ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.272.2005
sp. zn. 5 Azs 272/2005 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: Y. H., zast. advokátem JUDr. Petrem Práglem, se sídlem AK Dlouhá 5, Ústí nad
Labem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
6. 6. 2005, č. j. 14 Az 75/2005 – 15,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2005,
č. j. 14 Az 75/2005 – 15 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále stěžovatel) kasační stížností napadá výše označené usnesení, kterým
byla odmítnuta jeho žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2005, č. j.
OAM-95/VL-07-P17-2005, kterým mu nebyl udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky ve znění pozdějších předpisů a zároveň bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu ust. §91 citovaného zákona. Stěžovatel důvody podání
kasační stížnosti spatřuje v ust. §103 odst.1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.); uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil žalobu jím podanou s tím,
že neobsahuje žalobní body podle ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Závěr soudu považuje
stěžovatel za předčasný, protože krajský soud zcela ignoroval požadavek na ustanovení
zástupce z důvodu uvedeného v §35 odst. 7 s. ř. s., jakož i požadavek na tlumočníka, protože
stěžovatel neovládá český jazyk. Soud odmítl návrh stěžovatele podle ust. §46 písm. a)
s. ř. s., aniž však stěžovateli doručil výzvu, ve které by mu uložil vady podání odstranit;
přitom ani nerozhodl o potřebě ustanovení zástupce, o kterého stěžovatel žádal. Stěžovatel
je přesvědčen, že krajský soud mu nepřiznal právo na spravedlivý proces, když návrh odmítl,
aniž pro takový postup byly přesvědčivé důvody. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní
soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Žalobou podanou dne 11. 4. 2005 stěžovatel napadl výše označené rozhodnutí
žalovaného v rozsahu výroku o neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu.
V žalobě požadoval zrušení uvedeného rozhodnutí žalovaného, uvedl, že nezákonnost
rozhodnutí shledává v tom, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci, čímž
porušil ust. §3 a §32 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, dále v tom že správní orgán
si obstaral důkazy, které byly neúplné. Tyto rovněž nesprávně a bez jejich vzájemných
souvislostí vyhodnotil, čímž porušil §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu. V návrhu
požádal o zrušení označeného rozhodnutí, současně požádal o ustanovení advokáta a bylo mu
přiznáno osvobození od soudních poplatků, neboť špatně ovládá český jazyk.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalobu nelze projednat, neboť žaloba neobsahuje
žádné žalobní body, z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Krajský soud uvedl, že žaloba žádný žalobní
bod dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neobsahuje, nejsou splněny podmínky řízení, proto soudu
nezbylo než žalobu odmítnout.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že není jeho úkolem znovu
komplexně posuzovat otázku, zda stěžovateli měl či neměl být žalovaným azyl přiznán, nýbrž
má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1
s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu
je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném platně podanou kasační stížností z úřední
povinnosti.
Úkolem Nejvyššího správního soudu je přezkoumat, za krajský soud postupoval
v souladu se zákonem, odmítl-li opravný prostředek projednat. Přezkum Nejvyššího
správního soudu tak směřuje k otázce, zda intenzita nedostatků stěžovatelova opravného
prostředku dosáhla té míry, při níž je veřejný zájem na co nejširším přístupu ke spravedlnosti
převážen zájmem na efektivním fungování této spravedlnosti, jež je podmíněno také
nepřetížeností soudů meritorním přezkoumáváním podání, u nichž například není patrné, proti
čemu směřují, tedy z jakého zákonného důvodu se spravedlnosti dovolávají. Při takto
nastolené otázce nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než rozhodnout, že ve světle
příslušných ustanovení soudního řádu správního posuzované stěžovatelovo podání této
intenzity nedosáhlo.
Nejvyšší správní soud se tak s postupem krajského soudu neztotožňuje. Není sporu
o tom, že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci,
zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění ruší nebo závazně určují jeho
práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze na žalobci, aby v případě,
kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které
výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné (§71 s. ř. s).
Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu – a ve shodě s konstantní judikaturou
Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 738/2000) - je nutno vycházet především
ze skutečnosti, že smyslem procesních podmínek řízení obecně je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních
vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.
Stanovení těchto podmínek proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně
a předvídatelným způsobem a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo
k denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
V důsledku přísně dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce či žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud žaloba žádný žalobní bod neobsahuje, může
být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá
z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. V souzené věci je však zřejmé, že posuzované
stěžovatelovo podání žalobní bod a tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra
se zákonem obsahovalo, byť je nutno připustit, že tak stěžovatel neučinil zcela pregnantně.
Nejvyšší správní soud nepolemizuje o tom, že žaloba musí kromě obecných náležitostí
podání (§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat nejen tvrzení o tom, že žalobce byl zkrácen
na svých právech, ale i specifikaci toho, jakými porušeními zákona v napadeném rozhodnutí
byl žalobce na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu /§71 odst. 1 písm. a) a ž f) s. ř. s./. Možnost
napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho zrušení soudem
je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty; proto zákon stanoví, že žalobu
je možno podat v poměrně krátké lhůtě podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s., ale i to, že jen v této
lhůtě je možno žalobu rozšířit, tedy i uvádět další žalobní důvody (§72 odst. 3 a 4 s. ř. s.)
Doplnění žaloby je možno ve lhůtě stanovené předsedou senátu ve smyslu ust. §37 odst. 5
s. ř. s. provést pouze na žalobní body již uplatněné. Podle uvedeného §71 s. ř. s. jistě nestačí
podat v dané lhůtě soudu jakékoli podání označené jako žaloba, či obdobně, nýbrž je třeba
podat v této lhůtě takové podání, jež může soud jako žalobu skutečně posoudit. Není ani dána
zákonná povinnost soudu v případech absolutní absence tvrzení vždy vyzývat žalobce
či žalobkyni k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto
široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž
zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. V projednávané
věci však nelze konstatovat absolutní absenci tvrzení. Žaloba obsahovala specifikaci
napadeného rozhodnutí, označení žalovaného, řádnou identifikaci žalobce jakož i to, co bylo
ve správním řízení porušeno a čeho se domáhá. Měl-li krajský soud za to, že žalobu tak,
jak byla podána nelze projednat, měl postupovat dle §37 odst. 5 s. ř. s. a stěžovatele vyzvat
k doplnění stran v žalobě tvrzených skutečností. Takovému doplnění žaloby a odstranění
jejich nedostatků stran skutečností a tvrzení v žalobě již specifikovaných, přitom nebránila
lhůta stanovená v ust. §71 odst. 2 s. ř. s.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že krajský soud pochybil, odmítl-li žalobu, aniž se předně vypořádal s žádostí stěžovatele
o ustanovení zástupce. Rovněž tak postupoval v rozporu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s., nevyzval-li
stěžovatele k odstranění vad žaloby, dospěl-li k závěru, že žaloba rozsah přezkumné činnosti
nevymezila.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl odmítnut návrh stěžovatele, je nezákonné,
a proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne soud prvního stupně ve svém
novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu