ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.62.2005
sp. zn. 5 As 62/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců: a/ A. H., b/ H., spol. s r. o., zast. JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem Praha
5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát
v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm 9, Praha 8, za účasti: 1/ V. H., 2/ L. K., 3/ J. M., 4/ J. M.,
zastoupeni JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph. D., advokátkou se sídlem
Říčany, 17. listopadu 230, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2004, č. j. O-
42/37/2004/Pav, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 7. 7. 2005, č. j. 8 Ca 240/2004 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech řízení o kasační stížnosti
1750 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce
JUDr. Jana Součka, advokáta se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále městský soud) zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 9. 2004, č. j. O-42/37/2004/Pav a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Citovaným rozhodnutím žalovaný zrušil rozhodnutí Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ ze dne 22. 4. 2004, č. j. OR –
6/2004-209, kterým tento orgán rozhodl tak, že 1. ruší zápis vlastnictví dědiců (J. M., J. M.,
V. H. a L. K.) ke stavbám na pozemcích parcelních čísel st. p. 65/11 (způsob využití –
zemědělská stavba), na st. p. 65/12 (způsob využití - zemědělská stavba), na st. p. 65/13
(způsob využití – garáž) a na st. p. 65/14 (způsob využití – garáž) zapsaných záznamem do
katastru nemovitostí na LV 738 v katastrálním území D. L. u K. a dále, že 2. návrhu A. H. a
společnosti H. spol. s r. o. na provedení opravy chyby v katastrálním operátu v katastrálním
území D. L. u K. ze dne 24. 11. 2003 dle §8 odst. 1 katastrálního zákona částečně vyhovuje.
Žalovaný v přezkoumávaném rozhodnutí dospěl k závěru, že na provedení záznamu
podle §§7 a 8 platného zákona č. 265/1992 Sb. se nevztahuje správní řád, který se vztahuje
k řízení o povolení vkladu. Zákonnost provedení záznamu nelze tedy přezkoumávat
ve správním řízení a jeho zákonnost není předmětem přezkumného řízení soudem, nápravy
může navrhovatel dosáhnout toliko žalobou podle §80 písm. c/ o. s. ř. proti zapsanému
vlastníkovi, případně napadením rozhodnutí, na základě kterého byl záznam proveden, to
je rozhodnutí soudu o dědictví.
Městský soud, který rozhodoval o žalobě žalobců proti rozhodnutí žalovaného,
v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval
možností provedení záznamu v katastrálním operátu a jeho opravy, tak jak to stanoví zákon
č. 265/1992 Sb., avšak vůbec se nevypořádal s tím, že napadené rozhodnutí prvoinstančního
orgánu o opravě chyb katastrálního operátu bylo provedeno na základě ustanovení §8 odst. 1
zákona č. 344/1992 Sb. jako oprava chyby, která vznikla zřejmým omylem při vedení
a obnově katastru a tím za jakých podmínek lze tuto opravu provést a zda v daném případě
byly tyto podmínky splněny. Dále nevzal v úvahu to, že žalobci ve svém odvolání proti
rozhodnutí prvoinstančního orgánu požadovali provedení opravy dle ustanovení §8 odst. 2
zákona č. 344/1992 Sb. Dále městský soud přihlédl k tomu, že žalovaný ve svém rozhodnutí
nereflektoval ani důvody odvolání zúčastněných osob a nezabýval se tím, zda lze shora
uvedeným postupem měnit záznam v katastrálním operátu, jak aplikovat ustanovení §8
zákona č. 344/1992 Sb. a vlivu zamítavého rozhodnutí okresního soudu o žalobě na určení
vlastnictví k předmětným nemovitostem na opravy dle zákona č. 344/1992 Sb. Městský soud
přezkoumávané rozhodnutí zrušil a žalovaného zavázal v dalším řízení vypořádat se se všemi
důvody odvolání proti rozhodnutí katastrálního úřadu, a to jak žalobců, tak i zúčastněných
osob, aplikací ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb. v daném sporu, jakož i legitimací
žalobců podat návrh na opravu v katastrálním operátu.
Žalovaný, dále stěžovatel (§105 odst. 1 s. ř. s.) podal proti rozsudku městského soudu
kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky. Městskému soudu vytýká, že nevzal v úvahu odůvodnění rozhodnutí stěžovatele,
v němž uvedl, že na provedení záznamu podle §7 a §8 platného zákona č. 265/1992 Sb.
se nevztahuje správní řád, a že zákonnost provedení záznamu nelze tedy přezkoumávat
ve správním řízení a jeho zákonnost není předmětem přezkumného řízení soudem, nápravy
může navrhovatel dosáhnout toliko žalobou podle §80 písm. c/ o. s. ř. proti zapsanému
vlastníkovi, případně napadením rozhodnutí, na základě kterého byl záznam proveden,
to je rozhodnutí soudu o dědictví. Dále stěžovatel městskému soudu vytýkal, že se nezabýval
důvodem zrušení rozhodnutí prvoinstančního orgánu, který spočíval v rozporu
s hmotněprávními předpisy. Pouze částečně se městský soud vypořádal se stanoviskem
stěžovatele k žalobě ze dne 5. 1. 2005, kde stěžovatel rozvádí důvody zrušení rozhodnutí
katastrálního úřadu,opírajíce je navíc i o ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb. a kde
se zabývá i legitimací žalobců. Výše uvedený právní názor stěžovatel opírá o nález
II. ÚS 315/98 ze 7. 4. 1998, ze kterého vyplývá, že na řízení o záznamu se nevztahuje zákon
o správním řízení, dále o nález IV.ÚS 43/99 ze 3. 5. 1999, kde se mimo jiné uvádí,
že samotný zákon č. 265/1992 Sb. výslovně otázku vztahu záznamu a správního řádu neřeší,
a to na rozdíl od ustanovení, která se týkají zápisu vlastnických a jiných věcných práv
vkladem, kde se v §3 odst. 2 výslovně stanoví, že na řízení o povolení vkladu se vztahuje
zákon o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví jinak. Vzhledem k tomu,
že se záznamem jako úkonem katastrálního úřadu není spojen vznik, změna nebo zánik
zapisovaných skutečností, nelze dovodit aplikovatelnost správního řádu ani pro proceduru
jemu předcházející. Procedura posouzení náležitostí k návrhu na provedení záznamu
přiložených listin není rozhodováním o subjektivních právech a povinnostech. Záznam
provedený podle §7 a §8 zákona č. 265/1992 Sb. je úkonem, který nevykazuje znaky
rozhodnutí, nemá konstituční účinky, ale účinky pouze deklaratorní. Nemá tedy za následek
vznik, změnu nebo zánik vlastnického práva. Zákonnost provedení záznamu není předmětem
přezkumné činnosti soudu podle ustanovení občanského soudního řádu o správním
soudnictví. Nápravy může navrhovatel dosáhnout pouze žalobou podle §80 písm. c/ o. s. ř.
proti zapsanému vlastníkovi o určení vlastnictví. V této věci však žalobce nebyl úspěšný, jak
je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí stěžovatele. Katastrální úřad nemohl v rozporu
s hmotněprávními předpisy rozhodovat ve správním řízení o změně zápisu záznamem
do katastru nemovitostí a v této věci není ve správním řízení příslušným rozhodovat
ze stejných důvodů ani stěžovatel. Stěžovatel se ze všech uvedených důvodů, zejména
z důvodu věcné nepříslušnosti (jak KÚ, tak i ZKI), nezabýval v napadeném rozhodnutí
stanovisky žalobce, jeho legitimitou, ani stanovisky účastníků řízení, rovněž ani §8 zákona
č. 344/1992 Sb. v platném znění o opravě chyby, neboť mu to ze zákona nepřísluší, protože
věc není a nebylo možno řešit opravou chyby ve správním řízení jak umožňuje §8 zákona
č. 344/1992 Sb., a stěžovateli tedy nezbylo, než bez dalšího rozhodnutí katastrálního úřadu
zrušit s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. a nechat obnovit původní
zápis provedený záznamem, před uskutečněním opravy ve správním řízení, které bylo
provedeno v rozporu s hmotněprávními předpisy. Kasační stížností se stěžovatel domáhal
zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.Ve smyslu ustanovení §107 s. ř. s. stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek, aniž by tento svůj návrh jakkoli odůvodnil.
Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhli její zamítnutí jako
nedůvodné.Už v žalobě (článek III.) poukazovali na nejasné odůvodnění napadeného
rozhodnutí a mají za to, že správní soud nemohl postupovat jinak, než ve smyslu §76 odst. 1
písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb. toto rozhodnutí zrušit a věc vrátit stěžovateli k dalšímu
řízení.Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti se týká záznamového řízení, o které však
v daném případě nejde. Rozhodování o opravách zřejmých chyb při vedení katastru
nemovitostí podle §8 zákona č. 344/1992 Sb. je zákonnou povinností katastrálních orgánů,
jejímž účelem je pouze zbavit katastr nemovitostí nesprávností, vzniklých zřejmým rozporem
mezi podkladem a jeho skutečným zohledněním ve stavu katastru. Institut oprav katastru
nemovitostí zajišťuje zejména nápravu zřejmých chyb, které katastrální orgán omylem
písařským či podobným učinil při „přepisu“ podkladových listin do katastru nemovitostí.
Bez toho by pro stav katastru nebyl určujícím obsah např. soudního rozhodnutí, ale jen
způsob, jakým ho příslušný pracovník katastrálního orgánu skutečně zohlednil v novém stavu
katastru. Navíc umožňuje, aby v případě opravy podkladové listiny jejím výstavcem nebo tím,
kdo je k opravě zákonem povolán, byla provedena tomu odpovídající oprava i v katastru
nemovitostí. Institut oprav katastru tak zajišťuje pouze soulad katastru nemovitostí s jeho
podklady. Podle žalobců správní řád se podle svého obecného ustanovení §1 (zákona
č. 71/1967 Sb.) vztahuje i na rozhodování o opravě katastru nemovitostí, neboť žádné
zákonné ustanovení jeho užití nevylučuje. Rozhodování o opravě katastru nemovitostí jako
veřejné evidence zakládající domněnku správnosti se jistě bezprostředně dotýká i práv
žalobců, kteří jako navrhovatelé opravy a vlastníci pozemků, na nichž se dotyčné drobné
stavby nacházejí, mají oprávněný zájem na souladu katastru nemovitostí s podklady ohledně
staveb na těchto pozemcích – i v případě, že by sami vlastníky staveb nebyli. Je tedy dána
pravomoc správního soudu takové rozhodnutí stěžovatele k žalobě žalobců přezkoumat.
Návrh na opravu katastru nemovitostí byl žalobci uplatněn jak s odkazem na opravu
původního potvrzení notářky z roku 1998 dotyčnou notářkou (tj. jako změnu opravou
podkladu záznamu osobou, která je vystavila), tak i z toho důvodu, že v katastru nemovitostí
vedlejším účastníkům zapsané drobné stavby byly zřejmým přehlédnutím zapsány v rozporu
s usnesením soudu o potvrzení dědictví též na pozemcích, kterých se netýká ani dotyčné
usnesení soudu, ani původní potvrzení notářky. Nejde tedy o návrh na záznamové řízení,
ale o návrh na opravu katastru nemovitostí. Tento postup zakotvil zákon pro odstranění
nesouladu mezi stavem katastru nemovitostí a podklady, na jejichž základě skutečně
evidovaný stav vznikl. Proto měl stěžovatel věcně rozhodnout a své rozhodnutí dostatečně
odůvodnit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 zákona č. 150/2002 Sb. – dále
s. ř. s.) a došel k těmto závěrům:
Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobci písemností ze dne 24. 11. 2004 došlou
Katastrálnímu úřadu Praha - východ dne 28. 11. 2003 podali návrh na opravu chybného údaje
katastru podle §8 zákona č. 344/1992 Sb.
O tomto návrhu rozhodl Katastrální úřad pro Středočeský kraj se sídlem v Praze,
katastrální pracoviště Praha – východ dne 22. 4. 2004, č. j.: OR-6/2004-2009 a o odvolání
proti němu rozhodl Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze (žalovaný, nyní stěžovatel)
dne 15. 9. 2004, č. j. O – 42/37/2004/Pav a jeho rozhodnutí je předmětem přezkoumání
soudem na základě žaloby podané proti němu žalobci u Městského soudu v Praze. Městský
soud kasační stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc vrátil
stěžovateli k dalšímu řízení podle ustanovení §76 odst. 1, písm. a/ s. ř. s.
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Podle názoru městského
soudu je nedostatečné pouhé konstatování stěžovatele, že prvoinstanční orgán svým
rozhodnutím pochybil, ale je třeba v rozhodnutí o odvolání zaujmout jednoznačné
a srozumitelné stanovisko. V dalším řízení se proto podle pokynu městského soudu stěžovatel
především vypořádá se všemi důvody odvolání proti rozhodnutí katastrálního úřadu, a to
jak žalobců, tak i zúčastněných osob, aplikací ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb. v daném
sporu, jakož i legitimací žalobců podat návrh na opravu v katastrálním operátu.
Se závěrem městského soudu Nejvyšší správní soud souhlasí. Ačkoliv, jak výše
uvedeno, žalobci podali návrh na opravu chybného údaje katastru podle §8 zákona
č. 344/1992 Sb., stěžovatel se v přezkoumávaném rozhodnutí zabývá a činí závěry
k provedení záznamu podle §7 a §8 platného znění zákona č. 265/1992 Sb., nečiní však
vůbec žádné závěry k předmětu řízení, to je návrhu na opravu chybného údaje katastru podle
§8 zákona č. 344/1992 Sb. Jeho rozhodnutí je proto skutečně nepřezkoumatelné. Pokud
stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na své vyjádření k žalobě ze dne 5. 1. 2005,
pak Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětem přezkumné činnosti soudu je rozhodnutí
stěžovatele ze dne 15. 9. 2004, č. j. O – 42/37/2004/Pav a všechny rozhodné skutečnosti proto
musí vyplývat z tohoto rozhodnutí. Totéž pak platí i ve vztahu ke kasační stížnosti
stěžovatele. Ani údaje v ní nemohou nahradit to, co mělo obsahovat rozhodnutí stěžovatele
přezkoumávané soudem. Tímto však Nejvyšší správní soud nikterak nezaujímá stanovisko
k údajům uvedeným stěžovatelem v citovaném vyjádření a kasační stížnosti, pokud se týkají
jeho dodatečného názoru na řešení věci.
Kasační stížnost stěžovatele - žalovaného shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou
a podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
V řízení o kasační stížnosti měli úspěch žalobci a mají proto právo na náhradu nákladů
tohoto řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalobci jsou zastoupeni stejným
advokátem a v řízení jim vznikly náklady za právní zastoupení každému za 1 úkon
po 1000 Kč za písemné vyjádření ke kasační stížnosti, avšak každému snížený o 20%, to je
1600 Kč (§7, §11 odst. 1, písm. d/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Dále žalobcům
vznikly náklady v souvislosti s právním zastoupením ve výši dvou režijních paušálů po 75 Kč
(§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tedy žalobcům Nejvyšší správní soud
přiznal náhradu nákladů ve výši 1750 Kč. Při stanovení náhrady nákladů žalobcům přihlížel
Nejvyšší správní soud ke znění vyhlášky č. 177/1996 Sb. v době učinění úkonů advokátem
žalobců.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu