ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.59.2005
sp. zn. 5 Afs 59/2005 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: O. V., zast. JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem v Plzni, Kamenická 1, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, Hálkova 14, Plzeň, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2005, č. j. 30 Ca 118/2002 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
1075 Kč.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení rozsudku
Krajského soudu v Plzni shora označeného, jímž bylo výrokem I. rozhodnutí Finančního
ředitelství v Plzni ze dne 25. 3. 2002, č. j. 8714/170/2001 a rozhodnutí Finančního úřadu
Plzeň – sever ze dne 18. 7. 2001 č. j. 43516/01/145960/0284 a rozhodnutí Finančního
ředitelství v Plzni ze dne 17. 5. 2002, č. j. 9034/170/2001 a rozhodnutí Finančního úřadu
Plzeň – sever ze dne 18. 7. 2001 č. j. 43517/01/145960/0284 zrušeno pro nezákonnost a obě
věci vráceny žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost
nahradit žalobci náklady řízení v celkové výši 10 865,50 Kč k rukám JUDr. Jaroslava
Svejkovského, advokáta v Plzni, Kamenická 1, do 30ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 3. 2002, č. j. 8714/170/2001, o odvolání žalobce
proti platebnímu výměru na odvod zadržených prostředků státního rozpočtu republiky č. j.
43516/01/145960/0284 ze dne 18. 7. 2001 ve výši 417 550,60 Kč, vydanému Finančním
úřadem Plzeň – sever, bylo dle §78 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), v platném znění, za použití
§30 a §5 odst. 2 a §11 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření
s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla
republiky), ve znění pozdějších předpisů, a podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bylo změněno v částce odvodu
uloženou shora uvedeným platebním výměrem č. j. 43516/01/145960/0284 ze dne 18. 7. 2001
z 417 550,60 Kč na 1 500 000 Kč a v textu „platební výměr na odvod zadržených prostředků
státního rozpočtu republiky“ a „ukládá odvést do státního rozpočtu republiky zadržené
prostředky státního rozpočtu republiky (dále jen daň)“ bylo nahrazeno textem „platební výměr
na odvod neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu republiky“ a „ukládá odvést
do státního rozpočtu republiky neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu“.
Z odůvodnění žalovaného (stěžovatele) je zřejmé, že platebním výměrem č. j.
43516/01/145960/0284 ze dne 18. 7. 2001 byl uložen žalobci podle §30 odst. 1 a 6 zákona
č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí
v České republice (rozpočtová pravidla), (pozn. NSS: tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2001
zrušen zákonem č. 218/2000 Sb.) odvod neoprávněně zadržených prostředků státního rozpočtu
ve výši 417 550,60 Kč. Žalobci byla poskytnuta na základě Rozhodnutí Ministerstva financí
o poskytnutí investiční dotace (návratné fin. výpomoci) ze státního rozpočtu ze dne 7. 9. 1998
systémová dotace a návratná finanční výpomoc na akci Kanalizace V., evidenční číslo 398310
16 65 058, a to na rok 1998 systémová dotace maximálně ve výši 1 500 000 Kč a na rok 1999
systémová dotace maximálně ve výši 520 000 Kč a návratná finanční výpomoc maximálně ve
výši 2 020 000 Kč. Finanční úřad Plzeň-sever provedl ve dnech 15. 5. 2001 a 18. 6. 2001
kontrolu čerpání systémové dotace poskytnuté na rok 1998 /viz Zpráva o daňové kontrole
podle §16 zákona o správě daní a poplatků č. j. 34336/01145960/ a zjistil porušení
rozpočtové kázně, konkrétně nedodržení finanční spoluúčasti obce při realizaci akce v r. 1998.
Proto předepsal obci V. platebním výměrem č. j. 43516/01/145960/0284 ze dne 18. 7. 2001
odvod zadržených prostředků státního rozpočtu republiky ve výši 417 550,60 Kč. Jak
odvolatel uvedl ve svém odvolání, dotace byla podle podmínek poskytování zajištěna vždy
pro akci v délce trvání jednoho roku, a proto byl i pro každý rok samostatně stanoven (shora
uvedeným Rozhodnutím) systém financováni investiční akce, a proto je i každý rok ve vztahu
k čerpání prostředků státního rozpočtu posuzován samostatně /dle §11 odst. 1 zákona č.
576/1990 Sb. mohou být rozpočtové prostředky použity pouze v příslušném rozpočtovém
roce, a to k účelům, na které byly státním rozpočtem určeny/. Pro rok 1998 bylo Rozhodnutím
stanoveno, že podíl vlastních zdrojů investora na financování dané akce bude činit minimálně
1 500 000 Kč (ř. 8041 Rozhodnutí) a systémová dotace maximálně 1 500 000 Kč (ř. 8045
Rozhodnutí). Tomu odpovídá i desátá z Podmínek čerpání investiční dotace (návratné
finanční výpomoci), které jsou nedílnou součástí shora uvedeného Rozhodnutí, dle které byl
objem k realizaci v roce 1998 s účastí vlastních zdrojů 3 000 000 Kč. Ze Zprávy o kontrole
vyplývá, že obec V. v roce 1998 nejdříve použila k financování akce dotačních prostředků v
plné výši, tedy ve výši 1 500 000 Kč a vlastní prostředky s ohledem na nižší celkový objem
realizace pak nepoužila v předepsané minimální výši tj. ve výši 1 500 000 Kč, ale pouze ve
výši 1 082 449,40 Kč. Je patrné, že pokud obec nejprve vyčerpala celou poskytnutou dotaci,
tak při současném nižším objemu realizace nemohla podmínku závazného minimálního
použití vlastních zdrojů splnit. Obec měla tedy nejprve použít vlastní prostředky ve výši
1 500 000 Kč tak, aby podmínku minimálního použití vlastních zdrojů mohla splnit a teprve
zbylé náklady, tedy náklady ve výši 1 082 449,40 Kč měla hradit z poskytnuté dotace. Úspory
ve výši 417 550,60 Kč (3 000 000 Kč – 1 500 000 Kč – 1 082 449,40 = 417 550,60 Kč),
plynoucí z nižšího objemu realizace, pak měly být úsporami dotačních prostředků a ty měly
být v rámci ročního zúčtování se státním rozpočtem vráceny zpět. Jak je uvedeno shora, obec
však tímto způsobem nepostupovala. V Rozhodnutí o poskytnutí investiční dotace (návratné
fin. výpomoci) ze státního rozpočtu byla stanovena podmínka proinvestování stanovené
částky z vlastních zdrojů, což jinými slovy řečeno znamená, že dotace mohla být použita
pouze tehdy, byla-li proinvestována minimálně stanovená částka z vlastních zdrojů. Nebyla-li
tato podmínka (podmínka proinvestování stanovené částky z vlastních zdrojů) splněna, nebyl
dodržen účel, na který byla dotace poskytnuta, tj. pořízení investičního majetku obcí
za předem daných - vymezených podmínek, čímž došlo k porušení §5 odstavec 2 zákona
č. 576/1990 Sb., který mimo jiné stanoví, že na konkrétní akce nebo předem stanovené
okruhy potřeb se poskytují za podmínek stanovených zásadami dotační politiky účelové
dotace, které mohou být použity jen na určené účely a současně §11 odst. 1 zákona
č. 576/1990 Sb., dle kterého mohou být rozpočtové prostředky použity pouze k účelům,
na který byly státním rozpočtem určeny, a tedy k neoprávněnému použití prostředků
poskytnuté dotace. Ze strany obce V. nedodržením podmínky minimální spoluúčasti vlastních
zdrojů nebyl dodržen účel, na který dotace byla poskytnuta - tedy spolufinancování investiční
akce - Kanalizace V. z prostředků státního rozpočtu za předem stanovených podmínek, čímž
došlo k porušení §5 a §11 zákona č. 576/1990 Sb., a tedy k neoprávněnému použití
prostředků dotace a tedy k porušení rozpočtové kázně ve smyslu §30 odst. 1 zákona
č. 576/1990 Sb., s důsledkem odvodu této dotace zpět do státního rozpočtu. Žalobcovo
tvrzení, že ze strany obce nedošlo k žádnému obohacení a že došlo pouze k minimálnímu
časovému posunu ve vztahu k vyúčtování provedených prací a jejich úhradě, považoval
žalovaný ve vztahu k výše uvedenému bezpředmětné, jelikož dotace byla podle Rozhodnutí
zajištěna vždy pro akci v délce trvání jednoho roku (§11 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb.),
a proto se tedy finanční úřad zabýval ve vztahu k hospodaření s dotací poskytnutou na r. 1998
vyúčtováním v daném konkrétním roce a nezkoumal jej v kontextu s konečným vyúčtováním
celé akce (v kontextu s vyúčtováním roku 1999). Odvolací orgán tedy porušení §2 odst. 1 a 3
zákona o správě daní a poplatků správcem daně neshledal.
Krajský soud v Plzni po nařízeném jednání shledal, že v přezkoumávaném případě
rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň - sever i Finančního ředitelství v Plzni vycházejí
se stejného a nesporného skutkového stavu, avšak ze způsobu nakládání s finančními
prostředky žalobce a s finančními prostředky poskytnuté formou investiční dotace ze státního
rozpočtu dovodili odlišné právní závěry. Finanční úřad Plzeň - sever dospěl k závěru,
že na financování investiční akce Kanalizace V. byla obec povinna použít nejdříve vlastní
finanční prostředky a teprve na pokrytí zbývajících nákladů finanční prostředky státního
rozpočtu z poskytnuté dotace. Správce daně dospěl k závěru, že nesplněním této povinnosti
porušil žalobce §5 odst. 2 a §11 odst. 1 rozpočtových pravidel republiky, čímž došlo k
zadržení prostředků státního rozpočtu a tyto finanční prostředky předepsal žalobci k odvodu
ve výši nesplněné minimální finanční spoluúčasti obce na investiční akci. Podle názoru
krajského soudu tento právní názor je v rozporu s výkladem §5 odst. 2 a §11 odst. 1
rozpočtových pravidel republiky, a navíc postrádá logické opodstatnění. Z nesporně
zjištěného skutkového stavu vyplývá, že v roce 1998 žalobce prostředky státního rozpočtu
poskytnuté formou investiční dotace žalobce nezadržel, neboť v poskytnuté výši
1 500 000 Kč byly v roce 1998 použity na finanční pokrytí fakturovaných investičních
nákladů. Podle názoru krajského soudu je nezbytné vykládat pojem zadržené prostředky
státního rozpočtu a pojem neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu v souvislosti
s §5 odst. 2, §11 odst. 1 a §30 odst. 1. Z výkladu těchto zákonných ustanovení krajský soud
dovodil, že k zadržení prostředků státního rozpočtu dochází při porušení časové posloupnosti
použití těchto finančních prostředků a k neoprávněnému použití prostředků státního rozpočtu
dochází při porušení účelu jejich používání. Z tohoto výkladu a ze zjištěného skutkového
stavu vyplývá, že Finanční úřad Plzeň - sever nesprávně dovodil, že v roce 1998 žalobce
prostředky státního rozpočtu zadržel. Právní závěr Finančního úřadu Plzeň - sever je navíc
pouze hypotetický, neboť by odpovídal situaci, kdy obec v roce 1998 by nevyčerpala dotaci
poskytnutou v maximální výši 1 500 000 Kč a ve zbývající části 417 550,60 Kč by tuto dotaci
dočerpala v roce 1999. Tato situace však nenastala. Ze stejného skutkového stavu žalovaný
dovodil odlišný právní závěr. Vycházel z obsahu rozhodnutí Ministerstva financí o poskytnutí
dotace a z obsahu zprávy o provedené kontrole u žalobce, ze které vyplynulo, že žalobce
v roce 1998 použil k financování akce dotačních prostředků ve výši 1 500 000 Kč a vlastní
prostředky s ohledem na nižší celkový objem realizace pak nepoužil v předepsané minimální
výši 1 500 000 Kč, ale pouze ve výši 1 082 449,40 Kč. Z tohoto stavu žalovaný usoudil,
že pokud žalobce nejprve vyčerpal celou poskytnutou dotaci, tak při současném nižším
objemu realizace investiční akce nemohla být splněna podmínka závazného minimálního
použití vlastních finančních zdrojů. Žalobce měl tedy nejprve použít vlastní prostředky
ve výši 1 500 000 Kč, aby podmínku minimálního použití vlastních zdrojů mohl splnit,
a teprve zbylé náklady měl hradit z poskytnuté dotace. Pokud by tyto náklady činily
1 082 449,40 Kč, jednalo by se o úspory ve výši 417 550,60 Kč, které měly být v rámci
ročního zúčtování dotačních prostředků se státním rozpočtem vráceny zpět. Žalovaný
vykládal rozhodnutí Ministerstva financí o poskytnutí dotace tak, že vzhledem ke stanovené
podmínce proinvestování minimální částky z vlastních zdrojů příjemce dotace, mohla být
dotace použita pouze tehdy, byla-li proinvestována minimálně stanovená částka z vlastních
zdrojů. Nebyla-li tato podmínka splněna, nebyl dodržen účel, na který byla dotace poskytnuta.
Rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň - sever i rozhodnutí žalovaného vychází ze shodné, podle
názoru krajského soudu však z nesprávné, premisy, podle které dotace mohla být použita
pouze tehdy, byla-li nejprve proinvestována minimální finanční částka z vlastních zdrojů
žalobce a teprve následně mohla být použita finanční částka z investiční dotace. Finanční úřad
Plzeň - sever způsob nakládání s vlastními finančními prostředky žalobce a s prostředky
státního rozpočtu poskytnuté formou dotace žalobci hodnotil jako porušení stanoveného
časového použití rozpočtových prostředků a tyto prostředky státního rozpočtu označil
za zadržené. Nesprávnost tohoto právního názoru již krajský soud výše dovodil. Oproti tomu
žalovaný dospěl k závěru, že žalobce porušil účelové určení prostředků státního rozpočtu
poskytnutých formou investiční dotace. K tomuto závěru krajský soud konstatoval,
že porušení rozpočtové kázně, ke kterému může dojít též použitím prostředků státního
rozpočtu v rozporu s jejich účelovým určením, může přivodit pouze porušení veřejnoprávní
povinnosti příjemcem dotace, která je stanovena zákonem. Výklad pojmu porušení
rozpočtové kázně s použitím §30 odst. 1 ve vazbě na §5 odst. 2 a §11 odst. 1 rozpočtových
pravidel republiky, musí být ústavně konformní, tzn. že musí respektovat článek 2 odst. 3, 4
Ústavy České republiky a článek 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterých
státní moc lze uplatňovat pouze v mezích a způsoby, které stanoví zákon a podle kterých
povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.
V projednávaném případě v roce 1998 žalobci byla poskytnuta dotace v maximální
výši 1 500 000 Kč, která v roce 1998 byla použita na financování akce Kanalizace V. V roce
1998 celkově v souvislosti s investiční akcí byla žalobci fakturována částka 3 312 631,90 Kč,
z čehož finanční částka 730 182,50 Kč fakturovaná dne 30. 11. 1999 byla uhrazena z
vlastních zdrojů žalobce v jednotlivých splátkách z období od 17. 5. 1999 do 15. 12. 1999. Z
těchto skutkových zjištění krajský soud dovodil, že v roce 1998 příjemce dotace nakládal
s prostředky státního rozpočtu v souladu s jejich časovým i úče1ovým určením. Povinnost
časové posloupnosti použití dotačních prostředků státního rozpočtu a vlastních finančních
prostředků příjemce dotace nebyla založena ani zákonem, ale ani dotčeným rozhodnutím
Ministerstva financí o poskytnutí dotace, které pouze stanovilo, že v roce 1998 bude
investiční akce realizována v objemu 3 000 000 Kč s finanční spoluúčastí obce ve výši
1 500 000 Kč. V roce 1998 bylo v souvislosti s investiční akcí fakturováno 3 312 631,90 Kč,
což převyšuje rozhodnutím Ministerstva financí o poskytnutí dotace stanovený minimální
objem finančních prostředků k realizaci ve výši 3 000 000 Kč. Způsob úhrady faktury na
730 182,50 Kč byl rozvržen na jednotlivé splátky uhrazené příjemcem dotace dodavateli v
průběhu roku 1999. Tento způsob rozložení splatnosti fakturované částky nebyl žádným
právně relevantním způsobem zakázán a neprokazuje, že v roce 1998 nebyla investiční akce v
určeném rozsahu realizována, jak ukládala podmínka č. 10 v rozhodnutí o poskytnutí dotace
za současného splnění podmínky vynaložení vlastních zdrojů obce ve výši, jak stanovil
určený systém financování investiční akce. Z tohoto důvodu žalobce jako příjemce dotace
neporušil rozpočtovou kázeň a prostředky státního rozpočtu použil v souladu se stanoveným
účelem, kterým bylo finanční zajištění investiční akce Kanalizace V. V důsledku tohoto
právního názoru krajský soud shledal, že došlo k porušení §5 odst. 2 a §11 odst. 1
rozpočtových pravidel republiky žalovaným i Finančním úřadem Plzeň-sever a tím žalobní
bod uplatněný žalobcem v obou projednávaných žalobách byl shledán jako důvodný.
Diametrálně odlišný právní názor, který byl na podkladě stejného skutkového stavu zaujat
správcem daně I. stupně i žalovaným, krajský soud vnímá jako důsledek neúplné právní
úpravy obsažené v zákoně č. 576/1990 Sb., která postrádá minimální zákonné meze, které
by umožnily transparentní výklad pojmů neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu,
zadržení prostředků státního rozpočtu a definování porušení rozpočtové kázně. Jiné než
učiněné závěry by krajský soud mohl ze stejného skutkového stavu dovodit pouze při aplikaci
rozpočtových pravidel ve znění zákona č. 218/2000 Sb., účinného od 1. 1. 2001, který v §3
písm. e) a f) definuje mezi pojmy též pojem neoprávněného použití peněžních prostředků,
za což označuje jejich výdej, jehož provedením je porušena povinnost stanovena právním
předpisem nebo rozhodnutím, přičemž v §34 odst. 1 písm. a) a b) přímo definuje, co je
porušením rozpočtové kázně.
Na základě vysloveného právního názoru dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný
v napadených rozhodnutí §50 odst. 7 věta prvá a věta druhá d. ř. neporušil. Krajský soud
konstatoval, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí ne zcela přesvědčivým způsobem
vysvětlil svůj závěr, proč prostředky státního rozpočtu považuje za neoprávněně použité,
nicméně způsob prezentace tohoto závěru neumožňuje rozhodnutí označit
za nepřezkoumatelné z nedostatku důvodů. Rozsah zjišťování skutkového stavu, provádění
dalších důkazů a jejich vzájemné hodnocení podle názoru soudu nedokládá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, neboť jeho postup byl podřízen zaujatému
názoru, který žalovanému umožnil nevyvozovat právní důsledky z některých výtek žalobce
uplatněných v odvolání a současně umožňoval žalovanému neprovádět další důkazy a tyto
důkazy nevyhodnocovat. V tomto směru nedošlo k porušení §50 odst. 7 věta prvá a druhá
daň. řádu.
Oproti tomu krajský soud konstatoval, že v daňovém řízení došlo k porušení základní
zásady uvedené v §2 odst. 1 daňového řádu tím, že žalovaný k tíži žalobce kladl nesplnění
povinnosti týkající se časové posloupnosti použití vlastních finančních prostředků
k investování akce, ač tato povinnost žalobci nebyla uložena zákonem ani jiným obecně
závazným právním předpisem. Stejně tak došlo k porušení zásady daňového řízení obsažené
v §2 odst. 3 daňového řádu, když žalovaný nevzal v úvahu širší okolnosti a neprovedl
konkrétní důkazy k otázce rozsahu realizace investiční akce v roce 1998 a ke komplexnímu
vyhodnocení finančního zajištění investiční akce nejen ze státních prostředků poskytnutých
formou investiční dotace, ale též financováním této akce z vlastních zdrojů žalobce.
Krajský soud neshledal porušení §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, neboť toto
ustanovení přenášející důkazní břemeno na správce daně v zákonem vymezeném rozsahu
nemělo být aplikováno, neboť v dané věci nebyla řešena otázka hodnověrnosti, úplnosti
účetnictví žalobce a těžiště problémů spočívalo ve způsobu vzájemného hodnocení
provedených důkazů.
Na podkladě učiněného zjištění krajský soud shledal, že podaná žaloba napadající
rozhodnutí žalovaného ve věci odvodu neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu
je důvodná a rozhodnutí žalovaného pro porušení §2 odst. 2, 3 a §5 odst. 2 a §11 odst. 1
zákona č. 576/1990 Sb. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V souladu s §78
odst. 3 s. ř. s. soud zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť toto rozhodnutí trpí
stejnou nezákonností. Shodné právní závěry učinil soud při vyhodnocení žaloby mířící
na rozhodnutí žalovaného ve věci předepsání penále za neoprávněně použité prostředky
státního rozpočtu. V tomto případě za důvodnou soud shledává výtku žalobce mířící
na porušení §30 odst. 1 rozpočtových pravidel republiky, podle kterého důsledkem zjištěného
porušení rozpočtové kázně je vznik povinnosti zaplatit penále ve výši 1 ‰ z neoprávněně
použitých nebo zadržených prostředků státního rozpočtu. Splnění podmínky porušení
rozpočtové kázně bylo vyvráceno v důsledku výše prezentovaného právního názoru krajského
soudu. Krajský soud rozhodnutí žalovaného ve věci předpisu penále žalobci shledal
za nezákonné pro porušení §30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., a proto toto rozhodnutí podle
§78 odst. 1 pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vzhledem
k tomu, že stejnou nezákonností trpí též rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil soud
i toto rozhodnutí na podkladě §78 odst. 3 s. ř. s.
Kasační stížnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel podal z důvodu
nesouhlasu jak s posouzením a výkladem podmínky č. 10 rozhodnutí o poskytnutí investiční
dotace (návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu) učiněným v rozsudku krajského
soudu, tak se závěrem o porušení základní zásady daňového řízení uvedené v §2 odst. 1
daňového řádu.
Týkaje se podmínky č. 10 rozhodnutí, dle názoru stěžovatele nebyla tato podmínka
soudem hodnocena jako celek, tj. v celém svém znění a v kontextu s ostatními podmínkami
rozhodnutí. Současně jsou ve vztahu k této podmínce stěžovateli přisuzována tvrzení, která
z jeho rozhodnutí o odvolání nevyplývají. Ačkoliv tedy Krajský soud v Plzni ve svém
hodnocení podmínky č. 10 rozhodnutí vycházel ze stejných skutkových zjištění jako
stěžovatel, došel právě s ohledem na shora uvedené, k odlišnému názoru. Podmínka č. 10
rozhodnutí doslovně zní Objem k realizaci v roce 1998 s účastí vlastních zdrojů
3 000 000 Kč. V kontextu s tím, co je dále rozhodnutím stanoveno, pak tato podmínka
stanoví, že v roce 1998 bude Obcí V. investiční akce realizována v objemu 3 000 000 Kč za
finanční účasti zdrojů státu, tedy dotace ze státního rozpočtu, maximálně ve výši 1 500 000
Kč a za účasti vlastních zdrojů, tedy prostředků obce, minimálně ve výši rovněž 1 500 000
Kč. Není pochyb o tom, že akce byla v roce 1998 ve stanoveném rozsahu, ti. ve výši
3 000 000 Kč realizována v tom smyslu, že v souvislosti s danou akcí bylo v daném roce 1998
zhotovitelem (dodavatelem stavby) vyfakturováno 3 312 631,90 Kč do okamžiku zaplacení
této faktury však byla tato hodnota realizována pouze zhotovitelem a nikoliv Obcí V. Ta
mohla stanovený objem realizace pro rok 1998 splnit teprve zaplacením vyfakturované
částky, a to z vlastních prostředků minimálně ve výši 1 500 000 Kč a z prostředků státu
maximálně ve výši 1 500 000 Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že pro splnění stanovené
podmínky muselo dojít v daném roce nejen k vydání prostředků ze zdrojů státu, ale i ze zdrojů
obce. Není logické, aby prostředky státu musely a mohly být použity pouze v daném roce,
avšak k použití vlastních zdrojů by mohlo dojít kdykoliv (v dalším roce, případně za několik
dalších let), tedy dle uvážení obce. Skutečnost, že použití vlastních zdrojů bylo dáno na roveň
použití prostředků dotace, vyplývá z kontextu toho, co je stanoveno dále v rozhodnutí, např. v
systému financování investiční akce je pro rok 1998 stanovena minimální částka vlastních
zdrojů ve výši 1 500 000 Kč, rozhodnutí rovněž stanoví objem realizace akce v roce 1999 a
účast státních a vlastních zdrojů v tomto roce. Stěžovatel tedy nesouhlasí s názorem soudu, že
ke splnění podmínky č. 10 je postačující skutečnost, že v souvislosti s investiční akcí bylo
fakturováno 3 312 631,90 Kč, což převyšuje rozhodnutím stanovený minimální objem
finančních prostředků k realizaci ve výši 3 000 000 Kč, a že ke splnění části podmínky
týkající se účasti vlastních zdrojů v roce 1998 postačuje jejich splacení v následujících letech.
Ve vztahu k porušení zásady daňového řízení uvedené v §2 odst. 1 daňového řádu
stěžovatel konstatuje, že Obci V. nekladl k tíži nesplnění povinnosti týkající se časové
posloupnosti použití vlastních finančních prostředků k investování akce, jak uvádí soud
v odůvodnění rozsudku. Jak vyplývá z vlastního rozhodnutí o odvolání č. j. 8714/170/2001
ze dne 25. března 2002, stěžovatel Obci V. kladl k tíži, že v roce 1998 nevynaložila
na předmětnou akci z vlastních prostředků částku minimálně ve výši 1 500 000 Kč, čímž
porušila podmínku rozhodnutí, a nedodržela tak účel, na který byla dotace v roce 1998
poskytnuta, tj. pořízení investičního majetku obcí za předem daných - vymezených podmínek.
Závěr krajského soudu o porušení zásady daňového řízení obsažené v §2 odst. 3
daňového řádu napadá stěžovatel námitkou, že soud uvedené pouze konstatuje, ovšem
z rozsudku již není patrné, jaké další zjišťování v dané věci by mělo být provedeno, jaké další
důkazy by měly být došetřeny. Přitom tatáž skutková zjištění, jež měl stěžovatel k dispozici,
byla postačující pro krajský soud a jeho konstatování, že příjemce dotace nakládal
s prostředky státního rozpočtu v souladu s jejich časovým i účelovým určením.
K závěru krajského soudu o tom, že ze strany stěžovatele a správce daně I. stupně
došlo k porušení §5 odst. 2 a §11 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., nepovažuje stěžovatel
za jasné, jakým způsobem mohla být porušena tato ustanovení, když mohl být učiněn
nanejvýš chybný závěr o porušení těchto ustanovení.
Stěžovatel trvá na tom, že ve svém rozhodnutí o odvolání č. j. 8714/170/2001 ze dne
25. března 2002 jednoznačně stanovil, že se Obec V. dopustila neoprávněného použití
prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, neboť nesplnila účel, na který byly prostředky
poskytnuty, tj. použití prostředků dotace na stanovenou akci při splnění předem daných -
vymezených podmínek. Dle názoru stěžovatele naopak krajský soud dostatečně neodůvodnil
své konstatování, že prostředky dotace byly použity na stanovený účel či v souladu
s účelovým určením, když se nezabýval tím, co pod pojmem účel rozumí. Snad jen čtením
mezi řádky je možné vyvodit, že dle názoru krajského soudu je pro splnění účelu postačující
použití prostředků státního rozpočtu na danou akci bez jakéhokoliv dalšího omezení.
Stěžovatel s odkazem na shora uvedené se neztotožňuje s právním závěrem krajského
soudu ve věci předepsání penále za neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu.
Stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z vyjádření žalobce ke kasační stížnosti stěžovatele vyplývá k námitce porušení
zásady dle §2 odst. l daňového řádu odkaz na druhou stranu rozhodnutí stěžovatele
o odvolání ze dne 25. 3. 2002, č. j.: 8714/170/2001, kde se uvádí, že „obec měla tedy nejprve
použít vlastní prostředky ve výši 1 500 000 Kč tak, aby podmínku minimálního použiti
vlastních zdrojů mohla splnit a teprve zbylé náklady, tedy náklady ve výši 1 082 449,40 Kč
měla hradit z poskytnuté dotace. Žalobce i krajský soud tedy reagovali na tento text
rozhodnuti, proti kterému žaloba směřovala. Je tedy nepodstatné, že stěžovatel následně
ve svém vyjádření k žalobě ze dne 17. 7. 2002 tuto svou výtku vůči žalobci popřel. Žalobce
považuje závěr krajského soudu o porušení základní zásady při správě daní a poplatků dle §2
odst. 1 daňového řádu, za případný, protože stěžovatel žalobci za vinu kladl nesplnění
povinností, které žádná zákonná ani podzákonná norma neukládá.
K polemice stěžovatele v kasační stížnosti o obsahu pojmu účel, který zákon
č. 576/1990 užívá, odkazuje žalobce na §5 odst. 2 a §11 odst. 1 citovaného zákona.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že pojmem „účel“ rozumí pouze použití prostředků
státního rozpočtu na danou akci. Avšak stěžovatel se snaží dovozovat, že použití dotačních
prostředků v souladu s účelem znamená nejen použití prostředků dotace na stanovenou akci,
ale současně i použití těchto prostředků při splnění předem daných vymezených podmínek.
Faktem je, že předmětný zákon nijak nedefinuje pojem účel, ale v tomto případě to ani není
nutné. Obsah tohoto pojmu je dostatečně jasný a jednoznačný z běžné jazykové praxe. Navíc
samotný zákon v §11 rozlišuje mezi časovým použitím a účelovostí prostředků. Není tedy
pochyb, že pojem účel je nutno posuzovat v jeho běžném a jednoznačném smyslu, jako
vázanost s konkrétní akcí. Naproti účelu pak zákon rozlišuje časové použití rozpočtových
prostředků‚ které je blíže specifikováno jako použití v příslušném rozpočtovém roce. Žalobce
se proto domnívá, že není namístě činit zde extenzivní výklady použitých zákonných
podmínek a při posuzování, zda byly v daném konkrétním případě použity dotační prostředky
k danému účelu, postačuje zjištění, že skutečně byly použity na akci Kanalizace V. Žalobce se
proto neztotožňuje s výkladem stěžovatele a s jeho závěrem, že splnění podmínky porušení
rozpočtové kázně nebylo v odůvodnění rozsudku krajského soudu vyvráceno.
Stěžovatel svůj závěr, že žalobce měl porušit §5 odst. 2 a §11 odst. 1 rozpočtových
pravidel republiky, tím že došlo k zadržení prostředků státního rozpočtu, odůvodňuje zněním
a výkladem podmínky č. 10 Podmínek čerpání Investiční dotace. Uvedená podmínka stanoví
objem k realizaci v roce 1998 s účastí vlastních zdrojů 3 mil. Kč. Znova pak stěžovatel
nesouhlasí s výkladem této podmínky krajským soudem a polemizuje s výkladem slova
realizace. Dovozuje zde, že realizaci je nutno rozlišovat na realizaci zhotovitelem stavby
a realizaci žalobcem, které byla provedena až zaplacením vyfakturované částky. Stěžovatel
je přesvědčen, že pro splnění stanovené podmínky muselo dojít v daném roce nejen k vydání
prostředků ze zdrojů státu, ale i ze zdrojů obce. Dle názoru stěžovatele není logické,
aby prostředky státu musely a mohly být použity pouze v daném roce, avšak k použití
vlastních zdrojů by mohlo dojít kdykoliv. Uvedenou výtku musí stěžovatel směřovat
zákonodárci, protože ten takto postavil tyto podmínky v §5 odst. 2 a §11 odst. 1
rozpočtových pravidel republiky. V obou těchto ustanoveních se upravuje povinnost ročního
zúčtování rozpočtových prostředků, kdy se samozřejmě mají namysli prostředky státního
rozpočtu, nikoliv rozpočtu obecního. Nutno též dodat, že dle názoru žalobce naopak není
logické, aby za situace, kdy prostředky státního rozpočtu byly obcí použity k stanovenému
účelu a byla též splněna podmínka zúčtování dotačních prostředků v daném roce a dále
pak podmínka použití vlastních prostředků v stanovené minimální výši, byl sankcionován
povinností odvést poskytnutou dotaci v celé výši do státního rozpočtu.
Žalobce tedy uzavřel, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni
a navrhuje, aby kasační stížnost stěžovatele zamítl a Obci V. přiznal náhradu nákladů řízení
dle §11 vyhl. č. 484/2000 Sb., spolu s DPH ve výši 19%, když osvědčení o registraci plátce
DPH je přiloženo.
Na vyjádření žalobce ke kasační stížnosti reagoval stěžovatel podáním ze dne
28. 6. 2005, v němž se staví k výkladu učiněnému žalobcem ve vyjádření ke kasační stížnosti
o prioritě užití vlastních prostředků obce před poskytnutou dotací tak, že jde o výklad
vytržený z kontextu dalších skutečností v rozhodnutí o odvolání uvedených. Stěžovatel trvá
na tom, že žalobci nekladl k tíži skutečnost, že nejdříve měl použít vlastní prostředky a teprve
poté prostředky státní (i když je pravdou, že při použití tohoto postupu by nemohly vzniknout
následné problémy), ale to, že dotace mohla být použita pouze tehdy, byla-li v roce použití
dotace proinvestována minimálně stanovená částka z vlastních zdrojů, tak jak stanovilo
Rozhodnutí o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu. Nebyla-li tato podmínka
(proinvestování stanovené částky z vlastních zdrojů) splněna, nebyl dodržen účel, na který
byla dotace poskytnuta, tj. pořízení investičního majetku obcí za předem daných –
vymezených podmínek, čímž došlo k porušení §5 odst. 2 a §11 odst. 1 zákona
č. 576/1990 Sb.
K výkladu pojmu účel ve smyslu zákona č. 576/1990 Sb., podanému ve vyjádření
ke kasační stížnosti, stěžovatel uvádí, že jej považuje za účelový a dokládá jej příkladmo
absurdním příkladem z praxe, kdy příjemce státních prostředků tyto sice použije na stanovený
účel, nicméně akci vzhledem k nedostatku svých vlastních prostředků již nikdy nedokončí.
Krajský soud se však pojmem účel nezabýval, pouze z §5 odst. 2, a §11 odst. 1 a §30
odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., dovodil, že k neoprávněnému použití prostředků státního
rozpočtu dochází při porušení účelu jejich používání. Co je tímto účelem již dále
nespecifikoval. Řešil problematiku, zda došlo k porušení sporné podmínky či nikoliv, lze tedy
usuzovat, že slovo účel je krajským soudem chápáno šířeji, než jak naznačuje žalobce.
K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 152/2004-61,
který sice neřeší, co se rozumí účelem, ale lze citovat: „Podle tohoto ustanovení neoprávněně
použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky
jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu
republiky, popř. státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále
ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však
do výše této částky. Z takto koncipované normy je zjevná časová souslednost, podle níž jsou
nejprve poskytnuty prostředky státního rozpočtu, v daném případě dotace, poté jsou
eventuálně použity způsobem, který odporuje podmínkám, za nichž byly tyto prostředky
poskytnuty, dále je tato skutečnost konstatována, a po této deklaraci vznikne povinnost takové
prostředky odvést zpět do státního rozpočtu“.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Ze správního spisu, tak jak byl předložen krajskému soudu, vyplynulo, že dne
7. 9. 1998 bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva financí o poskytnutí investiční dotace
ze státního rozpočtu na akci Kanalizace V. pro investora Obec V., M.17, okres P. - s.
Rozhodnutí obsahuje též systém financování investiční akce s údaji pro rok 1998: vlastní
zdroje investora min. 1 500 000 Kč, systémová dotace max. 1 500 000 Kč, souhrn zdrojů
financování 3 000 000 Kč. Součástí tohoto rozhodnutí jsou rovněž podmínky čerpání
investiční dotace uvedené pod bodem 1.- 11. Podle podmínky pod bodem 6. finanční
prostředky se poskytují zálohově a podléhají ročnímu zúčtování se státním rozpočtem; dle
podmínky pod bodem 10. objem k realizaci v roce 1998 s účastí vlastních zdrojů
3 000 000 Kč.
Dne 15. 5. 2001 Finanční úřad Plzeň - sever zahájil u žalobce daňovou kontrolu,
o jejímž výsledku byla sepsána zpráva o daňové kontrole projednaná se žalobcem dne
15. 11. 2001 a dodatečně projednaná dne 11. 1. 2002 (č. l. 27 správního spisu). Z obsahu
zprávy o daňové kontrole vyplynulo, že předmětem kontroly bylo čerpání investiční dotace
v roce 1998. Z kontrolních zjištění vyplynulo, že v roce 1998 došlo k financování investiční
akce tak, že vlastní zdroje investora podle rozhodnutí o poskytnutí investiční dotace ve výši
1 500 000 Kč byly použity ve skutečnosti ve výši 1 082 449,50 Kč. Systémová dotace podle
rozhodnutí poskytnutá ve výši 1 500 000 Kč byla použita pro financování investiční akce
ve výši 1 500 000 Kč a z celkového objemu finančních prostředků vyhrazených
na financování investiční akce podle rozhodnutí o poskytnutí dotace ve výši 3 000 000 Kč
ve skutečnosti bylo vynaloženo 2 582 449,40 Kč. Finanční úřad ve zprávě dále konstatoval,
že kontrolou dokladů bylo zjištěno, že nebyla dodržena finanční spoluúčast obce při realizaci
akce v roce 1998. Tato spoluúčast obce je závazná a je stanovena v rozhodnutí o poskytnutí
dotace v podmínkách čerpání investiční dotace pod bodem č. 10 a v části rozhodnutí
upravující systém financování investiční akce, kde závaznost tohoto ukazatele je označena
jako Min, tzn. závazný spodní limit. Podíl jednotlivých zdrojů financování nebyl dodržen
v roce 1998 o 417 550,60 Kč a došlo tedy k zadržení prostředků státního rozpočtu. Správce
daně dále konstatoval, že v Zásadách pro poskytování a čerpání prostředků státního rozpočtu
pro pořizování investičního majetku se v části obecných ustanovení v článku 1 uvádí,
že použití investičních výdajů je upraveno §5 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech
hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí ČR. Podle správce daně obec porušila
rozpočtová pravidla v §5 odst. 2 citovaného zákona, který stanoví, že na konkrétní akce nebo
předem stanovené okruhy potřeb se poskytují účelové dotace, a to za podmínek stanovených
zásadami dotační politiky. Mohou být použity jen na určené účely a podléhají ročnímu
zúčtování se stáním rozpočtem. V §11 odst. 1 rozpočtových pravidel se rovněž stanoví,
že rozpočtové prostředky mohou být použity pouze v příslušném roce, a to k účelům, na které
byly státním rozpočtem určeny. Tím, že došlo k zadržení prostředků státního rozpočtu, podle
ust. §30 odst. 1 rozpočtových pravidel republiky, je povinen subjekt, kterému byly
poskytnuty, odvést prostředky ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky. Zároveň je tento
subjekt povinen zaplatit penále ve výši 1 %o denně z neoprávněně použitých nebo zadržených
prostředků, nejvýše však do výše této částky, tj. za období od 30. 1. 1999 do dne úhrady.
Z obsahu přílohy č. 1. ke zprávě o daňové kontrole vyplynulo, že podle soupisu faktur
na kanalizaci V. rok 1998 byly vystaveny jednotlivé faktury, a to 31. 8. 1998 faktura
č. 98/175, dne 30. 9. 1998 faktura č. 98/218 a dne 30. 11. 1998 faktura č. 98/293. Fakturovaná
částka činila úhrnem 2 582 449,40 Kč, z čehož bylo uhrazeno z dotace 1 500 000 Kč
a z vlastních zdrojů 1 082 449,40 Kč. Ze soupisu faktur dále vyplývá, že 30. 11. 1998 byla
vystavena faktura č. 98/294 na částku 730 182,50 Kč, která byla uhrazena z vlastních zdrojů
obce sedmi splátkami po 90 000 Kč v době od 17. 5. do 15. 11. 1999 a splátkou
z 15. 12. 1999 ve výši 100 182,50 Kč. Celkový objem fakturovaných částek na akci
Kanalizaci V. v roce 1998 činil 3 312 631,90 Kč.
Dne 18. 7. 2001 vydal Finanční úřad Plzeň - sever platební výměr na odvod
zadržených prostředků státního rozpočtu republiky č. j. 43516/01/145960/0284, kterým uložil
obci V. odvést do státního rozpočtu republiky zadržené prostředky státního rozpočtu ve výši
417 550,60 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správce daně konstatoval, že obec V.
porušila podmínky čerpání investiční dotace v bodě 6 a 10 stanovené v rozhodnutí o
poskytnutí dotace, kdy nedodržela pro rok 1998 způsob financování akce Kanalizace V., tzn.
spoluúčast obce tím, že nepoužila k financování vlastní zdroje v minimální výši závazného
limitu uvedeného v rozhodnutí Ministerstva financí o poskytnutí dotace ze dne 7. 9. 1998. Na
financování investice byl investor povinen nejprve použít vlastní finanční prostředky a zbylé
náklady uhradit z dotace. Tím, že obec nepoužila přednostně vlastní zdroje v minimální výši,
došlo k porušení §5 odst. 2 a §11 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., rozpočtových pravidel
republiky.
Dne 18. 7. 2001 Finanční úřad Plzeň - sever vydal platební výměr na penále
za zadržení prostředků státního rozpočtu republiky za období od 30. 1. 1999 do 18. 7. 2001
č. j. 435 17/01/145960/0284, kterým obci V. sdělil předpis penále ve výši 374 472 Kč.
Platební výměr Finančního úřadu Plzeň - sever na odvod finančních prostředků
státního rozpočtu republiky napadl žalobce odvoláním mimo jiné s tím, že v roce 1998
dodavatel investiční akce provedl fakturaci až koncem roku a faktura byla proplacena
až v roce 1999. Vzhledem ke konečnému vyúčtování investiční akce podmínky pro poskytnutí
dotace byly splněny, a to včetně minimální finanční spoluúčasti obce na financování této
akce. Dotace tím byla použita k účelu, na který byla určena. Žalobce vytýkal správci daně
jednostranné hodnocení důkazů a nepřihlédnutí k ochraně práv a oprávněných zájmů
daňového subjektu, v čem spatřoval porušení §2 odst. 1 a 3 d. ř. Platební výměr Finančního
úřadu Plzeň - sever na penále za zadržení prostředků státního rozpočtu republiky rovněž obec
V. napadla odvoláním, ve kterém uváděla totožné výtky jako v odvolání proti platebnímu
výměru na odvod zadržených prostředků státního rozpočtu republiky a celkově dovozovala,
že nebyly splněny podmínky pro předpis penále, neboť k porušení rozpočtové kázně nedošlo.
Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2002, č. j. 8714/170/2001, o odvolání žalobce
proti platebnímu výměru na odvod zadržených prostředků státního rozpočtu republiky č. j.
43516/01/145960/0284 ze dne 18. 7. 2001 ve výši 417 550, 60 Kč, je citováno shora (1. strana
tohoto rozhodnutí NSS).
O odvolání směřující proti platebnímu výměru na penále za zadržení prostředků
státního rozpočtu republiky rozhodlo Finanční ředitelství v Plzni rozhodnutím ze dne
17. 5. 2002, č. j. 9034/170/2001 a platební výměr změnilo co do výše penále z 374 472 Kč
na 1 393 259 Kč a co do textu z „platební výměr na penále ze zadržení prostředků státního
rozpočtu republiky za období od 30. 1. 1999 do 18. 7. 2001“ na „platební výměr na penále
za neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu republiky za období od 1. 1. 1999
do 18. 7. 2001“ a z „za období neoprávněně zadržených prostředků státního rozpočtu
republiky“ na „za období neoprávněného použití prostředků státního rozpočtu republiky“.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný konstatoval, že vycházel z §78 zákona
č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, podle kterého porušení rozpočtové kázně,
ke kterému došlo před účinností tohoto zákona a které bylo zjištěno za jeho účinnosti,
se posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 576/1990 Sb. Žalovaný
proto porušení rozpočtové kázně posuzoval podle §30 zákona č. 576/1990 Sb., podle kterého
subjekty, které porušily rozpočtovou kázeň, jsou povinny odvést neoprávněně použité nebo
zadržené prostředky státního rozpočtu republiky ve stejné výši zpět do státního rozpočtu
republiky. Žalovaný dále v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že vycházel z vlastního
rozhodnutí z 25. 3. 2002 č. j. 8714/170/2001, kterým bylo žalobci uloženo odvést
neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu ve výši 1 500 000 Kč do státního rozpočtu.
Tyto prostředky byly posouzeny jako neoprávněně použité a staly se jimi již dne 1. 1. 1999,
neboť do 31. 12. 1998 mohl být účel dotace ještě splněn. Proto penále bylo počítáno
od 1. 1. 1999 z celé výše poskytnuté dotace.
Obě rozhodnutí napadl žalobce u správního soudu žalobami, které byly spojeny
v jedno řízení usnesením ze dne 27. srpna 2002 č. j. 30 Ca 129/2002 - 18 s tím, že věci budou
vedeny pod sp. zn. 30 Ca 118/2002. Toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 8. 2002.
Relevantní právní úpravu citovanou již Krajským soudem v Plzni Nejvyšší správní
soud pro přehlednost shrnuje:
Podle §5 odst. 2 zákona č. 576/1990 Sb., rozpočtových pravidel republiky
na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují účelové dotace, a to
za podmínek stanovených zásadami dotační politiky. Mohou být použity jen na určené účely
a podléhají ročnímu zúčtování se státním rozpočtem republiky.
Podle §11 odst. 1 rozpočtových pravidel republiky rozpočtové prostředky mohou být
použity pouze v příslušném rozpočtovém roce, a to k účelům, na které byly státním rozpočtem
republiky určeny.
Podle §30 odst. 1 rozpočtových pravidel republiky neoprávněně použité
nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou
subjekty, kterým byly poskytnuty povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky,
popř. státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši
1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše
této částky.
Podle §2 odst. 1 daňového řádu při správě daně jednají správci daně v řízení o daních
v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají
přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob
zúčastněných na daňovém řízení. Podle odst. 3 téhož ustanovení při rozhodování hodnotí
správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Podle §31 odst. 8 písm. c) d. ř. správce daně prokazuje existenci skutečností
vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných
evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem.
Podle §50 odst. 7 d. ř. rozhodnutí o odvolání musí být odůvodněno, pokud se v něm
nevyhovuje odvolání v plném rozsahu. V odůvodnění se musí odvolací orgán vypořádat
se všemi důvody v odvolání uvedenými.
K jednotlivým kasačním námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud předesílá,
že neshledal žádný zásadní zákonný důvod k odlišnému postupu než naznačenému Krajským
soudem v Plzni, plně respektujícím ústavněprávní náhled, jemuž snad lze pouze připojit odkaz
na konstantní judikaturu Ústavního soudu o přepjatém formalismu.
Optikou logického, systematického a gramatického výkladu shora označených
právních předpisů hodnotí posuzovaný skutkový stav Nejvyšší správní soud dle kasačních
námitek
takto:
K námitce hodnocení podmínky č. 10 rozhodnutí, jež zní Objem k realizaci v roce
1998 s účastí vlastních zdrojů 3 000 000 Kč, je třeba uvést, že z celého znění Podmínek
čerpání investiční dotace včetně Zásad pro poskytování a čerpání prostředků státního rozpočtu
pro pořizování investičního majetku (113/1679/1994) neplyne odlišný výklad od zaujatého
Krajským soudem v Plzni, tedy že by splácení vystavené zhotovitelem faktury obcí bylo
vyloučeno, že by toto jednání bylo explicitně vyjádřeno jako porušení podmínek čerpání
investiční dotace. Jakkoli tato otázka krajským soudem v tomto rozsahu ve smyslu žalobních
bodů řešena nebyla, lze dovozovat z bodu 6. podmínek čerpání investiční dotace (finanční
prostředky se poskytují zálohově a podléhá ročnímu zúčtování se státním rozpočtem)
přípustnost tohoto postupu.
Ke kasační námitce o porušení zásady daňového řízení ve smyslu §2 odst. 1 d. ř.
konstatuje Nejvyšší správní soud správnost tohoto závěru o porušení bez dalšího, důkazem
toho je obsah prvostupňového rozhodnutí správce daně na odvod zadržených prostředků
státního rozpočtu republiky i následné rozhodnutí stěžovatele. K odst. 3 téhož ustanovení lze
odkázat stěžovatele, že krajský soud nebyl povinen poskytovat stěžovateli „návod“ na další
dokazování.
K §5 odst. 2 a §11 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., se stěžovatel domáhá interpretace
pojmů realizace – použití dotace a účel dotace. V tomto bodě je třeba dle názoru Nejvyššího
správního soudu při interpretaci této normy zachovat tento neurčitý právní pojem v míře
obecného náhledu jako jediného možného řešení, tady zkoumat, zda vynaložené prostředky
byly použity na akci Kanalizace V. Nejvyšší správní soud se tedy názorově přiklání na stranu
žalobce, shoduje se se závěrem krajského soudu o tom, že nebyly porušeny ani Podmínky
čerpání investiční dotace ani zákon. Je třeba dodat, že ve správním řízení bylo zjištěno, že
celá investiční akce dokončena byla a obec z vlastních zdrojů stanovenou poměrnou část
zaplatila.
K argumentaci stěžovatele prostřednictvím rozhodnutí NSS č. j. 2 Afs 152/2004 - 61
je třeba tuto odmítnout, neboť byť se zde hovoří o časové souslednosti, došlo k zásadnímu
nepochopení, k čemu se tato souslednost vztahuje. Cit: „Z takto koncipované normy je zjevná
časová souslednost, podle níž jsou nejprve poskytnuty prostředky státního rozpočtu, v daném
případě dotace, poté jsou eventuálně použity způsobem, který odporuje podmínkám, za nichž
byly tyto prostředky poskytnuty, dále je tato skutečnost konstatována, a po této deklaraci
vznikne povinnost takové prostředky odvést zpět do státního rozpočtu.“. Slovo eventuálně
zde nevyjadřuje případnou možnost použití prostředků státního rozpočtu, nýbrž případné
chybné užití prostředků státního rozpočtu.
Naopak toto právě označené rozhodnutí je v daném případě záhodno citovat z jiného
hlediska, a to zda lze Zásady považovat za závaznou součást smlouvy o poskytnutí dotace... .
V tomto je třeba vyjít z článku 5) písm. j Zásad, který obsahuje ustanovení, že jsou „Zásady“
součástí smlouvy; a dále z čl. IV odst. 1 písm. f) smlouvy potvrzujícího, „že se příjemce
seznámil se Zásadami“. Tyto Zásady mají povahu resortního předpisu nepublikovaného
ve Sbírce zákonů a jsou vydávány Ministerstvem zemědělství po dohodě s Ministerstvem
financí. Pro rok 1996, kdy byla dotace poskytnuta, byly vydány ve Finančním zpravodaji
č. 7/1996 pod č. 505/96 - 1000. Jedná se tedy o dokument informativní, který nejsa publikován
ve Sbírce zákonů nemá povahu oficiálního právního předpisu zavazujícího již svou publikací
právní subjekty. Odkaz žalovaného na ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 576/1990 Sb.,
o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky v ČR a obcí v ČR, které stanovilo,
že „na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují účelové dotace,
a to za podmínek stanovených zásadami dotační politiky,“ je sice v daném případě relevantní,
takový odkaz by však nebyl dostatečně jednoznačný k tomu, aby založil přímo závaznost
Zásad.
Jediným hraničním rozhodnutím NSS by se mohlo jevit č. j. 3 Afs 24/2003 - 35 ze dne
6. 12. 2004, dle nějž použitím prostředků z poskytnuté dotace v příslušném rozpočtovém roce
ve smyslu §11 z. č. 576/1990 Sb., není nákup zboží, ale zaplacení faktury za zboží, neboť
teprve tímto okamžikem byly prostředky použity, tj. přestaly být k dispozici příjemci dotace.
Ve zde posuzované věci je však třeba hledět na zákon a podmínky této dotace, než na právě
citované rozhodnutí, jelikož byly dodrženy zákonné podmínky ročního zúčtování
rozpočtových prostředků a použití všech prostředků ke stanovenému účelu, když Podmínky
této dotace splněny byly ve všech bodech, jmenovitě v bodě 6.
V tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele
a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni shledal bezvadným.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Plzni nepochybil, jestliže
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalovaný neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný je povinen zaplatit
úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce. Tato částka je určena vyhláškou
č. 177/1996 Sb., (advokátním tarifem) za 1 úkon právní služby 1000 Kč [§11 odst. 1
písm. d)], náhradu hotových výdajů ve výši 75 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu