ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.245.2005
sp. zn. 5 Azs 245/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: G. L., zast. advokátem JUDr. Milanem Pivovarčíkem, se sídlem AK Chelčického
4, Znojmo, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5.
2005, č. j. 60 Az 193/2004 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 10. 2004, č. j. OAM- 2999/VL-07-11-2004 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě výše uvedeným
rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (nyní
stěžovatelka) kasační stížnost, v níž namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Odůvodnění rozsudku, dle stěžovatelky, vychází
z nesprávného skutkového zjištění, které soud převzal ze správního spisu. Soud zůstává
na stanovisku, že důvodem žádosti o azyl není politická perzekuce, ale kriminální činnost
jednotlivce. Stěžovatelka je však na Ukrajině vystavena tlaku, který ji vydírá a ohrožuje
na zdraví a životě, přitom kompetentní ukrajinské orgány tuto situaci neřeší. V rámci
azylového řízení uváděla stěžovatelka to, co chtěli vyšetřovatelé slyšet. Teprve poté, co byla
seznámena s rozhodnutím správního orgánu, uvedla skutečnosti následně zahrnuté do žaloby.
Není pravdou, že při své žádosti o azyl byla vedena snahou setrvat v České republice
z ekonomických důvodů, ale pravdou je, že politická situace na Ukrajině zavdává obavy o její
bezpečí. Žalovaný nepostupoval v souladu s ustanoveními správního řádu, když
nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav. Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím
případě je dán důvod pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Stěžovatelka požaduje, aby
Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu a vrátil mu
věc k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to
pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne 10. 10. 2004 o udělení azylu,
v žádosti uvedla, že je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání, nikdy nebyla a není
členkou žádné politické strany a nebyla nikdy trestána. Vlast opustila, jelikož měla potíže
s přítelem, který ji nutil k prostituci, v létě roku 2002 ji prodal majiteli baru na Kypru.
Po návratu do vlasti ji znovu nutil k prostituci pro své známé. Aby mu mohla zaplatit cestu
na Kypr, musela prodat byt. Když začal vyhrožovat jí i jejím rodičům odcestovala do České
republiky. Pohovor ze dne 16.10.2004 byl na žádost stěžovatelky veden v ruském jazyce
za účasti tlumočníka. V něm vypověděla, že nikdy nepracovala, s přítelem odjela na Kypr,
kde ji zaměstnal oficielně jako tanečnici, musela však poskytovat sexuální služby. Za dva
měsíce z podniku utekla a deset dnů žila u Rusů, kteří na ostrově pobývali. Poté byla policií
deportována na Ukrajinu. Po návratu se setkala opět s bývalým partnerem, který
ji vyhrožoval, zakrátko byl za jí neznámý skutek uvězněn. V létě 2003, kdy měl být
propuštěn, využila stěžovatelka nabídky přítelkyně a odjela do České republiky, po třech
měsících se vrátila do vlasti. Koncem července 2004 ji bývalý partner našel a zbil, nutil ji
k prostituci a požadoval ušlé peníze. Po poradě s rodiči opustila vlast, vycestovala na 14-ti
denní turistické vízum. Připustila, že do azylového řízení vstoupila na radu kamarádky, neboť
si takto chtěla legalizovat pobyt. V případě návratu se obává bývalého partnera. Jiné důvody,
pro které opustila zemi neuvedla.
Žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybil, když shledal žádost stěžovatelky
o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházel má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděla stěžovatelka pouze důvody
výše uvedené, totiž osobní potíže se soukromými osobami, nelze správnímu orgánu vytýkat,
že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelkou uplatněné. Jiné důvody potom nemohl
hodnotit ani soud.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutkový stav věci
nebyl dostatečně zjištěný, byl nesprávně a neobjektivně vyhodnocený; toto své tvrzení však
nikterak nekonkretizuje. Nespecifikuje, v čem žalovaný i soud pochybil a čím byla citovaná
ustanovení zákona o azylu ve vztahu k její osobě porušena. Namítá-li stěžovatelka,
že žalovaný nesprávně posoudil její žádost, když bral v úvahu její ekonomický podtext, je tato
námitka nedůvodná, neboť žádost byla zamítnuta nikoli dle ust. §16 odst. 1 písm. a), ale
písm. g) cit. ustanovení zákona o azylu.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně
odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat
návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován.
Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které
sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatelka nebyla ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezována, byla seznámena s protokolem, bylo jí umožněno navrhnout jeho doplnění. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném
případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné ve lhůtě třiceti dnů od zahájení správního řízení, vydá rozhodnutí dle ustanovení
§12 s dalšími akcesorickými výroky. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V daném případě stěžovatelka žádost o udělení
azylu odůvodnila důvody výše uvedenými, aniž by jakkoli zmiňovala své pronásledování
za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož
je občankou. Nelze proto žalovanému vytýkat, že nehodnotil skutečnosti stěžovatelkou
neuvedené.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž,
že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nepochybil správní orgán,
zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu.V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12, resp. §14 zákona.
Ze stejného důvodu neposuzuje ani otázku překážky vycestování.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu