ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.24.2005
sp. zn. 5 As 24/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: P. F., zast. advokátem JUDr. Jiřím Běleckým, se sídlem v Rakovníku, Vysoká 267/1,
proti žalovanému: Policie České republiky, Správa Středočeského kraje, se sídlem Praha
5 – Zbraslav, ul. Na Baních č. 1304, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č. j. 9 Ca 87/2003 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce jako stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 2. 2003, č. j. 303/2003, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí ředitele Policie ČR Okresního ředitelství Rakovník ve věcech služebního poměru
č. 484 ze dne 18. 12. 2002, kterým byl žalobce podle §106 odst. 1 písm. d) a §108 odst. 3
zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR (dále jen „zákon
o služebním poměru“), dnem 18. 12. 2002 propuštěn ze služebního poměru pro porušení
služebním přísahy, a to dnem doručení, a napadené rozhodnutí bylo tímto potvrzeno.
Ve shora označeném rozhodnutí žalovaného je popsán skutkový stav, jak vyplynul
ze správního spisu, tedy že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka
Policie ČR pro úmyslné porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem. Z odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí plyne, že stěžovatel v době od 5. 5. 2002 do 7. 5. 2002 byl
v kontaktu s J. B., vedeným v pátrání, od kterého získal poznatky o údajném páchání
majetkové a jiné trestné činnosti dalších osob na okrese R. J. B. svým vozidlem vozil v k. ú.
R., zapůjčil mu své motorové vozidlo a dokonce mu zapůjčil pracovní uniformu příslušníka
Policie ČR, ve které se J. B. prokazoval jako příslušník Policie ČR, útvaru organizovaného
zločinu. Stěžovatel tedy v uniformě příslušníka Policie ČR nejenže svou přítomností
napomáhal v pokusu páchání trestné činnosti J. B., ale jako příslušník Policie ČR neučinil
žádná opatření těmto pokusům zabránit. Toto jednání hodnotil prvostupňový orgán jako
porušení služební přísahy podle §6 odst. 2 zákona o služebním poměru neukázněným
jednáním stěžovatele v době od 5. 5. 2002 do 7. 5. 2002, kdy ač řádně poučen nadřízeným na
poradách oddělení o povinnosti zjišťovat poznatky k trestné činnosti a pátrání po osobách a
věcech, které byly formulovány ve stálých úkolech pro policisty OOP Rakovník, neučinil
žádná opatření zabránit pokusům k páchání trestné činnosti J. B. ani získané poznatky nikomu
neoznámil.
Žalovaný k hlavní odvolací námitce o nedodržení dvouměsíční lhůty k rozhodnutí
o propuštění uvedl, že pro počátek běhu lhůty podle §106 odst. 3 zákona o služebním poměru
nestačí pouhé podezření ze skutku zakládajícího důvod k propuštění ze služebního poměru
nebo získání nespolehlivé zprávy, nýbrž musí jít o jistotu. Žalovaný za užití gramatického
výkladu porovnal termíny „zjistil“ a „dověděl se“ používané v zákonu o služebním poměru
a setrval na pojetí počátku běhu lhůty v tom smyslu, jak jej aplikoval prvostupňový orgán,
tedy že nemohl nabýt jistoty ze sdělení Inspekce ministra vnitra pod č. j. IN-95/10-TR-2002,
o tom, že dne 11. 9. 2002 předala Okresnímu státnímu zastupitelství pro Prahu-východ
spisový materiál s návrhem na postup podle §160 tr. řádu pro důvodné podezření ze spáchání
trestného činu podle §8 k §250 odst. 2 a §158 odst. 1 tr. zákona. Uvedené vyrozumění bylo
řediteli PČR OŘ Rakovník doručeno dne 13. 9. 2002 a jedná se o jeden list. Jinou informaci
než tu o postoupení spisového materiálu neobsahuje. Z tohoto sdělení nemohly být
služebnímu funkcionáři známy důvody, které ho později vedly k rozhodnutí o propuštění
stěžovatele ze služebního poměru. Ředitel PČR OŘ Rakovník důvod propuštění stěžovatele
ze služebního poměru zjistil až následně po obdržení usnesení státního zástupce okresního
státního zastupitelství pro Prahu-východ, který rozhodl dne 2. 12. 2002 zahájit trestní stíhání
proti stěžovateli. Toto usnesení bylo doručeno řediteli PČR OŘ Rakovník dne 3. 12. 2002.
Poté rozhodl ředitel OŘ PČR Rakovník o soustředění možného dostupného materiálu
týkajícího se jednání stěžovatele, materiál byl soustředěn dne 6. 12. 2002 a téhož dne byl
závěr o zjištění důvodu propuštění zjištěn. Ze soustředěného spisového materiálu též vyplývá,
že šetření ve věci probíhalo ještě dne 10. 9. 2002 a dne 23. 9. 2002; z úředního záznamu
zpracovaného se stěžovatelem dne 10. 9. 2002 vyplývá, že uvedený záznam ředitel PČR OŘ
Rakovník obdržel z Inspekce ministra vnitra až dne 6. 12. 2002. Žalovaný tedy považuje lhůtu
ve smyslu §106 odst. 3 zákona o služebním poměru za zachovanou.
Ze správního spisu vyplývají tyto chronologické skutečnosti: na č. l. 56 správního
spisu je založeno vyrozumění Inspekce ministra vnitra č.j. IN-95/10-TR-2002 ze dne
11. 9. 2002 o tom, že vůči podezřelému stěžovateli z trestných činů podvodu dle §8 odst. 1
k §250 odst. 2 tr. zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. c)
tr. zákona byl postoupen na Okresní státní zastupitelství Praha – východ spisový materiál
s návrhem na postup dle §160 odst. 1 tr. řádu za jednání, kterého se měl dopustit dne
6. 5. 2002 a 7. 5. 2002. Tento přípis nemá příloh ani není doprovozen spisem a byl OŘ PČR
Rakovník byl doručen dne 13. 9. 2002.
Dne 26. 9. 2002 rozhodl ředitel OŘ PČR Rakovník podle §27 odst. 1, 2 zákona
o služebním poměru, o dočasném zproštění výkonu služby stěžovatele dnem 27. září 2002
a o tom, že dle §27 odst. 3 téhož zákona náleží stěžovateli ode dne zproštění 50% služebního
příjmu, nejméně však ve výši minimální mzdy stanovené zvláštními přepisy. V odůvodnění
je citován obsah vyrozumění Inspekce ministra vnitra ze dne 11. 9. 2002 a skutkový popis
trestné činnosti stěžovatele a J. B. ze dne 5. 5. 2002 (podvodné vylákání napodobeniny
zbraně) a 6. 5. 2002 (pokus krádeže osobního vozidla a zneužití uniformy příslušníka PČR).
Předkládací zprávou ze dne 6. 12. 2002 byl na základě uloženého úkolu ze dne 3. 12. 2002
postoupen soustředěný spisový materiál řediteli OŘ PČR Rakovník, doručeno 12. 12. 2002.
Žalobě, kterou stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně
uplatnil, Městský soud v Praze nevyhověl a zamítl ji. Vyšel přitom z obsahu správního spisu,
který byl k dispozici a uzavřel, že námitka o nezákonnosti napadeného rozhodnutí
z nedodržení zákonné dvouměsíční lhůty je neopodstatněná. Soud měl zato, že okamžikem
zjištění důvodu propuštění policisty ze služebního poměru je nutno rozumět okamžik,
kdy služební funkcionář získal informaci o uvedeném jednání či opomenutí policisty,
tedy okamžik jeho vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní
i jejich předběžné právní zhodnocení. Soud tedy přisvědčil žalovanému, že z vyrozumění
Inspekce ministra vnitra nemohl služební funkcionář získat žádnou konkrétní informaci
o jednání stěžovatele než tu, že spisový materiál je postoupen Okresnímu státnímu
zastupitelství Praha – východ. Je tedy vyloučen začátek běhu dvouměsíční lhůty ve smyslu
§106 odst. 3 zákona o služebním poměru dnem doručení OŘ PČR Rakovník 13. 9. 2002.
Toto vyrozumění Inspekce ministra vnitra se stalo jedním z podkladů pro rozhodnutí
služebního funkcionáře o dočasném zproštění stěžovatele výkonu služby ze dne 26. 9. 2002.
Ani informace, jež služební funkcionář o stěžovateli získal z návrhu na realizaci majetkové
trestné činnosti spáchané J. B. ze dne 11. 7. 2002, neumožňovaly služebnímu funkcionáři bez
dalšího zodpovědně přistoupit k zahájení řízení o propuštění stěžovatele ze služebního
poměru. Dostatečně věrohodné a určité informace o skutkových okolnostech jednání
stěžovatele služební funkcionář získal až se soustředěného spisového materiálu předloženého
dne 6. 12. 2002. Teprve tyto informace vedly k představě o tom, jakým způsobem se
stěžovatel podílel na trestné činnosti páchané J. B. a jak porušil své povinnosti policisty, a
kvalifikaci jednání porušující služební přísahu zvlášť závažným způsobem. Soud shledal jako
podstatnou skutečnost, že jednání stěžovatele, ve kterém služební funkcionář shledal porušení
služební přísahy zvlášť závažným způsobem a které bylo důvodem pro rozhodnutí o
propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka policie, není totožné s jednáním, pro
něž byl stěžovatel rozhodnutím ze dne 26. 9. 2002 dočasně zproštěn výkonu služby. I z toho
je patrné, že relevantní informace pro rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
příslušníka policie získal služební funkcionář až ze soustředěného spisového materiálu. Lhůta
tedy byla při rozhodování žalovaným zachována.
V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává nezákonnosti napadeného rozsudku
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s“), spočívající v nedodržení lhůty stanovené v §106 odst. 3 zákona o služebním
poměru, tzn. lhůta, v níž může být rozhodnuto o propuštění ze služebního poměru v §106
odst. 1 písm. d) téhož zákona. Městský soud v Praze považoval lhůtu za dodrženou s tím,
že v daném případě se služební funkcionář dostatečně věrohodné a určité informace
o skutkových okolnostech jednání stěžovatele dověděl až dne 6. 12. 2002, tedy v den, kdy mu
byl předložen s předkládací zprávou příslušný soustředěný spisový materiál. Dle názoru
stěžovatele však lhůta pro jeho propuštění ze služebního poměru logicky začala plynout
již 13. 9. 2002, tzn. v den, kdy bylo na OŘ PČR Rakovník doručeno vyrozumění Inspekce
ministra vnitra č. j. IN-95/10-TR-02 o tom, že dne 11. 9. 2002 byl na Okresní státní
zastupitelství Praha-východ postoupen spisový materiál s návrhem na postup dle §160 odst. 1
tr. řádu vůči stěžovateli pro podezření ze spáchání trestných činů podle §250 odst. 2, resp.
§158 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Tyto skutečnosti jednoznačně vyplývaly z rozhodnutí
ředitele PČR OŘ Rakovník ze dne 26. 9. 2002, č. j. 413/2002, kterým byl stěžovatel dočasně
zproštěn výkonu služby a ve kterém je výslovně uvedeno, kdy ředitel OŘ PČR Rakovník
zjistil rozhodné skutečnosti – to se stalo právě dne 13. 9. 2002, přičemž v tomto rozhodnutí je
již zcela detailně rozebíráno, čeho se stěžovatel měl konkrétně dopustit, jsou zde rozváděna
šetření Služby kriminální policie OŘ PČR Rakovník s uvedením konkrétních dnů atd. Jestliže
tedy rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo vydáno až 18. 12. 2002, je zřejmé,
že bylo vydáno až po uplynutí zákonné lhůty. Stěžovatel dodává, že obdobnou problematiku
řeší mj. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2002, sp. zn. 5 A 141/2002, jehož
závěry jsou aplikovatelné na tento případ. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit Městskému soudu k dalšímu řízení.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti plyne jeho setrvalý názor na povahu
vyrozumění Inspekce ministra vnitra, tedy že se nejednalo o listinu s takovou vypovídací
hodnotou, na základě níž by bylo možné činit závěr o skutkovém jednání stěžovatele, tedy
souhlasí s názorem Městského soudu v Praze. Žalovaný trvá na určení počátku běhu
dvouměsíční lhůty dnem 6. 12. 2002, kdy prostudoval soustředěný spisový materiál
a věrohodně zjistil skutečnosti zakládající důvod pro postup dle §106 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro
rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Podle §106 odst. 1 zákona o služebním poměru může být policista propuštěn
ze služebního poměru, jestliže a) pro něj v důsledku snížení početních stavů policie,
schváleného vládou České republiky, není zařazení, b) podle posudku lékařské komise
dlouhodobě pozbyl ze zdravotních důvodů způsobilost vykonávat jakoukoliv funkci v policii,
c) jestliže je podle závěrů služebního hodnocení nezpůsobilý vykonávat jakoukoliv funkci
v policii, d) porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť závažným způsobem,
e) byl pravomocně odsouzen pro trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Podle
odst. 3 o propuštění z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. c), d) a e) může být rozhodnuto
pouze do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději
však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl; v těchto lhůtách musí být rozhodnutí
policistovi též doručeno. Jde-li o propuštění z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. c),
nezapočítává se do lhůty dvou měsíců doba, po kterou je policista uznán dočasně neschopným
služby pro nemoc nebo úraz.
Dle §6 odst. 2 téhož zákona služební přísaha zní: „Slibuji, že budu čestným,
statečným a ukázněným příslušníkem Policie České republiky. Své síly a schopnosti
vynaložím ve prospěch společnosti tak, abych chránil práva občanů, veřejný pořádek
a bezpečnost a ústavní zřízení České republiky, a to i s nasazením vlastního života. Při plnění
svých služebních povinností se budu vždy řídit ústavou a zákony a v souladu s nimi i rozkazy
a pokyny svých nadřízených. Tak přísahám.“.
V posuzované věci je jádrem sporu mezi účastníky určení počátku běhu subjektivní
dvouměsíční lhůty, v rámci níž lze policistu propustit ze služebního poměru na základě
důvodů alternativně uvedených v §106 odst. 1 pod písmeny a) - e).
Pokud se stěžovatel odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 1. 2003, sp. zn. 5 A 141/2002 s tím, že jde o obdobný případ, pak soud připomíná,
že v dané věci správní delikt byl zjištěn kontrolou kontrolní skupiny GŘC, který zjistila
podezření z trestné činnosti a pracovník kontroly předal orgánům Policie ČR doklady a učinil
detailní trestní oznámení s popisem skutku, jeho právním hodnocením a s uvedením seznamu
celníků včetně žalobce, kteří měli postupovat v rozporu s celním zákonem. O takový případ
však nešlo.
Podle zmiňovaného rozsudku je pro počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty
rozhodující okamžik, kdy se služební funkcionář obeznámil se skutkovými okolnostmi
případu v takovém rozsahu, že je možné i předběžné právní hodnocení. Nemusí přitom jít
o informaci zvlášť kvalifikovanou, vázanou na jiné (např. disciplinární) řízení, informace má
mít takovou míru určitosti a věrohodnosti, aby řízení o propuštění ze služebního poměru
nebylo zahajováno na základě informací neověřených, nejasných či zřetelně nevěrohodných,
aby služební funkcionář podezřelého policistu nevystavoval nepřiměřenému riziku
nedůvodného řízení. Na těchto závěrech staví Nejvyšší správní soud i v tomto případě. V dané
věci byl nejprve stěžovatel vyslechnut Inspekcí ministra vnitra dne 10. 9. 2002 ve věci,
„vlastní trestné činnosti“. Vyrozumění o podezření z trestných činů podvodu a zneužívání
pravomoci veřejného činitele obdrželo Okresní ředitelství PČR v Rakovníku dne 13. 9. 2002.
Toto vyrozumění bylo tohoto obsahu: „Ve smyslu čl. 3 odst. 6 NMV č. 88/1999 o inspekční
činnosti Vám sděluji, že dnešního dne byl na Okresní státní zastupitelství Praha-východ
postoupen spisový materiál s návrhem na postup dle §160 odst. 1 tr. řádu vůči stěžovateli,
který je podezřelý z tr. činů podvodu dle §8/1 k 250/2 tr. z. a zneužívání pravomoci
veřejného činitele dle §158/1c tr. zákona, kterého se měl dopustit dne 06. 05. 2002
a 07. 05. 2002.“ Dne 26. 9. 2002 byl stěžovatel dočasně zproštěn výkonu služby. Dočasné
zproštění výkonu služby bylo ukončeno dne 18. 12. 2002 a později bylo rozhodnutím ze dne
25. 2. 2003 zrušeno. Dne 18. 12. 2002 bylo rozhodnuto o propuštění ze služebního poměru.
Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v odvolacím řízení dne 24. 2. 2003.
Z celé koncepce úpravy řízení ve věcech služebního poměru je zřejmé, že v propadné
lhůtě musí být učiněno toliko rozhodnutí služebního orgánu v I. stupni. Zůstává však otázkou,
ke kterému dni vázat okamžik zjištění důvodu propuštění ve smyslu §106 odst. 3 cit. zákona.
V tomto případě rozhodně nelze za takový okamžik považovat vyrozumění od Inspekce MV,
které s ohledem na jeho obsah uvedený shora, nedává prostor k tomu, aby takováto informace
mohla být považována za zdroj zjištění. Z vyrozumění nevyplývají žádné důvody
ani okolnosti, pro které by měl být stěžovatel podezřelý ze spáchání trestných činů. Podle §27
služebního zákona stane-li se policista důvodně podezřelým, že porušil služební povinnost
zvlášť závažným způsobem nebo že se dopustil trestného činu, a jeho další ponechání
ve výkonu služby by ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho činu,
může být rozhodnutím služebního funkcionáře dočasně zproštěn výkonu služby. Policista
se důvodně podezřelým stal, jak o tom hovoří vyrozumění Inspekce MV. Byl tedy oprávněný
postup, jímž byl stěžovatel dočasně zproštěn výkonu služby. Dočasné zproštění služby má
pouze preventivní význam a je namístě tam, kde existuje podezření ze spáchání trestného
činu. Kdyby byla jistota ohledně spáchaného trestného činu, pak by služební funkcionář
neměl důvod volit formu dočasného zproštění, nýbrž by měl rozhodnout přímo o propuštění
ze služebního poměru. Proto je správná úvaha, že služební funkcionář se dozvídá
až z usnesení Okresního státního zastupitelství pro Prahu-východ ze dne 2. 12. 2002,
že podezření ze spáchání trestného činu vyústilo do trestního stíhání a ze spisu, který
se přikládá, má možnost zjistit popis skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit a všechny
okolnosti důvodné pro zahájení trestního stíhání. K postoupení celého spisu pak došlo dne
12. 12. 2002. Od tohoto okamžiku pak běží lhůta podle §107 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.
V tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele
o porušení zákonnosti Městským soudem v Praze tím, že určil shodně se žalovaným počátek
běhu prekluzívní lhůty, ale rozhodnutí Městského soudu v Praze shledal bezvadným.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když naopak shledal, že Městský soud v Praze, nepochybil, jestliže
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu