ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.15.2006
sp. zn. 5 Azs 15/2006 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci
žalobce: I. L., zast. ustanoveným advokátem JUDr. Janem Žateckým, se sídlem Praha 2,
Bělehradská 92, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení
azylu, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č. j.
47 Az 714/2003 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna advokáta JUDr. Jana Žateckého se u r č u je částkou 1279,30 Kč, která
mu bude vyplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce jako stěžovatel proti rozsudku Krajského
soudu v Praze shora označenému, jímž byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 5. 2003, č. j. OAM-2122/VL-11-BE07-2002, zamítnuta. Uvedeným rozhodnutím
žalovaný neudělil stěžovateli azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
s tím, že na stěžovatele se překážka vycestování podle §91 zákona o azylu nevztahuje.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1
a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Dále uvádí, že rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně.
Stěžovatel svá tvrzení odůvodňuje obavou o svůj život, prohlašuje, že se nemá kam
obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. V jeho případě má zato,
že jde i o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení azylu použít
§14 zákona o azylu, když poukazuje na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod:
„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestu“. Odkazuje dále na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. V.
z roku 1991 a V. z roku 1991. Vyhoštění žadatele o azyl smluvním státem může způsobit
problémy ve vztahu k čl. 3 a založit tak v této věci odpovědnost smluvního státu z titulu
Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné důvody k obavám, že dotčená osoba bude
v zemi určení vystavena reálnému riziku být mučena nebo podrobena nelidskému nebo
ponižujícímu zacházení. Zdůrazňuje, že není možné se obrátit na policii v zemi původu,
protože není po nikom možné požadovat, aby se sám a dobrovolně vystavoval perzekuci,
aby mohl lépe prokázat své obavy z pronásledování. Dále se dovolává názoru v Příručce
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým
komisařem OSN v lednu 1992 v Ženevě, konkrétně čl. 53.
Tyto stěžovatelem uvedené důvody lze podřadit pod ust. §103 odst. 1 písm. b)
zákona, jelikož výslovně napadá pouze to, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů,
tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Na základě výše uvedeného
stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Praze
k dalšímu řízení; dále žádá přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Podáním ze dne 2. 1. 2006 doplnil ustanovený zástupce stěžovatele kasační stížnost
následujícím způsobem: pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že správní orgán
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, a to i ve vztahu k §14 zákona o azylu,
tj. z hlediska důvodů humanitárních, před vydáním rozhodnutí a porušil tím ustanovení
zákona o správním řízení, měl na mysli, že touto skutečností bylo porušeno ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Další námitkou v kasační stížnosti uvedenou, vytýkající napadenému
rozhodnutí, že nebyly opatřeny úplné důkazy a nebyla provedena správná skutková zjištění
a z toho plynoucí právní závěry, spatřuje stěžovatel porušení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na nemožnost přihlédnutí k námitkám
stěžovatele neuplatněným v řízení o žalobě, nepodporuje návrh na přiznání odkladného
účinku a popírá oprávněnost podané kasační stížnosti jako takové. Uvádí, že stěžovateli
jde především o legalizaci pobytu na území ČR po skončení platnosti víza. Navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s., neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu
s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák.]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák.],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jsou vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K tomu
soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí,
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému
skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit pro její strohou obecnost, jakými
konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které měl soud napadené
rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu uvedl mimo jiné i tytéž obecné důvody dle správního řádu.
Soud se jimi zabýval a došel k následujícímu: žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění; jak vyplývá z dokumentů
založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže
vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval; nic ze správního spisu
nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval touto věcí odpovědně a svědomitě, a protože
námitky ohledně procesního předpisu byly uvedeny pouze obecně, soud se jimi dále neměl
možnost zabývat. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní
poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím
provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán dospěl k závěru,
že stěžovatel uváděl pouze skutečnosti nepodřaditelné pod důvody pro udělení azylu a ze
kterých by bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo
možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů.
Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12
zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatnění
politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo politického přesvědčení.
Podstata stěžovatelových potíží spočívala v tom, že došlo k zásahu do soukromí rodiny
stěžovatele ze strany „mafie“. Ta totiž po něm požadovala peníze za to, že pracuje
na Slovensku. Ovšem stěžovatel svou situaci již dále neřešil na úrovni policie, popř. vyšší
nebo jiné úrovni než policie, namísto toho zvolil i s manželkou odjezd ze země původu.
Na skutkový stav, který konečně ani nebyl rozporován, byl aplikován správný právní závěr.
Nejvyšší správní soud neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro podání
kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území
České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území
ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§14 zákona o azylu, umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto
ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma
totiž v sobě obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý
právní pojem, zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově
dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém
jednotlivém případě. Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný
pořádek“. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace
patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu
neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout
způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení
zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení
je úvaha orientována na způsob užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti).
Zákon tedy poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor
bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze
správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze “ ) apod.;
s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava
může být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční
pravomoc omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou -li proto závažné důvody).
V předmětném paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit
azyl…z důvodu hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona
o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává. Důvod, který uvedl stěžovatel v řízení o azylu, nelze podřadit pod žádný
z důvodů dle §12, §13 a §14 zákona o azylu.
Tyto úvahy Nejvyššího správního soudu jsou však vedeny zcela nad rámec
projednatelnosti kasační námitky, když tato byla uplatněna výslovně poprvé až v kasační
stížnosti a je třeba na tuto hledět jako na jako tzv. nova, rozuměno skutečnosti, které
stěžovatel neuvedl v řízení před soudem prvního stupně, proto se jimi Nejvyšší správní soud
nemohl v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat.
Soud I. stupně byl při posuzování rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán
v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatelka uvedla, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal
Nejvyšší správní soud opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně
srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně
vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycház ely a jakými právními
úvahami se při rozhodování řídily.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s., nebyly
prokázány, a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soudem
ustanovenému advokátovi byla odměna stanovena podle §7, §9 odst. 3 písm. f) vyhl.
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 68/2003 Sb. ve výši 1000 Kč a náhrady hotových výdajů
75 Kč dle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, zvýšený o sazbu DPH ve výši 204,30.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu