ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.46.2006
sp. zn. 5 Azs 46/2006 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: N. T. D., zast. advokátem JUDr. Juliem Lužným, se sídlem Moskevská 63, Praha 10,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2005, č. j. 9
Az 57/2004 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 9. 2004, č. j. OAM-1461/VL-
16-P17-2002, o neudělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nesprávné posouzení právní otázky soudem, dále vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel protestuje proti tomu, že správní
orgán neopřel napadené rozhodnutí o relevantní zjištění, ale o obecné a neobjektivní
informace (např. informace ČTK). Žalovaný, dle názoru stěžovatele, nehodnotil individuální
postavení žalobce jako konkrétní osoby a dopady jeho ohrožení ze strany režimu VSR.
Žalobce od dubna roku 1997 do podání kasační stížnosti pobývá v ČR legálně a žije
spořádaným způsobem. Žádost o azyl sice podal až dne 4. 3. 2002, ale právě v té době
se utvrdil v tom, že se nemůže vrátit na území VSR z důvodů obsáhle uvedených ve spise
žalovaného u soudu. Stěžovatel uvádí, že právo azylu je právem osobním nikoli obecným
a nevztahuje se pouze na osoby mediálně či jinak známé pro odpor k režimu, ale i na jejich
pomocníky, což je právě osoba stěžovatele. Jak stěžovatel uvádí, byl zastoupen advokátem,
což rozhodující soud nezpochybnil, avšak tento zástupce nebyl vyrozuměn o úkonu
,,pohovor”. Byl tak tímto zkrácen na svých právech zaručených mu právním řádem ČR,
zejména čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť právě v průběhu pohovoru,
který je důležitý pro posouzení žádosti o azyl, je nezastupitelná úloha právního zástupce,
aby byla chráněna práva žadatele, zejména cizince. Pohovor bez přítomnosti zástupce se tak
může stát pohovorem formálním či neúplným a na tom nic nemění ani přítomnost tlumočníka.
Právnímu zástupci nebylo umožněno nahlédnout do spisu žalovaného, aby mohly být
podstatné skutečnosti zjištěny objektivně. Stěžovatel závěrem dodává, že vyvíjel činnosti,
za které mu hrozí pronásledování z důvodů náboženství, pro zastávání politických názorů
a pro hrozbu trestu pro vyhýbání se vojenské službě. V doplnění kasační stížnosti
je stěžovatelem namítáno, že z důvodu objektivního ohrožení života a svobody, hrozby
mučení, nelidského a ponižujícího zacházení a trestu po návratu do VSR a z důvodu, že v této
době již nevlastní žádný cestovní doklad, jsou u něj splněny podmínky překážky vycestování.
Stěžovatel proto navrhuje zrušit napadený rozsudek městského soudu a zároveň žádá, aby byl
jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost s tím, že jeho
rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy a plně odkázal
na správní spis.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu zjistil, že řízení
o udělení azylu bylo zahájeno dne 4. 3. 2002 na základě žádosti, v níž je jako důvod žádosti
o azyl uvedeno, že stěžovatel se obává o svůj život, neboť od Vietnamců žijících v Belgii
dostával materiály z tematikou porušování lidských práv v VSR a materiály církve S. J., jež je
v VSR zakázána. V rámci pohovoru konaném dne 7. 5. 2003 stěžovatel uvedl, že je aktivním
odpůrcem současného státního zřízení ve Vietnamské socialistické republice a aktivním
členem církve S. J. Uvedl, že v roce 1996 vycestoval z VSR do Austrálie, přičemž skutečným
účelem byla schůzka členů církve S. J. Následně odjel do Belgie. Uvedl, že je členem
Vietnamské demokratické strany, která je ve Vietnamu od roku 1975 zakázána pro své
protikomunistické zaměření a svou činnost organizuje ze zahraničí. Účelem jeho cesty do
Belgie bylo zajištění dokumentů Vietnamské demokratické strany a jejich další distribuce.
Během svého pobytu byl stěžovatel svou sestrou žijící ve Vietnamu telefonicky informován o
návštěvách policie a dotazech na jeho osobu, pobyt a na dokumenty. Z tohoto důvodu se
rozhodl, že se do Vietnamu nevrátí. Dle sdělení stěžovatele navázal s Vietnamskou
demokratickou stranou kontakt v roce 1990 a od roku 1993 byl již osobně aktivně činný. Tzv.
,,Stínová vláda” je v USA a jejím premiérem je N. H. C. Stěžovatel dále uvedl, že se v roce
1980 vyhnul vojenské službě z důvodu politického a náboženského přesvědčení a to za
úplatek. V případě návratu do VSR se obává vězení.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 9. 2004 azyl dle ust. §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu stěžovateli neudělil a vyslovil, že se na něj nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu ust. §91 citovaného zákona. Žalovaný při svém rozhodování vycházel ze zjištění
vyplývajících z žádosti stěžovatele o udělení azylu, ze skutečností, které stěžovatel uvedl
při pohovoru dne 7. 5. 2003, z informací Ministerstva zahraničních věcí ze dne 19. 3. 2004
a 13. 6. 2003, ze Zprávy o dodržování lidských práv Ministerstva zahraničí USA ze dne
25. 2. 2004 a z aktuálních informací databanky ČTK. Informace MZV ze dne 19. 3. 2004
uvádí, že dle poznatků a zkušeností ZÚ neexistuje jednotná politická síla odporu ze zahraničí
a v případě Vietnamu nelze hovořit o zahraniční stínové vládě. Existují sice skupiny, které
nesouhlasí s ,,instalací” komunistického režimu na jihu země, tyto síly jsou však
bez podstatnějšího vlivu. Správní orgán neučinil závěr, že by vietnamské státní orgány
vyvíjely konkrétní činnost proti tzv. ,,Stínové vládě”, nebo že by osoby hlásící se k takovému
seskupení byly ze strany státních orgánů Vietnamu cíleně vyhledávány a pronásledovány.
Pokud jde o členství stěžovatele v církvi S. J., žalovaný správní orgán zjistil, že ve Vietnamu
existuje velmi nepočetná komunita hlásící se k této církvi, její společenský vliv je
zanedbatelný a členové této církve ve Vietnamu pronásledování nejsou. Také v případě
stěžovatelova tvrzení o jeho činnosti ve společnosti V. vyjádřil správní orgán pochybnosti o
věrohodnosti jeho výpovědi, zejména pak o spojitosti jmenované firmy a distribucí
dokumentů zaměřených proti vietnamskému režimu. Správní orgán shrnul, že nelze v případě
stěžovatele učinit závěr o tom, že mu v jeho vlasti hrozí pronásledování ze strany státních
orgánů, z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro
zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Správní orgán na základě
provedeného správního řízení shledal, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení
azylu dle ust. §12 písm. a), b) zákona o azylu. Rovněž bylo správním orgánem konstatováno,
že v případě žadatele nejsou splněny ani podmínky stanovené v §13 zákona o azylu z důvodu
sloučení rodiny a na základě údajů sdělených žadatelem v průběhu řízení a posouzení osobní
situace a poměrů neshledal správní orgán důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu dle §14 cit. zákona. Nebyly taktéž zjištěny skutečnosti svědčící o tom,
že stěžovatel náleží k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážku vycestování
dle §91 zákona o azylu, přičemž vyšel z výše uvedených dokumentů. Doplnil, že vzhledem k
věku žadatele o azyl (nar. 1964) mu již nehrozí nástup výkonu vojenské povinné služby. Z
informací vyplývá, že problematiku povinné vojenské služby upravují čl. 315 až 340 trestního
zákoníku VSR, přičemž vyhýbání se této službě je sankcionováno trestem odnětí svobody od
3 měsíců do 2 let. Takto stanovený trest nelze považovat za nelidský ani za ponižující. Ve
Vietnamu mu nehrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest či jeho život by byl
ohrožen v důsledku válečného konfliktu. Závěrem správní orgán poukázal na skutečnost, že
ve Vietnamu žijí dvě nezletilé děti žadatele, vůči nimž má vyživovací povinnost.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu
v Praze. V žalobě bylo namítáno pochybení správního orgánu, že o provedení pohovoru nebyl
informován právní zástupce a tímto postupem byl žalobce (stěžovatel) zkrácen na svých
právech, dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále bylo namítáno, že žalovaný
nedostatečně zjistil skutkový stav věci a dospěl k nesprávným právním závěrům, neboť
je otázkou, nakolik informace, z nichž správní orgán vycházel, odpovídají skutečnému stavu.
V žalobě bylo namítáno, že stěžovatel splňuje podmínky §12 zákona o azylu a taktéž jsou
u něj dány i překážky vycestování. O této žalobě rozhodl městský soud napadeným
rozsudkem, kterým žalobu zamítl, neboť zjistil, že v daném případě stěžovatel v průběhu
řízení o udělení azylu uváděl rozporuplná, nenavazující a nekonkrétní tvrzení, a proto
žalovaný nepochybil, když konstatoval, že u stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení
azylu a nebylo v průběhu řízení nikterak prokázáno, že by byl stěžovatel v zemi svého původu
pronásledován pro aktivní politickou činnost a že by odůvodněně pociťoval obavy
z pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, a že je v jeho případě dána
překážka vycestování. Tento rozsudek napadl stěžovatel nyní posuzovanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že a) cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k náboženství, popř. sociální
skupině ve státě, jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Pro udělení azylu z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě
základní podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel
se domnívá, že tato podmínka je v jeho případě naplněna. Podle ust. §2 odst. 6 zákona
o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou
zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité
sociální skupině, resp. náboženství.
V daném případě stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil jednak svou příslušností
k sektě S. J. a dále svojí aktivní politickou činností zaměřenou na propagaci boje za lidská
práva, politickou pluralitu a svobodu myšlení ve Vietnamu, spočívající ve zprostředkování
zasílání materiálů s protirežimní a církevní tematikou do Vietnamu. Ze správního spisu plyne,
že při pohovoru k žádosti o udělení azylu, konaném dne 7. 5. 2003, stěžovatel uvedl jako
důvod odchodu ze své vlasti, že do Austrálie a posléze do Belgie odcestoval jako turista,
avšak později, když se dozvěděl o situaci ve firmě, kde byl zaměstnán a jejíž majitel byl ve
Vietnamu zadržen policií, dospěl stěžovatel k závěru, že se do vlasti již nemůže vrátit, právě v
návaznosti na svoji politickou činnost a sympatiemi s tzv. ,,stínovou vládou”. Na otázku, zda
se mu Vietnamské státní orgány pokusily znemožnit vycestování, odpověděl stěžovatel
negativně. Z výpovědí stěžovatele však vyplývají rozpory a okolnosti, které nenasvědčují
věrohodnosti o tak zásadní aktivní politické činnosti, jež by zakládala důvod azylu podle §12
odst. a) a b) zákona o azylu. Stěžovatel se o svém tvrzeném pronásledování za politickou
činnost dozvěděl až ve svém působení v zahraničí. Zemi svého původu opustil v roce 1996
bez problémů. V České republice pobývá od r. 1997 a za dobu svého pobytu v Austrálii,
Francii, Belgii a Holandsku o azyl nepožádal až do dne podání žádosti dne 4. 3. 2002 v ČR,
ačkoliv se jeho obavy z pronásledování vztahují k jeho působení v zahraničí, tedy v roce 1996
a letech následujících. Taktéž se rozchází výpověď o důvodech azylu a o činnosti firmy V.,
kdy tato se měla na straně jedné zabývat distribucí tiskovin protistátního zaměření a na straně
druhé měla zprostředkovávat vztahy mezi Evropou a Vietnamem. Na podporu svých tvrzení
předložil stěžovatel správnímu orgánu tiskoviny (datovány září 2002 - tj. půl roku po podání
žádosti o azyl), avšak tyto nijak nedokumentují jeho spojitost s výše uvedenou firmou ani
jinak nepotvrzují jeho aktivity zaměřené proti vietnamskému režimu. V řízení nebylo
prokázáno jaké konkrétní listiny a jakého obsahu měl stěžovatel posílat do své vlasti od r.
1996 do doby podání žádosti o azyl, aby z nich bylo možné usuzovat jejich závažnost a
schopnost ohrozit stěžovatele, jak předpokládá §12 zákona o azylu. Dle výpovědi stěžovatele,
vystudoval ve Vietnamu v letech 1982 - 1987 vysokou školu za cenu úplatků a dále pracoval
ve státní (pravděpodobně zahraničně - obchodní) společnosti a opatřoval si další výhody
spojené s nenastoupením základní vojenské povinné služby apod. Z uvedeného lze spíše
usuzovat na kontakty stěžovatele se státními úřady a institucemi, než na skutečnost, že by byl
stěžovatel ve své vlasti pronásledován.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že splnil podmínky pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona o azylu, a to i pro existenci překážky vycestování, je třeba tuto
námitku odmítnout, neboť je jednak v rozporu se systematikou zákona o azylu a se smyslem
právního institutu překážky vycestování. Rozpor se systematikou zákona o azylu a se
smyslem překážky vycestování spočívá v tom, že posuzování této překážky je odlišné
od posuzování existence pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Udělení
azylu podle ustanovení §12 je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako
skutečnosti definované v §2 odst. 6 zákona o azylu nebo na odůvodněný strach z této
skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době
bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak
vztahuje typicky k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země
původu, vztahuje se tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím ve zcela odlišném čase.
Proto je i posuzování obou těchto možností pro setrvání žadatelů o azyl v ČR odděleno,
jak bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j.
5 Azs 7/2003 - 60: „Okolnosti stanovené jako překážky vycestování v §91 zákona o azylu,
nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle §12 zákona téhož zákona; správní orgán
i soud se jimi proto zabývají samostatně.“. Nelze tedy smysluplně tvrdit, že stěžovatel splňuje
podmínky §12 zákona o azylu proto, že by byla přítomna překážka vycestování, neboť
posuzování těchto dvou skutečností spolu bezprostředně nesouvisí. Překážku vycestování pak
správní orgán zkoumá podle poměrů v době, kdy by se žadatel o azyl vracel do země svého
původu. Obavy stěžovatele z jeho věznění z důvodu nenastoupení vojenské služby v roce
1980, kdy do doby opuštění své vlasti, tj. až do r. 1996, nebyl v důsledku úplatku trestán
či jinak postižen za tento čin, vystudoval i vysokou školu, tak nelze přijmout. V případě
věznění nehrozí stěžovateli nelidský ani ponižující trest s odkazem na zákonný postih, neboť
hrozba trestního stíhání a tvrdé podmínky ve vietnamských vězení zjevně nedosahují ve světle
informací o dodržování lidských práv ve Vietnamu samy o sobě intenzity požadované
pro vyslovení překážky vycestování podle ustanovení §91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu
(srov. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 12/2004 - 40).
Dle ust. §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen
azyl podle §12 nebo §14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
O takový případ se však u stěžovatele nejedná a z tohoto důvodu nelze toto ustanovení
aplikovat.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod udělení
azylu podle §12. Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu
a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“
a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
osobní situaci stěžovatele i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud
nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává.
Námitky stěžovatele, že správní orgán neopřel napadené rozhodnutí o relevantní
zjištění, ale o obecné a neobjektivní informace (např. informace ČTK), a dále, že nebylo
hodnoceno individuální postavení stěžovatele, lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dle cit. ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný vycházel, neměla
oporu ve spisech nebo s nimi byla v rozporu. Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná
žalovaným vycházejí zejména ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž
zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních
před správním orgánem a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí a nelze
ani dovodit, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Správní
orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné. V tomto řízení pak musí správní orgán často rozhodovat
v důkazní nouzi. Za této situace je tedy nutné, kromě skutečností uváděných žadatelem,
zohlednit i charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu státní moci, možnost
uplatňování politických práv a další okolnosti mající vliv na naplnění důvodů pro udělení
azylu, což jsou ve většině případů právě informace a Zprávy obecného charakteru.
V projednávané věci správní orgán v řízení o udělení azylu stěžovateli prováděl dokazování,
a mimo žádostí ze dne 4. 3. 2002 a pohovorem ze dne 7. 5. 2003), provedl důkaz informacemi
MZV, č. j. 110643/2004-LP ze dne 19. 3. 2004, Informací MZV ČR, č.j. 106846/2004-LP
ze dne 18. 3. 2004, Informací MZV ČR, č.j. 121124/2003-LP ze dne13. 6. 2003, Zprávou
o dodržování lidských práv MZ USA ze dne 25. 2. 2004 a aktuální informací z databanky
ČTK. Dále byly ve správním řízení hodnoceny i dokumenty, jež stěžovatel předložil
a dotýkají se situace ve Vietnamu, např. Tiskové komuniké v P. ze dne 24. 9. 2002, Podrobný
program konference o situaci ve Vietnamu v Evropském parlamentu, Reportáž o 68.
Mezinárodním světovém kongresu spisovatelů, O.-M. od 17. do 24. 9. 2002 a další. V
odůvodnění svého rozhodnutí o neudělení azylu stěžovateli cituje správní orgán uvedené
informace a zprávy a odkazuje na skutečnosti v nich uvedené, hodnotí je ve vztahu ke
skutečnostem sděleným stěžovatelem v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
a v protokolu k tomuto návrhu, jakož i vztah stěžovatelem předložených dokumentů
k deklarovaným aktivitám zamířeným proti vietnamské vládě. Z napadeného rozhodnutí
vyplývá, že žádost o azyl byla posuzována z pohledu skutečností uváděných stěžovatelem
na pozadí informací, které byly v průběhu správního řízení shromažďovány ohledně politické
a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v zemi původu, jakými úvahami byl
správní orgán veden při hodnocení jednotlivých důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval. Skutkový stav věci v rámci řízení o udělení azylu má oporu
ve správním spise, a právní a skutková zjištění byla dostatečně způsobilá vyvolat
kvalifikovaný závěr správního orgánu o neudělení azylu stěžovateli.
Výhradu stěžovatele, že ač tento byl řádně zastoupen advokátem pro řízení o žádosti
o udělení azylu, nebyl zástupce uvědoměn o úkonu ,,pohovor”, je třeba odmítnout. Zásada
součinnosti správního úřadu s účastníky řízení, zakotvená v ust. §3 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dle kterého bylo postupováno), představuje povinnost
správního orgánu poskytovat uvedeným subjektům pomoc a poučení. Konkrétní využití
procesních práv je však věcí účastníka řízení samotného, který jich nemusí využít nebo se jich
může vzdát popř. delegovat jejich uplatňování na zástupce, jehož si zvolí. Stěžejním
podkladem pro posouzení důvodů azylu je pak především vlastní výpověď žadatele o azyl,
která je osobní výpovědí o skutečných okolnostech, které žadatele provázely při jeho
rozhodnutí opustit zemi původu. Je nutno vycházet z obecné zkušenosti, že žadatel učiní
při tomto osobním pohovoru spontánní výpověď, která nejvíce odpovídá pravdě a z povahy
věci lze takovou osobní výpověď označit za úkon nezastupitelný. Účast právního zástupce
by sice mohla být právní nápomocí při průběhu pohovoru, avšak nemohla mít podstatný vliv
na vylíčení pravdivých skutečností, které stěžovatel prožil osobně. V dané věci byl pohovor
učiněn dne 7. 5. 2003 a rozhodnutí žalovaného správního orgánu bylo vydáno dne
29. 9. 2004. Pakliže stěžovatel dne 6. 5. 2002 udělil plnou moc pro zastupování v řízení
o azylu právnímu zástupci, avšak při pohovoru jeho nepřítomnost nenamítal ani nepožadoval,
v době mezi pohovorem a vydáním rozhodnutí stěžovatel ani právní zástupce nezpochybnili
obsah provedeného pohovoru ani nepožadovali jeho doplnění. Ze správního spisu nevyplývá,
že by ze strany správního orgánu bylo právnímu zástupci stěžovatele v průběhu řízení
jakkoliv znemožňováno účastnit se řízení a činit úkony jménem stěžovatele. Stěžovatel
při pohovoru vypovídal za přítomnosti kvalifikovaného tlumočníka a vypovídal o takových
důvodech azylu, jaké uváděl v podané žádosti ze dne 4. 3. 2002 a jež se shodují s důvody
uvedenými i v žalobě; v žádném stádiu pohovoru nevznesl požadavek stran účasti právního
zástupce. S ohledem na uvedené nelze v postupu správního orgánu spatřovat porušení práva
na právní pomoc a vadu řízení, jež by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí..
Žalovaný a následně i soud se proto tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. nedopustily.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. I když stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že tuto podává také podle
tohoto ustanovení, žádné okolnosti svědčící o důvodech pro podání kasační stížnosti podle
citovaného ustanovení neuvedl a tyto důvody nebyly shledány ani Nejvyšším správním
soudem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
ve smyslu ust. §56 odst. 2 s. ř. s. neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení
účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu