ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.249.2005
sp. zn. 5 Azs 249/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: L. M., zast. advokátem JUDr. Jiřím Slezákem, se sídlem AK Ulrichovo nám. 737,
Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem 16. 3. 2005, č. j. 14 Az 466/2003 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 10. 2003, č. j. OAM-699/VL-11-C10-2003 nebyl
stěžovatelce pro nesplnění podmínek dle §12, §13 odst.1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) udělen azyl; současně bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje dle §91
cit. zákona překážka vycestování.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem výše
uvedeným rozsudkem zamítl; proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost,
v níž uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(s. ř. s.). Namítá, že správní orgán nesprávně uzavřel, že důvodem žádosti byly ekonomické
potíže stěžovatelky. Stěžovatelka však tvrdí, že v případě návratu na Ukrajinu se obává
ohrožení svého života ze strany jednání osob zapojených v mafii. Stěžovatelka se pokoušela
domoci se ochrany u ukrajinských orgánů, policie se však věcí nezabývala; stěžovatelka tak
právem dovozuje, že tato je s mafií spojena. Je přesvědčena, že za situace, kdy v zemi původu
určité soukromé osoby požadují neoprávněně úhradu finančních částek, přitom stěžovatelce je
vyhrožováno fyzickou likvidací a státní orgány nijak nezasáhnou, se jedná o stav, kdy stát
není schopen zajistit stěžovatelce ochranu, je zde tedy důvod pro udělení azylu. Mimo to se
domnívá, že lze na ni vztáhnout existenci překážky vycestování. Dodává, že v České
republice žije již od roku 2003, žije spořádaně a respektuje zákony, chtěla by zde i nadále žít.
Je názoru, že jí uváděné důvody lze posoudit buď jako splnění podmínek pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu, případně pro vyslovení překážky vycestování dle §91 tohoto zákona.
Požaduje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
V dalším odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatelky a její výpovědi
učiněné ve správním řízení. Navrhuje, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně; přitom stěžovatelka je chráněna
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 18. 2. 2003 žádost
na zahájení řízení o udělení azylu. Uvedla v ní, že Ukrajinu opustila v lednu 2003 kvůli
problémům s mafií. Uvedla, že byla svědkyní půjčky, kterou následně dlužník věřiteli
neuhradil. Stěžovatelka část dluhu splatila sama, věřitel po soudním řízení, v němž uspěl,
požadoval další splátku; nutil ji k prodeji bytu a vyhrožoval jí. Stěžovatelka se obrátila
na policii, věc byla však odložena. Také soud, kam se obrátila, věc neprojednával,
protože chyběli svědkové události. Rozhodla se proto odcestoval do České republiky za prací,
ale firmou byla podvedena. O azyl požádala ještě v době povolení k pobytu, aby svůj další
pobyt legalizovala. Pohovor ze dne 16. 5. 2003 byl veden na žádost stěžovatelky v ruském
jazyce, v jeho průběhu opakovala důvody svého odchodu, které sdělila v žádosti.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila obavami
z jednání soukromých osob a snahou legalizace svého pobytu na území České republiky,
aniž by jakkoli zmiňovala své pronásledování za uplatňování politických práv, případně
hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občankou, žalovaný správně
vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovatelce azyl podle ustanovení §12 azylového
zákona udělen.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatelky nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci
stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatelka
ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu sama neuváděla.
Stěžovatelka namítá v obecné rovině nesprávné právní posouzení správním orgánem,
uvádí že splňuje podmínky pro udělení azylu, resp. vyslovení překážky vycestování.
Nesprávné právní posouzení lze namítat, pokud se stěžovatelka domnívá, že soud
při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis než měl správně
použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením daného
zákona nebo tehdy, pokud byl sice soudem aplikován správný předpis, avšak byl nesprávně
vyložen. O nesprávné právní posouzení se může jednat také tehdy, pokud byl vyvozen
nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu nebo je sice učiněn
správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován. Žádný
z uvedených případů však nebyl ve věci stěžovatelky ze strany krajského soudu naplněn.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídily. Stěžovatelka byla rovněž v protokolu o pohovoru
řádně seznámena s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohla navrhnout doplnění důkazů
z nichž správní orgán vycházel, o doplnění nežádala, ani neuvedla žádné skutečnosti,
které by mohly být důvodné pro odlišné právní posouzení situace, než učinil žalovaný.
Žalovaný se podrobně zabýval situací v zemi stěžovatelky. V návaznosti na informace
obsažené ve spisovém materiálu o stavu dodržování lidských práv v zemi vyhodnotil tvrzení
uváděná stěžovatelkou a dospěl k závěru, že v jejím případě nevyplynuly důvody zakládající
překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatelka
byla nucena vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen její život nebo svoboda z důvodu její
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení nebo do státu, kde jí hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu nebo kde je její život ohrožen v důsledku válečného konfliktu,
nebo do státu, který žádá o její vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest
smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji postupem dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu