ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.41.2004
sp. zn. 5 As 41/2004 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a) H. s. R. – T., zast. Mgr. Eduardem Křiklavou, advokátem v Českých
Budějovicích, Nádražní 31, b) F. K., a c) V. K., proti žalovanému Krajskému úřadu
Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti
osob zúčastněných na řízení 1) H. s. Z., L., D., S., a 2) H. s. B., v řízení o kasační stížnosti
žalobce H. s. R. – T. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7.
2004, č. j. 10 Ca 65/2004 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce H. s. R.-T. se jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2004, č. j. 10 Ca 65/2004 -
35 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele a F. K. proti
rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a
lesnictví ze dne 25. 2. 2004, č. j. KUJCK-6964/2004 OZZL/Bř-O, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele a současně potvrzeno rozhodnutí Statutárního města České Budějovice,
Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí ze dne 3. 12. 2003,
č. j. OŽP/6604/2003/Vot, Kor, jímž byla mimo jiné změněna hranice honitby R. v držení
stěžovatele. Současně tímtéž rozsudkem zastavil řízení o žalobě V. K. pro nezaplacení
soudního poplatku a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud především dospěl k závěru, že je nesprávný právní názor stěžovatele
a dalšího žalobce F. K., kteří dovozovali, že správní orgány v této věci měly rozhodovat podle
ustanovení §17 a §18 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“).
Tyto orgány důvodně rozhodovaly podle ustanovení §31 zákona o myslivosti, kde je
zakotven postup a kriteria pro rozhodování při změně a zániku honiteb. Je tomu tak proto, že
konkrétní honitba stěžovatele v tomto případě již existovala, nešlo o nově vznikající útvar,
jednalo se pouze o rozšíření (změnu) honitby a nebylo proto možno aplikovat ustanovení §18
zákona o myslivosti, které se týká uznání nové honitby. Krajský soud nepovažoval za
opodstatněnou ani námitku stěžovatele a dalšího žalobce F. K., že vlastníci honebních
pozemků mají právo zejména rozhodnout, ve které honitbě jejich pozemek bude.
V souvislosti se změnou honiteb podle ustanovení §31 a §69 zákona o myslivosti ale není
zákonný podklad zjišťovat, jaký je názor vlastníka konkrétního pozemku, do které honební
společnosti má být jeho pozemek zařazen. Tento princip platí i v případě žalobce F. K., který
projevil vůli být jako vlastník pozemků členem stěžovatele, dal souhlas se začleněním
pozemků a přesto nebyl účastníkem řízení ohledně rozhodování o změně hranic honitby R.
Jak již bylo uvedeno, v rámci řízení podle §31 zákona o myslivosti ohledně změny honitby,
vlastníci pozemků nemají možnost určovat, do které honitby tyto pozemky zařadit. Také
konání valných hromad H. s. Z. (dne 3. 8. 2002) a B. (dne 6. 7. 2002), jež se konaly dříve než
valná hromada u stěžovatele (dne 14. 8. 2002), nemá vliv na zákonnost správního rozhodnutí.
Tyto valné hromady proběhly v době účinnosti zákona o myslivosti a v souladu s ním a nelze
proto činit závěr, že tomu tak bylo proto, aby bylo zabráněno uplatnění práv členů začlenit se
do jiných honebních společenstev. Krajský soud neshledal opodstatněným ani žalobní bod
o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo vydáno
na základě úplných skutkových zjištění, je přezkoumatelné a srozumitelné a je v něm i řádně
odůvodněn zákonný důvod o změně honitby podle zákona o myslivosti. Krajský soud se již
nezabýval žalobní námitkou, že se správní orgán nevypořádal s existencí stávajících honiteb
a zařazením pozemků do nich (nebyl vyčerpán celý návrh stěžovatele o rozšíření honitby),
neboť tato námitka byla uplatněna až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty u ústního
jednání. Krajský soud proto žalobu stěžovatele a F. K. zamítl (u F. K. pro nedostatek žalobní
legitimace, neboť nebyl účastníkem správního řízení a postupem správního orgánu nebyl
zkrácen na právech) a řízení o žalobě V. K. zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku krajského soudu, která se opírá o ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), stěžovatel odmítl závěry tohoto soudu, pokud dospěl k tomu,
že byly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí žaloby.
Stěžovatel především namítl, že správní orgány i krajský soud při svém rozhodování
nebraly dostatečný ohled na soukromovlastnické vztahy, jejichž ochrana je jedním z hlavních
cílů zákona o myslivosti. Tento zákon je totiž třeba vykládat ústavně konformním způsobem
tak, aby vlastníci pozemků měli skutečnou možnost rozhodovat o tom, v jaké honitbě se bude
jimi vlastněný pozemek nacházet. Jediným důvodem pro to, aby rozhodnutí vlastníka nebylo
akceptováno, musí být jen veřejný zájem, který je však nutno konkrétně zjistit a řádně
odůvodnit ve správním či soudním rozhodnutí. Výklad zvolený správními orgány a krajským
soudem, že vůle vlastníka o začlenění honebního pozemku není podstatná, je proto
protiústavní a v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Začlenění pozemku do konkrétní honitby není totiž nic jiného než to, kdo bude tento pozemek
užívat k výkonu práva myslivosti. Veřejným zájmem není ovšem zájem kdekteré zájmové
skupiny, tvořené členy honebního společenstva, jež by tak měla silnější právo než vlastník
pozemku a mohla by tak i proti jeho vůli užívat tento pozemek k výkonu myslivosti. Tyto
úvahy samozřejmě platí v případě, že začlenění konkrétního pozemku do konkrétní honitby
nebrání jiné rozumné důvody, např. pokud se pozemek nachází v území, které s touto
honitbou nesouvisí nebo že začlenění by vedlo k znemožnění či zhoršení cílů myslivosti.
Správní orgány i krajský soud proto pochybily, pokud se vůbec nezabývaly uvedenými
úvahami a nezjišťovaly, zda by začlenění konkrétního pozemku do honitby stěžovatele bylo
v rozporu s veřejným zájmem nebo zda by honitba po přičlenění pozemků tvořila souvislé
území, vhodné svým tvarem a strukturou, k výkonu práva myslivosti. V důsledku tohoto
pochybení krajský soud vůbec nevzal zřetel na právo vlastníků pozemků rozhodnout o tom,
v jaké honitbě budou mít své pozemky začleněny a namísto toho pouze v obecné rovině,
bez konkrétní argumentace a odůvodnění vyslovil názor, že respektování vůle vlastníka
honebního pozemku by v podstatě bránilo výkonu práva myslivosti, jak je regulováno
zákonem.
Stěžovatel také namítl, že krajský soud učinil nesprávný závěr o tom, že vůle vlastníků
honebních pozemků nebýt členem h. s. B. a Z., L., D., S. nebyla projevena před valnou
hromadou o jejich transformaci. Předně tito vlastníci sdělili, že ke dni 1. 7. 2002 končí své
členství a vůbec nebylo prokázáno, že se dozvěděli o datu a místu konání tzv. transformačních
valných hromad. Nezákonnost proto především spočívá ve skutečnosti, že vlastníkům
honebních pozemků bylo jednáním uvedených honebních společenství zabráněno zúčastnit se
transformační valné hromady s cílem, aby nemohli veřejně oznámit, že své členství ukončili.
Krajský soud při správném výkladu zákona měl proto posoudit celou věc tak, že vlastníci
honebních pozemků projevili svou vůli nebýt členy uvedených honebních společenství se
všemi důsledky z toho vyplývajícími a že transformační valné hromady těchto společenství
řádně neproběhly. V důsledku tohoto přístupu krajského soudu členství vlastníků honebních
pozemků v uvedených honebních společenstvích zaniklo podle ustanovení §26 odst. 3 zákona
o myslivosti, ale jejich pozemky zůstaly v honitbách, která tato honební společenství užívají.
Stěžovatel namítá i to, že se krajský soud nesprávně vypořádal s jeho žalobním bodem
o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Je tomu tak proto, že tato rozhodnutí byla
vydána na základě neúplných skutkových zjištění a nebylo jimi rozhodnuto o celém návrhu.
Z těchto důvodů výroky správních rozhodnutí nekorespondují s obsahem návrhu, na jehož
základě bylo správní řízení zahájeno. Krajský soud chybně odmítl, z důvodu uplynutí zákonné
dvouměsíční lhůty, zabývat se námitkou, že se napadená správní rozhodnutí nevypořádala
s celým návrhem o rozšíření honitby. Tato námitka byla totiž uplatněna v čl. VI, třetím
odstavci žaloby. Ostatně krajský soud ani nevyložil, jaká ustanovení zákona o myslivosti musí
být splněna, aby bylo možno považovat dosavadní honitbu za honitbu danou do souladu
s novým zákonem o myslivosti a co vlastně má správní orgán po podání návrhu podle
ustanovení §69 odst. 1 zákona o myslivosti posuzovat v řízení o uvedení honitby do souladu
s uvedeným zákonem o myslivosti.
Krajský soud se chybně vypořádal i s otázkou, zda žalobce F. K. byl či nebyl
účastníkem řízení. Tento žalobce, jako vlastník honebních pozemků, o nichž rozhodl,
že by měly být součástí honitby stěžovatele a uzavřel o tom dokonce i písemnou dohodu, měl
být účastníkem správního řízení, protože se v něm rozhodovalo o užívání jím vlastněných
pozemků jinou osobou (začlenění pozemků do honitby). Jeho postavení jako účastníka řízení
totiž vyplývá z ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaný Krajský úřad Jihočeského kraje v písemném vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že se v daném případě jednalo o transformaci, o uvedení honitby do souladu
se zákonem o myslivosti a proto muselo být postupováno podle ustanovení §31 a §69 tohoto
zákona. Stěžovatel však zaměnil transformaci honebních společenstev s uznáváním dříve
neexistujících nových honiteb. Každý člen honebního společenstva by měl mít právo
se dobrovolně rozhodnout, zda při přeměně honebního společenstva na honební společenstvo
podle nové právní úpravy, chce v této společnosti setrvat či nikoliv. Při transformaci h. s. Z.,
L., D., S. a B. však její členové nedeklarovali svou vůli nebýt jejich členy. V tomto případě,
nebylo-li oznámení řádně doručeno uvedeným honebním společenstvím před transformačními
valnými hromadami, bylo nutno postupovat podle ustanovení §26 odst. 3 zákona o
myslivosti. Na takto transformovaná honební společenstva se tedy plně vztahuje zákon o
myslivosti, v důsledku čehož lze změnu honitby provést jen v režimu podle ustanovení §31
odst. 1, 2, 3 či ustanovení §31 odst. 4 zákona o myslivosti.
Ostatní účastníci řízení a osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2004, č. j. 10 Ca 65/2004 - 35 při vázanosti
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a jelikož sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud
řídí přísnou dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení
§106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí
a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje
výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné. Činnost kasačního soudu je pak ohraničena rámcem
takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody
nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se pak musí omezit na zkoumání napadeného
rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační stížnosti
poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má kasační soud napadené soudní
rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné
nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že správní orgány i krajský soud
při svém rozhodování nebraly dostatečný ohled na soukromovlastnické vztahy, jejichž
ochrana je jedním z hlavních cílů zákona o myslivosti, který je třeba vykládat ústavně
konformním způsobem tak, aby vlastníci pozemků měli skutečnou možnost rozhodovat o tom,
v jaké honitbě se bude jimi vlastněný pozemek nacházet.
Tato námitka kasační stížnosti není opodstatněná.
Stěžovatel v této námitce vytýká správním orgánům a krajskému soudu protiústavní
výklad nespecifikovaných ustanovení zákona o myslivosti, jenž se týkají práva vlastníků
pozemků rozhodnout, v jaké honitbě budou mít své pozemky začleněny.
Stěžovatel však ve své kasační stížnosti nebere dostatečný zřetel na charakter řízení,
v němž správní orgány rozhodovaly žalobou napadenými správními rozhodnutími. Z obou
rozhodnutí vyplývá, a krajský soud to vzal v úvahu, že jimi bylo rozhodováno podle
ustanovení §17 odst. 5 a §31 odst. 1 zákona o myslivosti v návaznosti na ustanovení §69
odst. 1 tohoto zákona o změně hranic honitby R., která je v držení stěžovatele. Stěžovateli lze
jistě přisvědčit, že pokud by projevil některý z členů honebního společenstva, vytvořeného
podle předchozí právní úpravy, kvalifikovaným způsobem svoji vůli nebýt nadále členem
v transformovaném společenstvu, může své členství v honebním společenstvu ukončit (§26
odst. 3 zákona o myslivosti). Ze žádného ustanovení zákona o myslivosti ale nevyplývá, že by
i případný zánik členství v honebním společenstvu znamenal automatické vyvázání
odpovídajících honebních pozemků ze společenstevní honitby. Změna honitby se totiž může
odehrávat opět pouze v zákonném rámci a za související aktivity orgánu státní správy
myslivosti (§31 zákona o myslivosti). Podle ustanovení §31 odst. 1 zákona o myslivosti,
vyžadují-li to zásady řádného mysliveckého hospodaření, může orgán státní správy myslivosti
povolit změnu honitby vyrovnáváním hranic nebo výměnou honebních pozemků (dále jen
„změna honitby“). Při změně honitby se nepřihlíží k územním hranicím obcí, okresů nebo
krajů a výměry směňovaných pozemků nemusí být stejné. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá,
že se změnou honiteb není zákonný podklad zjišťovat v tomto řízení, jaký je názor vlastníka
konkrétního pozemku, do které honební společnosti má být jeho pozemek zařazen. Zjišťování
stanovisek těchto vlastníků s ohledem na rozhodování podle §31 zákona o myslivosti a
kriteria tam vymezená („vyžadují-li to zásady řádného mysliveckého hospodaření“) není
proto nutné.
Nejde přitom o protiústavní výklad, protože odpovídá ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích
stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Navíc i ustanovení čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod umožňuje omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu,
kterým jsou v tomto případě právě zásady řádného mysliveckého hospodaření ve smyslu
ustanovení §31 odst. 1 zákona o myslivosti. Naopak v řízení o uznání nově vznikající honitby
podle ustanovení §18 zákona o myslivosti, kdy honitba ještě neexistuje a teprve vzniká,
je dána nejen možnost vlastníků honebních pozemků podat návrh na uznání této honitby,
ale nepochybně, při splnění zákonných podmínek, i možnost rozhodnout, v jaké honitbě bude
mít své pozemky začleněny. Tak např. podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o myslivosti,
návrh na uznání honitby podává vlastník honebních pozemků nebo přípravný výbor
honebního společenstva (§19 odst. 4) orgánu státní správy myslivosti. Splňuje-li návrh
podmínky stanovené v §17 tohoto zákona, musí orgán státní správy myslivosti vydat
rozhodnutí o uznání honitby. Návrh na uznání vlastní honitby může pak podat vlastník
souvislých honebních pozemků, které splňují podmínky uvedené v §17 (§18 odst. 2 zákona
o myslivosti). Posléze vlastník honebních pozemků může spolu s dalšími vlastníky honebních
pozemků vytvořit honební společenstvo, které pak může při splnění podmínek uvedených
v §17 podat návrh na uznání společenstevní honitby (§18 odst. 3 zákona o myslivosti).
O takový případ však zde nešlo. Stěžovatel zaměnil transformaci existujících honebních
společenstev s uznáváním dosud neexistujících nových honiteb (v tomto případě konkrétní
honitba již existovala, nešlo o nově vznikající útvar). Ustanovení §18 zákona o myslivosti,
kde jde právě o uznání nově vznikající honitby, kdy honitba neexistuje a teprve vzniká, proto
nelze aplikovat na transformační problematiku, kterou je třeba posoudit se zřetelem k již
existujícím honebním společenstvím a existujícím honitbám.
Stěžovatel také namítl, že krajský soud učinil nesprávný závěr o tom, že vůle vlastníků
honebních pozemků nebýt členem h. s. B. a Z., L., D., S. nebyla projevena před valnou
hromadou o jejich transformaci. V důsledku tohoto přístupu krajského soudu členství
vlastníků honebních pozemků v uvedených honebních společenstvích zaniklo podle
ustanovení §26 odst. 3 zákona o myslivosti, ale jejich pozemky zůstaly v honitbách, která
tato honební společenství užívají.
Také tato námitka kasační stížnosti není právně relevantní.
Stěžovatel v této námitce vytýká krajskému soudu v podstatě jen to, že při správném
výkladu zákona, při oznámení o ukončení členství ke dni 1. 7. 2002 a za existence
neinformovanosti členů o datu a místu konání transformačních valných hromad, kteří tak
nemohli veřejně oznámit ukončení svého členství, měl posoudit celou věc tak, že vlastníci
honebních pozemků projevili svou vůli nebýt členy uvedených honebních společenství
se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
Stěžovatel tedy nikterak nezpochybňuje zjištění krajského soudu vyplývající z obsahu
správního spisu, že transformační valná hromada h. s. B. se konala dne 6. 7. 2002, h. s. Z., L.,
D., S. dne 3. 8. 2002 a stěžovatele dne 14. 8. 2002 a že stěžovatel doručil oznámení o
ukončení členství jednotlivých majitelů honebních pozemků v h. s. Z., L., D., S. dne 20. 11.
2002 a v h. s. B. dne 15. 11. 2002. Pokud je stěžovatelem namítáno, že v dokladech členové
sdělují ukončení svého členství v h. s. Z. ke dni 1. 7. 2002, pak je třeba uvést, že zde není
uvedeno ani datum, kdy bylo toto sdělení podepsáno. Pro posouzení věci je však rozhodující
písemné oznámení o ukončení členství v těchto honebních společenstvech, které bylo
doručeno oprávněným osobám až po konání transformačních valných hromad. Podle
ustanovení §26 odst. 3 zákona o myslivosti člen honebního společenstva může ukončit své
členství na základě písemného oznámení; členství pak zaniká posledním dnem kalendářního
roku, ve kterém bylo oznámení učiněno. Členství vlastníků honebních pozemků, kteří podali
výše uvedené oznámení, v uvedených honebních společenstvích proto zaniklo ke dni 31. 12.
2002. Z těchto podkladů ohledně transformace h. s. Z., L., D., S. a B. tudíž vyplývá, že
uvedení členové neprojevili svou vůli nebýt členy těchto honebních společenstev. Tvrzené
vady stran informovanosti o datu a místu konání transformačních valných hromad, kde údajně
hodlali vlastníci veřejně oznámit ukončení svého členství, nemají právní význam, protože
uvedené závěry vyplývají přímo ze zákona, tj. z již zmiňovaného ustanovení §26 odst. 3
zákona o myslivosti. Pokud pak někteří členové h. s. Z., L., D., S. a B. hodlali projevit vůli
nebýt členy těchto společenstev, mohli tak písemně učinit již po nabytí účinnosti nového
zákona o myslivosti (1. 7. 2002), tedy ještě před konáním transformačních valných hromad.
Krajský soud proto nemohl posoudit celou věc tak, že vlastníci honebních pozemků projevili
svou vůli nebýt členy uvedených honebních společenstev. V této souvislosti krajský soud
opodstatněně dovodil i to, že h. s. Z., L., D., S. a B. byla v době vydání napadených správních
rozhodnutí plně transformována. Jelikož rozhodnutí o transformaci byla vydána, nelze
opětovně rozhodovat v rámci tohoto řízení ohledně stěžovatele o pozemcích začleněných již
do jiných honebních společenstev.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl i to, že se krajský soud nesprávně vypořádal
s jeho žalobním bodem o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Je tomu tak proto,
že tato rozhodnutí byla vydána na základě neúplných skutkových zjištění a nebylo jimi
rozhodnuto o celém návrhu. Z těchto důvodů výroky správních rozhodnutí nekorespondují
s obsahem návrhu, na jehož základě bylo správní řízení zahájeno. Krajský soud chybně
odmítl, z důvodu uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, zabývat se námitkou, že se napadená
správní rozhodnutí nevypořádala s celým návrhem o rozšíření honitby. Tato námitka byla
totiž uplatněna v čl. VI. odstavci třetím žaloby. Ostatně krajský soud ani nevyložil, jaká
ustanovení zákona o myslivosti musí být splněna, aby bylo možno považovat dosavadní
honitbu za honitbu danou do souladu s novým zákonem o myslivosti a co vlastně má správní
orgán po podání návrhu podle ustanovení §69 odst. 1 zákona o myslivosti posuzovat v řízení
o uvedení honitby do souladu s uvedeným zákonem o myslivosti.
Uvedeným námitkám kasační stížnosti nelze přisvědčit.
Především zcela obecné a nekonkrétní tvrzení o tom, že správní rozhodnutí byla
vydána na základě neúplných skutkových zjištění, nelze vůbec přezkoumat z hlediska jeho
opodstatněnosti. Stěžovatel v rozporu s ustanovením §106 odst. 1 s. ř. s. nenamítá, v čem
konkrétně spočívá uvedená neúplnost skutkových zjištění, není uvedeno, k jaké části
rozhodnutí se neúplnost vztahuje a jaké důkazy k odstranění tvrzené neúplnosti skutkových
zjištění měly být provedeny. Navrhované čtení spisů správních orgánů I. a II. stupně tímto
důkazem není, protože krajský soud posuzoval zákonnost žalobou napadených správních
rozhodnutí právě na základě obsahu správních spisů navrhovaných ke čtení. V této části proto
nelze vznesenou námitku vůbec přezkoumat. Pokud jde o tvrzení, že správními rozhodnutími
nebylo rozhodnuto o celém návrhu, v důsledku čehož výroky těchto rozhodnutí
nekorespondují s obsahem návrhu na zahájení řízení, třeba uvést, že i v tomto případě jde
o námitku zcela nekonkrétní. Z této námitky není patrno, o jaké části návrhu nebylo
rozhodnuto a v čem nekorespondují výroky správních rozhodnutí s obsahem návrhu.
Již z tohoto důvodu by nebylo možno přezkoumat opodstatněnost takové námitky. Především
však tato námitka, která se dovolává důvodu kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., je nepřípustná podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. Toto ustanovení in fine
brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které
uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl.
V této věci uvedená námitka v žalobě nebyla vznesena, ačkoliv tak stěžovatel mohl učinit
a proto její uplatnění až v kasační stížnosti je nepřípustné. Stěžovatel proto také nemůže nic
vytěžit z tvrzení, že krajský soud chybně odmítl, z důvodu uplynutí zákonné dvouměsíční
lhůty, zabývat se námitkou, že se napadená správní rozhodnutí nevypořádala s celým návrhem
o rozšíření honitby, která byla uplatněna v čl. VI. odstavci třetím žaloby. Je tomu tak proto,
že z obsahu žaloby, ani z čl. VI. odstavce třetího žaloby, nelze dovodit, že by uvedenou
námitku stěžovatel v žalobě vznesl.
Na místě není ani výtka kasační stížnosti, že krajský soud nevyložil, jaká ustanovení
zákona o myslivosti musí být splněna, aby bylo možno považovat dosavadní honitbu
za honitbu danou do souladu s novým zákonem o myslivosti a co vlastně má správní orgán
po podání návrhu podle ustanovení §69 odst. 1 zákona o myslivosti posuzovat v řízení
o uvedení honitby do souladu s uvedeným zákonem o myslivosti. Stěžovatel totiž v žalobě
proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství
a lesnictví ze dne 25. 2. 2004, č. j. KUJCK-6964/2004 OZZL/Bř-O, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele a současně potvrzeno rozhodnutí Statutárního města České Budějovice,
Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí ze dne 3. 12. 2003,
č. j. OŽP/6604/2003/Vot, Kor, jímž byla mimo jiné změněna hranice honitby R. v držení
stěžovatele, nevznesl v uvedeném směru žádné skutkové a právní výhrady. Krajský soud měl
proto podle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumat napadené rozhodnutí jen v mezích
žalobních bodů. Jestliže tedy stěžovatel v již uvedeném směru žádné výhrady v žalobě
neuplatnil, neměl se krajský soud ani jimi zabývat. Krajský soud po podrobném rozboru
právního problému a poukazu na to, že stěžovatel zaměnil transformaci honebních
společenstev s uznáváním dosud neexistujících nových honiteb dovodil, že v tomto případě
muselo být rozhodováno podle ustanovení §31 zákona o myslivosti, kde je zakotven postup
a kriteria pro rozhodování při změně honiteb (konkrétní honitba již existovala, nešlo o nově
vznikající útvar) a nikoliv podle ustanovení §18 citovaného zákona, jak se mylně domnívá
stěžovatel, kde jde o uznání nově vznikající honitby, kdy honitba neexistuje a teprve vzniká.
Transformační období bylo stanoveno především proto, aby jednotlivá společenstva mohla
přijmout své stanovy a znamená to, že v průběhu tohoto procesu by se měly změnit i honitby.
Výklad zastávaný stěžovatelem by v podstatě znamenal, že by bylo nezbytné nikoli stávající
honební společenstva transformovat, ale zcela nezbytně nově rozhodovat o nových
společenstvech. To však zákon o myslivosti a zejména ustanovení §69 tohoto zákona
nesleduje. V tomto případě stěžovatel H. s. R.-T. v době podání návrhu ze dne 16. 10. 2002 na
změnu-rozšíření honitby existovalo, nebylo zrušeno a proto šlo o změnu (transformaci)
honebního společenství, o uvedení honitby do souladu se zákonem o myslivosti a nikoliv o
uznání nové honitby podle §18 zákona o myslivosti. Na transformaci existujícího
společenství se vztahovalo ustanovení §69 zákona o myslivosti, který nabyl účinnosti dne 1.
7. 2002, jehož účelem bylo zajistit existujícím honebním společenstvím právní jistotu o
rozsahu honitby, ale v jeho rámci mohlo eventuálně dojít i ke změně. Krajský soud správně
poukázal i na to, že honební společenstva prošla transformací a že vydaná rozhodnutí o
úpravě poměrů honiteb byla učiněna na základě aplikace kogentních ustanovení zákona o
myslivosti, které normují transformaci v obecné poloze. Např. honitba Z. byla uvedena do
souladu se zákonem o myslivosti již rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice,
referátu životního prostředí ze dne 11. 12. 2002, č. j. 10091/2002-206 Zum. Daná rozhodnutí
nejsou a ani nemohou být učiněna předmětem probíhajícího přezkumného řízení stran
rozhodnutí týkajících se stěžovatele (jiného honebního společenstva) a je proto třeba vycházet
ze skutečnosti, že uvedená společenstva existují a jejich právní poměry byly dány do souladu
s platným zákonem o myslivosti. Krajský soud ve svém rozsudku tedy dal odpověď na otázky
stěžovatele, které uplatnil v kasační stížnosti jako výtky.
Třeba ovšem dodat i následující: Podle ustanovení §69 odst. 1 zákona o myslivosti
zůstávají honitby a obory uznané podle dosavadních předpisů zachovány; to platí i pro obory
o výměře nižší než 50 ha a samostatné bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, které
se stávají honitbami podle tohoto zákona, i když nedosahují výměry 500 ha. Pokud honitba
nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle tohoto
zákona, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba
uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. prosince 2002 orgánu státní správy
myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zaniká
k 31. březnu 2003. Podle ustanovení §69 odst. 2 zákona o myslivosti se právní povaha
honebních společenstev vzniklých podle dosavadních předpisů řídí ustanoveními tohoto
zákona ode dne jeho účinnosti. Honební společenstvo přijme stanovy, popřípadě je přizpůsobí
úpravě podle tohoto zákona, a zvolí orgány nejpozději do devíti měsíců ode dne účinnosti
tohoto zákona, jinak honební společenstvo a společenstevní honitba zanikají. Po zániku
honebního společenstva se provede likvidace. Z citovaných přechodných ustanovení zákona o
myslivosti vyplývá, že stávající honební společenstva, tj. honební společenstva vzniklá přede
dnem účinnosti zákona o myslivosti (vzniklá podle zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti)
nezanikají, nýbrž zůstávají zachována, a nejedná-li se o obory nebo samostatné bažantnice,
pak musí splňovat podmínku minimální výměry honitby 500 ha. Právní povaha honebního
společenstva se řídí zákonem o myslivosti ode dne jeho účinnosti, přičemž právní povahou je
nutno rozumět existenci, změnu a zánik stávajících honebních společenstev. Stávajícímu
honebnímu společenstvu je uložena povinnost přijmout stanovy, popřípadě je přizpůsobit
zákonu o myslivosti, do 31. března 2003, jinak přímo ze zákona bez dalšího zanikají.
Z uvedených přechodných ustanovení tedy vyplývá povinnost honebního společenstva uvést
do souladu se zákonem své orgány a rovněž nezbytnost dodržet základní výměru honitby
v rozsahu 500 ha, a to k 31. 3. 2003. Jinou povinnost pro stávající honební společenstva
z těchto ustanovení dovodit nelze.
Stěžovatel posléze namítl v kasační stížnosti i to, že se krajský soud chybně vypořádal
s otázkou, zda žalobce F. K. byl či nebyl účastníkem řízení.
Z obsahu této námitky kasační stížnosti vyplývá, že si stěžovatel osvojuje námitku, jež
se týká výlučně účastenství žalobce F. K., tedy institutu připínajícího se jen k osobě tohoto
žalobce, který sám kasační stížnost nepodal, bez vlivu na postavení stěžovatele a jeho práva
v tomto řízení. Pokud by žalobce F. K. byl dotčen tvrzenou nezákonností, mohl sám jako
účastník řízení podat kasační stížnost. Ten však nepodáním kasační stížnosti dal jasně najevo
svůj úmysl, tj. nepokračovat v soudním řízení. Stěžovatel pak za tohoto stavu nemůže ve
vztahu k F. K. vystupovat jako „strážce zákonnosti“ či jako jeho zástupce a nahrazovat jeho
projev vůle, protože mu takové postavení ze zákona nevyplývá. Nepodal-li proto F. K. sám
kasační stížnost, v níž by namítal, že byl účastníkem správního řízení a že žaloba byla chybně
pro nedostatek žalobní legitimace zamítnuta, nemohl tak za něho učinit stěžovatel, který
dovozoval toliko to, že F. K. účastníkem řízení byl, aniž by se ho vyřešení této otázky přímo
dotýkalo a vedlo ke zkrácení jeho práv. Toto pojetí přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelem
je v rozporu se smyslem ustanovení §102 s. ř. s., podle něhož kasační stížnost je opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž
se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen
„stěžovatel“) domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti
každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2004, č. j.
10 Ca 65/2004 - 35 není opodstatněná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že se úspěšnému žalovanému nepřiznává náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu