ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.89.2005
sp. zn. 5 Afs 89/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: J. J., zast. JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem v Liberci, Kostelní 10/5, proti
žalovanému: Celní ředitelství v Ústí nad Labem, Elišky Krásnohorské 2378/24, Ústí nad
Labem, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 17. února 2005, č. j. 59 Ca 65/2004 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 4. 2004 č. j. 2954/04-21 zamítl žalovaný odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Liberec o jiném správním deliktu ze dne
1. 3. 2004, č. j. E 404-04/04- 1063-01/SD009-R, kterým jí byla uložena sankce propadnutí
zboží. Žalovaný při přezkoumání prvostupňového rozhodnutí postupoval dle §59 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Žalovaný došel k závěru, že se s výkladem ustanovení §133 odst. 1 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, učiněným Celním úřadem Liberec, zcela ztotožňuje.
Vzhledem ke skutečnosti, že prodejní stánek, ve kterém stěžovatelka zboží nabízela k prodeji,
se nachází v areálu tržiště, které lze označit za tržiště ve smyslu legální definice §132
písm. d) zákona o spotřebních daních, kde je prodej tabákových výrobků a lihovin zakázán,
není podstatné, zda bylo na tento stánek vydáno kolaudační rozhodnutí dle zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Ze spisového
materiálu žalovaného vyplynulo, že provozovna stěžovatelky (prodejní stánek č. 18
na p. p. č. 72/1 katastrálního území S. - tržnice S.) je umístěna v prostoru obce S. a
charakteristika tohoto prostoru plně odpovídá definici tržiště dle §132 písm. d) zákona o
spotřebních daních. S námitkou stěžovatelky v odvolání o tom, že prodejní stánek nelze
považovat za tržnici ani tržiště, ale o zděnou prodejnu určenou k prodeji potravin a nápojů,
žalovaný uvedl, že ani celní úřad v napadeném rozhodnutí neoznačil stánek za tržnici nebo
tržiště, ale pouze uvedl, že se na tržišti nachází.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka dne 29. 4. 2004 žalobu, která byla
napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zamítnuta
jako nedůvodná. Při svém rozhodování se krajský soud opřel o stěžovatelkou
nezpochybňovanou skutečnost, že její provozovna byla umístěna na tržišti. Stěžovatelka
v žalobě namítala, že zboží nenabízela na tržišti, ale ve stavbě určené kolaudačním
rozhodnutím k prodeji balených nápojů, v čemž nespatřoval krajský soud námitku, že by její
provozovna nebyla součástí tržiště. Stěžovatelka nesouhlasila se tím, že ve stavbě, která
je umístěna na tržišti, ale byla kolaudována jako provozovna k prodeji balených nápojů, nelze
dle citovaného ustanovení prodávat lihoviny. Takto svou námitku jasně formulovala již
při správním řízení a v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Krajský soud dále
konstatoval, že správní rozhodnutí vydaná v obou stupních řízení jsou řádně odůvodněna,
správní orgány zcela srozumitelně vyjádřily, z jakých důvodů dospěly k popsanému výkladu
§133 odst. 1 zákona o spotřebních daních, žalobkyně měla možnost se proti všem závěrům
kvalifikovaně bránit. Stěžovatelka se dle názoru krajského soudu i v žalobě omezila pouze
na již konstatovaný rozpor možnosti prodeje v provozovně, která je umístěna na tržišti,
nezpochybňovala závěr žalovaného, že prostor, na kterém se její provozovna nachází, není
tržištěm ve smyslu zákona o spotřebních daních. Krajský soud se proto mohl zaměřit pouze
na výklad ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Zákon v §133 odst. 1
zákona o spotřebních daních taxativně vymezuje místa, kde je prodej lihovin a tabákových
výrobků zakázán. Prodej lihovin a tabákových výrobků je zakázán na tržištích, tržnicích
a mimo provozovny, určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím.
Z toho vyplývá, že prodej tohoto zboží není možný na žádném z uvedených míst, na každém
jednotlivém vyjmenovaném místě je zakázán. Pokud stěžovatelka upozorňovala
na skutečnost, že její provozovna je sice umístěna na tržišti, ale jedná se o provozovnu
určenou k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím, pak krajský soud
uzavřel, že zákon o spotřebních daních v §133 odst. 1 neřeší situaci, kdy uvedená provozovna
je umístěna na tržišti. Krajský soud měl zato, že smyslem shora uvedené úpravy je zákaz
prodeje lihovin a tabákových výrobků v celém prostoru tržiště, v jakémkoliv prodejním
zařízení zde umístěném, bez ohledu na jeho charakter. Pro úplnost krajský soud uvedl,
že neopomenul důkazy předložené zástupcem žalobkyně v den rozhodnutí, tj. stanovisko
veřejného ochránce práv a informaci Ministerstva průmyslu a obchodu, ovšem tyto
dokumenty se nezabývaly otázkou výkladu §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních
ve vztahu ke zkolaudované provozovně na tržišti, nýbrž řešily otázku vymezení pojmu
tržnice, případně, zda prostor u hraničního přechodu S. byl tržištěm či nikoli, což nebylo
předmětem soudního přezkumu vymezeného stěžovatelkou. Stěžovatelka je krajskému soudu
předložila již po lhůtě stanovené pro rozšíření žalobních bodů, soud tedy nemohl ani z jejich
zmíněného obsahu dovodit rozšíření žaloby na skutečnost, že provozovna žalobkyně není
umístěna na tržišti.
Včas podanou kasační stížností uvádí stěžovatelka, že uplatňuje kasační důvody
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Prohlašuje, že v žalobě namítala, že alkohol nenabízela ani na tržnici ani na tržišti,
ale ve stavbě určené kolaudačními rozhodnutími k prodeji balených nápojů. V odůvodnění
napadeného rozsudku se uvádí, že při výkladu §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních
použil krajský soud metodu logického výkladu. Zákon taxativně vymezuje místa,
kde je prodej lihovin zakázán (prodej lihovin je zakázán na tržištích, v tržnicích a mimo
provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím);
a contrario tedy platí, že lihovinu lze prodávat mimo tržiště, mimo tržnice a v provozovnách
určených k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím. Zákon stanoví
pouze zákaz, ze kterého lze odvodit, kde je možné lihoviny prodávat. Třetí možnost, a to
prodej lihovin ve zkolaudované provozovně na tržišti, není možná a z toho důvodu souhlasí
soud se závěry správních orgánů. Stěžovatelka má však zato, že uvedené úvahy logice
odporují. V ustanovení §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních je jednoznačně stanoveno,
že zákaz prodeje alkoholických a tabákových výrobků je zakázán 1/na tržištích, 2/ v tržnicích,
3/ mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím
podle zvláštního předpisu (stavební zákon). Z logiky věci a z gramatického výkladu lze
dovodit, že prodej lihovin a tabákových výrobků je povolen v tzv. kamenném obchodě, který
je zkolaudován pro jejich prodej. V opačném případě by byli omezeni ti, kteří mají oprávnění
k prodeji tohoto zboží v prodejně (provozovně) na základě kolaudačního rozhodnutí
příslušného stavebního úřadu, který je k tomu určen a který ve správním řízení rozhodnutí
vydal. Kromě toho prostor zkolaudované prodejny vytváří svůj vlastní prostor, který
je obestavěný bez volného přístupu a který je nutno z provozu tržiště nebo tržnice
jednoznačně vyloučit. Tento názor je shodný s názorem JUDr. Otakara Motejla, Veřejného
ochránce práv, uvedený ve „Zprávě o šetření ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 1220/2004/VOP/PS.
Obdobně se vyjádřilo i Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR ze dne 16. 2. 2004,
č. j. 59527/03/4400. Nad rámec uvedených skutečností stěžovatelka namítá, že není pravdou,
že teprve při jednání krajského soudu přednesla žalobní bod směřující k posouzení otázky,
zda prodejní prostor u hraničního přechodu S. – M. naplňuje znaky tržiště ve smyslu §132
písm. d) zákona o spotřebních daních. V žalobě je jasně uvedeno, že v ní namítala, že alkohol
k prodeji nenabízela ani na tržnici ani na tržišti.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl sdělení, že na základě návrhu
veřejného ochránce práv v závěrečném stanovisku č. j. 1220/2004/VOP/PJ ze dne 20. 1. 2005,
aby bez ohledu na probíhající soudní řízení bylo v předmětné věci zahájeno řízení
o přezkoumání všech rozhodnutí, která byla vydána v souvislosti s nezákonně provedenou
kontrolou dodržováni zákazu prodeje tabákových výrobků a lihovin v lokalitě hraničního
přechodu S. – M., předložilo spisový materiál k přezkoumání Generálnímu ředitelství cel. Po
skončení přezkumného řízení žalovaný bez prodlení předloží požadovaný spis k projednání
kasační stížnosti. Generální ředitelství cel je o podání kasační stížnosti informováno. Na
základě této skutečnosti žalovaný k výzvě soudu správní spis ke kasační stížnosti nepředkládá
a navrhuje, aby řízení bylo ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 s. ř. s. přerušeno. O
prokazatelném podání zákonného podnětu k přezkoumání žalovaného rozhodnutí byl soud
informován dopisy žalovaného se žádostí o vrácení spisu pro potřeby přezkumného řízení.
K obsahu kasační stížnosti žalovaný uvádí, že žalobkyně stále uplatňuje svůj názor
o povoleném prodeji lihovin a tabákových výrobků ve zkolaudované provozovně, aniž
by napadala hodnocení prostoru v lokalitě hraničního přechodu S. —M., ve kterém se její
provozovna nachází, jako tržnice či tržiště, jak to učinily kontrolní orgány. Za takové
napadení v síle žalobního důvodu podle názoru žalovaného nelze považovat námitku,
uvedenou v žalobě tak, že alkohol k prodeji žalobkyně nenabízela ani na tržišti ani na tržnici,
ale v provozovně určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím
podle zvl. předpisu. Žalovaný odkazuje na své vyjádření k žalobě.
Přiložený správní spis obsahuje Protokol o zjištěném jiném správním deliktu ze dne
30. 1. 2004, v němž je zachyceno jednání stěžovatelky, popis skutku, jeho kvalifikace,
hodnocení, připojeno vyjádření stěžovatelky v tom smyslu, že prodejní stánek byl postaven
a zkolaudován v roce 1998, vlastníkem jsou 4 osoby, z nichž 3 mají živnostenský list.
O platnosti zákona o spotřebních daních stěžovatelka věděla, informovala se na ČOI a na ŽÚ,
zda se zákaz prodeje lihovin a tabáku vztahuje i na stěžovatelku, s výsledkem negativním.
Rozhodnutí o zajištění zboží ze dne 15. 1. 2004, č. j. 191-1/04-1063-08, s rozepsaným
zbožím na skladě a v obchodě, téhož dne převzala stěžovatelka proti svému podpisu.
Spis obsahuje rozhodnutí Městského úřadu ve Frýdlantě, odboru výstavby a životního
prostředí, č. j. 4071/98/OVŽP-0367, ze dne 30. 9. 1998, jímž bylo povoleno prozatímní
užívání přízemí prodejního stánku č.18 na p. p. č. 72/1 k. ú. S. – tržnice S. ke zkušebnímu
provozu – prodej balených potravin, balených nápojů, ovoce a zeleniny.
Kolaudačním rozhodnutím ze dne 22. 3. 2000, č. j. 664/2000/OVŽP-0077 týž správní
orgán povolil užívání stavby „Prodejního stánku č. 18 na p. p. č. 72/1 v k. ú. S. - tržnice S.“
pro prodej balených potravin, balených nápojů, ovoce a zeleniny, které byla dle
geometrického plánu pro zaměření stavby č. 50-8/1998 ze dne 9. 2. 1998 přidělena stavební
parcela číslo 183 (prodejna), k. ú. S. Podmínky pro užívání této stavby stanovily, že stavba
nesmí být užívána k jinému účelu, než je uvedeno v tomto kolaudačním rozhodnutí, musí být
dodržovány podmínky technické zprávy požární ochrany, musí být dodržován tržní řád
tržnice S., k vytápění objektu nesmí být použito topidel na tuhá paliva, obaly ze zboží a
odpadní papír bude uskladňován v uzavřeném skladu obalů u stánku č. 16-17 v S.
dle povolení ze dne 9. 3. 2000. Po ukončení povolení užívání skladu na odpadní papír u obj.
č. 16-17 bude vlastník stánku č. 18 povinen nakládat s obaly ze zboží dle zákona o odpadech;
ve stánku nesmí být provozována restaurační činnost.
Nájemní smlouvou ze dne 22. 12. 2003 si stěžovatelka společně se dvěma dalšími
prodejci pronajala od Obce Horní Řasnice pozemkovou parcelu číslo 72/1 o výměře
12.134 m
2
(ostatní plocha) k účelu umístění prodejního stánku, manipulačního prostoru,
prostoru pro zákazníky a prostoru skládky použitých obalů. Smlouva je uzavřena na dobu
určitou jednoho roku do 31. 12. 2004 s možností jejího prodloužení.
Živnostenský list na jméno stěžovatelky byl vystaven Městským úřadem ve Frýdlantě,
Obecním živnostenským úřadem dne 4. 2. 1998, č. j. 02/1685/98/F/ZJ, a to s předmětem
podnikání Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej /mimo zboží vyhr. v příloze
1-3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Datem vzniku živnostenského
oprávnění je 26. 1. 1998.
Smlouvou o sdružení ze dne 5. 8. 1998 mezi stěžovatelkou, H. K. a M. H. tito vytvořili
dle §829-841 občanského zákoníku sdružení k obchodní činnosti provozování stánkového
prodeje „T. S.“.
Proti rozhodnutí o zajištění zboží č. j. 191-1/04-1063-08 ze dne 15. 1. 2004 podala
stěžovatelka odvolání dne 19. 1. 2004, především z důvodu existence kolaudačního
rozhodnutí vydaného na předmětnou prodejnu.
Správní spis obsahuje digitální fotodokumentaci prodejny s bližším označením: „S.
15. 1. 2004, stánek č. 14, prodejci H. K., J. J., M. H., 4 listy“, pořízené zvenčí i zevnitř
objektu. Rovněž je přiložen situační plánek tržnice S., z něhož plyne, že kolaudovaný stánek
č. 18 odpovídá stánku označeného na fotodokumentaci číslem 14.
Ústní jednání ve věci jiného správního deliktu – porušení ustanovení §133 odst. 1
zákona o spotřebních daních, se konalo dne 26. 2. 2004 za účasti právního zástupce
stěžovatelky, protokol je založen na č.l. 16 správního spisu.
Rozhodnutím Celního úřadu Liberec, Oddělení celně právní a vymáhací, ze dne
1. 3. 2004, č. j. E 404-04/04-1603-01/SD009-R, bylo vysloveno propadnutí celkem 511 lahví
lihovin jako sankce za jiný správní delikt, jehož se stěžovatelka dopustila tím, že dne
15. 1. 2004 v rozporu s §133 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, prodávala
na tržišti, nacházejícím se vedle komunikace vedoucí z obce H. Ř. k celnímu přechodu S., a to
na pozemkové parcele č. 72/1, katastrálního území obce S., ve stánku na části této pozemkové
parcely, označené v situačním nákresu, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, číslem
18, níže uvedené lihoviny. Z odůvodnění tohoto prvostupňového rozhodnutí plyne, že správní
orgán prvního stupně interpretoval zákonné ustanovení §133 zákona o spotřebních daních
tak, že na tržištích a v tržnicích je prodej tabákových výrobků a lihovin zakázán bez ohledu na
to, zda na provozovny, které se v nich nacházejí, bylo či nebylo vydáno kolaudační
rozhodnutí. V provozovnách určených k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním
rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu není prodej tabákových výrobků a lihovin
zakázán – tato část zákonného ustanovení se dle názoru správního orgánu týká pouze
provozoven nacházejících se mimo tržiště a tržnice.
I proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala stěžovatelka
odvolání s týmž zdůvodněním, tedy že na předmětnou prodejnu má stěžovatelka vydáno
kolaudační rozhodnutí.
Odvoláním napadené rozhodnutí o zajištění zboží žalovaný zamítl dne 1. 3. 2004,
č. j. 1494/2004-21, s tím, že setrval na nemožnosti umístění provozovny na tržnicích
či tržištích a jako oporu k pojmu tržiště citoval §132 písm. d) zákona o spotřebních daních.
Odvoláním napadené rozhodnutí o propadnutí zboží žalovaný potvrdil dne 20. 4. 2004,
č. j. 2954/04-21, při přezkumné činnosti vyšel z toho, že prodejní stánek se nachází v areálu
tržiště, které lze označit za tržiště ve smyslu legální definice §132 písm. d) zákona
o spotřebních daních, kde je prodej tabákových výrobků a lihovin zakázán. Není podstatné,
zda bylo na tento stánek vydáno kolaudační rozhodnutí.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí žalovaného (rozhodnutí o propadnutí věci)
podala stěžovatelka dne 29. 4. 2004 žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec, ve které namítala nezákonnost rozhodnutí žalovaného spočívající v chybném úsudku
o kolaudované provozovně umístěné na tržnici.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na úmysl zákonodárce, jímž bylo
vyloučit prodej tabákových výrobků a lihovin na tržištích a tržnicích bez ohledu na druh
provozovny, ve kterých takový prodej probíhá.
Součástí soudního spisu na č. l. 23 je Metodická informace č. 3/2004 k zákonu
o spotřebních daních, ze dne 16. 2. 2004, č. j. 59 527/03/4400, předložená žalobcem dne
17. 2. 2005, v níž na str. 8 je uveden příklad vztahující se na situaci, kdy tržnicí není stavba,
která je provozovnou určenou k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním
rozhodnutím, jestliže se v ní prodej uskutečňuje pouze v prodejních místech vymezených
projektovou dokumentací a není v ní umožněno nad rámec uvedené projektové dokumentace
sestavit další prodejní místa a nejsou v ní tato místa zřízena. V témže materiálu je na str. 9
uvedeno, že v případě, kdy je provozovna zkolaudována pro prodej zboží, avšak
v kolaudačním rozhodnutí je vyjmenován jiný sortiment zboží než jsou tabákové výrobky
a lihoviny (např. textilní zboží), jde pro účely zákona o spotřebních daních obecně
o provozovnu určenou pro prodej zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím
(bez ohledu na druh zboží či poskytované služby). Posouzení, k jakému účelu byla
provozovna kolaudována (a v této souvislosti případný postih podnikatele za porušení
stavebního zákona) je věcí stavebního úřadu, nikoli živnostenského úřadu či dalších
kontrolních orgánů, uvedených v §115 odst. 1 zákona o spotřebních daních.
V soudním spise je dále založeno Závěrečné stanovisko ve věci šetření zahájeného
z vlastní iniciativy Veřejného ochránce práv ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 1220/2004/VOP/PJ,
jež předložil žalobce dne 17. 2. 2005, v němž na str. 2 jsou uvedeny tyto teze: prostor v místě
hraničního přechodu S. – M. není tržištěm ve smyslu §132 písm. d) zákona o spotřebních
daních; celní orgány překročily právní rámec vymezený pro kontrolní činnost zákazu prodeje
tabákových výrobků a lihovin dle §132 a §133 zákona o spotřebních daních.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, byla žaloba jako
nedůvodná zamítnuta. Soud mj. uvedl, že po prověření obsahu žalobních bodů ověřil,
že žalobkyně v žalobě nezpochybňovala skutečnost, že její provozovna byla umístěna
na tržišti. Žalobkyně namítala, že zboží nenabízela na tržišti, ale ve stavbě určené
kolaudačním rozhodnutím k prodeji balených nápojů, v čemž nelze dle názoru soudu
spatřovat námitku, že její provozovna nebyla součástí tržiště. Žalobkyně nesouhlasila
se skutečností, že ve stavbě, která je umístěna na tržišti, ale byla kolaudována jako
provozovna k prodeji balených nápojů, nelze dle citovaného ustanovení prodávat lihoviny.
Takto svou námitku jasně formulovala již při správním řízení a v odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí. Soud konstatuje, že správní rozhodnutí vydaná v obou stupních
řízení jsou řádně odůvodněna, správní orgány zcela srozumitelně vyjádřily, z jakých důvodů
dospěly k popsanému výkladu §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních, žalobkyně měla
možnost se proti všem závěrům kvalifikovaně bránit. Žalobkyně se dle názoru soudu i
v žalobě omezila pouze na již konstatovaný rozpor možnosti prodeje v provozovně, která
je umístěna na tržišti, nezpochybňovala závěr žalovaného, že prostor, na kterém se její
provozovna nachází, není tržištěm ve smyslu zákona o spotřebních daních. Soud se proto
mohl zaměřit pouze na výklad §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Zákon
o spotřebních daních ve svém §133 odst. 1 taxativně vymezuje místa, kde je prodej lihovin
a tabákových výrobků zakázán. Prodej lihovin a tabákových výrobků je zakázán na tržištích,
tržnicích a mimo provozovny, určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním
rozhodnutím. Z tohoto ustanovení vyplývá, že prodej tohoto zboží není možný na žádném
z uvedených míst, na každém jednotlivém vyjmenovaném místě je zakázán. Pokud žalobkyně
upozorňovala na skutečnost, že její provozovna je sice umístěna na tržišti, ale jedná se
o provozovnu určenou k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím, pak
je nutno konstatovat, že zákon o spotřebních daních v ustanovení 133 odst. 1 neřeší situaci,
kdy uvedená provozovna je umístěna na tržišti. Krajský soud proto dospěl k závěru,
že smyslem úpravy §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních je zákaz prodeje lihovin
a tabákových výrobků v celém prostoru tržiště, v jakémkoliv prodejním zařízení
zde umístěném, bez ohledu na jeho charakter. Pro úplnost soud uvádí, že neopomenul důkazy
předložené zástupcem žalobkyně v den rozhodnutí, tj. stanovisko Veřejného ochránce práv
a informaci Ministerstva průmyslu a obchodu, ovšem tyto dokumenty se nezabývaly otázkou
výkladu §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních ve vztahu ke zkolaudované provozovně
na tržišti, nýbrž řešily otázku vymezení pojmu tržnice, případně, zda prostor u hraničního
přechodu S. byl tržištěm či nikoli, což nebylo předmětem soudního přezkumu vymezeného
žalobcem. Žalobkyně je soudu předložila až po lhůtě stanovené pro rozšíření žalobních bodů,
soud tedy nemohl ani z jejich zmíněného obsahu dovodit rozšíření žaloby na skutečnost, že
provozovna žalobkyně není umístěna na tržišti.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí
kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny
před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší
správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, v rozsahu důvodů kasační stížnosti uplatněných dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nelze vyhovět.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatelka v nesprávném posouzení
právní otázky, zda zkolaudovaná provozovna umístěná v tržnici S. spadá do absolutního
zákazu prodeje tabákových výrobků a lihovin. K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná
právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním
posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ
nebo situaci.
Dle §132 písm. d) zákona o spotřebních daních, platného v době rozhodování dané
věci, se pro účely tohoto zákona rozumí tržištěm volně přístupný prostor, kde dochází
k nabídce a prodeji zboží nebo poskytování služeb, přičemž tento prostor umožňuje sestavit
určitý počet prodejních míst a může být nebo je vybaven stánky, pulty, stolky nebo
obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej zboží nebo poskytování služeb. Dle
písm. e) téhož ustanovení se tržnicí rozumí vymezený uzavíratelný zastřešený nebo
nezastřešený přístupný prostor, kde dochází k nabídce a prodeji zboží nebo poskytování
služeb na místech pronajatých k tomuto účelu, přičemž tento prostor umožňuje sestavit určitý
počet prodejních míst a může být nebo je vybaven stánky nebo jednoduchými objekty,
popřípadě pulty, stolky nebo obdobnými zařízeními, která jsou určena pro prodej zboží nebo
poskytování služeb.
Dle §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních, platného v posuzovaném období,
je na tržištích, v tržnicích a mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování služeb
kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu (stavební zákon) prodej
tabákových výrobků a lihovin zakázán.
V daném případě je třeba na prvním místě vymezit prostor, ve kterém
se stěžovatelčina prodejna nachází. Systematickým, logickým a teleologickým výkladem lze
dovodit, že vymezení povahy prostoru, kde se prodejna nachází, přiřkne rovněž povahu
prodejny stěžovatelky. Aplikací §132 odst. d) zákona o spotřebních daních lze vyvodit, že
se v daném případě jedná o tržiště – splňuje aspekt volně přístupného prostoru, kde dochází
k nabídce a prodeji zboží, jež je sestaven z určitého počtu prodejních míst (prodejen).
Z přiložené fotodokumentace vyplývá, že v případě tržiště S. nešlo o vymezený uzavíratelný
prostor, jde o prodejny umístěné u cesty, jež vede k hraničnímu přechodu. Ač byl celý areál
tržiště S. stavebním úřadem v kolaudačním rozhodnutím vymezen jako tržnice, tento správní
orgán použil pojem ve smyslu stavebního zákona, jež v daném případě nemá na posouzení
povahy prostoru z hlediska zákona o spotřebních daních vliv. Je třeba ujasnit, že absolutní
zákaz prodeje lihovin se vztahuje především na tržiště, tržnice a dále mimo provozovny
určené k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím podle stavebního
zákona, tedy provozovny umístěné mimo tržnice a tržiště. Gramatickým výkladem viděno na
prvním místě zákonného textu pojem tržiště již nevyžaduje dalšího zkoumání povahy
prodejny, Nejvyšší správní soud tedy dovozuje totožný závěr o správnosti rozhodnutí
žalovaného i jemu předcházejícího rozhodnutí, k jakému dospěl krajský soud. Není
v posuzované věci smyslem vytrhovat povahu prodejny – kamenného obchodu – z prostoru,
kde prodejna stojí, neboť povaha tržiště S. přisuzuje povahu prodejny, kterou nelze z dané
lokality nijak (formálně či materiálně) vyloučit. Tomuto výkladu svědčí logický argument a
maiori ad minus.
Ke kasačnímu důvodu namítanému ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to
mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost) Nejvyšší správní
soud v kasační stížnosti neshledal důvody, proto se tímto kasačním bodem dále nezabýval,
když toto tvrzení zůstalo pouze v obecné rovině.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitku dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
jíž stěžovatelka napadá rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, konkrétně
vytýká, že není pravdou, že teprve při jednání krajského soudu přednesli žalobní bod
směřující k posouzení otázky, zda prodejní prostor u hraničního přechodu S. – M. naplňuje
znaky tržiště ve smyslu §132 písm. d) zákona o spotřebních daních. V žalobě je jasně
uvedeno, že stěžovatelka namítala, že alkohol k prodeji nenabízela ani na tržnici ani na tržišti.
S ohledem na odůvodnění tohoto rozsudku ke kasačnímu bodu dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. priorita povahy prostoru před povahou prodejny, se jeví jako stěžovatelkou
v žalobě uplatněné tvrzení nedostatečné k tomu, aby mohlo být pojato jako žalobní námitka.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, aplikoval procesní ustanovení o lhůtě
k podání žaloby, potažmo k rozšíření žalobních bodů, zcela adekvátně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst.1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu