ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.11.2006
sp. zn. 5 Azs 11/2006 - 126
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci
žalobkyň: a) R. E., b) nezl. B. D., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, AK Příkop 8,
Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2005, č. j.
36 Az 197/2004 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně – stěžovatelka se jménem svým a své nezletilé dcery včas podanou kasační
stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně shora označeného a vrácení věci
k novému řízení a rozhodnutí z důvodu vady řízení před správním orgánem, pro které měl
krajský soud napadené správní rozhodnutí zrušit, popř. vyslovit jeho nicotnost. Jedná
se o porušení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“),
když stěžovatelce nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům, na základě kterých správní
orgán rozhodoval; dále došlo k porušení §47 odst. 5 téhož zákona, když rozhodnutí správního
orgánu vykazuje závažné nedostatky způsobující nicotnost tohoto rozhodnutí;
v podrobnostech stěžovatelka odkázala na obsah žaloby.
Stěžovatelka má zato, že splňuje dostatečně podmínky pro udělení azylu ve smyslu
§12 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Důvodem odchodu stěžovatelky, její
dcery i manžely z Mongolska byl politický nátlak na stěžovatelku, která vystudovala
lékařskou fakultu a stala se lékařkou a členkou Demokratické strany. V letech 1988-1989
vznikla v Mongolsku demokracie a stěžovatelka začala bojovat proti komunistické straně,
která v tomto období začala upadat. Proto vedoucí a vyšší úředníci, kteří byli komunisté,
začali vyvíjet na ni politický tlak, který vyústil v její propuštění z práce v roce 1993. Poté
začala stěžovatelka podnikat. V době, kdy v její vlasti začala demokracie, nastal ekonomický
růst, který měl zejména v lékařské oblasti za následek, že začalo přibývat úmrtí nezletilých
dětí a nakažlivých onemocnění. V roce 1981 se jí narodil syn, v roce 1985 onemocněl
meningitidou a zemřel. V roce 1992 se jí narodila dcera, která se ve školce nakazila břišní
salmonelózou a 2 měsíce musela být v nemocnici, uzdravila se. Z důvodu obavy o budoucnost
stěžovatelky a své dcery přicestovala v roce 1996 do ČR, zde 4 roky pracovala. Zaviněním
pracovního úřadu (nedbalostí), skončila stěžovatelce platnost víza a musela by odcestovat
zpět do Mongolska. Dcera stěžovatelky žije v ČR od svých 4 let a jejím mateřským jazykem
se stala čeština, což by jí v případě návratu do vlasti způsobilo potíže. Společně
se stěžovatelkami žije v ČR i manžel (otec její dcery).
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 14. 12. 2005, když
v zásadě popřel její oprávněnost.
Z obsahu předloženého spisu soudního a správního vyplývá, že žalobkyně
se domáhala u Krajského soudu v Brně zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 5. 3. 2003,
č. j. OAM-2119/AŘ-2002, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
vnitra, ze dne 22. 1. 2001, č. j. OAM-4536/VL-14-P17-2001, jímž nebyl žadatelce ani její
nezletilé dceři udělen azyl podle §12 ani §13 odst. 1 a 2 ani §14 zákona o azylu a dále,
že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V rámci návrhu na zahájení řízení o udělení azylu sepsaného dne 16. 5. 2001
stěžovatelka uvedla, že v Mongolsku začalo tržní hospodářství a současně se zhoršila životní
záruka duševně pracujících lidí, stěžovatelka nechtěla zůstat na takové nízké úrovni znalosti
a vzdělání. To jí neumožnilo opatrovat své dítě zdravě a naživu, zvýšila se úmrtnost dětí
a kriminalita. Při krácení pracovních míst v rozpočtových institucích manžel přišel o práci
a tím ztratili záruku vychovávat dceru zdravě. Od příjezdu do ČR stěžovatelka a její rodina
žili klidně, celou tu dobu se jejich dcera učí česky a vychovává v cizí tradici, čeština se stává
její mateřštinou, už nerozumí a nemluví mongolsky. Stěžovatelka je členkou demokratické
strany, myslí na budoucnost své dcery, proto žádá o azyl. Chtěla by pracovat v oboru, pokud
to nebude možné, chce odcestovat do jiného státu.
V rámci pohovoru k žádosti o udělení azylu konaném dne 20. 8. 2001 uvedla, že se její
rodině v Mongolsku nelíbila pracovní situace a zdravotní péče o děti, nesouhlasila
s politickým zřízením, ovšem v tomto směru neměla žádné potíže. Stěžovatelce především
skončila platnost víza, nechtěla být v ČR načerno, proto vstoupila do azylového řízení.
Správní spis obsahuje zprávu o dodržování lidských práv za rok 2000 vydanou
Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne
8. 10. 2001.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že důvodem vycestování stěžovatelky
z Mongolska byl odjezd za prací, jelikož měla ekonomické potíže, zejména za účelem
legalizace pobytu stěžovatelky na území ČR. Stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní
skutečnost, na základě které by bylo možno posoudit, že byla pronásledována z důvodů
uvedených v §12 písm. a) nebo b) zákona o azylu. Výše zmíněné potíže dle názoru
žalovaného však nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, žalovaný
odkazuje na úpravu pobytu cizinců v zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, jejichž institutů měla stěžovatelka využít.
V dalším se pak žalovaný zabýval podmínkami udělení azylu podle §12, kdy došel k závěru,
že neshledal žádný takový důvod, pro který by azyl měl udělit, stejně tak ani podle §13 a §14
a velmi podrobně se také zabýval překážkami vycestování.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní
soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Tvrzená nezákonnost, jak ji stěžovatelka namítá v kasační stížnosti, spočívající
v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení, spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice
aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým
zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy
na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgán v řízení rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatelů nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude
zjištěn důvod udělení azylu podle §12. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Protože správní
orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelů, tak i stav v jeho zemi, a pokud
z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho
pravomoci, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního
zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Z údajů uváděných stěžovatelkou v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských
práv v Mongolsku nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona
o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatelka byla nucena vycestovat do státu,
v němž by byl ohrožen její život nebo svoboda z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde hrozí
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je její život
ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o její vydání pro trestný
čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Z rozsudku krajského soudu napadeného kasační stížností je zřejmé, že se jmenovaný
soud zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě i v doplnění žaloby, přičemž
všechny tyto skutečnosti byly předmětem jednání ve věci konaném dne 22. září 2005.
Námitku stěžovatelky, že se jí nelíbily platy lékařů v Mongolsku, nedostatečná dětská
lékařská péče a snaha poskytnout dítěti lepší životní podmínky, nelze mezi relevantní důvody
pro udělení azylu vůbec zařadit. Nebylo přitom prokázáno, nejen skutkově, že v kasační
stížnosti stěžovatelkou tvrzené námitky jsou označeny shodně jako ve správním spise, nadto,
že ve smyslu pojmu pronásledování dle zákona o azylu je to státní moc, která by stěžovatelku
a její rodinu zjevně či skrytě pronásledovala. Nejvyšší správní soud tak neshledal námitky
stěžovatelky spočívající v nezákonnosti a nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení za důvodné.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud důkazní materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé,
že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování a je z něj zřejmé, z jakých důkazních
prostředků při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly zhodnoceny a provedené
dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém
rozhodování o tom, zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a odst. 2
a §14 vycházel. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatelka nebyla nikterak
krácena na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout
jejich doplnění. V rámci protokolu o pohovoru k žádosti o azyl byla stěžovateli poskytnuta
informace o všech pramenech, z nichž správní orgán vycházel, s možností se k tomu vyjádřit.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stanoviskem soudu I. stupně, totiž že namítané
porušení §33 odst. 2 správního řádu nebylo shledáno (v době rozhodování správního orgánu
I. stupně platilo pro řízení o azylu použití správního řádu).
Námitka stěžovatelky o nicotnosti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §47 odst. 5
správního řádu (V písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede též orgán, který rozhodnutí
vydal, datum vydání rozhodnutí, jméno a příjmení účastníků řízení. Rozhodnutí musí být
opatřeno úředním razítkem a podepsáno s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné
osoby. Zvláštní právní předpisy mohou stanovit další náležitosti rozhodnutí.) nebyla shledána
za opodstatněnou, když Nejvyšší správní soud k ní nemohl přihlédnout jinak, než v obecné
rovině, jelikož nebylo ani v žalobě ani v jejím doplnění, natož tak v protokole o jednání
uvedeno, jaké konkrétní důvody měly k tvrzené nicotnosti vést. Ve správním spisu založené
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů totiž obsahují všechny předepsané náležitosti zcela
korektně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, naopak
negativní rozhodnutí by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu
řízení.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu