ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.301.2005
sp. zn. 5 Azs 301/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: X. Y., zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, AK nám. I. P. Pavlova 3,
120 00 Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
24. 8. 2005, č. j. 46 Az 30/2005 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podané v zákonné lhůtě se stěžovatelka domáhá zrušení výše
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 6. 2005, č. j. OAM-201/LE-01-07-2005, kterým nebyl stěžovatelce
udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zák.
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu) a dále bylo rozhodnuto, že se na cizinku nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zák. o azylu v platném znění.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Stěžovatelka má zato, že se krajský soud nezabýval tím, zda správní orgán postupoval v řízení
v souladu s platnými právními předpisy a vycházel-li tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
nezkoumal podmínky podle §14 zák. o azylu a také došlo k porušení ust. §3 odst. 3 a 4
a §46 právního řádu. Nebylo zdůvodněno proč důvody, které stěžovatelka uvedla ve své
žádosti, nejsou důvody zvláštního zřetele hodné a nemohou být považovány za humanitární.
Stěžovatelka neměla ve své vlasti zastání u státní úřadů, musela snášet fyzické i psychické
násilí a musela otrocky pracovat. Správní orgán má každý případ zkoumat individuálně,
nikoliv tak, že pokud případ žadatele o azyl nezapadá do některé předem stanovených
kolonek, nemá v podstatě šanci. Stěžovatelka vyjádřila obavu z možných následků svého
návratu do vlasti, kdy by se ocitla v naprosto neřešitelné situaci. Také požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu
věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a k ustanovení §14
zák. o azylu poznamenal, že důvody zvláštního zřetele hodné se týkají konkrétní osoby
žadatele, nikoliv řešení jeho ekonomické situace či rodinných vztahů.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Po té přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze
v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost o udělení azylu dne
11. 3. 2005, přičemž uvedla, že Čínu opustila v červnu 2004 kvůli osamocenosti, dále
popisovala cestu až do České republiky. Její cílovou zemí byla Itálie. V průběhu cesty však
byla znásilněna čínským převaděčem, a to opakovaně. Uvedla, že je obvyklou praxí,
že převaděči si vyhledávají pohledné ženy, odvádějí je stranou a pak je znásilní. Důvodem
opuštění Číny byly rodinné problémy. Její otec zemřel a matka se podruhé provdala, nový
otec se ke stěžovatelce choval velmi špatně, docházelo ke konfliktům, stále po ní chtěl peníze,
které vydělala. Nevlastní otec se nechoval dobře ani k matce stěžovatelky. Ta nakonec vzala
otci peníze, 20 000 až 30 000 Renminbi (pozn. 1 RMB = 3 Kč). Peníze na cestu nestačily,
zbytek musela odpracovat. Otec jí často bil, ona to nemohla již vydržet. Na nikoho se s tímto
problémem neobrátila, protože nevěděla na koho. Jiné problémy neměla.
O azyl žádá proto, že se bojí svého otce, který by ji určitě „zabil“, kdyby se vrátila
domů. Potvrdila, že neměla ve své vlasti se státními orgány, úřady, policií, soudy
nebo armádou ani kvůli své rase, národnosti nebo náboženství, žádné problémy.
Krajský soud v Praze dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatelka neuvedla v řízení o udělení azylu
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 a §13 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádosti
o azyl nevyhověl.
Tvrzenou nezákonnost i vady řízení spatřuje stěžovatelka v nesprávném posouzení
skutkových i právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje závěr soudu
i správního orgánu o tom, že důvody jí uplatňované neodůvodňují aplikaci §14 zákona
o azylu, jakož i porušení procesních pravidel správního řádu.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že poskytnutí azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není
(a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě,
jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu
z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní
podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Podle ust. §2 odst. 5
zákona o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. O takovou skutečnost
se však ve stěžovatelčině případě nejedná. Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu
vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální
skupině.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., správní
řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení
uvedl. Skutečnosti uváděné stěžovatelkou nelze považovat za pronásledování ve smyslu
ust. §12 písmeno a) ani b) zákona o azylu. Stěžovatelka neopustila Čínu z důvodů
pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy, náboženství
nebo politického přesvědčení, ale z důvodu špatného rodinného zázemí.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li tam podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že žalovaný provedl v řízení úplné dokazování
a je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků při svém rozhodování vycházel. Stěžovatelka
byla v protokolu o pohovoru, vedeném za účasti tlumočníka, řádně seznámena s podklady
pro rozhodnutí, přičemž mohla navrhnout doplnění důkazů, z nichž správní orgán vycházel,
o doplnění nežádala, ani neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly být důvodné pro odlišné
posouzení situace, než učinil žalovaný. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí,
že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. Správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatelka nebyla
ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil. K porušení
základních pravidel řízení před správním orgánem tak nedošlo a rozhodnutí žalovaného
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§14 zákona o azylu, umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto
ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma
totiž v sobě obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý
právní pojem, zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově
dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém
jednotlivém případě. Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný
pořádek“. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace
patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu
neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout
způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení
zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení
je úvaha orientována na způsob užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti).
Zákon tedy poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor
bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze
správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze“) apod.;
s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava
může být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční
pravomoc omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody).
V předmětném paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit
azyl…z důvodu hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona
o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelky podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu