ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.20.2005
sp. zn. 5 As 20/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: L. K., proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, Žerotínovo nám.
3/5, 601 82 Brno, v řízení o kasační stížnosti podané žalovaným proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, č. j. 57 Ca 79/2003 - 34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, č. j. 57 Ca 79/2003 - 34
se zrušuje v bodě III. a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost se ve zbytku zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
10. 6. 2002, č. j. OD/1016/02/Ro, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Magistrátu města Brna, odboru dopravy ze dne 18. 3. 2002, č. j. OD/57545/-01. Žalobce byl
uznán vinným tím, že dne 25. 11. 2001 ve 22.40 hodin řídil osobní auto a byl kontrolován
hlídkou Policie ČR pro podezření z požití alkoholu. Byl vyzván k provedení dechové
zkoušky, kterou bezdůvodně odmítl, rovněž odmítl i odběr krve na zkoušku alkoholu. Svým
jednáním porušil ust. 5 odst. 1 písm. l) z. č. 361/2000 Sb., zákona o provozu na pozemních
komunikacích, čímž spáchal přestupek ve smyslu ust. §30 odst. 1 písm. i) zákona ČNR
č. 200/90 Sb., o přestupcích, a proto podle ust. §30 odst. 2 citovaného zákona mu byla
uložena pokuta ve výši 12 000 Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu
16 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. Dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady
řízení v částce 500 Kč do 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí.
Žalobou ze dne 8. 7. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení přezkoumávaného
rozhodnutí. Žalobu odůvodnil tím, že jej policie neměla důvod kontrolovat, neboť svým
chováním nezavdal příčinu ke kontrole. Policie jej spatřila v noci na špatně osvětleném místě
ze svého automobilu na vzdálenost min. 20 m. Z toho nelze dovodit podezření z nějakého
nekalého jednání. Později jeli policisté za osobním vozem žalobce, jeho vozidlo se nechovalo
nijak podezřele. Jenom skutečnost, že žalobce jel ve směru od restaurace, není důvod
ke kontrole. Pokud se po té nepodrobil dechové a krevní zkoušce, nespáchal přestupek podle
ust. 30 odst. 1 písm. i) z. č. 200/1990 Sb., protože policie nepostupovala v mezích zákona.
Ta totiž nesmí provádět jakoukoliv kontrolu, pokud kontrolovaná osoba k ní nedá zjevný
důvod. I kdyby ovšem došlo ke spáchání přestupku postih tak, jak jej provedl správní orgán,
je nepřiměřeně přísný a neodpovídá kritériím daným ustanovením §12 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb. V tomto případě je zákonem daný maximální postih 15 000 Kč pokuty a dva
roky zákazu činnosti. Správní orgány použily sankcí při samé horní hranici sazby, tedy jakoby
předtím byl již žalobce trestán, což je nepřípustné.
Soud provedl důkaz správním spisem žalovaného a zjistil, že dne 12. 12. 2001 bylo
sepsáno oznámení přestupku, kterého se měl dopustit žalobce dne 25. 11. 2001 v době
od 22.40 do 22.45 hodin v B. na trase ulice S. – B. 19, kdy řídil osobní motorové vozidlo
značky Škoda Octavia, SPZ.... jako podezřelý, že je pod vlivem alkoholu, na výzvu
zakročující hlídky policie odmítl na místě dechovou zkoušku a při následném lékařském
vyšetření rovněž dechovou zkoušku a odběr krve pro zjištění ovlivnění alkoholem. Z
protokolu o podání vysvětlení, sepsaného dnem 25. 11. 2001 ve 23.10 hodin vyplynulo, že
žalobce byl ochoten podat vysvětlení po poradě se svým právním zástupcem dne 26. 11. 2001.
Protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem byl sepsán dnem 25. 11 .2001 ve
23.50 hodin, přes poučení o porušení zákonem stanovené povinnosti, odmítl jmenovaný odběr
krve bez uvedení konkrétního důvodu. Z protokolace Policie ČR, obvodní oddělení Brno-
Komárov ze dne 25. 11. 2001 provedené s nadstrážmistrem J. S. a nadstrážmistrem S. V. bylo
zjištěno, že dne 25. 11. 2001 ve 22.40 hodin projížděla hlídka po ulici S., kde si povšimla, že
z baru „V“ vychází muž a žena a nasedají do osobního motorového vozidla, zn. Škoda
Octavia, SPZ: ... Hlídka pojala podezření, že jedna z osob bude řídit toto vozidlo pod vlivem
alkoholu. Z tohoto důvodu se rozhodla ke kontrole vozidla. Hlídce se nepodařilo uvedené
vozidlo na ulici S. zastavit vzhledem k vysoké rychlosti tohoto vozidla a po odbočení do ulice
B. toto nedovolovala šíře vozovky a zaparkovaná vozidla. Vozidlo po té zastavilo na ulici B.
19 v protisměru jízdy. Ve stejném okamžiku hlídka zastavila služební vozidlo vedle tohoto
vozidla a přistoupila k okamžité kontrole řidiče, který ještě nevystoupil z vozidla. Při
vystupování řidiče z vozidla, vyzval tohoto nadstrážmistr V. k předložení dokladů potřebných
k řízení osobního motorového vozidla, řidič nereagoval, ani když výzva byla opakována. Na
místo toho vozidlo uzamknul, snažil se dostat do domu č. 19, kde má trvalé bydliště, v čemž
mu hlídka zabránila. Hlídka řidiče znovu vyzvala k předložení potřebných dokladů, k
provedení orientační dechové zkoušky na alkohol, jelikož jevil známky podnapilosti a byl z
něj silně cítit alkohol, s čímž však řidič nesouhlasil, tvrdil, že žádné vozidlo neřídil, a tudíž že
nemá povinnost dechovou zkoušku podstoupit. S ohledem na jeho jednání vznikla důvodná
obava, že bude mařit řádné objasnění celé věci, byl proto předveden bez použití DP na OOP
Brno-Komárov. Po předvedení na OOP Brno-Komárov řidič předložil občansky průkaz, byla
identifikována jeho totožnost. Opětovně byl vyzván k provedení orientační dechové zkoušky
na alkohol, kterou znovu odmítl.
V řízení před správním orgánem bylo jednoznačně prokázáno protiprávní jednání
žalobce. Soud přisvědčil názoru žalovaného, že odmítnutím podrobit se orientační dechové
zkoušce žalobce hrubým způsobem porušil povinnost řidiče uloženou ust. §5 odst. 1 písm. f)
zákona č. 361/2000 Sb. a ust. §6 odst. 2, 3 zákona č. 37/1989 Sb. Za neoprávněný žalobní
bod považuje soud námitku žalobce spočívající v tom, že policisté neměli důvod
jej kontrolovat, neboť svým chováním nezavdal příčinu ke kontrole, tato námitka je právně
irelevantní, neboť se nejedná o žalobcovo oprávnění posuzovat důvodnost a potřebnost
uváděné kontroly, nýbrž se jedná výlučně o jeho povinnost jako řidiče podrobit se na výzvu
policisty uvedenému úkonu. Skutečnost, že dechovou zkoušku odmítl, žalobce nevyvrátil.
Soud proto dospěl k závěru, že žaloba proti napadenému rozhodnutí v otázce zavinění, není
důvodná. Svým jednáním naplnil žalobce skutkovou podstatu přestupku podle ust. §30
odst. 1 písm. i) z. č. 200/1990 Sb. o přestupcích ve znění platném v době spáchání přestupku,
neboť hrubým způsobem porušil povinnost řidiče stanovenou ust.§5 odst. 1 písm. f)
z. č. 361/2000 Sb. a ust. §6 odst. 2, 3 z. č. 37/1989 Sb.
Za oprávněný žalobní bod soud považuje námitku žalobce spočívající v tom,
že odvolací orgán, taktéž i správní orgán I. stupně uložily sankci nepřiměřenou kritériím ust.
§12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tj. nepřihlédly k závažnosti přestupku,
zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán,
k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek
postižen v disciplinárním řízení. Byť odmítnutí podrobit se na výzvu policisty dechové
zkoušce nutno klasifikovat jako jedno z nejzávažnějších porušení povinnost řidiče, soud
při určení druhu a výměry sankce přihlédl ve prospěch žalobce ke způsobu spáchání
přestupku a jeho následkům, neboť je zásadní rozdíl, zda se pachatel předmětného přestupku
dopustí na dálnici v době dopravní špičky, kde míra ohrožení zdraví lidí nebo poškození
majetku bude výrazně vyšší než na místní komunikaci v nočních hodinách bez téměř
jakéhokoliv provozu, jak potvrdili i svědci a zda při jednání s policisty byl agresivní
či nikoliv. Soud přihlédl k jeho dosavadní bezúhonnosti, neboť v minulosti se nedopustil
žádného přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, k přestupku
došlo v pozdních večerních hodinách na méně frekventované komunikaci v blízkosti bydliště
žalobce, proto ve smyslu ust. §78 odst. 2 z. č. 150/2002 Sb. snížil uloženou sankci tak,
že stanovil pokutu ve výši 7500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 8 měsíců, neboť má za to, že takováto výše sankce dostatečně
zajistí generální prevenci a individuální represivní účinek. Podle krajského soudu byl žalobce
ve věci samé částečně úspěšný, a proto mu krajský soud přiznal právo na náhradu poměrné
části nákladů ve výši 3000 Kč z celkové částky 4500 Kč.
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu ve výroku II. a III a svoji kasační stížnost
opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č.150/2002 Sb. (s. ř. s.).
Krajský soud v Brně při změně sankcí rozhodl v rozporu s ust. §12 odst. l zákona
č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v rozporu s ust. §78 odst. 2 s. ř. s.
Neodpovídá skutečnosti, že by správní orgány při ukládání sankcí nepřihlédly ke všem
kriteriím podle ust. §12 odst. 1 zákona o přestupcích.
Skutečnost, jestli se řidič přestupku dopustí v době dopravní špičky na frekventované
silnici dálnici, kdy míra ohrožení zdraví lidí nebo poškození majetku bude vyšší
nebo v pozdních večerních hodinách na méně frekventované komunikaci na místní
komunikaci bez téměř jakéhokoliv provozu, je podstatná v případě, že řidič řídí vozidlo
pod vlivem alkoholu nebo ve stavu vylučujícím způsobilost, což je předstupek podle ust. §30
odst. l, písm. h) nebo ch) zákona o přestupcích. U přestupku podle ust. §30 odst. 1 písm. i)
cit. zákona se však řidiči neklade za vinu, že řídí vozidlo pod vlivem alkoholu nebo dokonce
ve stavu vylučujícím způsobilost, ale skutečnost, že buď odmítne orientační dechovou
zkoušku nebo v případě pozitivní dechové zkoušky lékařské vyšetření a odběr krve. Proto
je z hlediska společenské nebezpečnosti zcela irelevantní, zda se řidič odmítnutí dechové
zkoušky nebo lékařského vyšetření a odběru krve dopustí na více či méně frekventované
silnici nebo v době slabšího či hustšího provozu, protože tímto jednáním, na rozdíl od řízení
vozidla po požití alkoholického nápoje, bezpečnost silničního provozu nijak neohrožuje.
Dlouholetá správní praxe, kterou by měl respektovat i soud, proto trestá přestupky podle ust.
§30 odst.1 písm. i) minimálně stejně přísně jako přestupky podle ust. §30 odst.1 písm. ch)
zákona o přestupcích. Pokud pachatel svým odmítnutím dechové zkoušky nebo lékařského
vyšetření a odběru krve znemožní zjištění hladiny alkoholu v krvi, nelze jej stíhat
pro přestupek podle ust. §30 odst. l písm. h), tj. pouze řízení po požití alkoholického nápoje
nebo v takové době, kdy by mohl být pod jeho vlivem- zpravidla do 1,00 g/kg alkoholu v krvi
(pokuta do 10 000 Kč a zákaz činnosti do 12 měsíců) nebo za přestupek podle ust. §30 odst.1,
písm. ch) - řízení vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost (zpravidla nad 1,00 g/kg alkoholu
v krvi, pokuta do 15 000 Kč a zákaz činnosti do 12 měsíců).
Ve veřejnosti se šíří názor, že pokud řidič odmítne dechovou zkoušku či odběr krve,
správní orgány jej nemohou postihnout za řízení pod vlivem alkoholu, a že tedy nemohou být
postiženi vůbec. Pokud by řidiči nebyli za přestupek podle ust. §30 odst. 1 písm. i) zákona
o přestupcích postihování stejně nebo přísněji než za přestupek podle ust. §30 odst. 1
písm. ch), vedlo by to k tomu, že řidiči podezřelí z řízení pod vlivem alkoholu, by dechovou
zkoušku nebo odběr krve odmítali, protože by to pro ně bylo výhodnější. Správní praxe
z důvodu generální prevence trestá přestupky podle ust. §30 odst. 1 písm. i) minimálně stejně
přísně jako závažnější přestupek podle ust. 30 odst.1 písm. ch) zákona o přestupcích.
Za přestupek podle ust. §30 odst. 1 písm. i) se ve správní praxi běžně ukládá zákaz činnosti
řízení všech motorových vozidel od 12 měsíců výše, právě proto, aby pro řidiče nebylo
výhodné dechovou zkoušku či odběr krve odmítat. Vzhledem k výše uvedenému rozhodně
nelze délku zákazu činnosti 16 měsíců a pokutu 12 000 Kč uloženou žalobci, i s přihlédnutím
k jeho dosavadní bezúhonnosti, považovat za uloženou v rozporu s ust. §12 odst. 1. Sankce
uložené správními orgány nebyly uloženy ve zjevně nepřiměřené výši, ale ve spodní polovině
zákonného rozpětí, a proto soud nebyl oprávněn sankce snížit podle ust. §78 odst. 2 s. ř. s.
V žádném případě však ve správní praxi není možné, aby za přestupek podle ust. §30 odst. 1
písm. i) byl uložen zákaz činnosti méně než 12 měsíců. Krajský soud však napadeným
rozsudkem snížil pokutu na 7500 Kč a zákaz činnosti na 8 měsíců, tedy na úroveň méně
závažného přestupku podle ust. §30 odst. 1 písm. h) cit. zákona. Tím jednal v rozporu
s dlouholetou správní praxí a narušil soustavné úsilí správních orgánů o generální prevenci.
Důvod, který použil soud pro snížení sankcí, že žalobce řídil na méně frekventované
komunikaci, nelze akceptovat ani z hlediska věcné správnosti. Ulice S. není místní
komunikací, ale silnicí II. tř., tedy pozemní komunikací z hlediska provozu dopravy
významnější než místní komunikace. Nesprávně vyhodnotil i hledisko způsobu spáchání
přestupku; žalobce se sice nechoval při kontrole policistů agresivně, ale měl snahu se kontrole
vyhnout, tvrdil, že jej policisté nemohou kontrolovat, protože je chodec, a snažil se uniknout
do svého domu, čemuž byli policisté nuceni zabránit. Proto jej policisté předvedli k podání
vysvětlení na OOP Brno-Komárov. Způsob spáchání přestupku tedy svědčí naopak spíše
v neprospěch žalobce. V tomto případě tedy nebyl dán žádný důvod pro snížení sankcí.
Stěžovatel napadá rozsudek soudu také ve výroku III. o nákladech řízení z důvodů
nepřezkoumatelnosti, což je důvod pro podání kasační stížnosti podle ust. 103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Soud v napadeném rozsudku nijak neodůvodnil, proč přiznal žalobci náhradu nákladů
řízení právě 3000 Kč, když náklady řízení činily celkem 4500 Kč. Obecný odkaz na ust. §60
odst. 1 s. ř. s. nelze považovat za přesvědčivé odůvodnění konkrétního rozhodnutí
o nákladech řízení. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
ve výroku II. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které
stěžovatel uplatní poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohou stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
oprávněnost použití moderačního oprávnění krajským soudem.
Předmětné ustanovení soudního řádu správního se týká nesprávného právního
posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívající buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta nebo je sice aplikována správná právní
věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Důvod pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., totiž
nepřezkoumatelnost, spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Tu stěžovatel spatřuje v chybějícím odůvodnění výroku o nákladech
řízení před soudem.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které žalobce uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Na úvod soud poznamenává, že stěžovatel je řádně zastoupen svým zaměstnancem,
který má právnické vzdělání, jak to požaduje ust. §105 odst. 2 s. ř. s. ; právnické vzdělání
osoby stěžovatele zastupující bylo náležitým způsobem dokladováno. V tomto ohledu tedy
námitka žalobce není důvodná.
V dané věci není rozporován skutkový děj, jak byl popsán v rozsudku krajského
soudu. Co je napadáno, je způsob užití moderačního oprávnění soudu a výrok rozdělující
náklady řízení.
Podle ust. §30 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění platném ke dni
vydání správního rozhodnutí přestupku se dopustí ten, kdo podle písm. g) požije alkoholický
nápoj nebo užije jinou návykovou látku, ačkoliv ví, že bude vykonávat zaměstnání nebo jinou
činnost, při níž by mohl ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek. Podle písm. h) po požití
alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky vykonává činnost uvedenou
v písmenu g), podle písm. ch) ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím
alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky, vykonává činnost uvedenou v písmenu
g) a konečně podle písm. i) při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí
nebo poškodit majetek, odmítne podrobit se dechové zkoušce nebo, byla-li dechová zkouška
pozitivní, se odmítne podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem
nebo jinou návykovou látkou, ač to nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.
Za přestupek podle odstavce 1 písm. g) lze uložit pokutu do 5000 Kč a zákaz činnosti
do šesti měsíců, za přestupek podle h) pokutu do 10 000 Kč a zákaz činnosti do jednoho roku,
za přestupek podle písm. ch) a i) pokutu do 15 000 Kč a zákaz činnosti do dvou let.
Podle ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu řidič
je kromě povinností uvedených v 4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty dechové
zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči
ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem.
Aplikované ustanovení §30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona o přestupcích dopadá
na případy, kdy se osoba odmítne při výkonu činnosti, při níž by mohla ohrozit život
nebo zdraví lidí anebo poškodit majetek (tedy například při řízení motorového vozidla),
podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněna alkoholem v případě,
že dechová zkouška na tuto látku byla pozitivní. Za toto jednání je podle odst. 2 téhož
ustanovení možno uložit pokutu do 15 000 Kč a zákaz činnosti do dvou let.
Při ukládání sankcí za přestupky se správní orgán má řídit ustanovením §12 odst. 1
zákona o přestupcích, podle nějž se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne
k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem,
za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým
způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.
Soud akceptuje právní názor stěžovatele, že jednání podle §30 odst. 1 písm. i) zákona
o přestupcích je ještě závažnější a společensky nebezpečnější než jednání podle písm. h) téhož
ustanovení dopadající i na řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost
byla ostatně zákonodárcem reflektována i ve vyšší sazbě postihu za jednání podle zmíněného
písm. i). Nad tento rámec soud dodává, že přestupek podle písm. i) citovaného ustanovení
je z hlediska výše sankce postaven naroveň přestupku podle písm. ch), podle něhož
se přestupku dopustí ten, kdo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím
alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky, vykonává činnost uvedenou
v písm. g). Je tak zřejmé, že zákonodárce vycházel z důvodného předpokladu, že u osob, které
se odmítají podrobit lékařskému vyšetření podle ustanovení §30 odst. 1 písm. i) zákona
o přestupcích je s největší pravděpodobností splněna skutková podstata podle písmene h)
nebo ch) citovaného zákona a zároveň se tyto osoby dopouštějí procesně závadného jednání,
když svým neodůvodněným odmítnutím podrobit se příslušnému vyšetření zabraňují
správnímu orgánu, aby spáchání přestupku podle písmene h) nebo ch) postavil důkazně
na jisto.
Pokud jde o výši ukládané sankce, soudy již opakovaně judikovaly, že stanovení výše
pokuty za správní delikt je výsledkem správního uvážení, které je soudem přezkoumatelné,
a to v tom rozsahu, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem. Přitom
nepostačuje, že stanovená výše sankce je v rozpětí, které zákon připouští, ale rozhodnutí musí
být přezkoumatelné i se zřetelem k tomu, zda a jak byla vzata v úvahu hlediska v zákoně
stanovená.
Je naprosto nepochybné, že existuje zásadní rozdíl mezi obsahem ust. §30 odst. 1
písm. i) a písm. g), h), ch), a tudíž nelze vzájemně směšovat důvody pro snížení uložené
sankce. Na druhé straně rozhodně nelze hovořit o sankci uložené ve spodní polovině
zákonného rozpětí (s. 4 kasační stížnosti), jestliže zákon hovoří o pokutě do výše 15 000 Kč
a zákazu činnosti do dvou let a přitom správní orgán uložil pokutu ve výši 12 000 Kč a zákaz
činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 16-ti měsíců od nabytí právní moci
rozhodnutí. Krajský soud užil moderačního práva, které mu poskytuje ust. §78 odst. 2 s. ř. s.
Podle něj rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil sankci
za správní delikt, může, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odst. 1, ale sankce
byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od ní nebo jí snížit v mezích zákonem
dovolených, lze li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel
správní orgán a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech
doplnil. V daném případě nelze upřít krajskému soudu použití tohoto oprávnění; rozhodnutí
správního orgánu o uložení sankce není v prvním stupni odůvodněno vůbec, resp. způsobem,
který by nasvědčoval použití mírnější sankce, když se doslova uvádí, že „bylo přihlédnuto
k tomu, že za obdobné jednání nebyl dosud žalobce projednáván“. Ve druhém stupni
se stěžovatel dovolává principu generální prevence. To je sice správná úvaha, avšak každý
trest musí také splňovat požadavky na přísnou individualizaci, správní sankci nevyjímaje.
Institut přitěžujících i polehčujících okolností je jedním z prostředků individualizace trestu
a jako takový tedy umožňuje soudci přihlédnout ke konkrétním okolnostem provázejícím
spáchání přestupku. Při ukládání sankce je třeba dbát její přiměřenosti i z hlediska jejího
účelu. Nelze se však ztotožnit s obecným tvrzením uvedeným v kasační stížnosti,
že v takovýchto případech může účel generální prevence splnit toliko sankce při horní hranici
zákonné sazby. Takovýto přístup by znamenal rezignaci na zásadu individualizace sankce,
nehledě na to, že by pomíjel specifika každého jednotlivého případu. Pro správné
a spravedlivé ukládání sankce je významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu
individualizace sankce. Zásada zákonnosti trestání spočívá v tom, že soud se musí důsledně
řídit pravidly pro ukládání sankcí, která jsou obsažena v obecné i zvláštní části přestupkového
zákona. Zásada individualizace sankce vyjadřuje, že druh, kombinace a intenzita sankcí musí
být v konkrétním případě stanoveny tak, aby odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem
případu.
Krajský soud se touto zásadou řídil, když zmírnil uloženou sankci. I když nesprávně
argumentoval typem vozovky a noční dobou provozu, správně se dovolal dosavadní
bezúhonnosti žalobce na úseku ochrany před alkoholismem. Tento důvod považuje soud
za dostačující a pro uplatnění moderačního oprávnění za rozhodující, neboť plně odpovídá
shora uvedené zásadě individualizace sankce, kterou nelze upřednostnit před požadavkem
generální prevence. V opačném případě by totiž nemělo vůbec smysl, aby zákonodárce
stanovil rozpětí sankce, v němž se lze pohybovat. Nelze rezignovat na skutečnost,
že se žalobce takového jednání dopustil poprvé, když výši sankce, která je v polovině
zákonného rozpětí, rozhodně nelze považovat za nedostatečnou. Nelze také argumentovat
letitou praxí správních orgánů s cílem eliminovat zákonem dané právo soudu sankci zmírnit.
Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje s pohledem krajského soudu na rozdělení
nákladů řízení. Žalobci byla prokázána vina a byla mu uložena sankce. Skutečnost, že ta byla
posléze soudem snížena, však nezakládá důvod pro rozdělení nákladů řízení jak učinil krajský
soud. Pokud vůbec lze o úspěchu žalobce hovořit, když došlo k využití moderačního práva
soudem, podle povinnosti uložené správnímu orgánu soudem by tento byl totiž povinen
uhradit žalobci na nákladech řízení více, než odpovídá zásadě stanovené v §60 odst. 1 s. ř. s.
věta druhá.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
ve výroku III stran nákladů řízení, v části II kasační stížnosti nevyhověl a v této části ji podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. dubna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu