ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.321.2005
sp. zn. 5 Azs 321/2005 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobců: a) O. T., b) nezl. D. T., oba zast. advokátem Mgr. Matúšem Bónou, se sídlem AK
Novobranská 14, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2005, č. j.
55 Az 208/2004 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 13. 3. 2002, č. j. OAM-8243/VL-20-P11-
2001; tímto bylo rozhodnuto, že pro nesplnění podmínek podle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)se stěžovatelům azyl
neuděluje. Zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na něj nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka a) v kasační stížnosti namítá, že se krajský soud nezabýval žalobními
námitkami v plném rozsahu, setrval přitom na závěrech žalovaného ohledně neexistence
relevantních azylových důvodů. Správní orgán ani soud se nevypořádaly se všemi
skutečnostmi vyplývajícími ze spisového materiálu. Stěžovatelka poukazuje na existenci
zdravotních potíží, sama je poživatelkou invalidního důchodu, který v její zemi nepostačuje
k pokrytí základních životních potřeb – náleží proto k jednoznačně vymezené sociální
skupině, jejíž uplatnění, jakož i přístup k adekvátnímu zaměstnání je v zemi původu
problematické a diskriminující. Mimo to namítá, že byla sankcionována za výkon
shromažďovacího práva a dále se stala cí lem nátlaku v případě vykazujícím patrně podezření
z trestného činu ve vztahu mezi státním zdravotnickým zařízením, jeho vedením a veřejnou
mocí. Přes tyto skutečnosti žalovaný a i soud nevěnovaly její žádost i náležitou pozornost.
Napadené rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, stěžovatelka
uplatňuje důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a požaduje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
V dalším odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatelky a její výpovědi
učiněné ve správním řízení. Konstatuje, že stěžovatelka ve správním řízení neuvedla žádné
relevantní skutečnosti pro udělení azylu jí nebo nezletilému dítěti, své tvrzení o diskriminaci
sociální skupiny invalidů, ke které se řadí, ve správním řízení neuplatnila, ačkoli byla vyzvána
k uvedení všech důvodů. Navrhuje, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně; přitom stěžovatelé jsou chráněn,
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka a) podala jménem svým i nezletilého
dítěte dne 21. 8. 2001 žádost o udělení azylu. V ní uvedla, že svou vlast opustila, aby v České
republice požádala o azyl z politických a zdravotních důvodů. Na Ukrajině pracuje nelegálně,
pobírá nízký invalidní důchod, jehož odebrání jí hrozí v případě zjištění této skutečnosti.
Má obavy rovněž o zdraví svého syna na Ukrajině. V pohovoru ze dne 21. 11. 2001, který byl
na žádost stěžovatelky veden v ruském jazyce za přítomnost i tlumočníka dále uvedla,
že je invalidní, protože má vrozené vykloubení kyčlí, do roku 1993 nikde nepracovala,
protože ji nechtěli zaměstnat; od roku 1993 pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici,
a to až do svého odjezdu z Ukrajiny. Uvedla další důvody, pro které odešla z vlasti,
a to diskriminaci ze strany lékařů vůči sestrám, radioaktivitu v místě bydliště. Uvedla,
že oficiálně se svým postižením nemůže nikde pracovat, proto i v nemocnici tajila, že pobírá
invalidní důchod. Byla jí nabídnuta operace, nemá však potřebné peníze. O možnosti požádat
v České republice o azyl se dozvěděla z tisku, v České republice má sestru. V případě návratu
se obává o zdraví svého syna a dále věznění za to, že požádala v jiném státě o azyl.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občan ství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostn í, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila jednoznačně
osobními důvody spočívajícími v obavě o zdraví, důvody ekologickými, a dále důvody
ekonomickými, resp. nemožností legálně pracovat za situace, kdy je stěžovatelka
poživatelkou invalidního důchodu.
Neuváděla-li stěžovatelka kromě těchto žádné jiné relevantní důvody pro udělení
azylu, ale pouze skutečnosti z nichž nebylo možno dovodit její pronásledování za uplatňování
politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů, žalovaný správně vyhodnotil
situaci, následkem čehož nebyl stěžovat elům azyl podle ustanovení §12 azylového zákona
udělen.
Stěžovatelka od počátku správního řízení zmiňovala, že má potíže se zaměstnáním
z důvodů své invalidity. Proto s přihlédnutím ke konkrétní situaci, v kasační stížnosti
vyjádřenou námitku pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině invalidů soud
chápe jako právní kvalifikaci této skutečnosti, nikoli jako úplně novou skutečnost ve smyslu
§109 odst. 4 s. ř. s. Jinak by tomu bylo však z hlediska přípustnosti kasační stížnosti, zvláště
za situace, kdy by soud měl posuzovat důvod kasační stížnosti, nikoli tedy skutečnost, zda byl
tento důvod uplatněn v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno
(§104 odst. 4 s. ř. s.). V posuzovaném případě proto soud tuto námitku přijal a zabýval se jí.
Zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité sociální skupině“ dále nerozvádí. Tento
termín se objevuje v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence) a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe soudních
rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden představuje tzv. chráněnou
charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade důraz na nezměnitelnou
charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozená
(např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných důvodů (např. historických,
povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina rodiny, žen, homosexuálů.
Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje, zda skupina je spojena s určitou
charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto
dvou přístupů nemusí být vždy shodný n áhled tam, kde je sociální skupina charakterizována
skutečností, která není vrozená či pro lidskou důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo
sociální třídy. Především však role pronásledování není definičním prvkem, jež určuje
sociální skupinu, byť fakt pronásledování pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako
zvláštní sociální skupina vnímána, resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí,
aby se členové určité sociální skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou
skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou
charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí
nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku
nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02
ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu lze skutečně hovořit o sociální skupině n ezaměstnaných.
Je třeba poznamenat, že i pouhá příslušnost k této skupině může být za určitých okolností
postačujícím důvodem pro udělení azylu, nemusí přitom hrozit pronásledování všem členům
skupiny, skupina může být malá (rodina), ale i velmi početná (etnická skupina, ženy). Ovšem
rozhodující je existence odůvodněného strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli
o azyl, jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně vychází
od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné
země a úřady vědomě takové jednání tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou
ochranu. V daném případě však stěžovatelka neprokázala, že by pro svou příslušnost
k sociální skupině invalidních osob byla jakkoli pronásledována, neboť v souladu s konstantní
judikaturou soudů, pronásledováním však není tíživá ekonomická situaci sama o sobě a právě
to stěžovatelka tvrdí a jinou formou pronásledování stěžovatelka netvrdí a nelze ji vyčíst
ani z obsahu žalovaným shromážděných důkazů.
Žalovaný se v případě stěžovatel rovněž zabýval důvody pro udělení azylu dle
§13 odst. 1, resp. §14 zákona o azylu; přitom neshledal pro žádný z nich naplnění podmínek.
Stěžovatelka a) namítá, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav
a neobstaral si potřebné doklady, aby mohl spolehlivě posoudit situaci v její vlasti, aniž však
uvádí, v čem konkrétně žalovaný pochybil, které skute čnosti nezjišťoval,
resp. které nesprávně vyhodnotil.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro u dělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem
neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod,
jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně
správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatelka nebyla
ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována, byl jí dán
dostatečný prostor pro vypovězení důvodů, jakož i možnost k jednotlivým protokolům
se vyjádřit, navrhnout další důkazy nebo jejich doplnění; to však neučinila. Postup žalovaného
byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Žalovaný se podrobně zabýval rovněž situací v zemi stěžovatelů. V návaznosti
na obsáhlé a podrobné informace obsažené ve spisovém materiálu o stavu dodržování
lidských práv na Ukrajině vyhodnotil tvrzení uváděná stěžovatelk ou a dospěl k závěru,
že v daném případě nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona
o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatelé byli nuceni vycestovat do státu, v němž
by byl ohrožen jejich život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde jim
hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jejich
život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jejich vydání
pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky . Tvrzení stěžovatelky o obavě z jejího uvěznění
nebylo prokázáno.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídily. Stěžovatelka a) byla v protokolu o pohovoru
řádně seznámena s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohla navrhnout doplnění důkazů
z nichž správní orgán vycházel, o doplnění nežádala, ani neuvedla žádné skutečnosti,
které by mohly být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to zejména
ve vztahu k její osobě a možnému pronásledování. Uvádí-li nyní v kasační stížnosti
pronásledování za naplňování shromažďovacího práva, jakož i diskriminaci pro příslušnost
k sociální skupině invalidů, je toto tvrzení pouze v obecné rovině, přitom tuto první
skutečnost stěžovatelka uvádí poprvé až v kasační stížnosti.
Rozsudek krajského soudu se řádně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka
v žalobě uvedla; namítaná skutečnost, že v rozsudku nebylo přihlédnuto ke všem
skutečnostem obsaženým ve spise, je nedůvodná, navíc je tato námitka zcela nekonkrétní.
Stěžovatelkou uplatněné námitky podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. neshledal
Nejvyšší správní soud důvodnými, a proto kasační stížnost postupem dle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. dubna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu