ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.4.2005
sp. zn. 5 As 4/2005 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce B.Sc. J. K., zast. advokátem JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, se sídlem AK
Národní 25, Praha 1, proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, Na Popelce
2/16, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 20. 10. 2004, č. j. 11 Ca 38/2004 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se stěžovatel (dříve žalobce) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba podaná proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 12. 2003, č. j. 4755/2003-NBÚ/07/R, kterým ředitel žalovaného změnil
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2003, č. j. 1657/2003-NBÚ/80 tak, že stěžovateli byla
uložena pokuta ve výši 120 000 Kč za porušení povinností vyplývajících z ustanovení §14
odst. 1 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, tak, jak jsou
konkretizovány v ust. §26 odst. 3 a 5 vyhl. č. 224/1998 Sb., čehož se stěžovatel dopustil tím,
že v rámci výkonu funkce ministra zahraničních věcí v blíže nezjištěné době v letech
2000-2002 protiprávně skartoval originály utajovaných písemností.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, spočívající ve vadách řízení a namítá nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Důvody spatřuje především v tom, že rozhodnutí
žalovaného a rovněž rozhodnutí soudu znamenají porušení čl. 27 odst. 3 Ústavy ČR,
neboť stěžovatel je poslancem Poslanecké sněmovny ČR; podle cit. článku za přestupky
poslanec nebo senátor podléhá disciplinární pravomoci komory, jejíž je členem. Čl. 27 odst. 3
Ústavy se vztahuje na jakékoliv stíhatelné činy, kterých se dopustí poslanec a za které je
možno ho stíhat, tedy i za správní delikty. Navíc v tomto případě se nejedná o jiný správní
delikt, jak tvrdí žalovaný, ale o přestupek; jiného správního deliktu se totiž může dopustit
pouze právnická osoba. Stěžovatel uvádí, že dne 24. 4. 2003 mu bylo oznámeno zahájení
správního řízení o správním deliktu, kterého se měl dopustit porušením povinností
stanovených v §2 odst. 5 a §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., a dále porušení
povinnosti stanovené v §26 odst. 5 vyhl. NBÚ č. 244/1998. Tvrzené porušení povinností
spočívalo v tom, že v letech 2000-2002 stěžovatel převzal a po prostudování skartoval
celkem 167 utajovaných písemností. Ke skutkovému stavu uvádí stěžovatel, že dne
13. 7. 2002, kdy MZV opouštěl, podepsal skartační protokol, obsahující 167 kusu
utajovaných písemností, tyto písemnosti měl v úmyslu v nejbližší době skartovat. Následně
však byl upozorněn tehdejším bezpečnostním ředitelem na povinnost navracet veškeré
utajované písemnosti zpět na tajnou spisovnu MZV a neskartovat je s ohledem na skartační
řád MZV. Převážnou většinu písemností stěžovatel vrátil, kromě těch, u nichž již došlo
ke skartaci. Své jednání, pokud jde o nedodržení způsobu stanoveného skartačním řádem
a vyhodnocení této skutečnosti jako porušení povinností stanovených v §2 odst. 5 a §14
odst. 1 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb. a v §26 odst. 5 vyhl. č. 244/1998 Sb. nepovažuje
stěžovatel za správné, vzhledem k tomu, že toto jednání nelze považovat za porušení zákona.
České republice tímto jednáním nemohla prokazatelně vzniknout žádná újma,
neboť se nejednalo o exkluzivní dokumenty, ale jen o dočasně utajované informace,
vztahující se k provozu MZV a zastupitelských úřadů, které má k dispozici v dalších výtiscích
rovněž více než desítka osob z užšího vedení MZV (povinných adresátů). Stěžovatel se tak
v žádném případě skartováním jedné z kopií utajovaných písemností nemohl dopustit
neoprávněného nakládání s utajovanou skutečností, spočívající v jejím zničení
nebo znehodnocení. Stěžovatel byl v oznámení o zahájení řízení poučen, že se má právo
před vydáním rozhodnutí písemně vyjádřit ke všem skutečnostem a důkazům o nich,
ke způsobu jejich zjištění, popřípadě uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat důkazy
nebo jejich doplnění, a to ve lhůtě do 15 dnů od doručení tohoto oznámení. Ust. §33 zákona
č. 71/1967 Sb., dle kterého bylo postupováno, však nestanoví pro úkony účastníka žádné
omezení lhůtou 15 dnů. Poučení žalovaného proto považuje stěžovatel za nesprávné. Dále
stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle popisuje, že v souvislosti s tímto případem MZV
rozhodlo o zániku určení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi, přičemž tak učinilo
bez právního důvodu; tato skutečnost však nikterak nesouvisí s uložením pokuty, o něž
se v projednávané věci jedná. Stěžovatel rovněž uvádí, že z jeho strany bylo učiněno již
opatření k nápravě v souladu s ust. §70 zákona, spočívající v tom, že k výzvě o navrácení
spisů, tak učinil ve fakticky možném rozsahu. Neodpovídá rovněž pravdě tvrzení žalovaného,
že se jednalo o originály utajovaných písemností. Většina utajovaných písemností měla větší
počet adresátů, jeden z nich byl tzv. gesční a odpovídal za to, že ostatní adresáti dostali
uvedené texty. Ani jeden z uvedených dokumentů neuvádí stěžovatele jako gesčního adresáta.
Takovýchto dokumentů bylo velmi málo, byly adresovány „pouze pro ministra“ a podléhaly
vysokému stupni utajení. Žádný z nich nebyl skartován a není uveden na žádném ze seznamů,
o nichž rozhodnutí hovoří. Není pravdou, že stěžovatel měl originály písemností, tyto měli
pouze gestoři, stěžovatel měl pouze kopie, které měli i další úředníci MZV. Postup,
který stěžovatel při skartaci učinil, byl běžnou praxí (takto byla zaškolena i tehdejší
sekretářka), nedostalo se mu také nikdy žádného upozornění, že jde o praxi, která je v rozporu
se skartačním řádem. Stěžovatel dále namítá v souvislosti s bezpečnostním pohovorem ze dne
26. 6. 2003, že byl zkrácen na právu na právní pomoc, když byla v řízení odepřena možnost
nahlížet do spisu jeho právnímu zástupci, rovněž mu nebyly doručovány písemnosti, ale tyto
byly doručovány pouze stěžovateli. Nesouhlasí s konstatováním NBÚ, že se úřad nedopustil
žádného porušení předpisů, přitom uvádí, že řízení ve věci bezpečnostní prověrky je řízením
odlišným od správního řízení zahájeného v věci pokuty v dubnu 2003. Stěžovatel dále namítá,
že NBÚ provedl na MZV několikrát hloubkovou kontrolu zacházení s utajovanými
skutečnostmi a dokumenty a nikdy neshledalo žádné porušení ani vnitřních směrnic. Kdyby
tedy stěžovatel porušoval předpisy, měl být úřadem na tuto skutečnost upozorněn.
Provedenými kontrolami tak naopak bylo potvrzeno, že postup stěžovatele při skartaci
je v pořádku. V rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 16. 12. 2003 je odmítnut stěžovatelův odkaz
na provedenou hloubkovou kontrolu poukazem na protokol z kontroly NBÚ z dubna 2000,
aniž však sděluje, jaké nedostatky byly zjištěny. Pokud by však kontrola v kabinetu ministra
nedostatky zjistila, nepochybně by musel být o tom stěžovatel informován. K porušení
postupu při skartaci stěžovatel uvádí, že mu byl předložen skartační řád sice k podepsání,
avšak bez toho, aby ho jakkoli prostudoval a nebyl také nikdy nikým vyrozuměn, že běžná
praxe kabinetu ministra je s tímto řádem v rozporu. Stěžovatel namítá, že nebyl seznámen
s předpisy upravujícími nakládání s utajovanými listinami; tuto povinnost neměl vůči němu
ani bezpečnostní ředitel, neboť stěžovatel byl vůči němu ve vztahu nadřízenosti a těžko lze
požadovat na podřízeném, aby seznamoval svého nadřízeného s jeho povinnostmi, ukládal mu
úkoly a tyto kontroloval. Partnerem vůči stěžovateli z tohoto pohledu byl Úřad vlády, jeho
povinností bylo stěžovatele s utajovanými skutečnostmi seznámit, o čemž měl být sepsán
protokol; nic takového stěžovatel však nepodepsal. Zákon dle mínění stěžovatele sice
neobsahuje žádné ustanovení, které by zprošťovalo osoby určené ze zákona povinnosti
dodržování ochrany utajovaných skutečností, na druhé straně je nejprve třeba tyto osoby
se způsobem utajování seznámit. Samotná skutečnost, že příslušné státní orgány prováděly
šetření na MZV ještě neznamená, že by k nějakému prokazatelnému porušení povinností
ministra ze strany stěžovatele došlo. Stěžovatel poukazuje na to, že zmiňovaný přestupek
nemohl projednávat správní orgán, neboť tomuto nepřísluší projednávat přestupek poslance.
Stěžovatel s ohledem na výše uvedené požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že stěžovatel
v kasační stížnosti argumentuje shodně jako v žalobě, přitom nesděluje žádné dosud
neprojednané skutečnosti, na něž by buď správní orgán nebo poté soud nereagovaly.
Nad rámec projednávané věci poukazuje stěžovatel na okolnosti, za nichž došlo k zániku jeho
určení pro seznamování se s utajovanými skutečnostmi; přitom tato skutečnost s věcí nikterak
nesouvisí a není zřejmá jakákoli souvislost mezi napadeným rozsudkem soudu a úkonem
statutárního orgánu stran zániku určení. Právo seznamovat se s utajovanými skutečnostmi
zůstalo stěžovateli zachováno v rozsahu jeho poslaneckého mandátu podle §42 zákona
č. 148/1998 Sb. Stejně tak žalovaný považuje kasační stížnost v části týkající
se bezpečnostního pohovoru za zcela bezpředmětnou v souvislosti s projednávanou věcí,
tj. uložením pokuty. Bezpečnostní pohovor je úkon prováděný při bezpečnostní prověrce
navrhované osoby (§30 cit. zákona) a nemá žádnou souvislost s řízením o pokutě. Napadá-li
žalobce neústavnost toho, že jeho právnímu zástupci nebylo umožněno seznámit se s obsahem
bezpečnostního spisu vedeného při bezpečnostní prověrce J. K., pojednává o postupu přímo
upraveném v §44 cit. zákona. Postup bezpečnostního úřadu při bezpečnostní prověrce
stěžovatele je předmětem jiného řízení, proto jakékoli další vyjádření k bezpečností prověrce
považuje žalovaný za nadbytečné ve sporu, který se týká uložení pokuty za spáchaný správní
delikt. Námitky stěžovatele, že jako poslanec PS Parlamentu ČR nemůže být správním
orgánem postižen za spáchaný přestupek, jsou sice obecně správné, ovšem uložení pokuty
dle cit. zákona není postihem za přestupek. Touto otázkou se soud podrobně zabýval
a v odůvodnění rozhodnutí náležitě vyložil. V případě stěžovatele se jednalo o jiný správní
delikt, přitom je zásadní rozdíl mezi přestupkem v zákoně vymezeným a jiným správním
deliktem, který je popsán v předmětném zákoně, ostatně jako i v celé řadě dalších zákonů.
Argumentace stěžovatele o tom že nebyl seznámen se správným postupem při nakládání
s utajovanými skutečnostmi žalovaný popírá s poukazem na to, že stěžovatel jakožto ministr
zahraničních věcí osobně podepsal vnitřní předpisy tohoto ministerstva upravující nakládání
s utajovanými písemnostmi, navíc nakládání s utajovanými písemnostmi je upraveno právním
předpisem, který je obecně závazný pro všechny bez toho, aniž by k jeho dodržování bylo
nutné jakékoliv zvláštní poučování. Žalovaný se neztotožňuje s názorem stěžovatele o tom,
že on sám skartoval dokumenty, které nebyly „exkluzivní“, a proto k žádnému porušení
zákona nedošlo. Zákon ani vyhláška, dle kterých bylo postupováno, nerozlišují žádné
„exkluzivní“ a „neexkluzivní“ utajované písemnosti. Žalovaný má za to, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu
I. instance v rozsahu stížnostních námitek a vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil v kasační stížnosti; neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že věc, o kterou se v předmětném
řízení jedná, je uložení pokuty za porušení povinností vyplývajících z ust. §14 odst. 1
písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností ve spojení s ust. §26
odst. 3 a 5 vyhl. č. 244/1998 Sb. (cit. zákon byl zrušen k 1. 1. 2006, k témuž datu účinný
zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti).
Předmětem soudního přezkumu tak mohly být pouze skutečnosti týkající se posouzení jednání
stěžovatele, kterého se dopustil dle tehdy platných právních předpisů, tedy namítané
protiprávní skartace utajovaných písemností, nikoli okolností jiných, stěžovatelem uváděných.
Nepřísluší soudu proto v tomto řízení posuzovat okolnosti týkající se skutečností rozhodných
pro závěry učiněné žalovaným stran bezpečnostní prověrky, neboť v této věci bylo vedeno
zcela samostatné řízení; stejně tak je tomu i ohledně tvrzených souvislostí s rozhodnutím
o zrušení jeho určení.
Zásadní námitkou, s níž bylo třeba se především vypořádat, je tvrzená nezákonnost
v postupu žalovaného, neboť ten nebyl, dle tvrzení stěžovatele, oprávněn přestupek
stěžovatele projednat. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení
ust. čl. 27 odst. 3 Ústavy, který výslovně stanoví, že za přestupky poslanec nebo senátor
podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. Uvedené ustanovení
se dle stěžovatele vztahuje na jakékoli stíhatelné činy, kterých se poslanec dopustí, rovněž
tedy i na jiné správní delikty. Navíc stěžovatel tvrdí, že v daném případě se nejednalo o jiný
správní delikt, ale o přestupek, neboť správního deliktu se může dopustit pouze právnická
osoba.
Při zodpovězení otázky, zda poslance nebo senátora lze stíhat za správní delikt,
Nejvyšší správní soud vycházel z následujícího:
Podle ust. čl. 27 odst. 3 Ústavy České republiky poslanec nebo senátor za přestupky
podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.
Tak tomu je např. v ust. §9 odst. 3 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, které stanoví, že podle tohoto zákona se projednávají přestupky, kterých se dopustili
poslanci a senátoři, pokud nepožádají orgán příslušný k projednání přestupku v disciplinárním
řízení podle zvláštního předpisu. Tímto zvláštním předpisem je zákon. č. 90/1995 Sb.,
o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který v ust. §13 odst. 3 stanoví, že disciplinární řízení
se zavede také proti poslanci, který se dopustí přestupku a požádá orgán příslušný
k projednání přestupku o projednání v disciplinárním řízení.
Pro posouzení zákonnosti postupu žalovaného je především nutno určit, zda jednání,
kterého se stěžovatel dopustil, bylo přestupkem. Z výše uvedeného je zřejmé, že by byla dána
exempce z pravomoci správního orgánu (nejednalo li by se o postup dle §9 odst. 3 zák.
č. 200/1990 Sb.), anebo se jednalo o jiný správní delikt.
Zákon o přestupcích řeší vztah přestupku, trestného činu a ostatních správních deliktů
tak, aby byla vyloučena možnost dvojího postihu za jeden a týž čin. Pojem přestupku je proto
vymezen pozitivně i negativně. Přestupkem podle ust. §1 zák. č. 200/1990 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, je zaviněné jednání, které porušuje anebo ohrožuje zájem společnosti
a je za přestupek označeno v tomto nebo jiném zákoně, a nejde-li o trestný čin nebo jiný
správní delikt, který je postižitelný podle jiných právních předpisů. Zatímco kodifikaci
převážné části skutkových podstat přestupků lze nalézt právě v citovaném zákoně, přitom
nelze vyloučit i skutkové podstaty jiné obsažené i v dalších zákonech (např. ust. §105
zák. č. 50/1976 Sb., stavební zákon stanoví přestupky občanů proti stavebnímu řádu),
skutkové podstaty jiných správních deliktů nedoznaly komplexní kodifikace v jednom
zákoně, ale jsou obsaženy ve značném množství zákonů z jednotlivých oblastí a úseků veřejné
správy. Nutno podotknout, že taková kodifikace s ohledem na rozsah oblastí veřejné správy,
jakož i na nutnost reagovat pružně na měnící se společenské podmínky v jednotlivých
oblastech by byla problematická. Zatímco přestupek ale i trestný čin jsou v zákoně
jednoznačně vymezeny a definovány, žádný zákon neobsahuje jednotnou definici správního
deliktu; jedná se tak o jeden z druhů deliktů, který není nikde v zákoně definován. Nauka
správního práva tento pojem používá jako souhrnný pojem zahrnující jednotlivé druhy
správních deliktů, které se vyskytují v platné právní úpravě. Z uvedeného je nutno dovodit,
že pod jiný správní delikt je třeba zahrnout jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem
a za které ukládá správní orgán k tomu příslušný trest.
Jednání, kterého se stěžovatel dopustil, s ohledem na výše uvedené, by mohlo být
přestupkem pouze v případě, označoval-li by ho takto výslovně zákon – v daném případě
zák. č. 148/1998 Sb. Ten však tak nečinil.
Podle ust. §14 odst. 1 písm. a) cit. zákona byla určená osoba povinna dodržovat
ochranu utajovaných skutečností; není sporu o tom, že stěžovatel byl ve smyslu ust. §43
odst. 1 písm. d) cit. zákona z titulu výkonu své funkce osobou určenou, svědčila mu proto
beze zbytku tato zákonná povinnost.
Podle ust. §2 odst. 4 cit. zákona se přitom dodržováním ochrany utajovaných
skutečností rozumí povinnost zachovávat mlčenlivost a dodržovat ostatní povinnosti
stanovené tímto zákonem a v jeho mezích.
Ve smyslu vyhl. NBÚ č. 244/1998 Sb. dodržováním ochrany utajovaných skutečností
je nutno rozumět jejich předávání, odesílání, přepravu, přenášení, ukládání, výpůjčku,
zabezpečení i vyřazení utajovaných písemností. Konkrétně ust. §26 stanoví postup
při vyřazování utajené písemnosti.
Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je soud při rozhodování vázán zákonem. Je oprávněn
posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Rozhodoval-li by soud podle
podzákonného předpisu vydaného v rozporu se zákonem, byla by pak jeho vázanost zákonem
popřena. Proto jde o povinnost, nikoli pouze o oprávnění soudu tento soulad posoudit,
proto Nejvyšší správní soud v řízení rovněž zjišťoval, byl-li v rozhodné době podzákonný
předpis součástí práva.
Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
přikazují všem státním orgánům, aby vykonávaly svou moc jen v mezích stanovených
zákonem. Proto podzákonný předpis, který byl vydán v rozporu se zákonem nebo jehož obsah
je v rozporu se zákonem, se nemůže považovat za právo. V této souvislosti je nutno chápat
čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR o vázanosti soudu zákonem. Z těchto úvah Nejvyšší správní soud
vycházel při posuzování předmětných ustanovení cit. vyhlášky, které konkretizovaly obecně
stanovenou povinnost v ust. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb.; dospěl přitom
k závěru, že tato vyhláška jako podzákonný předpis byla vydána na základě výslovného
zákonného zmocnění obsaženého v ust. §6 odst. 5 a ust. §48 odst. 2 zákona, zákonné
ustanovení vykládá v jeho mezích způsobem transparentním, který nemění jeho smysl,
resp. nezakládá zcela jinou skutkovou podstatu, než činí zákon, a proto byla součástí práva.
Za porušení povinností stanovených cit. zákonem lze podle ust. §70 odst.1 písm. b)
uložit určené osobě podle §42 nebo §43 písm. b) a ž f) pokutu až do výše 500 000 Kč.
Zákon, dle kterého bylo v řízení postupováno, nekvalifikuje stěžovatelem vytýkané
porušení zákona jako přestupek, nelze proto protiprávní jednání stěžovatele posoudit jako
přestupek s možnými dopady ve smyslu čl. 27 odst. 3 Ústavy, ale ani akceptovat stěžovatelem
uplatněný extenzivní výklad daného ustanovení, když se domnívá, že je nutno jej vtáhnout
na jakékoli trestní stíhání, tedy i na správní delikt. Takový postup by byl možný za situace,
pokud by zákonodárce užil legislativní zkratky pro veškeré správní delikty, resp. trestné činy.
Za situace, kdy však termín přestupek a jiný správní delikt na jiném místě Ústava výslovně
rozlišuje, taková úvaha nemůže obstát (viz čl. 65 odst. 1: „prezidenta republiky nelze zadržet,
trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.“). Vylučuje-li čl. 27 odst. 3
Ústavy k disciplinárnímu řízení poslance nebo senátora přestupky a nečiní tak výslovně
i pro případy jiných správních deliktů, nelze toto ustanovení vykládat extenzivně tak,
že se vztahuje na jakékoli delikty. Stěžovatel se rovněž mýlí, domnívá-li se, že jako fyzická
osoba se mohl dopustit pouze přestupku, nikoli správního deliktu, který může spáchat pouze
osoba právnická. Uvedená teorie nemá oporu v zákoně a není zřejmé z čeho tak stěžovatel
dovozuje. Přestupku se může dopustit pouze osoba fyzická a nikoli osoba právnická, neboť
nelze hovořit o vlastní vůli právnické osoby jako celku; jde vždy o jednání fyzických osob,
jejichž jednání se právnické osobě přičítá. Protože je odpovědnost za přestupek založena
na principu osobní a individuální odpovědnosti, může být pachatelem jen fyzická osoba.
Nelze však v této souvislosti dovozovat a contrario, že pachatelem jiného správního deliktu
může být pouze právnická osoba, nikoli osoba fyzická. Subjektem jiného správního deliktu
může být obecně jak fyzická osoba, např. podnikatel, popř. osoba se speciálním postavením
(jiným správním deliktem je tak např. protiprávní jednání dle zákona o účetnictví, zákona
o živnostenském podnikání, zákona o loteriích, apod.), tak i osoba právnická. V případě
přestupku je nezbytným předpokladem existence zavinění v jakékoli formě, v případě
správního deliktu tomu tak zpravidla není, je založena objektivní odpovědnost s možnými
případy exculpace.
V otázce namítaného porušení čl. 27 odst. 3 Ústavy ze strany žalovaného dospěl
Nejvyšší správní soud ke stejnému právnímu závěru, jaký učinil Městský soud v Praze, který
v odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil povahu protiprávního jednání stěžovatele,
tak i obsah a právní dopady čl. 27 odst. 3 Ústavy.
Co se týče naplnění skutkové podstaty správního deliktu spočívající v porušení
zákonem stanovené povinnosti, která stěžovatele v rozhodné době stíhala, dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že žalovaný jím užitou právní kvalifikaci, jak ve vztahu k naplnění
skutkové podstaty porušení zákona i podzákonného předpisu, jež bylo žalobci vytknuto,
tak co do výše pokuty za takové protiprávní jednání, opřel o skutkový stav, který řádně
zjišťoval a ve svém rozhodnutí odůvodnil. Ostatně stěžovatel není ve sporu, že předmětné
dokumenty, resp. jejich část znehodnotil způsobem, který byl v rozporu se zákonem; tuto
skutečnost nepopírá, naopak sám ji potvrzuje. Jeho námitky tak nesměřují do nesprávně
zjištěného skutkového stavu, neboť je nepochybné, že byl osobou určenou, které povinnost
dodržovat ochranu utajovaných skutečností svědčila, rovněž tak je prokázáno, že předmětné
písemnosti skartoval postupem, který je v rozporu se zákonem. Stěžovatel namítá pouze
skutečnosti, resp. exculpační důvody k popření své odpovědnosti za vzniklé protiprávní
jednání. Exculpace přichází v úvahu pouze u odpovědnosti založené na presumovaném
zavinění; o takovou odpovědnost se však v projednávané věci nejednalo. Námitky stěžovatele
stran zjištění předchozích kontrol, stran předchozí praxe ministerstva, stejně tak i ohledně
jeho nepoučení se skartačním řádem, jsou tak dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nedůvodné.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shledal rozsudek Městského soudu
v Praze v souladu se zákonem. Soud se řádně zabýval všemi žalobními námitkami stěžovatele
relevantními k projednávané věci, řádně své úvahy a závěry odůvodnil a shledal jeho
rozhodnutí srozumitelným.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto jí postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalovaný měl v řízení před Nejvyšším správním
soudem plný úspěch, náhradu nákladů však neuplatnil, resp. mu tyto nevznikly, proto soud
rozhodl, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. ledna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu