ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.11.2005
sp. zn. 5 As 11/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Z. J., zast. JUDr. Ladislavem Poláškem, advokátem se sídlem Rožnov pod
Radhoštěm, Horní Paseky č. 321, proti žalovanému: Policie České republiky, Správa
Severomoravského kraje, ulice 30. dubna č. 24, Ostrava, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ve věci kázeňského přestupku, o kasační stížnosti žalobce – stěžovatele proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2004, č. j. 22 Ca 176/2003 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále krajský soud) zamítl žalobu
žalobce proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Severomoravského kraje
ze dne 6. 6. 2002, č. 114 ve věci kázeňského přestupku. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele PČR Okresního ředitelství Policie ČR Vsetín
ze dne 10. 4. 2002, č. 28, kterým byl stěžovatel podle §32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky uznán vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst.1 písm. e/ a přestupku
na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. i/
zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. f/ a g/
a §6 odst. 3 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Přestupku
se dopustil dne 5. 3. 2002 v cca 19.40 hodin (v rozhodnutí popsaném jednání).
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.
Žalobce proti rozhodnutí zejména namítal, že nebyly provedeny důkazy vyčerpávajícím
způsobem, a proto nebyl zjištěn skutečný stav, a to skutečnost, kdo řídil vozidlo. Správní
orgán nevyslechl řidiče vozidla a tím, podle jeho názoru, porušil ustanovení §130 zákona
č. 186/1992 Sb. a zároveň ustanovení §73 zákona o přestupcích. Tuto námitku neshledal
krajský soud důvodnou. Nejprve zdůraznil, že jednání policisty, které má znaky přestupku,
se neprojednává podle zákona o přestupcích, ale podle zákona č. 186/1992 Sb. (§10 odst. 1
přestupkového zákona a ustanovení §32 zákona č. 186/1992 Sb.). Na řízení ve věcech
kázeňských se vztahují příslušná ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., proto nelze dovozovat
porušení ustanovení §73 přestupkového zákona. Porušení ustanovení §130 zákona
č. 186/1992 Sb. (a zároveň i porušení ustanovení hlavy páté Listiny) žalobce dovozoval
z toho, že správní orgán nevyslechl řidiče vozidla, přičemž z obsahu správního spisu
nevyplývá, že by žalobce využil svého práva a navrhl na podporu svých tvrzení jakékoliv
důkazy. Z jeho vyjádření doručeného správnímu orgánu dne 2. 4. 2002 a z odvolání sice
vyplývá, že uvedl, že osobní automobil neřídil, nicméně neuvedl jméno, příjmení a adresu
údajného řidiče. Přitom takovou možnost měl v průběhu správního řízení. Protože tak
neučinil, nelze dovozovat porušení ustanovení §130 zákona č. 186/1992 Sb. a porušení hlavy
páté Listiny. Jméno a adresu svědka uvedl žalobce až v žalobě. Krajský soud přezkoumává
skutkový a právní stav ke dni rozhodnutí správního orgánu (§75 s. ř. s.), a proto nelze zrušit
rozhodnutí správního orgánu z důvodu výslechu svědka, který byl navržen až v žalobě podle
§65 s. ř. s.
Kasační stížnost podal žalobce – dále stěžovatel (§105 odst. 1 s. ř. s.) z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a/ a b/ s. ř. s. Krajský soud, podle něj, nesprávně posoudil
právní otázku, protože dne 5. 3. 2002 v době kolem 19.40 hodin v k. ú. obce V. osobní
motorové vozidlo tovární značky Opel Ascona RZ neřídil. Skutečnost, že neuvedl dle tvrzení
prošetřujících policejních orgánů jméno řidiče vozidla nemůže zprostit správní orgán i s
poukazem na ustanovení §3 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění platném v době události,
povinnosti svědomitě a odpovědně se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení zvláště
za situace, kdy byla tato okolnost známa a vyplývá např. z vyjádření stěžovatele ke
služebnímu zákroku kontrolora P. N. ze dne 30. 3. 2002. Dokazování tak nebylo provedeno
řádným a vyčerpávajícím způsobem a nebyl objektivně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatel
proto nesouhlasí s konstatováním krajského soudu, že nevyužil svého práva k navržení
důkazů na podporu svých tvrzení, protože prošetřit řádně věc měl povinnost i správní orgán.
Neprovedením řádného prošetření věci ve směru k řidiči vozidla bylo porušeno ustanovení §3
odst. 2, 3 a 4 zákona č. 71/1967 Sb. Po poskytnutí právní pomoci pak stěžovatel uvedl řidiče v
řízení před soudem a soud měl rozhodnutí správního orgánu zrušit a vrátit věc k objektivnímu
došetření a novému rozhodnutí. Za zmatečné považuje stěžovatel odůvodnění krajského
soudu s odkazem na ustanovení §65 s. ř. s. Kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Protože v důsledku
tohoto nedorozumění a dalších perzekucí musel ukončit služební poměr policisty a pracuje
jako řidič v Č., a. s. V., požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti podle
ustanovení §107 s. ř. s.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí jako nedůvodné.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že správní orgány prvního i druhého stupně učinily vše
pro to, aby skutečný stav věci byl náležitě a dostatečně zjištěn. Případná nečinnost ze strany
stěžovatele v návrhu důkazů prokazujících jeho nevinu nemůže jít k tíži žalovaného.
Stěžovatelem namítané porušení ustanovení §3 odst. 2, 3, 4 zákona č. 71/1967 Sb. nemá
opodstatnění.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
z důvodů uvedených v kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k těmto závěrům.
Stěžovatel uplatnil kasační stížnost podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a dále podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.
z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Podstatou kasační stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že se nemohl dne 5. 3. 2002
v cca 19.40 hod. v k. ú. V. dopustit přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu podle §22 odst. 1 písm. e/ a přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými
toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. i/ zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
porušením ustanovení §5 odst. 1 písm. f/ a g/ a §6 odst. 3 a 4 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, protože v té době osobní motorové vozidlo tovární
značky Opel Ascona RZ neřídil. Skutečnost, že vozidlo neřídil, namítal již v průběhu
správního řízení, například ve vyjádření ze dne 30. 3. 2002. Ani skutečnost, že neuvedl jméno
řidiče vozidla nezprostila správní orgány povinnosti provést dokazování řádným a
vyčerpávajícím způsobem.
Nejvyšší správní soud vychází z toho, že v době jednání stěžovatele, které podle
správních orgánů má znaky přestupku, byl stěžovatel policistou a proto toto jeho jednání bylo
vyřízeno jako kázeňský přestupek (§32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.). Podle ustanovení
§35 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. před uložením kázeňského trestu musí být úplně a přesně
zjištěn skutkový stav. Policistovi musí být před uložením ká zeňského trestu dána možnost
se k věci vyjádřit, navrhovat důkazy a hájit se. Z obsahu správního spisu, z protokolu
o projednání přestupku ze dne 28. 3. 2002 vyplývá, že se ho stěžovatel zúčastnil, byl
seznámen s obviněním ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. e/ a přestupku na úseku
ochrany před alkoholismem a jinými toxik omaniemi podle §30 odst. 1 písm. i/ zákona ČNR
č. 200/1990 Sb., o přestupcích s odůvodněním skutku i toho, že porušil ustanovení §5 odst. 1
písm. f/ a g/ a §6 odst. 3 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Po seznámení se spisovým materiálem č. j. ORVS-12/SKS-KN-2002, po poučení o právu
nahlížet do spisu, vyjadřovat se ke všem důkazům, o právu dát se zastupovat advokátem
nebo zástupcem, navrhovat důkazy na svoji obhajobu, stěžovatel uvedl, že na jeho žádost
mu byly předány fotokopie listů číslo 4, 5, 6, 8 a že se ke zmíněnému vyjádří písemně,
a to tak, že tuto písemnost dne 2. 4. 2002 předá vedoucímu OO PČR Vsetín. Protokol
stěžovatel podepsal. Z obsahu výše uvedeného protokolu naprosto jasně vyplývá,
že stěžovateli byla dána možnost se k věci vyjádřit, navrhovat důkazy a hájit se. Písemností
ze dne 30. 3. 2002 , která byla doručena PČR Okresnímu ředitelství Vsetín dne 2. 4. 2002
se stěžovatel vyjádřil ke služebnímu zákroku dne 5. 3. 2002 a uvedl svoji verzi celé události.
Z ní vyplývá, že dne 5. 3. 2002 jel svým vozidlem na hokejové utkání, své vozidlo zaparkoval
u schodiště do restaurace Kulturní dům před budovou OŘP Vsetín. Na hokejovém utkání byl
do konce druhé třetiny a na zimním stadionu se potkal se svým známým, jehož jméno neuvedl
s odůvodněním „kterého v dané věci nebudu uvádět s přihlédnutím k §68 zákona
č. 200/90 Sb. …“ a v dalším textu dále popisoval, jak jeho známý řídil jeho osobní automobil.
V celém textu tohoto vyjádření není jméno onoho známého uvedeno. Rovněž v odvolání proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není uvedeno jméno muže, který podle
stěžovatele řídil jeho automobil. Konečně stěžovatel sám v kasační stížnosti ani jiných svých
písemnostech netvrdí, že by konkrétně v průběhu správního řízení jménem, příjmením
a adresou označil onu osobu, která podle něj řídila dne 5. 3. 2002 jeho osobní automobil.
Teprve v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, která je ze dne
28. 9. 2002 a je založena pod č. l. 22, 23 předloženého spisu krajskéh o soudu stěžovatel
uvádí, že ve věci nelze spravedlivě rozhodnout bez výslechu K. M., bytem V., T., který
vozidlo daný den před zákrokem vůči jeho osobě skutečně řídil. Bez výslechu tohoto svědka,
u něhož neupřesnil svůj vztah k němu, nebylo možno rozhodnout o jeho vině nebo nevině.
Protože podle §39 odst. 1 písm. a/ a e/ zákona č. 186/1992 Sb. při projednávání
jednání, které má znaky přestupku, se postupuje podle zvláštního předpisu, jde-li
o rozhodnutí, zda jednání policisty má všechny znaky přestupku potřebné k určení viny
a určování osoby blízké, a tímto zvláštním předpisem je zákon č. 200/1990 Sb. je nutno
v tomto rozsahu vycházet z tohoto zákona. Jestliže byl stěžovatel správními orgány uznán
vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22
odst.1 písm. e/ a přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi
podle §30 odst. 1 písm. i/ zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť porušil
ustanovení §5 odst. 1 písm. f/ a g/ a §6 odst. 3 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, pak znakem citovaných ustanovení s přihlédnutím ke konkrétní
situaci bylo i to, zda stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil jako řidič motorového vozidla.
Podle ustanovení §2 písm. d/ zákona č. 361/2000 Sb. řidič je účastník provozu na pozemních
komunikacích, který řídí motorové vozidlo. Stěžovatel tvrdí, že v daném případě nebyl
řidičem, v průběhu správního řízení v písemnosti ze dne 30. 3. 2002 naznačil, že skutečného
řidiče nebude uvádět s přihlédnutím k §68 zákona č. 200/90 Sb. Toto ustanovení v odstavci
čtvrtém upravuje kdo je osobou blízkou. Pokud tedy stěžovatel takto vyjádřil, že podle něj
skutečný řidič je vůči němu osobou blízkou a že ho nebude jmenovat, má toto jeho rozhodnutí
význam ve vztahu k ustanovení §60 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. Nejvyšší správní soud
se rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 As 3/2004 k tomuto ustanovení vyjádřil
takto:
„Toto ustanovení totiž zakotvuje právo odmítnout podání vysvětlení v situaci, jestliže by
v důsledku tohoto podání vysvětlení hrozilo osobě vysvětlení podávající nebo osobám
jí blízkým podle ustanovení §68 odst. 4 zákona nebezpečí postihu za přestupek. Toto právo
neobviňovat sebe nebo osoby sobě blízké je v řízení o přestupcích přiměřeným průmětem
ústavního práva, jež je pro účely trestního stíhání zakotveno v čl. 37 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a na úrovni zákonné je pak pro účely trestní upraveno v §100
trestního řádu. Ustanovení §60 odst. 1 zákona o přestupcích ovšem nesporně nemůže sloužit
k tomu, aby se kterákoliv osoba mohla zříci své odpovědnosti za spáchaný přestupek tam,
kde není dostupné přímé svědectví či přímý důkaz, a to pouhým odkazem na to, že přestupek
spáchal někdo jiný, bez další specifikace této osoby s poukazem, že se jedná o osobu blízkou.
Za takové situace jistě nemůže být osoba přenášející odpovědnost na jinou osobu nucena
k identifikaci této jiné osoby, musí být ovšem připravena na fakt, že přestupkový orgán může
vycházet z ostatních důkazů a b ude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně
průkazné k identifikaci pachatele přestupku. Jinak řečeno, zda z ostatních provedených
důkazů lze dospět k ucelenému důkaznímu řetězci, z něhož bude možno dovodit odpovědnost
konkrétní osoby.“. Od tohoto závěru není důvod se odchylovat ani v tomto projednávaném
případě. Jestliže stěžovatel ve správním řízení jen tvrdil, že ne řídil osobní motorové vozidlo
s tím, že toto motorové vozidlo řídil někdo jiný, aniž tuto osobu označil, je jeho výtka
ke správním orgánům spočívající v tom, že nezjistily řádně skutkový stav, protože
nevyslechly tuto osobu, nelogická. Takový důkaz je neproveditelný. Aby takový důkaz mohly
správní orgány provést, byla potřebná součinnost stěžovatele, když ze skutkových okolností
zachycených ve správním spisu žádná taková osoba nevyplývala. Jeho údaj v písemnosti
ze dne 30. 3. 2002, že tuto osobu nebude uvádět s přihlédnutím k §68 zákona
č. 200/1990 Sb., když v následné době v žalobě uvedl, že řidič vozidla byl K . M., V., T., aniž
by upřesnil svůj vztah k němu, se jeví zcela nepřesvědčivý. Stěžovatel zcela bezdůvodně ve
správním řízení nenavrhl provedení tohoto důkazu, ačkoliv byl o možnosti navrhovat důkazy
řádně poučen. Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že nelze vytýkat správním orgánům,
že nevyslechly takovou neidentifikovanou osobu a dále , že nelze dovozovat porušení
ustanovení §130 zákona č. 186/1992 Sb. a porušení hlavy páté Listiny, lze s tímto závěrem ve
vztahu ke správním orgánům souhlasit. Krajský soud v napadeném rozsudku dále vyslovil, že
přezkoumává skutkový a právní stav ke dni rozhodnutí správního orgánu (ustanovení §75
s. ř. s.), a proto nelze zrušit rozhodnutí správního orgánu z důvodu výslechu svědka, který byl
navržen až v žalobě podle §65 s. ř. s. S tímto názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud
nesouhlasí, neboť má za to, že krajskému soudu zákon č. 150/2002 Sb. – s. ř. s., který
upravuje jeho postup (i postup Nejvyššího správního soudu) v řízení nebrání v takovém
případě rozhodnutí správního orgánu zrušit, avšak za předpokladu, že zjištění skutkového
stavu správními orgány je pro posouzení věci nedostačující. O takový případ však v této
právní věci nejde. O tom, že správní orgány úplně a správně zjistily skutkový stav krajský
soud nepochybuje a nepochybuje o tom ani Nejvyšší správní soud.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 5. 3. 2002 prováděli por. Bc. P. N. a nstržm.
L. D. plánovanou kontrolní činnost v rámci Policie České republiky Okresního ředitelství
Vsetín v době od 19 hodin před budovou OŘ PČR Vsetín. Oba jmenovaní policisté o této
činnosti ve vztahu ke stěžovateli sepsali samostatně úřední záznam dne 5. 3. 2002 a poté ještě
společný úřední záznam téhož dne, který spolu s nimi podepsal i pplk. J. R. Z uvedených
úředních záznamů vyplývá, že por. Bc. P. N. a nstržm. L. D. viděli nasedat stěžovatele do
osobního motorového vozidla tov. značky Opel Ascona SPZ a protože předtím prošel kolem
služebního vozidla v němž seděli a při chůzi jevil známky požití alkoholu, sledovali jej až k
jeho bydlišti na ulici B. H., kde stěžovatel zaparkoval v řadě stojících vozidel. Por. Bc. P. N.
přistoupil k automobilu stěžovatele a vyzval ho, a by předložil doklady potřebné k řízení. To
stěžovatel odmítl a poté por. Bc. P. N. stěžovatele vyzval, aby vystoupil ze svého vozidla a
nastoupil do služebního vozidla. Stěžovatel ze svého vozidla vystoupil avšak odmítl nastoupit
do služebního vozidla a učinil tak až na opakovanou výzvu por. Bc. P. N. Z uvedených
úředních záznamů ze dne 5. 3. 2002 nevyplývá ani náznak toho, že by do automobilu řízeného
stěžovatelem po nastoupení stěžovatele do něho nastoupila ještě nějaká jiná osoba a že by v
něm seděla ještě nějaká jiná osoba při zastavení vozidla. Je však skutečností, že z úředního
záznamu sepsaného dne 5. 3. 2002 podepsaného por. Bc. P. N., nstržm. L. D. a pplk. J. R.
vyplývá, že stěžovatel odmítl, a to opakovaně, podrobit se orientační dechové zkoušce
s odůvodněním, že vozidlo neřídil. Z úředního záznamu pplk. J. R. ze dne 13. 3. 2002
vyplývá, že stěžovatel dne 5. 3. 2002 odmítal provedení dechové zkoušky s odůvodněním,
že osobní motorové vozidlo neřídil, avšak neuvedl osobu, která ho podle něj řídila a dále
stěžovatel tvrdil, že byl zadržen 200 metrů od auta. Dne 6. 3. 2002 byl sepsán záznam
se stěžovatelem, v němž uvedl, že „Ke skutečnosti ze dne 5. 3. 2002, kdy jsem byl osloven
policistou skupiny stížností a kontroly p. N. nemám co uvést, neboť si nejsem vědom, že jsem
se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání.“. Písemností ze dne 30. 3. 2002 se stěžovatel
vyjádřil ke služebnímu zákroku kontrolora P. N. a uvedl, že dne 5. 3. 2002 na zimním
stadionu potkal svého známého, jehož jméno neuvedl s odkazem na §68 zákona č. 200/1990 Sb., a požádal ho, aby mu odvezl osobní automobil, který měl zaparkovaný před budovou
OŘP Vsetín na S., což mu známý slíbil. Poté se ještě tento muž zdržel chvíli v restauraci,
přičemž stěžovatel šel sám ke svému osobnímu motorovému vozidlu, odemkl ho, nastoupil do
něho na místo řidiče a vozidlo nastartoval. Poté si stěžovatel přesedl na místo sp olujezdce,
nastoupil jeho známý na místo řidiče a s automobilem se rozjel směrem na S ., kde po dojetí
objel točnu, zaparkoval, se stěžovatelem se rozloučil a odešel po chodníku směrem k sídlišti.
Stěžovatel uzamkl vozidlo a když od něj odcházel, byl asi 50 metrů od něj, zastavil ho
kontrolor N. a chtěl, aby se podrobil zkoušce na alkohol, doklady po něm nechtěl. Zákroku
kontrolora N. byla přítomna jeho spolupracovnice D.. K tvrzení stěžovatele se písemně
vyjádřili dne 8. 4. 2002, por. Bc. P. N. a dne 9. 4. 2002 nstržm. L. D. Oba potvrdili, že osobní
motorové vozidlo řídil stěžovatel, který byl ve vozidle sám, žádná jiná osoba k vozidlu
stěžovatele nepřistoupila ani do něj nenastoupila. Protože jeli se služebním vozidlem
bezprostředně za ním, viděli, že v automobilu byl stěžovatel od vyjetí z parkoviště
od Okresního ředitelství PČR sám až po zastavení vozidla v sídlišti S ., protože bezprostředně
po zastavení vozidla k němu oba přistoupili, stě žovatel seděl na místě řidiče a vypínal motor.
Por. Bc. P. N. stěžovatele vyzval, aby předložil doklady k řízení motorového vozidla, což on
odmítl a dále ho vyzval, aby nasedl do služebního vozidla, což stěžovatel učinil až na
opakovanou výzvu. Pak s ním por. Bc. P. N. a nstržm. L. D. odjeli na obvodní oddělení PČR
Vsetín, aby dalším úkonům byl přítomen nadřízený stěžovatele. V průběhu jízdy pak por. Bc.
P. N. zastavil u služebního vozidla OOP. Ke všem shora uvedeným skutečnostem správní
orgány přihlížely a hodnotily je. Jejich závěr, že stěžovatel řídil osobní motorové vozidlo tov.
značky Opel Ascona SPZ byl učiněn na základě řádně zjištěného skutkového stavu, zejména
služebními záznamy a vyjádřeními por. Bc. P. N. a nstržm. L. D., které jsou zcela
přesvědčivé. Naopak tvrzení stěžovatele v řízení před správními orgány jen v obecné poloze,
že osobní motorové vozidlo tov. značky Opel Ascona SPZ neřídil, bylo zcela vyvráceno.
Pokud stěžovatel v soudním řízení uvedl jméno osoby, která podle něj řídila osobní
automobil, nebylo třeba z tohoto důvodu přezkoumávané rozhodnutí žalo vaného zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení, protože nebylo třeba dokazování doplňovat. Skutkový stav byl
správními orgány zjištěn úplně a správně.
Z důvodů v tomto rozsudku uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatele jako nedůvodnou z amítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalovaný měl ve věci úspěch a měl by proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovaný jednak náhradu nákladů tohoto stadia řízení nežádal a jednak mu podle
obsahu spisu prokazatelné náklady ani nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu