ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.296.2005
sp. zn. 5 Azs 296/2005 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyň: a) Y. L., b) nezl. Y. V., zast. Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem se sídlem
v Liberci, Na Rybníčku 387/6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 31. 5. 2005, č. j. 55 Az 142/2004 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, č. j. 55 Az 142/2004 - 62, zamítl Krajský soud v Brně
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 19. 2. 2002,
č. j. OAM-1068/VL-11-03-2002, kterým žalovaný zamítl žádost o azyl žalobkyň jako zjevně
nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon
o azylu“). Současně bylo rozhodnuto, že se žalobkyním azyl podle ustanovení §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu neuděluje a na žalobkyně se nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podaly žalobkyně (dále jen
„stěžovatelky“) včas kasační stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatelky konstatují, že soud se v napadeném rozsudku
několikrát dovolává vyjádření žalobkyně L. Y. (dále v textu jen “stěžovatelka“), v němž měla
vlastním prohlášením zpochybnit důvody, kterých se dovolává, tj. že má obavy
z náboženského fanatismu, který ji hrozí, a že pravým důvodem žádosti o azyl a pobyt
v České republice jsou důvody ekonomické. K tomu stěžovatelky uvádí, že pohovor, který
je zdrojem rozhodnutí jak pro žalovaného tak pro soud, probíhal po celonoční jízdě z H. n. N.,
kde stěžovatelka se svou dcerou v té době také žila, do F.-M., kde rozhovor probíhal.
Stěžovatelka přijela nevyspalá a trochu vystresovaná i z budoucího jednání s úředníky, kteří
měli rozhodovat o jejím dalším osudu. Rozhovor neprobíhal tak, že by stěžovatelka sama
podala své vysvětlení důvodů pro žádost o azyl, nýbrž na bázi otázek, které jí kladla úřednice.
Tyto otázky byly samozřejmě směřovány k ekonomické situaci stěžovatelky, zda měla práci,
zda měla dostatek finančních prostředků pro to či ono. Je logické, že v zemi jako je Ukrajina,
musí naprostá většina dotázaných odpovědět, že práci nemá a peníze také ne. To samo o sobě
však ještě nevede k útěku z domova, ze země. V daném případě tyto okolnosti jen umocnily
tu nejdůležitější okolnost, tj. nesnesitelný náboženský nátlak na stěžovatelku a její dceru.
Praktiky A. sedmého dne, byt‘ je tato církev v České republice uznána jako církev a ne jako
sekta, mají na Ukrajině naopak právě znaky sekty. Členové církve, a to nejenom rodiče a
příbuzní, jak zúžili žalovaný a soud, činili na stěžovatelku i na její dceru nevybíravý nátlak,
aby přizpůsobila svůj život požadavkům církve. To, co skutečně vedlo stěžovatelku k útěku z
Ukrajiny, se žalovaný ani soud nemohly dozvědět. Kdykoliv stěžovatelka chtěla něco
vypovědět sama, byla přerušena otázkou úřednice, která se zajímala pouze o ekonomickou
situaci stěžovatelky a samozřejmě o ty podružné skutečnosti, které důvody pro udělení azylu
neobsahují. Stěžovatelka nabyla dojmu, že rozhovor byl takto veden cíleně.
Pokud se týká např. neshod s matkou, ty byly vytrženy ze skutečného kontextu,
když matka pod vlivem členů církve stěžovatelku skutečně z domu vyhodila, a to proto, aby ji
přiměla se přizpůsobit požadavkům církve. Situace je taková, že vliv církve na Ukrajině
je vždy podstatně větší než v České republice. Stěžovatelka by po případném návratu
na Ukrajinu byla vždy v dosahu církve a pokud by se nepodvolila, neměla by možnost slušně
a normálně žít a vychovávat svou dceru podle svých představ a svého přesvědčení. Hodnoty,
které vyznává, a které korespondují hodnotám uznávaným v České republice, by ve své vlasti
uplatnit nemohla.
Pokud se pak týká hledání bývalého manžela v České republice, je to opět jen necitlivé
vytržení jednoho faktu z kontextu všech okolností. Je logické, že když stěžovatelka ztratila
zázemí své rodiny, napadla ji logická myšlenka najít otce své dcery, aby se postaral o dceru
a případně i o ni. Stejně tak několikrát v odůvodnění rozsudku opakovaná citace prohlášení
stěžovatelky, že v návratu do vlasti žalobkyni bránil jen nedostatek finančních prostředků,
je opět jen zjednodušením a přizpůsobením pravdivé odpovědi na otázku, zda má dostatek
prostředků na cestu do vlasti a nikoliv na otázku, zda zamýšlí vrátit se domů a co jí
v případném návratu brání. Je třeba si uvědomit i skutečnost, že v té době stěžovatelka ještě
zdaleka neměla takové znalosti českého jazyka a stejně tak si neuvědomovala možný výklad
některých jejích odpovědí.
Z uvedeného plyne, že hlavní důkaz pro zamítnutí žádosti o azyl byl, kterým
je protokol o výpovědi stěžovatelky, jednak nebyl proveden řádně a korektně, a jednak byl
žalovaným a napadeným rozsudkem zjednodušeně interpretován. Stěžovatelka si je vědoma
pověsti, která provází její krajany, a nemůže se ubránit dojmu, že tato okolnost mohla mít vliv
na přístup imigračních úředníků k její osobě. Sama je přesvědčena, že její způsob myšlení
a přijetí tzv. evropských etických hodnot, které zcela konvenují jejímu přesvědčení, je zcela
neslučitelný s požadavky, které by na ni v případě nuceného návratu byly kladeny. Je dále
přesvědčena, že vliv církve A. sedmého dne na Ukrajině a její možnosti ovlivňovat životní
podmínky nepohodlných a nepřizpůsobivých jedinců, kteří se dostanou do ohniska jejího
zájmu, byt‘ v našem případě prostřednictvím rodiny, jsou oproti podmínkám panujícím v
České republice nesrovnatelně větší. Stěžovatelka za daného stavu věcí nemá podle svého
názoru na Ukrajinu kam se vrátit, aniž by bylo potlačováno její základní existenční
přesvědčení. Je si samozřejmě vědoma, že konspirační metody církve jí neumožní podat
nebo navrhnout relevantní důkazy ke svému tvrzení. Prohlašuje však, že jejím hlavním
důvodem pro žádost o azyl a možnost žít v České republice je obava z hrubého nátlaku na její
přesvědčení a obava z dopadů působení církve na její dceru. Prohlašuje dále, že ekonomická
situace, ve které se na Ukrajině nacházela, je přímým důsledkem jejího odmítání podřídit
se náboženskému diktátu.
Na základě výše uvedeného navrhuje stěžovatelka zastupující i svou dceru,
aby kasační soud napadený rozsudek zrušil a vrátil zpět krajskému soudu. Současně žádá
o přiznání odkladného účinku.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 26. 9. 2005, kde popřel oprávněnost
podané kasační stížnosti a plně souhlasí s napadeným rozsudkem. Dále uvedl, že námitky
stěžovatelky vyslovené i jménem nezletilé dcery ohledně nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci jsou nepodložené. Správní orgán v průběhu pohovoru k žádosti kladl stěžovatelce
otázky týkající se důvodů, které jménem svým a jménem nezletilé dcery uvedla při podání
žádosti. Těmito důvody byla ekonomická nouze a problémy s matkou stěžovatelky, která
stěžovatelku nutila ke konvertování, a problémy s dalšími věřícími soukromými osobami.
Pokud měla stěžovatelka další důvody pro podání žádosti, mohla je v průběhu pohovoru
uplatnit, protože jí v tom nikdo nebránil. Protokolem z pohovoru, který je součástí správního
spisu, se prokazuje, že stěžovatelka byla vyzvána, aby uvedla všechny důvody své žádosti
a žádosti nezletilé dcery o udělení azylu. Správní orgán při posuzování důvodů stěžovatelky
a její nezletilé dcery vycházel výslovně z údajů, které stěžovatelka sdělila v průběhu
správního řízení o udělení azylu. Pro správní orgán je podání kasační stížnosti stěžovatelkou
a v jejím zastoupení i nezletilou dcerou s návrhem na odkladný účinek stejně účelovým
úkonem, jako bylo i jejich podání žádosti o azyl a žaloby k soudu. Stěžovatelka chtěla těmito
svými podáními legalizovat pobyt svůj a pobyt své nezletilé dcery na území ČR.
Správní orgán neshledal ani důvody k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
jeho návrh proto nepodporuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před
rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační
stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že řízení o udělení azylu bylo
zahájeno dne 6. 2. 2002, kdy stěžovatelka podala jménem svým a svého nezletilého dítěte
žádost o udělení azylu. V ní uvedla, že spolu s manželem bydleli u matky. Matka přestoupila
k jinému vyznání a požadovala po ní, aby tak rovněž učinila. Žila proto u sestry. Do ČR
přijela vyhledat bývalého manžela, který ji finančně nepodporoval. Neměla zde peníze
a manžela nenašla. O azyl požádala, jelikož v případě návratu nemá kde bydlet, rovněž
zde bez dokladů upravujících pobyt v ČR nezíská zaměstnání. Její dcera žádá o azyl z důvodu
následování matky. Ve vlastnoručně psaném prohlášení doplnila, že si půjčila peníze na cestu,
které nemůže vrátit. V pohovoru konaného dne 18. 2. 2002, jež byl veden v jazyce ruském
za účasti tlumočníka. V průběhu pohovoru žadatelka uvedla, že do narození dcery pracovala
pouze příležitostně v zemědělství. V roce 1997 odjel její manžel do ČR. V roce 1998 začala
mít potíže s matkou, která ji nutila do vstupu do Církve a. sedmého dne. Pohádala se s ní a v
roce 2000 byla donucena opustit dům. Matka jí vyčítala, že nemá zaměstnání, které však
nemohla najít. Rovněž se rozvedla s manželem. Do ČR přijela na základě pozvání, ale po
dvou měsících se vrátila na Ukrajinu. Opět sem odcestovala v září 2000. Po ukončení
platnosti víza zde pobývala až do vstupu do azylového řízení nelegálně. Sdělila, že žádá
o azyl, jelikož nemá kde bydlet, nechce mít nic společného s danou církví. Na Ukrajině
se snažila získat zaměstnání, které by ji zabezpečilo, ale bylo jí řečeno, že mzda bude
vyplácena se zpožděním. Nemohla najít práci, jejíž ohodnocení by jí i dceři dostačovalo. Také
jí stejně jako ostatním nebyly kvůli chybějícím prostředkům vypláceny dětské přídavky.
Sdělila, že matka neměla právo vyhnat ji z domu, na její jednání si však nikde nestěžovala,
za necelý měsíc odjela do ČR. Nechtěla na Ukrajině tento problém řešit, rozhodla se ihned
odcestovat do ČR. Situaci přesunem v rámci země neřešila, jelikož nemá kam jít. Potvrdila,
že jednání matky bylo podmíněno pouze snahou donutit ji ke konvertování. Měla potíže
rovněž s jejími souvěrci, ale jejich chování také nikde neoznámila. Ozřejmila, že také ostatní
obyvatelé země jsou postiženi nemožností ekonomicky se zabezpečit. Žalovaný na základě
provedeného správního řízení vydal dne 19. 2. 2002 rozhodnutí, kterým žádost stěžovatelek
o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Z výpovědí stěžovatelky dospěl žalovaný k závěru, že stěžovatelka neuvedla
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu, když důvodem odchodu z vlasti byly jednak
ekonomické problémy a taktéž potíže se soukromými osobami a snaha legalizovat pobyt
v ČR.
Stěžovatelky rozhodnutí žalovaného napadly žalobou. Krajský soud žalobu zamítl.
Dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn správně, žalovaný si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí a v souladu se zákonem zamítl žádost stěžovatelek o udělení azylu s odkazem
na ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou,
když stěžovatelky neuvedly v průběhu správního řízení žádné skutečnosti, že by mohly být
vystaveny pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Proti rozsudku podaly stěžovatelky včas kasační stížnost.
Stěžovatelky, ačkoliv tak nečiní odkazem na kasační důvody zakotvené v ustanovení
§103 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, uplatňují, jak je patrno z obsahu
kasační stížnosti, důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítají
nesprávné právní hodnocení skutečných důvodů odchodů stěžovatelek ze země původu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst.1 písm. a) s. ř. s. spatřují stěžovatelky
v nesprávném posouzení důvodnosti podané žádosti o azyl, resp. nesprávném posouzení
důvodů opuštění vlasti ve vztahu k udělení azylu. Stěžovatelky nesouhlasí se závěry
žalovaného a soudu, že důvody, pro které opustily vlast byly ekonomické, když prvotním
a skutečných důvodem odchodu byly obavy stěžovatelky z náboženského fanatismu, který
ji hrozí. Stěžovatelka zdůrazňuje, že hlavním důvodem pro žádost o azyl a možnost žít
v České republice byla obava z hrubého nátlaku na přesvědčení stěžovatelky a obava
z dopadů působení církve na její dceru. V kasační stížnosti prohlásila, že ekonomická situace,
ve které se na Ukrajině nacházela, je přímým důsledkem jejího odmítání podřídit
se náboženskému diktátu.
Při posuzování předmětné námitky vycházel Nejvyšší správní soud z níže uvedených
ustanovení zákona o azylu.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 4 cit. zákona ve znění platném ke dni rozhodnutí
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
V daném případě stěžovatelky ve správním řízení netvrdily, že jsou v zemi svého
původu pronásledovány za uplatňování politických práv a svobod nebo že mají odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Bezprostředním důvodem žádosti
o azyl byly, jak sama stěžovatelka v řízení uvedla, jednak důvody ekonomické, jednak
problémy s matkou stěžovatelky, která ji nutila k do vstupu do Církve a. sedmého dne.
Důvody tvrzené stěžovatelkou ve správním řízení nejsou z hlediska aplikace azylového
zákona právně relevantními.
Ve správním spise je založena žádost o udělení azylu, vlastnoručně psané důvody
žádosti, jakož i protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Informace obsažené v těchto
listinách jsou dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť z nich jednoznačně vyplývá absence tvrzení
relevantních důvodů, která je podmínkou aplikace citovaného ustanovení. V daném případě
důvody uvedené opakovaně stěžovatelkou ve správním řízení žalovaný vyhodnotil tak,
že nejde o důvody podřaditelné pod některý z důvodů uvedených v ust. §12 cit. zákona
a Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
Pouze pro úplnost nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává,
že v případě stěžovatelky ( pokud by se v řízení prokázalo, že byla pronásledována ze strany
členů církve), nelze hovořit ani o pronásledování, které by bylo podporováno státem, když se
s žádostí o pomoc neobrátila na příslušné orgány své vlasti. U takového jednání tak není
naplněn jeden ze základních znaků uvedených v ustanovení §2 odst. 4 zákona o azylu, a to
fakt, že toto jednání je prováděno, podporováno či trpěno úřady v domovském státě
nebo že tento stát není schopen zajistit ochranu před takovým jednáním.
Námitku spočívající v nesprávném postupu a vedení pohovoru, stejně tak tvrzení
stěžovatelek, že protokol o pohovoru nebyl proveden řádně a korektně, když jeho obsah byl
žalovaným a soudem nesprávně interpretován, lze podle obsahu podřadit od kasační důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve
věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
V řízení o azylu je povinností správního orgánu respektovat základní pravidla řízení,
vyplývající z §3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení,
rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních. Rozhodující pro posouzení
naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, je uvedení důvodů žadatelem
v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to
žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě
by mu mělo být vyhověno. Důkazní břemeno v azylovém řízení stíhá žadatele o azyl.
Z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by správní orgán byl povinen prokazovat
z vlastní iniciativy žadatelova tvrzení. V daném případě ze správního spisu jednoznačně
vyplynulo, že se žalovaný zabýval všemi stěžovatelkou uvedenými tvrzeními. Z napadeného
rozhodnutí jednoznačně vyplývá, co bylo důvodem podání žádosti o azyl, jaké důvody uvedla
stěžovatelka jako příčiny odchodu z vlasti, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí
a jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů. Všechny skutečnosti
stěžovatelkou sdělené žalovaný vyhodnotil. Naopak ze spisového materiálu nevyplývá, že by
nebyl pohovor konaný dne 18. 2. 2002 veden řádně a korektně. Tvrzení stěžovatelky, že jí
v rámci pohovoru nebyla dána možnost, aby sama podala své vysvětlení ohledně důvodů
pro žádost o azyl, nemá oporu ve spisovém materiálu, když ze strany č. 1 protokolu vyplývá,
že stěžovatelce byl ponejprv dán prostor, aby popsala svůj život v zemi původu a této
možnosti využila a svými slovy bez kladení otázek popsala důvody odchodu z vlasti. Stejně
tak stěžovatelka svým podpisem stvrdila, že s obsahem protokolu souhlasí a nežádá doplnění.
Žádné výtky ohledně jeho průběhu stěžovatelka neuplatnila. Nic nenasvědčuje tomu, že by
žalovaný vedl pohovor cíleně tak, aby bylo možno žádost o azyl zamítnout a stejně tak
žalovaný nepochybil, pokud uvedl jako důvod odchodu ze země ekonomické problémy
stěžovatelky, když je tato výslovně sama několikrát zmínila. Stěžovatelkou tvrzené chybné
interpretace se žalovaný nedopustil. Z protokolu je zřejmé, že stěžovatelka na otázku
žalovaného, zda žádá o azyl, jelikož na Ukrajině měla ekonomické problémy a matka
ji vyhnala z domu kvůli nepřistoupení k církvi a taktéž z důvodů legalizace pobytu v ČR,
odpověděla, že ano. Stejně pak sama uvedla, že v případě návratu se obává, že nebude mít
kde bydlet a nebude moci si zajistit práci, která ji uživí. Z těchto tvrzených skutečností
jednoznačně vyplývá, že důvodem odchodu byly taktéž důvody ekonomické. Nelze potom
vyčítat žalovanému a následně soudu, že jako „jediný hlavní důvod pro žádost o azyl“
neshledali obavu z hrubého nátlaku na přesvědčení stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný své povinnosti zjistit přesně a úplně
skutečný stav věci dostál a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí žalovaného vydáno v souladu se zákony a je také
dostatečným způsobem odůvodněno. Skutková podstata má náležitou oporu ve spisech,
při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelkami podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatelky neměly v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 24. dubna 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu