ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.230.2005
sp. zn. 5 Azs 230/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: V. M., zast. advokátem JUDr. Pavlem Bugárem, se sídlem AK Žitná 45, Praha 1,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, č. j.
9 Az 3/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Pavlu Bugárovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 21.11. 2003, č. j. OAM- 11872/VL-11-K04-2001
nebyl stěžovateli udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel žalobu, která byla výše označeným
rozsudkem zamítnuta; tento rozsudek je nyní napadán kasační stížností.
Stěžovatel v ní uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (s. ř. s.). Namítá nezákonnost rozhodnutí žalovaného, která je způsobena
tím, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil ustanovení §3
odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení; v důsledku toho
nesprávně posoudil i žádost o azyl. Důkazy, které si správní orgán opatřil nebyly úplné.
Stěžovatel je ve své zemi ohrožován bandity a místní mafií. Odkazuje v této souvislosti
na Příručku k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou
Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. V dalším
odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatele a jeho výpovědi učiněné
ve správním řízení. Navrhuje, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 5. 12. 2001 žádost na zahájení
řízení o udělení azylu. Uvedl v ní, že Ukrajinu opustil v červnu 1999 kvůli problémům
s mafií. Poté, co se obrátil na policii, byl kontaktován příslušníky zločineckých struktur,
kteří jej vyzvali, aby obvinění stáhl. Stěžovatel tak učinil a následně z Ukrajiny odcestoval.
V pohovoru ze dne 14. 2. 2003, který byl na žádost stěžovatele veden v ruském jazyce uvedl,
že vlast opustil v roce 1996, uvedl, že se domnívá, že v roce 1999 byl z ČR soudně vyhoštěn,
ale celou záležitost si již nepamatuje. O možnosti požádat o azyl se dozvěděl v roce 2001
od svých krajanů v Praze Do doby podání žádosti pobýval v ČR nelegálně, snažil se proto
zde svůj pobyt zlegalizovat vstupem do azylového řízení. Dále uvedl opět důvody, které sdělil
v žádosti, tj. problémy s mafií. Uvedl dále, že chce získat české občanství a žít v České
republice. K výzvě správního orgánu sdělil, že uvedl všechny důvody, pro které žádá
o udělení azylu, nenavrhuje žádné důkazy ani doplnění své výpovědi, s obsahem protokolu
souhlasil.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami z jednání
soukromých osob a snahou legalizace svého pobytu na území České republiky, aniž by
jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro
zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný správně vyhodnotil situaci,
následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12 azylového zákona udělen.
Dovolává-li se stěžovatel v kasační stížnosti „Příručky“, je nutno konstatovat, že důvody
stěžovatelem uvedené nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka
ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách
přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura
obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci,
se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména,
když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sám neuváděl.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Hodlá-li
stěžovatel získat české státní občanství a pobývat na území České republiky legálně, je nutno
využít jiných právních nástrojů, nikoli však institutu azylu.
Stěžovatel namítá, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav a neobstaral si
potřebné doklady, aby mohl spolehlivě posoudit situaci v jeho vlasti, aniž však uvádí, v čem
konkrétně byla jím uvedená ustanovení zákona porušena, resp. jaké další doklady měl
žalovaný obstarat.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem
neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., jichž se stěžovatel
dovolává, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení
uvedl. V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil důvody výše
uvedenými, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických práv,
případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný správně
vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl udělen.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod,
jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně
správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil.
Žalovaný se podrobně zabýval situací v zemi stěžovatele. V návaznosti na informace
obsažené ve spisovém materiálu o stavu dodržování lidských práv v zemi vyhodnotil tvrzení
uváděná stěžovatelem a dospěl k závěru, že v jeho případě nevyplynuly důvody zakládající
překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl
nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest
smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Z tvrzení
stěžovatele nebylo přesvědčivě prokázáno, že mu skutečně hrozí fyzická likvidace.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházel a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídil. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru řádně
seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu k jeho
osobě a možnému pronásledování.
Stěžovatelem uplatněné námitky podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. neshledal
Nejvyšší správní soud důvodnými, a proto kasační stížnost postupem dle ust.§110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí
a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu