ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.269.2005
sp. zn. 5 Azs 269/2005 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: R. M., zast. advokátem Mgr. Alešem Gracíkem, se sídlem AK Masarykovo nám.
1144, Nový Bydžov, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 7. 12. 2004, č. j. 14 Az 51/2003 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 10. 2002 č. j. OAM-1112/LE-VL19-02-2002 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí krajský soud výše uvedeným rozsudkem jako
nedůvodnou zamítl; proti tomuto rozsudku podal žalobce (nyní stěžovatel) kasační stížnost,
v níž namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(s. ř. s.). Stěžovatel je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle §14 zákona,
popřípadě navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přehodnotil jeho situaci a posoudil, zda nelze
udělit azyl podle §14 zákona o azylu. V dalším odkazuje na skutková vyjádření v předchozím
řízení. Opakovaně uvádí svou obavu z vyděračů v případě návratu do vlasti. Z tohoto důvodu
žádá i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť věc byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně; přitom navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé
na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není
tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní
podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý
dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové
nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění
podmínek pro udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel požádal dne 3. 10. 2002 o udělení azylu, v žádosti
uvedl, že má ukrajinskou národnost, nebyl a není členem žádné politické strany a nebyl nikdy
trestán. Ukrajinu opustil kvůli problémům s vyděrači. Pohovor ze dne 3. 10. 2002 byl
na žádost stěžovatele veden v českém jazyce bez účasti tlumočníka, vypověděl v něm,
že od počátku podnikání ve své vlasti měl potíže s vyděrači, kteří po něm požadovali peníze.
V České republice již pobýval a podnikal od roku 1997 do roku 2001, kdy mu bylo uděleno
správní vyhoštění; vrátil se proto na Ukrajinu. Jeho bratranec spolu s vyděrači byl mezitím
uvězněn v České republice, poté byl propuštěn a opět jej začal na Ukrajině hledat
a vyhrožovat mu. Stěžovatel tak odcestoval na základě turistického víza opět do České
republiky v červenci 2002. Pro nezákonný pobyt zde však byl zadržen policií a převezen do Z.
v P. Zde se rozhodl vstoupit do azylového řízení. Uvedl, že nikdy neměl problémy
s ukrajinskými státními orgány, soudy, policií nebo jinými institucemi. V případě návratu se
obává věřitelů.
Žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybily, když shledaly žádost stěžovatele
o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházel má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody výše
uvedené, tedy obavy z jednání soukromých osob a snahu o legalizaci svého pobytu, nelze
správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné stěžovatelem neuplatněné. Jiné
důvody potom nemohl hodnotit ani soud.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle
§16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplyne nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž,
že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, správní orgán, zamítne žádost jako zjevně
nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu dle §13, resp. §14. Ze stejného
důvodu neposuzuje ani otázku překážky vycestování. Skutečnost, že žalovaný nad rámec
zákona zkoumal i podmínky pro udělení humanitárního azylu, jakož i překážky vycestování
nemá za následek nezákonnost jeho rozhodnutí.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu