ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.109.2005
sp. zn. 5 Azs 109/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: S. P., zast. JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Hybernská 9,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2004,
č. j. 48 Az 91/2004 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Soudem ustanovené advokátce JUDr. Ireně Slavíkové se p ř i z n á v á odměna
a náhrada hotových výdajů celkem ve výši 3837,80 Kč, které jí budou proplaceny
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí
žalovaného Ministerstva vnitra ČR ze dne 10. 3. 2004 č. j. OAM-5748/VL-11-P11 - 2003.
Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovateli azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku označil stěžovatel jako důvody této stížnosti
„důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. a) až d)“ zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“); jinak kasační důvody nekonkretizoval. Navrhl, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení; kromě toho
požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů, o osvobození od soudních poplatků
a o tlumočníka. Požádal též o to, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
V řízení o kasační stížnosti krajský soud stěžovateli usnesením ze dne 24. 9. 2004
ustanovil zástupce, JUDr. Irenu Slavíkovou, advokátku se sídlem v Praze, Hybernská 9. Dne
7. 1. 2005 usnesením č. j. 48 Az 91/2004 - 35 vyzval zástupce stěžovatele, aby ve lhůtě
1 měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnil kasační stížnost o důvody ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Současně byl zástupce poučen o tom, že nebude-li kasační
stížnost ve lhůtě doplněna, soud kasační stížnost odmítne. Výzva byla zástupci doručena dne
11. 1. 2005. Ustanovený zástupce kasační stížnost v uložené lhůtě doplnil dne 12. 1. 2005,
následně pak 10. 2. 2005.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 21. 1. 2005. Namítal, že kasační stížnost
byla podána opožděně. V dalším odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení. Žalovaný považuje kasační
stížnost za nedůvodnou a návrh na přiznání odkladného účinku nepodporuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 31. 10. 2003. V žádosti stěžovatel tvrdil, že svoji vlast opustil
v červenci 2003, je pravoslavného vyznání, není členem žádné politické strany. V zemi
původu podnikal, měl stánek. Půjčil si peníze, které nemohl vrátit. Musel platit vysoké daně.
Koncem června 2003 mu pracovnice daňového úřadu zabavila zboží. Mafie po něm začala
vymáhat výpalné ihned po otevření stánku. Den po zabavení zboží mu někdo zapálil stánek.
Asi mafie, protože jí neplatil. Policie příčiny požáru vyšetřovala, ale bezúspěšně. Věřitel,
od kterého si půjčil na podnikání, po něm požadoval úhradu dluhu. V červenci jej zastavili
nějací lidé a požadovali po něm splacení dluhu. Začali mu telefonicky vyhrožovat. Proto
se rozhodl opustit vlast. Na policii se neobrátil. O azyl požádal, protože mu bylo uděleno
správní vyhoštění a chtěl také legalizovat svůj pobyt v ČR. V případě návratu do vlasti
se obává, že by jej mohli najít bandité a potrestat jej za nezaplacení dluhu. V pohovoru
konaném dne 23. 2. 2004 skutečnosti uvedené v žádosti stěžovatel zopakoval. Závěrem uvedl,
že se účastnil protestní stávky podnikatelů proti zvyšování daní. Policie stávku rozehnala
a stěžovatel z účasti na této žádné další problémy neměl.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 10. 3. 2004 rozhodnutí,
kterým neudělil stěžovateli azyl dle ustanovení §12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu
a zároveň vyslovil, že se na něj nevztahuje překážka vycestování dle §91 zákona o azylu.
V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel v průběhu azylového řízení
neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod či se jiným způsobem politicky angažoval.
Důvodem žádosti o azyl stěžovatele byly potíže s věřitelem a problémy s daňovou policií.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou. V této vytkl žalovanému porušení
celé řady procesních ustanovení. Krajský soud v Praze namítané procesní vady řízení
neshledal a žalobu kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku
pak konstatoval, že stěžovatelem uvedené důvody opuštění vlasti nepatří mezi taxativně
vymezené důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu.
Rozsudek napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že kasační stížnost je mimořádným
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná
na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Jelikož se jí zpochybňuje pravomocné
rozhodnutí krajského soudu, stanoví zákon poměrně přísně její obsahové náležitosti. Jednou
ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) je i označení důvodů, pro něž
stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu – tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla
zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu
za nezákonné. Důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecně vymezenými
kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným
obsahem, tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení
před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj
rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky
soudem apod. Důvody uvedenými v kasační stížnosti je pak Nejvyšší správní soud vázán
(§109 odst. 3 s. ř. s.)
Důvody kasační stížnosti jsou uvedeny v §103 odst. 1 s. ř. s. a směřují vůči postupu
soudu: stěžovatel tak může napadat nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], popřípadě může tvrdit, že správní řízení trpělo
takovými vadami, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a proto měl soud takové rozhodnutí zrušit
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], dále s. ř. s. považuje za důvody kasační stížnosti zmatečnost
řízení před soudem [písm. c) citovaného ustanovení], vady soudního řízení, pokud mohly mít
za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé [písm. d) citovaného ustanovení] a konečně
může být důvodem kasační stížnosti též tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby
nebo o zastavení řízení [písm. e) citovaného ustanovení].
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel pouze označil jako důvody pro podání
kasační stížnosti §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. a obecně konstatoval, že krajský soud
posoudil uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem a se zákonem o azylu,
a že lze shledat vážná pochybení všech orgánů v řízení o udělení azylu. Takové tvrzení
bez uvedení konkrétních skutečností, je však stiženo nemožností jejich přezkoumání kasačním
soudem. Jde o námitky jen formální, bez věcného obsahu. Obecně namítané vady nemůže ani
Nejvyšší správní soud namísto stěžovatele sám aktivně vyhledávat, protože vymezení rozsahu
kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů leží na stěžovateli v důsledku dispoziční zásady,
která ovládá i řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost stěžovatele tedy zákonné náležitosti neobsahovala, krajský soud
proto správně vyzval zástupce stěžovatele k odstranění vad a stanovil k tomu lhůtu
odpovídající zákonu.
Ustanovený zástupce kasační stížnost dne 12. 1. 2005 doplnil. Zopakoval důvody
uvedené v kasační stížnosti (taktéž se omezil pouze na citace kasačních důvodů dle
§103 odst. 1 s. ř. s.) uvedl, že má stěžovatel reálnou obavu z nuceného opuštění České
republiky a následného odjezdu do Běloruska, kde mu hrozí vážné nebezpečí z politických
důvodů.
Dne 10. 2. 2005 doplnil ustanovený zástupce kasační stížnost podruhé. Ke specifikaci
kasačních důvodů uvedl, že důvody dle §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. citoval pouze
příkladmo. Ke kasačnímu důvodu uvedenému pod písmenem a) upřesnil, že soud nevzal
do úvahy formálně nedostatečný postup správního orgánu, který se dle názoru stěžovatele
příčí správnímu řádu zejména proto, že soud převzal tento názor správního orgánu bez dalšího
dokazování a nevzal při svém rozhodování do úvahy vylíčení skutkového stavu a nevyvodil
z tohoto patřičné závěry. Tím se soud dle stěžovatele dopustil nezákonnosti spočívající
v nesprávném právním posouzení právní otázky.
Kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. doplnil stěžovatel
o námitku týkající se aktuálnosti použitých dokumentů, na základě kterých žalovaný o žádosti
stěžovatele rozhodl. Dle stěžovatele bylo použito materiálů staršího data, časově se nevážících
k datu rozhodování. Situace v Bělorusku se vyvíjí každým okamžikem a určité nejasnosti,
které mohl mít správní orgán či soud v době rozhodování, jsou nyní uvedeny na pravou míru,
přičemž skutečnosti, zejména o nedodržování lidských práv, existovaly již v době
rozhodování, avšak příslušné orgány o nich nemusely mít dostatečných informací
či podkladů.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Stěžovatel namítá, že soud nevzal při svém rozhodování do úvahy vylíčení skutkového
stavu a nevyvodil z tohoto patřičné závěry, pouze bez dalšího převzal závěry žalovaného.
S názorem stěžovatelky se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Důvody udělení azylu jsou upraveny ustanoveními §12 až §14 zákona o azylu.
Dle ust. §12 zákona o azylu, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §2 odst. 5 cit. zákona o azylu ve znění platném ke dni rozhodnutí
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu správního
řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu. Důvodem pro podání žádosti o azyl byly, jak správně
žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, potíže s věřitelem a problémy s daňovou policií a taktéž
snaha vyhnout se správnímu vyhoštění a legalizovat pobyt v ČR. Za této situace žalovaný
v rozhodnutí správně usoudil, že podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 v daném případě
splněny nejsou.
Stejně tak v souladu se zákonem posoudil předmětnou kauzu krajský soud, když vázán
rozsahem žalobních bodů stěžovatele došel k závěru, že žalovaný nesplňuje podmínky
pro udělení azylu, neboť neprokázal, že by byl v zemi původu pronásledován pro svou rasu,
náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů. Tyto skutečnosti ostatně stěžovatel v průběhu azylové řízení ani netvrdil.
Jím tvrzené pronásledování ze strany daňové policie a věřitele není možné není ve vztahu
k udělení azylu relevantní.
V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne
15. března 2004 č. IV. ÚS 12/04, ve kterém vymezil Ústavní soud institut azylu následovně:
„Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny
poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak
v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy
je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní
spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik
závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např.
porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry
závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka
ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika
vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona,
byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající
nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité
národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo
v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.“
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění kasačního důvodu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že rozhodnutí správního orgánu se opírá o neaktuální
dokumenty, tato nebyla v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněna a tvoří
z tohoto pohledu novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše
citovaného ustanovení nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti nebyly
prokázány a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Stěžovateli ustanovil krajský soud pro řízení o kasační stížnosti zástupce advokáta
podle ust. §35 odst. 7 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení v tomto případě odměnu za zastupování
a hotové výdaje platí stát. Při určování výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátovi
vycházel Nejvyšší správní soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dospěl k závěru, že zástupkyni
stěžovatele náleží odměna podle ust. §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky, za tři úkony
právní služby po 1000 Kč (§9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky a §7 této vyhlášky). Dále ji náleží
náhrada hotových výdajů za tři úkony ve výši po 75 Kč (§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky).
Vyúčtované náklady Nejvyšší správní soud zástupkyni stěžovatele přiznal, protože odpovídají
obsahu spisu. Zástupkyně stěžovatele prokázala, že je registrována jako plátkyně daně
z přidané hodnoty a výše této jí uplatněné daně je v souladu s ust. §37 písm. a) a §47 odst. 3
zák. č. 235/2004 Sb. Celkem tak zástupkyni stěžovatele náleží odměna a náhrada hodových
výdajů ve výši 3225 Kč, zvýšená o DPH v sazbě 19% ve výši 612,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu