaného ručení, tedy že právní úprava předchozí
upravovala institut globální záruky odlišně.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze pochybil, pokud z textu
záruční listiny dovodil projev vůle účastníků ručit za celní dluhy dlužníka souhrnně po dobu
trvání zajištění pouze do sjednané částky 37 000 000 Kč. Takový závěr nemá oporu v celním
zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud je v této souvislosti
nucen poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona, jejíž veřejnoprávní charakter
Nejvyšší správní soud nikterak nepopírá, neumožňuje ani z ní nelze dovozovat sčítání celních
dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší případy, kdy součet celních
dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto
zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu. Výklad, jež učinil Městský
soud, je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení za celní dluh. Z úpravy ručení formou
globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy
k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek zákonem stanovených
a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto ručitel zavazuje k zajištění
jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené.
Globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován
každý celní dluh celního dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více
operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena nikoli souhrnně všechny celní
dluhy tohoto subjektu. V daném případě tak žalobce ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy
do výše 37 000 000 Kč, nikoli pouze do úhrnné výše 37 000 000 Kč za všechny vzniklé celní
dluhy. Vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na žalobcem uvedených platbách by tak,
při opačném chápání smyslu institutu globální záruky, veškeré dále poskytnuté záruky
postrádaly smyslu, resp. žádný z následných dovozů by nebyl zajištěn; tyto se však
uskutečnily a nadále uskutečňovaly. Nelze tak přisvědčit závěru Městského soudu v Praze
o neurčitosti rozsahu plnění co do jeho výše a z toho dovozované absolutní neplatnosti
právního úkonu.
Na základě výše uvedeného nelze dospět naopak k jinému závěru, než že globálním
zajištěním celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťovány všechny dluhy
celního dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl
vzniknout z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena,
a to až do výše částky v záruční listině uvedené.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci nemohl rovněž nepřihlédnout k faktu,
že výklad učiněný Ústavním soudem, který je totožný s výkladem stěžovatele, a k němuž
dospěl i Nejvyšší správní soud, shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská práva,
který v relevantní věci globální záruky dospěl k závěru, že se národní soudy věnovaly výkladu
práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily ve svých
rozhodnutích. Soudy tak plnily úlohu, která jim byla svěřena v právním státě a přitom podle
závěrů Ústavního soudu, které Soudní dvůr nezpochybňuje, nepřekročily rámec své hodnotící
vymezené pravomoci. Soudní dvůr přitom sám nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních
soudů, které z možných výkladů celního zákona zvolily určitou interpretaci, přitom taková
interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná se zásadou legality.
Nejvyšší správní soud shledal námitku uplatněnou v kasační stížnosti ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodnou, a proto postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s.
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V novém rozhodnutí je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu