ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.75.2006
sp. zn. 5 Azs 75/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: B. I., zast. advokátem Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, se sídlem Cheb, Ovocná 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2005,
č. j. 14 Az 223/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce jako stěžovatel proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2005, č. j. 14 Az 223/2004 - 24, jímž byla žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2004, č. j. OAM-3296/VL-07-P25-2003,
zamítnuta. Uvedeným rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovateli azyl z důvodu nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) s tím, že na stěžovatele se překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu nevztahuje.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že se soud řádně nevypořádal s žalobou proti
rozhodnutí žalovaného v tom smyslu, že žalovaný porušil ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, tím, že žalovaný nezjistil
přesně a úplně skutečný stav věci a za tímto účelem si neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí. Napadené rozhodnutí z tohoto důvodu stěžovatel považoval ze nepřesvědčivé,
protože se v něm žalovaný nevypořádal se všemi provedenými důkazy.
Pokud jde o skutkové důvody, na jejichž základě tvrdí stěžovatel výše uvedené
porušení zákona, stěžovatel uvádí, že opustil zemi původu v červnu roku 2003 z důvodu
pronásledování a potlačování jeho svobod (homosexuální orientace), když byl mj. napaden
spoluobčany a policie nebyla schopna reagovat na vzniklou situaci způsobem odpovídajícím
demokratickým principům a zajistit viníky. Kvůli své homosexuální orientaci byl stěžovatel
inzultován mnohokrát verbálně i fyzicky. Žalovaný sice ve svém vyjádření k žalobě uvedl,
že homosexuální orientace není na Ukrajině kriminalizována, ale skutečnost je taková,
že státní orgány nevyvíjejí stejnou aktivitu v řešení útoků vůči homosexuální menšině,
jako vůči jiným skupinám ve společnosti. Nátlak a inzultace vůči homosexuálům jsou
na Ukrajině policií i ostatními dotčenými orgány trpěny.
Vadu řízení spatřuje stěžovatel v odůvodnění rozsudku krajského soudu, když tento
uvedl, že žalovaný shromáždil v průběhu správního řízení dostatek důkazů, podle nichž je
na Ukrajině dostatek dostupných prostředků pro ochranu osobnosti, ovšem v případě
fyzického útoku bylo na místě oznámení na policii pro podezření ze spáchání trestného činu.
Stěžovatel dodal, že toto učinil, leč marně. Tyto všechny uvedené důvody lze podřadit
pod ust. §103/1b zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení; dále žádá přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření podotkl, že při svém rozhodování vycházel z výpovědi
stěžovatele o problémech s rodiči a soukromými osobami kvůli své homosexuální orientaci
a z jeho výpovědi o problémech s nezaměstnaností. Žalovaný rovněž přihlédl k okolnosti,
že se státními orgány stěžovatel problémy neměl. Stěžovatel vypověděl, že v případě
napadení neznámými muži se obrátil na policii, která se jeho případem zabývala, ale nic
nevyřešila. K tomu žalovaný podotýká, že v tomto případě se nejedná o pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu – z informací o Ukrajině vyplývá, že homosexualita není
na Ukrajině kriminalizována a že se policie trestnými činy zabývá. K postupu policie
v případě napadení stěžovatele neznámými muži pak žalovaný poznamenává,
že i v demokratických zemích dochází k podobným případům a že zajištění ochrany
postiženého před „neznámými pachateli“ bývá ze strany policie často neúčinné. Žalovaný
považuje žádost o udělení azylu, žalobu i kasační stížnost za účelovou, navrhuje kasační
stížnost zamítnout a návrh na přiznání odkladného účinku považovat za nedůvodný, neboť
stížnost stěžovatele je ze zákona vybavena odkladným účinkem (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dle §107 s. ř. s., neboť tento je kasační stížnosti přiznán ze zákona o azylu platného
ke dni podání kasační stížnosti, dle nějž v §32 odst. 5 podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
podle odstavců 1 a 2 má odkladný účinek.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne, proto stěžovatelova námitka stran
humanitárního azylu nebyla vzata v úvahu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jak stěžovatel uvedl,
jsou vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K tomu soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel
v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým
závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-
li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění
správného skutkového závěru. Stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu uvedl
obecné důvody dle správního řádu. Soud se jimi zabýval a došel k následujícímu: jak vyplývá
z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; z odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval; nic
ze správního spisu nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval touto věcí odpovědně
a svědomitě, a protože námitky ohledně procesního předpisu byly uvedeny v obecném smyslu
a soud se jimi dále neměl možnost zabývat. Z obsahu správního spisu je nad veškerou
pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval
korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České
republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní
orgán dospěl k závěru, že stěžovatel uváděl pouze skutečnosti nepodřaditelné pod důvody
pro udělení azylu, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti žádnou
konkrétní obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání
určitých politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat
za pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů
pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo
politického přesvědčení. Podstata stěžovatelových potíží spočívala v tom, že pro jeho
odlišnou sexuální orientaci se dostal do názorového střetu s vlastní rodinou i okolím,
jež vrcholilo fyzickými i psychickými útoky. Stěžovatel oznámil napadení policii v zemi
původu, jeho věc vyřešena nebyla a stěžovatel si dál na postup policie nestěžoval
ani nevyhledal pomoc jiných orgánů na Ukrajině. Na skutkový stav, který konečně ani nebyl
rozporován, byl aplikován správný právní závěr. Nejvyšší správní soud neshledal pro výše
uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
Stěžovatelem namítaná snaha o hledání pomoci u státních orgánů v domovské zemi
zůstala ve stádiu tvrzení bez doložení důkazů. Týkaje se povahy dokumentů MZV USA a MV
Velké Británie je třeba podotknout, že žalovaný tyto zvažuje jako jeden z nepřímých
důkazních prostředků a nelze je proto chápat jako jediný a přímý důkaz v rozhodovací
činnosti žalovaného.
Pro úplnost je třeba odkázat na judikaturu NSS č. j. 30 Az 51/2005 - 23 (rozhodnutí
KS v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2003): „Ústrky ze strany soukromých osob pro odlišnou
sexuální orientaci nejsou samy o sobě důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
a to zvláště s demokratickou ústavou zaručující rovnost občanů a zakazující tak i diskriminaci
homosexuálních vztahů.“. Obdobně dle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002,
č. j. 7 A 716/2001 - 22: „I. Pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu samo o sobě není,
stane-li se žadatelka (původě muž) pro svou odlišnou sexuální orientaci v zemi svého původu
terčem slovního a fyzického napadání, ústrků a posměšků.“.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§14 zákona o azylu, umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto
ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž
v sobě obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní
pojem, zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově dostatečně
přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě.
Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný pořádek“. Zákonodárce
vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého
neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu
pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá.
Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou
podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob
užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný
prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě,
např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu,
jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze“) apod.; s existencí
určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava může být
kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční pravomoc omezují
(orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody). V předmětném paragrafu
pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit azyl…z důvodu hodného
zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací
neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ
zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit
humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil
a posoudil jak osobní situaci stěžovatelů, tak i stav v jejich zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává. Důvod, který uvedl stěžovatel v řízení o azylu, nelze podřadit pod žádný
z důvodů dle §12, §13 a §14 zákona o azylu.
Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu