ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.290.2005
sp. zn. 5 Azs 290/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: L. M., zast. advokátem Mgr. Romanem Seidlerem, se sídlem AK Na Jíkalce 13,
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
12. 5. 2005, č. j. 60 Az 227/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 12. 2004 č. j. OAM-3517VL-10-19-2004 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí krajský soud výše uvedeným rozsudkem jako
nedůvodnou zamítl; proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (nyní stěžovatelka) kasační
stížnost, v níž namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.). Stěžovatelka je přesvědčena, že splňuje podmínky alespoň pro udělení azylu
dle §14 zákona. Touto otázkou se krajský soud vůbec nezabýval. Stěžovatelka je přitom
ve své zemi vystavena tlaku vyděračů, je ohroženo její zdraví i život. Stěžovatelka je rovněž
přesvědčena, že je ze strany vydírajících osob pronásledována za uplatňování politických práv
a svobod, neboť jí tyto znemožňují se shromažďovat se svojí rodinou a přáteli na Ukrajině
na veřejnosti. Proto se domnívá, že by jí mohl svědčit některý z důvodů pro udělení azylu.
Požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soud trpící nezákonností
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť věc byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně; přitom navíc je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepřízniv ý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne 6. 12. 2004 o udělení azylu,
v žádosti uvedla, že má ukrajinskou národnost, nebyla a není členkou žádné po litické strany
a nebyla nikdy trestána. Uvedla, že manžel prohrál částku 22 000 USD a od srpna 2002
je nezvěstný. Po jeho zmizení za ní přišli manželovi věřitel é a požadovali úhradu peněz. Měla
strach, proto odcestovala v únoru 2003 do České republiky, zde pracovala až do května 2004.
Po návratu do vlasti ji opět navštívili věřitelé a vydírali ji, proto opět odcestovala v listopadu
2004. Jako další důvod, pro který o udělení azylu žádá, uvedla legalizaci pobytu v České
republice. V pohovoru konaném dne 9. 12. 2004 vedeném na žádost stěžovatelky v ruském
jazyce uvedla, kromě skutečností obsažených v žádosti, že se nikde neobrátila s žádostí
o pomoc, protože se bála zhoršení její situace; potíže s pracovníky ukrajinských orgánů
neměla. V případě návratu se obává o svůj život.
Žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybily, když shledaly žádost stěžovatelky
o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovanéh o ustanovení. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházely má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděla stěžovatelka pouze důvody
výše uvedené, tedy obavy z jednání soukromých osob a snahu o legalizaci svého pobytu,
nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, stěžovatelkou neuplatněné.
Jiné důvody potom nemohl hodnotit ani soud.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle
§16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplyne nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž,
že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, správní orgán, zamítne žádost jako zjevně
nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu dle §13, resp. §14. Ze stejného
důvodu neposuzuje ani otázku překážky vycestování.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu