ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.319.2005
sp. zn. 5 Azs 319/2005 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: T. B., zast. JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 30, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2005, č. j. 64 Az
210/2004 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Karla Brücklera se u r č u je částkou 1279,30 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2005, č. j. 64 Az 210/2004 - 17, kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2004, č. j. OAM-
3234/VL-07-08-2004, jímž byla její žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Ačkoliv stěžovatelka v kasační stížnosti obecně cituje důvody dle ust. §103 odst. 1 a 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), z jejího obsahu lze dovodit,
že uplatňuje důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. čímž namítá vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka namítá, že správní orgán
a následně i soud nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí
a v důsledku toho i nesprávně posoudil žádost o azyl. Důkazy, které si správní orgán opatřil
pro rozhodnutí, nebyly úplné, v rámci pohovorů nebyla dotázána na svou politickou činnost,
společenskou angažovanost ani náboženské vyznání a správní orgán tedy nemohl správně
usuzovat skutkové a právní závěry, které pro své rozhodnutí o azylu potřeboval zodpovědět.
Stěžovatelka má za to, že v jejím případě byly a jsou naplněny předpoklady pro udělení azylu
dle příslušných ustanovení zákona č. 325/1999 Sb. v platném znění, a dále, že ji žalovaný
zkrátil na jejích právech, když u ní neposoudil přítomnost překážky vycestování podle §91
zákona o azylu a ani krajský soud se k této otázce nijak nevyjádřil. Ačkoliv stěžovatelka
připouští, že v žádosti pro udělení azylu uvedla ekonomické důvody, namítá, že v jejím
případě byly dány i důvody politické, neboť byla angažována v demokratických strukturách,
na poli kultury se veřejně angažovala ve prospěch demokratických sil a její jméno bylo
uváděno v souvislosti s kulturními projekty, které nebyly kladně přijímány vládnoucími
silami. Po provedených pohovorech předala stěžovatelka pracovníku Ministerstva vnitra -
odbor azylové a migrační politiky písemné poznámky ke své společenské angažovanosti,
avšak k těmto poznámkám se žalovaný správní orgán ani krajský soud nevyjádřil.
Stěžovatelka rovněž namítá, že byla zkrácena její práva v řízení před krajským soudem,
že nebyla poučena o možnosti nechat se zastupovat advokátem nebo obecným zmocněncem,
nebyla vyrozuměna o termínu jednání před soudem, nemohla se jednání zúčastnit a bylo
jí znemožněno vysvětlit před soudem v čem spatřuje pochybení správního orgánu. Z těchto
důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a v doplnění kasační
stížnosti žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu a dodává,
že se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Také uvádí, že stěžovatelce byla zamítnuta žádost o azyl jako zjevně
nedůvodná dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelka neuvedla žádnou
skutečnost, která by svědčila o tom, že by v zemi původu mohla být vystavena pronásledování
z důvodu uvedených v ust. §12 zákona o azylu. Ekonomické potíže a snaha o legalizaci
pobytu v ČR nejsou azylově relevantní. Navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 5. 11. 2004. V žádosti uvedla, že nebyla členem žádné politické strany,
nebyla nikdy trestně stíhána. Na dotaz, z jakého důvodu žádá o azyl, uvedla, že Ukrajinu
opustila, protože její přítel, se kterým deset let žila ji začal týrat a fyzicky napadat a rovněž
nebyla schopna najít na Ukrajině zaměstnání. Ve vlastnoručně podepsaném prohlášení tyto
skutečnosti potvrdila a doplnila, že v životě na Ukrajině nespatřovala žádnou perspektivu,
a v případě návratu se obává nouze, která na Ukrajině panuje. Vstupem do azylového řízení
se chce vyhnout problémům s bývalým přítelem na Ukrajině, řešit svou špatnou ekonomickou
situaci a legalizovat svůj pobyt na území ČR. Česká republika je pro ni cílovým státem, chtěla
by si zde žít a pracovat v kulturní oblasti. Požádala i o doplnění spisového materiálu
o novinový článek, který, dle jejích slov, dokresluje situaci na Ukrajině. Dále požádala
o doplnění spisu o informaci, v níž je jako koordinátor projektu „Expedice” v knize A. R. „P.
m. p. R.”, uvedeno jméno T. B., a dále své písemné poznámky k její kulturní činnosti
na Ukrajině bez bližšího komentáře.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 11. 2004 č. j. OAM-3234/VL-07-08-2004 zamítl
žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
V rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem
stěžovatelčiny žádosti o azyl byla legalizace pobytu, potíže se soukromou osobou na Ukrajině
a snaha se ekonomicky zabezpečit. Z jejích výpovědí, jakož ani v průběhu řízení nebyly
zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být ve své vlasti vystavena
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo zastávání určitých politických názorů. Ani z dalších materiálů stěžovatelkou
předložených v řízení o udělení azylu (poznámky, novinový článek), není možné dovodit
naplnění azylově relevantních důvodů. Správní orgán shledal naplnění podmínek dle ust. §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť bylo prokázáno, že žadatelka podala žádost s cílem
vyhnout se problémům se soukromou osobou, ekonomickým potížím a legalizovat pobyt
v ČR. Za daných okolností, kdy žádost o azyl byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, správní
orgán již neposuzoval zda jsou u žadatele shledány důvody pro udělení azylu ani nehodnotil
překážky vycestování dle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
V ní vyjádřila obecnou nespokojenost se situací na Ukrajině, rekapituluje své soukromé
a ekonomické důvody svého odchodu. Uvedla, že se cítila být ve správním řízení zkrácena
na svých právech a namítala zde porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Ve skutkových důvodech odkázala na obsah správního
spisu. Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. V něm uvedl,
že stěžovatelčiny námitky ohledně neúplného zjištění skutkového stavu jsou uvedeny pouze
v obecné rovině a nijak nekonkretizovala důkazy, jež měly být provedeny nad rámec důkazů
provedených v řízení k objasnění skutečného stavu věci. Krajský soud neshledal žádné
pochybení žalovaného, který vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu
a stěžovatelčina práva neporušil. Dále krajský soud rekapituloval tento zjištěný skutkový stav
a zkonstatoval, že stěžovatelka neuvedla v řízení o udělení azylu žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12
zákona o azylu a zjistil, že jej žalovaný správně podřadil právě ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu. Pokud se jedná o doložený článek týkající se politického vývoje
na Ukrajině, nebylo zjištěno, že by se tento negativně vztahuje ke stěžovatelčině osobě. Další
důkaz o jejím koordinátorství při vydání knihy jiného autora nesvědčí o důvodnosti žádosti.
Ze všech těchto důvodů se krajský soud ztotožnil s napadeným správním rozhodnutím
a posuzovanou žalobu zamítl rozsudkem napadeným touto kasační stížností.
Při posuzování stěžovatelčiných námitek dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
vycházel Nejvyšší správní soud z níže uvedených ustanovení zákona o azylu.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 5 cit. zákona, ve znění platném ke dni rozhodnutí,
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Z výše citovaných ustanovení zákona vyplývá, že správní orgán má povinnost
zjišťovat podmínky pro udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu pouze v případě, že žadatel
o azyl důvody zde uvedené alespoň tvrdí. V daném případě však stěžovatelka ve správním
řízení netvrdila, že je v zemi svého původu pronásledována za uplatňování politických práv
a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Bezprostředním důvodem žádosti o azyl byly v daném případě problémy
se soukromou osobou mimo státní struktury, a to s přítelem, který ji fyzicky napadal. Důvody
tvrzené stěžovatelkou ve správním řízení nejsou z hlediska aplikace azylového zákona právně
relevantními. Ve správním spise je založena žádost o udělení azylu, vlastnoručně psané
důvody žádosti, protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu a jeho doplnění, jakož
i písemnosti předložené stěžovatelkou - její poznámky a novinový článek. Informace
obsažené v těchto listinách jsou dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť z nich jednoznačně vyplývá absence
tvrzení relevantních důvodů, která je podmínkou aplikace citovaného ustanovení. V daném
případě důkazy předložené stěžovatelkou, jakož i důvody jí uvedené ve správním řízení
žalovaný vyhodnotil tak, že nejde o důvody podřaditelné pod některý z důvodů uvedených
v ust. §12 cit. zákona a Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že odůvodněná obava z pronásledování
ve smyslu ust. §2 odst. 5 cit. zákona je důvodem pro udělení azylu podle ust. §12 písm. b)
cit. zákona pouze tehdy, když se toto pronásledování uskutečňuje z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů. Žádná
taková okolnost však v průběhu správního řízení nebyla stěžovatelkou tvrzena. Za této situace
žalovaný správní orgán a následně ani Krajský soud v Ostravě povinnost zjišťovat důvody
pro udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu neměli.
Žalovanému nepříslušelo taktéž hodnotit azylové důvody podle §14 zákona o azylu,
neboť žádost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Zamítnutím žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné je konečným rozhodnutím ve věci bez toho, aniž by byla zjišťována existence
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Podmínkou pro rozhodování
o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona
je přitom nezjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona a neudělení azylu
podle tohoto ustanovení. Správní orgán v dané věci správně zamítl žádost o azyl jako zjevně
nedůvodnou a v takovém případě se však již v odůvodnění svého rozhodnutí nemusel zabývat
posouzením o splnění či nesplnění podmínek podle §14 zákona o azylu.
K námitce stěžovatelky, že žalovaný měl rozhodnout o překážce vycestování
obsaženou v ustanovení §91 zákona o azylu, zdejší soud poukazuje na ustanovení §28
zákona o azylu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pouze v případě, kdy bude rozhodnuto o
neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje
překážka vycestování (§91). Za daných okolností, kdy žádost o azyl byla zamítnuta jako
zjevně nedůvodná, správní orgán již neposuzoval zda jsou u žadatelky shledány důvody
pro udělení azylu ani nehodnotil překážky vycestování dle §91 zákona o azylu. Z tohoto
důvodu nelze rozhodovat podle dalších ustanovení, jejichž aplikace přichází v úvahu až poté,
co správní orgán rozhodne o základní otázce, tj. zda žadateli azyl udělí či nikoliv.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pouze v případě udělení či neudělení
azylu v režimu §12, §13 a §14 zákona o azylu je ve smyslu ustanovení §28 téhož zákona
obligatorní částí správního rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka
vycestování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 -
41, uveřejněn pod č. 409/2004 Sb. NSS, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 – 45). V případě postupu žalovaného, jakož i krajského
soudu tedy nedošlo k pochybení, když nebylo posuzováno, zda se na stěžovatelku nevztahuje
překážka vycestování, neboť žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle ust. §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky stěžovatelky
o tvrzeném nedostatečném dokazování předcházejícího správního řízení dle ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom,
zda jsou zde důvody pronásledování ve smyslu §12 písm. a), b) zákona o azylu, vycházel.
Správní orgán nemá povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Argumentem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst.1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu -
nemožnost zúčastnit se jednání před soudem - neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným
a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých
skutečností správní orgán a následně i soud vycházely, jakými právními úvahami
se při rozhodování řídily. Stěžovatelka byla v rámci řízení před krajským soudem rovněž
řádně vyzvána dle ust. §51 s. ř. s. (doručeno dne 25. 1. 2005), aby se ve stanovené lhůtě
vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez jednání, avšak nesouhlas s uvedeným
nevyjádřila a krajský soud tedy oprávněně rozhodl v intencích ust. §51 odst. 1 s. ř. s. věta
druhá. Namítá-li proto stěžovatelka, že jí nebyla dána možnost účastnit se jednání neboť
nebyla informována o termínu jeho konání, je třeba tuto námitku odmítnout jako
neodůvodněnou.
Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelce nebyl soudem k její žádosti
ustanoven tlumočník pro řízení o kasační stížnosti, neboť potřeba jeho ustanovení nevyšla
vzhledem k okolnostem případu v řízení před soudem najevo (§18 odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s.). Stěžovatelce byl ustanoven advokát na její žádost pro řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelkou podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud podle ustanovení §56 odst. 2 s. ř. s.
za použití ustanovení §120 s. ř. s. rozhodl o kasační stížnosti přednostně, nerozhodoval
již o podaném návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
ust. §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. a)
vyhl. č.177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) odměna za převzetí a přípravu zastoupení ve výši 1000 Kč a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky, tj. 75 Kč za jeden úkon podle ust. §13 odst. 3
citované vyhlášky, celkem tedy 1075 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka
daně, vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 1279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. července 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu