ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.279.2005
sp. zn. 5 Azs 279/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: N. L., zast. ustanoveným advokátem Mgr. Jiřím Slavíkem, se sídlem Praha 2,
Bělehradská 92, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o
udělení azylu, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února
2004, č. j. 47 Az 710/2003 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna advokáta Mgr. Jiřího Slavíka se u r č u je částkou 1075 Kč, která mu
bude vyplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně jako stěžovatelka proti rozsudku
Krajského soudu v Praze shora označenému, jímž byla žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 5. 2003, č. j. OAM-2124/VL-11-BE07-2002, zamítnuta. Uvedeným
rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovatelce azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených
v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) s tím, že na stěžovatelku se překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu nevztahuje.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1
a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Dále uvádí, že rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně.
Stěžovatelka svá tvrzení odůvodňuje obavou o svůj život, prohlašuje, že se nemá kam
obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. V jejím případě má zato, že
jde i o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení azylu použít
§14 zákona o azylu, když poukazuje na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod:
„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestu“. Odkazuje dále na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. V.
z roku 1991 a V. z roku 1991. Vyhoštění žadatele o azyl smluvním státem může způsobit
problémy ve vztahu k čl. 3 a založit tak v této věci odpovědnost smluvního státu z titulu
Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné důvody k obavám, že dotčená osoba bude
v zemi určení vystavena reálnému riziku být mučena nebo podrobena nelidskému nebo
ponižujícímu zacházení. Zdůrazňuje, že není možné se obrátit na policii v zemi původu,
protože není po nikom možné požadovat, aby se sám a dobrovolně vystavoval perzekuci,
aby mohl lépe prokázat své obavy z pronásledování. Dále se dovolává názoru v Příručce
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým
komisařem OSN v lednu 1992 v Ženevě, konkrétně čl. 53.
Tyto stěžovatelkou uvedené důvody lze podřadit pod ust. §103 odst. 1 písm. b)
zákona, jelikož výslovně napadá pouze to, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů,
tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Na základě výše uvedeného
stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Praze
k dalšímu řízení; dále žádá přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve svém vyjádření k názoru stěžovatelky, že v jejím případě jde
i o důvody humanitární, odvolává na tato opoziční stanoviska soudů: z rozsudku
NSS č. j. 3 Azs 12/2003 ze dne 15. 10. 2003 (udělení azylu z humanitárních důvodů
je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody
či nikoli, to je skutečně věcí diskrečního oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí
o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních
předpisů. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele,
tak i stav v jeho zemi, pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
je takové rozhodnutí v jeho pravomoci.) a z usnesení ÚS č. j. IV 532/02 ze dne 11. 11. 2002
(na udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu není právní nárok a správní
uvážení se co do posouzení případu zvláštního zřetele hodného pro svou povahu z přezkumné
činnosti ÚS, jakož i v projednávané věci rozhodujícího obecného soudu, zjevně vymyká).
Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s., neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu
s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák.]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák.],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Praze v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jsou vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K tomu
soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí,
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému
skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit pro její strohou obecnost, jakými
konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které měl soud napadené
rozhodnutí zrušit a které stěžovatelka v řízení před tímto soudem uplatnila. Stěžovatelka
v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu uvedla mimo jiné i tytéž obecné důvody dle
správního řádu. Soud se jimi zabýval a došel k následujícímu: žalobkyně měla možnost
vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění;
jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; z odůvodnění
rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami
byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž
rozhodoval; nic ze správního spisu nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval touto věcí
odpovědně a svědomitě, a protože námitky ohledně procesního předpisu byly uvedeny pouze
obecně, soud se jimi dále neměl možnost zabývat. Z obsahu správního spisu je nad veškerou
pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval
korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České
republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní
orgán dospěl k závěru, že stěžovatelka uváděla pouze skutečnosti nepodřaditelné pod důvody
pro udělení azylu a ze kterých by bylo možno dovodit, že byla ve své vlasti pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod a neuvedla v případě návratu do vlasti žádnou
konkrétní obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání
určitých politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelkou nelze považovat
za pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatelka neopustila Ukrajinu
z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy
náboženství nebo politického přesvědčení. Podstata stěžovatelčiných potíží spočívala
v tom, že došlo k zásahu do stěžovatelčina soukromí a do soukromí jejího manžela ze strany
„mafie“. Ta totiž po ní požadovala peníze za to, že její manžel pracuje na Slovensku. Ovšem
stěžovatelka svou situaci již dále neřešila na úrovni policie, popř. vyšší nebo jiné úrovni než
policie, namísto toho zvolila i s manželem odjezd ze země původu. Na skutkový stav,
který konečně ani nebyl rozporován, byl aplikován správný právní závěr. Nejvyšší správní
soud neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území
České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území
ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§14 zákona o azylu, umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto
ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma
totiž v sobě obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý
právní pojem, zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově
dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém
jednotlivém případě. Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný
pořádek“. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace
patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu
neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout
způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení
zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení
je úvaha orientována na způsob užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti).
Zákon tedy poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor
bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze
správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze “) apod.;
s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava
může být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční
pravomoc omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody).
V předmětném paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit
azyl…z důvodu hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona
o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává. Důvod, který uvedla stěžovatelka v řízení o azylu, nelze podřadit pod žádný
z důvodů dle §12, §13 a §14 zákona o azylu.
Soud I. stupně byl při posuzování rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán
v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatelka uvedla, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nebyly
prokázány, a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soudem
ustanovenému advokátovi byla odměna stanovena podle §7, §9 odst. 3 písm. f) vyhl.
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 68/2003 Sb. ve výši 1000 Kč a náhrady hotových výdajů
75 Kč dle §13 odst. 3 cit. vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu