ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.260.2005
sp. zn. 5 Azs 260/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: M. Z., zast. advokátem Mgr. Jiřím Douskem, se sídlem AK Pražská 13/19, Liberec
III, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č. j.
60 Az 219/2004 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 12. 2004 č. j. OAM-3439/VL-07-12-2004 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě výše uvedeným
rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; proti tomuto rozsudku podal žalobce (nyní stěžovatel)
kasační stížnost, v níž namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (s. ř. s.). Namítá, že skutková podstata, ze které žalovaný vycházel, nemá
oporu ve spise. Žalovaný dostatečně nepřihlédl ke všem okolnostem, které stěžovatele vedly
k opuštění Ukrajiny. Opětovně uvádí, že ve vlasti byl pronásledován mafiány. K tíži mu bylo
v řízení zřejmě přičteno, že se neobrátil na policii; kdyby tak však učinil, jeho situace
by se ještě zhoršila. V případě návratu do vlasti má obavu z perzekuce, má za to, že u něj jsou
dány důvody pro vyslovení překážky vycestování, nebo pro udělení humanitárního azylu.
Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé
na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není
tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní
podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý
dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové
nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění
podmínek pro udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění nebo vydání trestnímu stíhání do ciziny, ačkoli mohl požádat
o udělení azylu dříve.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel požádal dne 27. 11. 2004 o udělení azylu, v žádosti
uvedl, že má ukrajinskou národnost, nebyl a není členem žádné politické strany a nebyl nikdy
trestán. V roce 2001 přestal docházet do zaměstnání, kde mu nebyla , jak ostatním vyplácena
mzda. Vypůjčil si peníze, otevřel si obuvnickou dílnu a začal podnikat. V roce 2002 jej
kontaktovala mafie, požadovala po něm peníze. Když mu začali vyděrači vyhrožovat, obrátil
se na policii, ale hned druhý den byl přepaden a zbit, bylo mu vyhrožováno,
a proto se již na policii neobracel. Ukončil své podnikání a odcestoval v září 2003 do České
republiky, kde si chtěl najít práci a vydělat peníze. Přicestoval na turistické vízum platné
14 dnů, poté zde pobýval a pracoval nelegálně. Protože obdržel správní vyhoštění a měl
se vrátit domů, požádal o azyl. Pohovor ze dne 3. 12. 2004 byl na žádost stěžovatele veden
v ruském jazyce za účasti tlumočníka, v něm zopakoval důvody, které uvedl v žádosti.
Žalovaný ani krajský soud tedy nikterak nepochybily, když shledaly žádost stěžovatele
o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházel má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody výše
uvedené, přitom bylo nepochybné, že vstupem do azylového řízení se chtěl stěžovatel
vyhnout správnímu vyhoštění, které mu bylo uloženo dne 14. 11. 2004, nelze správnímu
orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné. Jiné důvody
potom nemohl hodnotit ani soud.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutkový stav věci
nebyl dostatečně zjištěný, byl nesprávně a neobjektivně vyhodnocený; toto své tvrzení však
nikterak nekonkretizuje. Nespecifikuje, v čem žalovaný i soud pochybil a čím byla citovaná
ustanovení zákona o azylu ve vztahu k jeho osobě porušena. Stěžovatel namítá, že správní
orgán nedostatečně zjistil skutkový stav a neposoudil důvody, které existovaly pro vyslovení
překážky vycestování nebo pro udělení humanitárního azylu.
K této zcela nekonkrétní námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení
§12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené. Takové důvody však stěžovatel neuváděl.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1.stupně i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle
§16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplynula nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. k) zákona, totiž,
že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nepochybil správní orgán, zamítl-li žádost
jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu.V daném případě
správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 resp. §14 zákona. Ze stejného důvodu
neposuzuje ani otázku překážky vycestování.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu