ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.16.2005
sp. zn. 6 Ads 16/2005 - 138
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: O. N ., zastoupen JUDr. Petrem Kučerou, advokátem, se sídlem Masarykovo
náměstí 7, Šumperk, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě č. j. 19 Ca 197/2001 - 121 ze dne 14. 12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Petru Kučerovi se odměna za zastupování žalobce
v řízení o kasační stížnosti ne p ři znává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 17. 5. 2001, č. X, byla žalobci (dále jen „stěžovatel“)
zamítnuta žádost o částečný invalidní důchod. Toto rozhodnutí stěžovatel dne 4. 6. 2001
napadl žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě. V průběhu jednání dne 30. 11. 2004 stěžovatel
požádal o ustanovení zástupce soudem, přičemž tuto svou žádost odůvodnil tím, že nepracuje
ze zdravotních důvodů a nemá jiné příjmy než ty, které vyplývají ze zákona. Protože se
nachází ve věznici, má právo, aby jej zastupoval advokát. Stěžovatel soudu předložil své
potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Krajský soud v Ostravě
usnesením blíže označeným v záhlaví tohoto rozsudku zástupce neustanovil. V odůvodnění
uvedl, že pro ustanovení zástupce soudem musí být splněny dvě podmínky, a to předpoklady
pro osvobození navrhovatele od soudních poplatků, což stěžovatel splňuje, a zároveň potřeba
ustanovení zástupce k ochraně práv dotyčného. V projednávaném případě dospěl krajský soud
k závěru, že předmětem přezkumu je rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení – jeho
soulad se skutkovým a právním stavem ke dni vydání rozhodnutí. Stěžovatel neprokázal, že
by byl stižen takovou zdravotní poruchou, pro niž by nebyl schopen činit příslušné procesní
úkony. Naopak z jeho podání vyplývá, že chápe smysl soudního jednání a je schopen
dostatečnou měrou hájit své zájmy. Ochrana jeho práv proto nevyžaduje, aby mu soud
ustanovil zástupce.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, v níž tvrdí, že krajský soud
hrubě porušil zákony České republiky. Hrubě též porušil Úmluvu o ochraně lidských práv
a základních svobod ve znění protokolu č. 11, s protokoly č. 1, 4, 5, 6 a 7. Okázal též
na všechny mezinárodní smlouvy, které ČR uzavřela, včetně smluv týkajících se vydávání
a předávání osob za účelem obhajoby, vyšetřování a podávání žalob proti samotné České
republice. Dále uvedl, že je dlouho ve výkonu neoprávněného trestu a nesouhlasí,
aby proběhlo jakékoli soudní jednání bez jeho osobní přítomnosti. Napadené usnesení
považuje za nesmyslné a neplatné, trvá na přidělení zástupce soudem.
Žalovaná nebyla k vyjádření se ke kasační stížnosti vyzvána.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu stěžovatelova podání Nejvyšší správní soud dovodil, že se dovolává
stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky týkající se splnění podmínek pro ustanovení zástupce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasační
stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává Ústavy České republiky a mezinárodních
smluv, jež jsou součástí Ústavního pořádku. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod není právem absolutním. Toto právo lze realizovat jen za zákonem stanovených
podmínek. Pro účely správního soudnictví je takovým zákonným ustanovením §35 odst. 7
(nyní odst. 8) s. ř. s.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. (ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí krajského soudu)
může soud navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků,
a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být
i advokát.
Z dikce citovaného ustanovení přitom vyplývá, že účastníku lze ustanovit zástupce
tehdy, jestliže jsou splněny dvě podmínky. Musí se jednat o účastníka, u něhož jsou dány
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a musí to být třeba k ochraně jeho zájmů.
V projednávané věci byla bezpochyby splněna podmínka předpokladů k osvobození
od soudních poplatků. Ke druhé podmínce Nejvyšší správní soud v rozsudku publikovaném
pod č. 492/2005 Sb. NSS konstatoval, že rozhoduje-li soud o návrhu na ustanovení zástupce
účastníka v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, zabývá se komplexně tím, zda je
takového zastoupení třeba k ochraně práv tohoto účastníka řízení. Pro posouzení nezbytnosti
ustanovení zástupce pro ochranu zájmů navrhovatele je podstatná především formální
a obsahová úroveň žaloby (ve věci, která není po stránce skutkové a právní složitá) a schopnost
navrhovatele se soudem komunikovat a formulovat svá podání. Z obsahu soudního spisu
je zřejmé, že stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím žalované a označil též důvody,
proč tak učinil. Zcela dostatečně tak formuloval žalobní námitky, jimiž by se krajský soud měl
v řízení zabývat. Jelikož jde v dané věci o přezkum rozhodnutí závisejícího v podstatné míře
na posouzení zdravotního stavu stěžovatele a toto posouzení je zákonem svěřeno posudkovým
komisím Ministerstva práce a sociálních věcí, přičemž stěžovatel srozumitelně formuloval
důvody, proč předchozí lékařský závěr považuje za nesprávný, není v daném případě
ustanovení zástupce pro ochranu jeho zájmů nezbytné.
Krajský soud proto nepochybil, když s ohledem na výše uvedené návrh na ustanovení
zástupce zamítl.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1, 2 ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť stěžovatel neměl v řízení úspěch a úspěšné žalované takové právo odňal
s. ř. s. výslovně v §60 odst. 2 (jednalo se o řízení ve věcech důchodového pojištění).
Odměna ustanovenému zástupci stěžovatele nebyla přiznána, neboť z jeho písemného
vyjádření ze dne 1. 2. 2006 vyplývá, že neučinil žádné úkony právní pomoci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu