ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.286.2005
sp. zn. 5 Azs 286/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci
žalobkyně: I. D., zast. Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem Tábor,
Převrátilská 330, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2003, č. j. OAM- 5770/VL-10-12-2003, o kasační
stížnosti žalobkyně-stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 12. 2004, č. j. 24 Az 2318/2003 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Zástupkyni žalobkyně Mgr. Radce Dohnalové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna a náhrada nákladů ve výši 2150 Kč, která jí bude vyplacena do 30 dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále krajský soud) zamítl
jako nedůvodnou žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2003,
č. j. OAM-5770/VL-10-12-2003, kterým jí žalovaný neudělil azyl podle §12, §13, odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a dále rozhodl tak, že se na ni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Kasační stížnost podala žalobkyně - nyní stěžovatelka (§105 odst. 1 s. ř. s.) z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a/ až d/ s. ř. s. V jejím doplnění ze dne 23. 8. 2005
ji konkretizovala a uvedla, že žádost o azyl podala proto, že měla v zemi původu vážné
problémy s náboženskou sektou, na kterou pod vlivem hypnózy převedla svůj majetek včetně
bytu. Když chtěla sektu opustit, nutili ji její členové k návratu, obtěžovali ji doma,
v zaměstnání i u přátel, vyzývali ji k sebevraždě, jinak, že jí k smrti pomohou. Při pohovoru
stěžovatelka uvedla, že se před odjezdem ze země původu bála komukoliv podívat do očí,
aby ji nezhypnotizoval. Na státní orgány se neobrátila, neboť by s její stížností stejně nic
neudělaly. Krajský soud podle stěžovatelky pochybil, když pronásledování ze strany členů
sekty nepovažoval za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, zejména s ohledem na to,
že stěžovatelka jednání těchto osob neoznámila příslušný m státním orgánům. Poukázala
na ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu a uvedla, že na Ukrajině státní správa včetně policie
funguje neefektivně, zejména pokud jde o stížnosti běžných, nikoliv politicky či oligarchicky
vlivných osob. Také poukázala na zprávu MZV ČR č. j. 105419/2003 ze dne 12. 2. 2003.
Dále vytkla krajskému soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s. jinou vadu řízení,
která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Odkázala na ustanovení
§92 zákona o azylu, §16 správního řádu v souvislosti s §9 zákona o azylu, dále na §29
odst. 3 o. s. ř. v souvislosti s §64 s. ř. s. a měla za to, že skutečnosti, které uváděla během
řízení a zejména při pohovorech, vzbuzují vážné pochybnosti o tom, zda je psychicky zdravá
a zda je schopna pochopit smysl a účel azylového řízení. Její tvrzení o zhypnotizování členy
sekty a o tom, že se proto bála lidem podívat do očí, jasně naznačují, že stěžovatelka může
trpět např. paranoidní psychózou. Správní orgán a potažmo soud měly proto podrobit
stěžovatelku základnímu psychiatrickému vyšetření a ustanovit jí opatrovníka, který by mohl
řádně hájit její zájmy ve správním a v soudním řízení. Pochybnosti o psychickém zdraví měly
správní orgán a soud zvážit při rozhodování o humanitárním azylu ve smyslu ustanovení §14
zákona o azylu. Oba orgány dospěly v rozporu s obsahem spisu a konkrétní situace
stěžovatelky k závěru, že u ní nejsou splněny podmínka §91 zákona o azylu. Podle tohoto
ustanovení neplatí povinnost ukončit pobyt, pokud by cizinec byl nucen vycestovat do státu,
kde je ohrožena jeho svoboda z důvodu náboženství. Stěžovatelka se domnívá, že „svoboda
náboženství“ zahrnuje i „svobodu ateismu“, to znamená svobodnou možnost nepříslušet
k žádné církvi či z církve potažmo sekty svobodně vystoupit. Tato svoboda jí na Ukrajině
dopřána nebyla a státní orgány by jí ochranu této svobody nebyly schopny zabezpečit.
V případě návratu do země původu by byla vystavena nátlaku, aby spáchala sebevraždu,
což lze považovat za nelidské a ponižující zacházení ve smyslu §91 odst. 1 písm. a/ bod 2
zákona o azylu, které jí sice hrozí ze strany osob soukromých, avšak za situace, kdy státní
orgány nejsou schopny zajistit jí dostatečnou ochranu. V případě povinnosti vrátit
se na Ukrajinu by také bylo vážně ohroženo její právo na respektování soukromého života
ve smyslu čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (publikovaná pod
č. 209/1992 Sb.). Kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle §107 s. ř. s. požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 odst. 2,
3 s. ř. s., vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době vydání přezkoumávaného
správního rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před
rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační
stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Protože stěžovatelka v kasační stížnosti napadá rozsudek krajského soudu proto,
že nesprávně posoudil důvody pro udělení azylu ve smyslu §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu, jakož i překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, vycházel Nejvyšší
správní soud při posuzování předmětných námitek z níže uvedených zákonných ustanovení.
Podle §12 písm. a) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.
Podle §12 písm. b) téhož zákona se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o jeho udělení zjištěno,
že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Podle ustanovení §91 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt cizince na území České
republiky neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, a nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti, a nebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky. Povinnost posoudit existenci překážek vycestování ukládá ustanovení
§28 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud vychází z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 12/04,
v němž Ústavní soud k výkladu práva na azyl, mimo jiné, vyslovil, že azyl je výjimečný
institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 4. 2002, č. j. 6 A 796/2000 - 37). Jinými slovy: institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Z obsahu správního spisu, návrhu na udělení azylu ze dne 1. 11. 2003 i protokolu
o pohovoru dle §23 odst. 1 zákona o azylu ze dne 7. 11. 2003, přičemž oba dokumenty byly
sepsány se stěžovatelkou za účasti tlumočníka z jazyka ruského, vyplývá, že stěžovatelka
opustila Ukrajinu a do České republiky vstoupila 20. 8. 2003. Důvodem jejího odchodu
ze země původu byly její tvrzené potíže se členy sekty, kterou v návrhu označila jako „Děti
země“, při pohovoru jako „Děti boha“. Toto je také její důvod žádosti o azyl v České
republice. Jiný důvod stěžovatelka neuváděla, mimo toho, že žádostí o udělení azylu chce
legalizovat svůj pobyt v České republice. Protože stěžovatelka v průběhu řízení před správním
orgánem připustila, že se v zemi svého původu neobrátila s žádostí o pomoc na státní orgány
Ukrajiny s odůvodněním, že by jí stejně nepomohly, dospěl správní orgán k závěru,
že stěžovatelka neprokázala, že byla pronásledována a že by se mohla oprávněně obávat
pronásledování v případě návratu do vlasti a její důvody odchodu ze země původu považoval
za odlišné od důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Ke stejnému závěru dospěl i krajský
soud v napadeném rozsudku.
Podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v kasační stížnosti však v tomto směru správní
orgán i soud pochybily. Stěžovatelka poukázala na zprávu MZV ČR č. j. 105419/2003 ze dne
12. 2. 2003, podle níž, jak sama uvádí, obrátí-li se na státní orgány Ukrajiny občan s obavou
z ohrožení ze strany organizovaného zločinu, kam by, podle ní, členové sekty orientované
na majetek patřili, reagují státní orgány pozitivně pouze v ojedinělých případech -
významných politiků, podnikatelů, přičemž v mnoha případech jde o krok představující
pro stěžovatele značné riziko, neboť státní orgány se strukturami mafie zejména v regionech
spolupracují. Nejvyšší správní soud k tomuto důvodu kasačn í stížnosti především uvádí,
že správní orgán v rozhodnutí ze dne ze dne 13. 11. 2003, č. j. OAM- 5770/VL-10-12-2003,
ze zprávy uváděné stěžovatelkou nevychází a nečiní tak ani krajský soud. Tato zpráva
se nenachází v obsahu správního ani soudního spisu. Stěžovatelka tuto zprávu ke kasační
stížnosti nepřiložila a nenavrhla provedení důkazu touto zprávou. Nejvyšší správní soud má
za to, že správní orgán měl k dispozici dostatek podkladů pro rozhodnutí o žádosti
stěžovatelky o udělení azylu a tyto podklady v rozhodnutí uvedl. Vycházel pak především
z toho, co sama stěžovatelka uvedla. Jí uváděné důvody nepovažoval za relevantní pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. S jeho závěry souhlasil krajský soud a souhlasí s nimi
i Nejvyšší správní soud. Podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod poskytuje Česká
republika azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Toto
ustanovení je provedeno v §12 zákona o azylu. Podle §2 odst. 6 zákona o azylu
za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje ohrože ní života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pokud měla stěžovatelka
v zemi svého původu – Ukrajině potíže se členy sekty a neobrátila se v zemi svého původu
na příslušné státní orgány o pomoc, nelze dojít k závěru, že tyto jí tvrzené praktiky členů
sekty byly prováděny, podporovány nebo trpěny úřady státu – země původu stěžovatelky,
nebo že tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit její ochranu před takovým
jednáním. Námitku stěžovatelky uvedenou v kasační stížnosti, že splnila podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Ani další námitku stěžovatelky, totiž, že řízen í před správním orgánem i před
krajským soudem trpěla vadou spočívající v nedostatku procesní způsobilosti stěžovatelky,
aniž byla stěžovatelka v uvedených řízeních řádně zastoupena, neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnou. Za způsobilého k právním úkonům podle §92 zákona o azylu se považuje
cizinec ode dne, kdy dosáhl věku 18 let. Nemůže-li jednat samostatně, je mu ustanoven
opatrovník. Na řízení o azylu se vztahují ustanovení správního řádu s výjimkami stanovenými
v §9 zákona o azylu. Podle §15 správního řádu účastník může samostatně jednat v tom
rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti.
Podle §16 odst. 1 správního řádu účastníka řízení, který nemůže v řízení jednat samostatně,
zastupuje zákonný zástupce; nemá-li zákonného zástupce, a je-li toho třeba k hájení práv,
ustanoví mu správní orgán opatrovníka. Podle údajů samotné stěžovatelky a jí předložených
dokladů správnímu orgánu, se stěžovatelka narodila dne 2. 9. 1973. V době rozhodování
správního orgánu měla 30 roků, tedy více jak 18. Byla způsobilá k právním úkonům podle
zákona o azylu. Stěžovatelka předložila správnímu orgánu pas vystavený zemí svého původu,
jehož část se ve fotokopii nachází ve správním spisu. Z výše uvedených skutečností, a z toho,
co uvedla před správním orgánem, nevznikají v Nejvyšším správním soudu žádné
pochybnosti o tom, že mohla v řízení před správním orgánem jednat samostatně. Tyto
pochybnosti nevznikly ani u správního orgánu, proto jí pro řízení neustanovil opatrovníka.
Tvrzení stěžovatelky v kasační stížnosti, že skutečnosti jí uváděné během řízení a zejména
při pohovorech, vzbuzují vážné pochybnosti o tom, zda je psychicky zdravá a že může trpět
např. paranoidní psychózou, se jeví Nejvyššímu správnímu soudu jako účelové. Stěžovatelka
v kasační stížnosti, ani dříve, netvrdila, že by byla zbavena způsobilosti k právním úkonům
nebo ve způsobilosti k právním úkonům omezena, netvrdila, že by se léčila u psychiatra
a nepředložila žádnou lékařskou zprávu vystavenou lékařem – psychiatrem, z níž by
vyplývaly skutečnosti jí tvrzené v kasační stížnosti. Její výtka ve vztahu ke správnímu orgánu
v tomto směru s tím, že správní orgán ji měl podrobit základnímu psychiatrickému vyšetření,
není tedy důvodná. Tento závěr pak platí i ve vztahu ke krajskému soudu.
Vzhledem k výše uvedenému závěru, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou
ani námitku stěžovatelky, že vzhledem k pochybnostem o jejím psychickém zdraví, měl k této
skutečnosti přihlížet správní orgán a poté i krajský soud při posuzování a rozhodování
o humanitárním azylu ve smyslu §14 zákona o azylu.
Zcela nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku stěžovatelky pokud jde
o překážku vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Správní orgán se touto
otázkou řádně zabýval, přičemž krajský soud se s jeho závěry ztotožnil. Rovněž Nejvyšší
správní soud souhlasí se závěry, které správní orgán v přezkoumávaném rozhodnutí učinil.
Námitka stěžovatelky, že by při povinnosti vrátit se na Ukrajinu byla ohrožena její svoboda
náboženství, respektive její svoboda ateismu, je zcela nepřípadná a totéž se týká její námitky,
že bude vážně ohroženo její právo na respektování soukromého život a a že bude vystavena
nátlaku (ze strany členů sekty), aby spáchala sebevraždu, což lze, podle ní považovat za
nelidské a ponižující zacházení ve smyslu §91 odst. 1 písm. a/ bod 2 zákona o azylu.
Všechny tyto námitky stěžovatelky totiž souvisejí s jejími tvrzenými problémy se členy sekty,
které ovšem neřešila se státními orgány země svého původu, jak již výše je uvedeno.
Kasační stížnost stěžovatelky obsahuje v obecné poloze i nesouhlas s tím, že jí nebyl
udělen azyl podle §13 zákona o azylu.V tomto směru však kasační stížnost zcela postrádá
důvody tohoto nesouhlasu. Navíc z obsahu správního spisu i soudního spisu nevyplývají
žádné skutečnosti osvědčující, že by se mohlo u stěžovatelky jednat o udělení azylu
ke sloučení rodiny ve smyslu §13 zákona o azylu a proto se touto námitkou Nejvyšší správní
soud dále nezabýval.
Z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný a měl by proto právo na náhradu
nákladů tohoto řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Protože žalovaný náhradu
nákladů jednak nežádal a jednak mu podle obsahu spisu prokazatelné náklady ani nevznikly,
rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.
Pro řízení o kasační stížnosti ustanovil krajský so ud stěžovatelce zástupce – advokáta.
Pro tento případ hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování platí stát (§35 odst. 7
s. ř. s.). Zástupkyni stěžovatelky přísluší odměna za zastupování za dva úkony po 1000 Kč
(§9 odst. 3, §7, §11 odst. 1, písm. b/ a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a dvakrát režijní paušál
75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 31. března 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu