ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.31.2006
sp. zn. 5 Azs 31/2006 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: CH. L., zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
nám. I. P. Palova 3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2005, č. j. 47 Az 11/2005 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“ )
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 24. 2. 2005, č. j. OAM-769/LE-
01-07-2004. Tímto rozhodnutím žalovaný žalobkyni neudělil azyl dle ustanovení §12, §13
odst. 1,2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“).
Stěžovatelka konkrétně uvádí, že se krajský soud nezabýval tím, zda žalovaný
postupoval v řízení v souladu s právními předpisy a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu
věci (dle §3 odst. 4 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení ). Krajský soud řádně
nezkoumal, zda jsou dány podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka uvádí, že důvodem, pro který požádala o azyl byla skutečnost, že ji vlastní otec
„prodal“ na práci do zahraničí. Ke své situaci stěžovatelka dodává, že její otec začal hrát
hazardní hry, prohrál mnoho peněz a zadlužil se. Protože se kvůli svým dluhům dostal
do problémů s mafií, prodal stěžovatelku do ciziny. Po svém odjezdu se stěžovatelka
dověděla, že otec byl mafií zabit. Od té doby se stěžovatelka obává návratu do své vlasti,
neboť se domnívá, že i ona je ohrožena na životě, a to z toho důvodu, že státní orgány jsou
vůči tomuto svémocnému jednání soukromých osob nečinné. Dále ke své situaci stěžovatelka
uvádí, že pokud by byla přinucena se do Číny vrátit, ocitla by se v těžké životní situaci, neboť
se nemá ke komu vrátit a obtížně by si vzhledem k nízkému vzdělání hledala práci. Domnívá
se , že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatelce nebylo řádně
zdůvodněno, proč její důvody nejsou hodny zvláštního zřetele. Z tohoto usuzuje stěžovatelka,
že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnosí dle stěžovatelky trpí
taktéž rozhodnutí soudu, který pouze převzal závěry žalovaného.
Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně žádá o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 14. 3. 2006 popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti a zároveň odkázal na obsah spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatelky. Žalovaný v průběhu správního řízení nezjistil, že by stěžovatelka byla
pronásledována ve smyslu ustanovení §12 a nezjistil taktéž důvod pro udělení humanitárního
azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu. Žalovaný odkazuje ne rozsudek Krajského soudu
v Plzni sp. zn. 59 Az 719/2003 ze dne 14. 1. 2004. Navrhuje kasační stížnost zamítnout
a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 25. 11. 2004 na základě žádosti o udělení azylu, v níž stěžovatelka
uvedla, že Čínu opustila v srpnu nebo v září roku 2004, protože byla prodána do zahraničí.
Otec prohrál mnoho peněz a měl velké dluhy u mafie. Prodal ji, o čemž se stěžovatelka
dozvěděla, až když přijela do ČR. Otec jí to telefonicky potvrdil a trval na tom, aby odjela
do Francie. Do vlasti se stěžovatelka vrátit nechce, protože by ji otec prodal do nočního
klubu.
Okresní soud Praha–západ svým rozhodnutím ze dne 2. 12. 2004 ustanovil
opatrovníkem nezletilé stěžovatelky Městský úřad Černošice. V pohovoru konaném dne
9. 2. 2005 vedeného za účasti tlumočníka a paní H. Z., zastupující Městský úřad Černošice,
stěžovatelka vypověděla, že život ve vlasti původu byl špatný. Otec hrál hazardní hry a dlužil
peníze mafii. Nakonec, jak se stěžovatelka dozvěděla po svém odjezdu z Číny, byl mafiány
zabit. O této skutečnosti se stěžovatelka dozvěděla, když převaděč požadoval zaplacení peněz
za cestu, nemohl najít jejího otce a spojil se s jedním jeho příbuzným, který mu řekl, že otec
stěžovatelky byl zavražděn. Stěžovatelka dále sdělila, že nikdy předtím nepracovala. Její
matka měla podnik na Tchajwanu a posílala jí peníze, ze kterých žila. Dodala však, že by s
matkou žít nemohla, protože se také nemá příliš dobře a navíc slyšela, že se zabývá jakousi
nelegální činností. Ve vlasti má několik příbuzných, kteří však s její rodinou nechtějí mít nic
společného, jelikož otec prohrál mnoho peněz a oni z něj mají strach. Stěžovatelka opustila
podle svých slov Čínu v červenci až srpnu roku 2004, přesně si to nepamatuje. Odjela proto,
že její otec dlužil peníze a tak jí zařídil cestu do zahraničí. Domnívala se, že to dělá pro její
budoucnost, ale on ji prodal. Objasnila, že její matka v Číně nežije a ona ji neviděla již dva
roky. Matka se dozvěděla o jejím odjezdu až dodatečně. Její otec jí řekl, že když odjede do
zahraničí, bude se mít lépe, a že vše zařídí. O tom, že je prodána, se dověděla od převaděče v
ČR. Sdělila, že měla dojet do Francie, ale nyní by chtěla zůstat v České republice. Domnívá
se, že kdyby se vrátila do vlasti, byla by prodána do nějakého nevěstince. Dodala, že přesně
neví, co by se s ní stalo, jen ví, že by jí nebylo dobře. Podle svých slov nepřemýšlela nad tím,
jestli chce nebo nechce odjet do zahraničí, poslouchala pouze svého otce, který jí řekl, že vše
zařídí. Prohlásila, že o azyl v ČR žádá, protože by zde chtěla najít ochranu, jelikož se dostala
do špatné situace a nemůže se vrátit do Číny. Vypověděla, že cestovala letecky z P. do M.,
kde byla asi dva měsíce zavřená na jí neznámém místě. Poté pokračovala automobilem i
pěšky do České republiky, přes jí neznámé země. Žádný cestovní pas u sebe neměla. Na
území ČR vstoupila asi v říjnu roku 2004. O azyl se rozhodla požádat v Zařízení pro zajištění
cizinců (ZZC) V. P. Uvedla, že po svém příjezdu do ČR až do svého zadržení byla zavřená v
jednom domě, ale neví kde. Potvrdila, že ve vlasti neměla problémy se státními orgány, úřady,
soudy, policií nebo armádou ani kvůli své rase, národnosti nebo náboženství. Do vlasti se
však nechce vrátit. Neví sice, co by sejí stalo, ale obává se lidí, kteří zavraždili jejího otce.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 24. 2. 2005 rozhodnutí, kterým
stěžovatelce azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil. Žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka v průběhu správního řízení
neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své
vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod a byla tak pronásledována
pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu.
Stěžovatelka sdělila jako důvod svého odchodu z vlasti a žádosti o udělení azylu skutečnost,
že ji její otec „prodal“ na práci do zahraničí, protože měl velké dluhy z hazardních her. K
tomu žalovaný uvedl, že výčet důvodů pro udělení azylu podle zákona o azylu, v platném
znění, je taxativně vymezen. To znamená, že jiné, než zde uvedené skutečnosti, nezakládají
důvod pro udělení azylu. Na základě toho dospěl žalovaný k závěru, že skutečnost, že
stěžovatelku její otec kvůli svým dluhům z hazardních her „prodal“ do zahraničí, nelze
podřadit pod důvody výše zmíněného ustanovení zákona o azylu. Problémy stěžovatelky
nesouvisely s její rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině nebo
s jejími politickými názory. Sama potvrdila, že ve vlasti neměla problémy se státními orgány,
úřady, soudy, policií nebo armádou ani kvůli své rase, národnosti nebo náboženství.
Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou. Krajský soud žalobu zamítl, když
dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Rozsudek soudu napadla stěžovatelka včas podanou kasační stížností.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Má za to, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního
azylu. Stěžovatelce nebylo řádně zdůvodněno proč její důvody nejsou hodny zvláštního
zřetele.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
S názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožňuje
Obecně, shodně s konstatováním krajského soudu, Nejvyšší správní soud poukazuje
na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy
o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního
důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu
nemůže být zkrácen ve svých právech. Institut „případu hodného zvláštního zřetele“
je neurčitým právním pojmem, avšak vlastní rozhodnutí správního orgánu humanitární azyl
udělit či nikoliv, je výsledkem správního uvážení.
Krajskému soudu nepřísluší přezkoumávat, zda byly naplněny humanitární důvody
či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu
přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom
směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Pokud správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci,
zejména, když stěžovatelka ve správním řízení žádné důvody hodné zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla. Žalovaný, byť stručně, avšak v daném
případě dostatečným způsobem odůvodnil, neudělení humanitárního azylu.
V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne
15. března 2004, č. IV. ÚS 12/04, ve kterém vymezil Ústavní soud institut azylu následovně:
„Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro
poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně
úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak
v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je
tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní
spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik
závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např.
porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry
závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka
ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika
vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona,
byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající
nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité
národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo
v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.“.
Skutečnost, že stěžovatelku její otec kvůli svým dluhům z hazardních her „prodal“
do zahraničí, stejně jako vyřčené obavy stěžovatelky z toho, že by ji otec v případě návratu
prodal do nočního klubu za situace, kdy stěžovatelka následně uvedla, že otce po jejím
odjezdu z vlasti mafiáni zabili, a vyslovené obavy z jednání lidí, kterým otec dlužil peníze,
nepostačují bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele k udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka se nesprávně domnívá,
že důvody, pro které opustila vlast, jsou ve vztahu k udělení humanitárního azylu relevantní.
Shodně s názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný
rozhodl o neudělení humanitárního azylu v rozporu se zákonem. Ve stěžovatelčině případě
je třeba konstatovat, že se žalovaný možností udělit humanitární azyl zabýval. Nejvyšší
správní soud tedy uzavírá, že závěr žalovaného o neudělení humanitárního azylu, je zákonný
a žádným způsobem nepřekračující meze volné úvahy správního orgánu. Z těchto důvodů
tedy stěžovatelčinu námitku Nejvyšší správní soud za důvodnou nepovažuje.
V souvislosti s udělením humanitárního azylu podrobila stěžovatelka kritice taktéž
rozhodnutí soudu, který dle stěžovatelky řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky pro jeho
udělení a z toho dovozuje nepřezkoumatelnost ve smyslu kasačního důvodu dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku rozhodnutí, popřípadě
v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
Jak již bylo uvedeno výše, udělení humanitárního azylu je věcí správního uvážení
a podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku
s námitkou neudělení humanitárního azylu náležitě vypořádal a Nejvyšší správní soud
se s jeho závěry plně ztotožňuje. Rozhodnutí soudu tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů a není tak naplněn kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje taktéž kasační důvod zakotvený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když tvrdí, že krajský soud se nezabýval tím,
zda žalovaný postupoval v řízení v souladu s právními předpisy a vycházel tak z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci (dle ustanovení §3 odst. 4 a §46 správního řádu).
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu respektovat
základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní
zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních.
V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah
dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Důkazní břemeno
v azylovém řízení stíhá žadatele o azyl. Z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by
správní orgán byl povinen prokazovat z vlastní iniciativy žadatelova tvrzení. Správní orgán
taktéž není povinen seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti
vyhověno. Ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že se žalovaný zabýval všemi
stěžovatelkou uvedenými tvrzeními, je z něj patrné, co bylo důvodem podání žádosti o azyl
a jaké skutečnosti vedly stěžovatelku k odchodu z vlasti. Taktéž sama stěžovatelka nežádala
o doplnění protokolu. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je seznatelným způsobem zřejmé,
které skutečnosti byly jeho podkladem i jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů
a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Rovněž je z něj zřejmé,
proč žalovaný stěžovatelce azyl neudělil. Žalovaný své povinnosti zjistit přesně a úplně
skutečný stav věci, dostál a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí žalovaného vydáno v souladu se zákony a je také
dostatečným způsobem odůvodněno. Skutková podstata má náležitou oporu ve spisech,
při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost.
Taktéž krajský soud se námitkou nedostatečně zjištěného stavu v odůvodnění svého
rozsudku zabýval a stěžovatelkou pouze v obecné rovině namítané porušení ustanovení §3
odst. 4 správního řádu v daném případě neshledal.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 21. července 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu