ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.26.2005
sp. zn. 6 Ads 26/2005 - 145
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
Ing. M. K ., zastoupen JUDr. Hanou Píchovou, advokátkou, se sídlem Májová 23, Cheb,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2005,
č. j. 16 Ca 335/2002 – 112,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. České správě sociálního zabezpečení se nepři znává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal včas kasační stížnost proti v záhlaví blíže
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 11. 2002, č. X, o zamítnutí žádosti o plný invalidní
důchod.
Stěžovatel v kasační stížnosti vytýká Krajskému soudu v Plzni, že nesprávně posoudil
právní otázku týkající se určování poklesu soustavné výdělečné činnosti podle vyhlášky
č. 284/1995 Sb., nedostatečně zjistil zdravotní poškození, které je příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu, neprovedl důkazy, které žalobce navrhoval, nesplnil vlastní
povinnost doplnit důkazy provedené správními orgány a nepřihlédl k tomu, že žalovaná ČSSZ
Praha ve svém rozhodnutí porušila ustanovení zákona o důchodovém pojištění,
vyhl. č. 284/1995 Sb. a správního řádu a v důsledku těchto pochybení při svém rozhodování
vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového a právního stavu. Konkrétně krajskému soudu
vytýká, že v rozporu s §6 odst. 3 vyhl. č. 284/1995 Sb. považoval pro posouzení věci
za rozhodující výslednou ztrátu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, nikoliv určení
zdravotního postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu,
za situace, kdy ve věci byly vypracovány posudky Posudkové komise MPSV v Plzni a MPSV
v Praze, v nichž každá z komisí stanovila jinou rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že neprovedl důkaz
jím navrhovaným znaleckým posudkem, který by prokázal či vyvrátil tvrzení o tom, že hlavní
chorobou je hypertenze a že je souvislost mezi hypertenzí a deteriorací psychických funkcí
a určil, zda pro zařazení choroby do položky dle přílohy vyhlášky je nutné, aby byly přítomny
všechny příznaky nebo postačí přítomnost těch nejzávažnějších, čímž soud porušil ust. §77
odst. 2 soudního řádu správního, neboť neprovedl důkaz, který by řádně zjistil skutkový stav
ve věci. Podle stěžovatele soud pochybil, když nepřihlédl ke skutečnosti, že obě posudkové
komise nesplnily podmínky §39 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., že správní orgán porušil
ust. §3 odst. 4 zákona č. 71/67 Sb., neboť jeho rozhodnutí nevycházelo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci vzhledem k tomu, že ve věci komise vydaly různá hodnocení stanovící
odlišně zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
a neshodly se na aplikaci ust. §6 odst. 4 vyhlášky. Stěžovatel dále namítá, že prokázání plné
invalidity je otázkou správnosti výroku správního orgánu a jeho důkazní povinností.
Je přesvědčen, že skutková podstata, z níž žalovaná vycházela, nemá oporu ve spisech
a je s nimi v rozporu a navrhuje, aby pro tyto důvodně vytýkané vady řízení a nezákonnost,
Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni
a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, neboť tak bylo učiněno ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatel
namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. a kasační stížnost je přípustná.
Ze správního spisu a soudního spisu Krajského soudu v Plzni plynou pro věc
jako podstatné následující skutečnosti:
Rozhodnutím žalované ze dne 19. 11. 2002, č. 450 327 083, žalovaná zamítla žádost
stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §38 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) s odůvodněním,
že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Chebu ze dne 29. 10. 2002
není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 50 % a podle §39 zákona je pojištěnec
plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %.
Z posouzení zdravotního stavu ve smyslu ust. §8 zákona č. 582/1991 Sb. v platném
znění (posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Chebu), vyplývá,
že stěžovatelův dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav odpovídá postižení uvedenému
v kapitole V, položce 1 písmeno b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. v platném znění,
a míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti činí 40 % a vzhledem k dalšímu
postižení zdravotního stavu (náročnosti povolání) byla navýšena podle §6 odst. 4 citované
vyhlášky o 10 %, takže celková hodnota činí 50 %. Stěžejním onemocněním lékař určil
organický psychosyndrom a 10 % navýšení provedl pro hypertenzní chorobu třetího stupně,
stav po infarktu myokardu proběhlém ambulantně, obezitu, astma bronchiale a VAS.
Deterioraci psychických funkcí hodnotil na hranici významnosti a dospěl k závěru,
že z doložených nálezů nevyplývá vyčerpání pracovního potenciálu, neboť je schopen lehčí
fyzické psychicky nenáročné práce.
V žalobě proti rozhodnutí žalované stěžovatel vytýkal žalované, že posudkový lékař
nesprávně hodnotil závažnost jeho zdravotních postižení, neboť dle jeho mínění je hlavním
onemocněním hypertenze III dle WHO s důsledkem v orgánovém poškození mozku a srdce,
a že nerespektoval ust. §39 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.
Z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště Plzeň
(dále jen „PK MPSV Plzeň“) ze dne 14. 2. 2003 a jeho doplňků ze dne 5. 3. 2003, 2. 5. 2003,
27. 6. 2003 a 17. 9. 2004 vyplývá, že komise po zhodnocení nálezů v lékařské dokumentaci
hodnotila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kapitoly V, položka 1
písmeno b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. v platném znění, na horní hranici rozpětí
40 % a podle §6 odst. 4 citované vyhlášky zvýšila hodnocení o 10 % pro ostatní zdravotní
postižení a zohlednila zaměstnání stěžovatele. Vyjádřila se, proč nelze hodnotit zdravotní stav
podle písmene c) uvedené položky či podle kapitoly VI oddíl A položka 1 písmeno c).
V doplňujících posudcích posudková komise setrvala na posudkových závěrech prvoposudku
a reagovala v nich na námitky stěžovatele týkající se úplnosti posouzení zdravotního stavu,
dalšího pracovního zařazení a způsobu stanovení míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti podle ust. §6 odst. 3, 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Posudková komise
tak postupně uvedla, že tvrzená rakovina kostí není doložena odborným nálezem, že pracovní
indikace je obecná a naplňuje se spoluprací s úřadem práce, že nelze procenty rozčlenit
jednotlivé choroby ve smyslu procentuálních ztrát, protože za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu se stanovuje onemocnění, které výrazně pracovně omezuje
a ostatní se zohledňují v navýšení, že dvojité navýšení horní hranice míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti o 20 % odporuje vyhlášce. Komise dále vysvětlila
proč neupřednostňuje interní onemocnění a všechny své závěry v komisi učinila na základě
odborných nálezů založených v posudkovém spise, které považovala za postačující k podání
posudku.
Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště pro Středočeský
kraj (dále jen „PK MPSV pro Středočeský kraj“), v posudku ze dne 9. 12. 2004 určila
za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu přetlakovou chorobu
se změnami na očním pozadí a zbytněním levé srdeční komory, bez dlouhodobých známek
sekundárního postižení ledvin, systolické dysfunkce levé komory srdeční či levostranné
srdeční nedostatečnosti. Uvedla, že neproběhla hypertenzní krize, cévní mozková příhoda,
nebyly ani klinické známky hypertenzní encefalopatie, není přítomna významná porucha
srdeční funkce a hodnoty krevního tlaku obtížněji korigovatelné jsou zcela nepochybně
ovlivněny neurotickými a hypochondrickými osobnostními rysy a nadváhou. Míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla touto komisí hodnocena podle kapitoly IX
oddíl A položka 6 písmeno c) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. 50 % - horní hranicí
s přihlédnutím k objektivně prokázané dlouholeté neprogredující hypertrofii levé komory
srdeční a stavu po klinicky němé nedokrevnosti srdeční svaloviny s neporušenou funkcí levé
komory. Komise přihlédla i k objektivované hraničně lehké až lehké poruše novopaměti,
resp. koncentrace pozornosti a osobnostním rysům posuzovaného a pro zvýšení procentní
hodnoty podle §6 odst. 4 vyhlášky neshledala posudkový důvod, protože posuzovaný netrpěl
dalším tělesným onemocněním, které by se významnějším způsobem spolupodílelo
na dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu a byl schopen, s jistými omezeními, vykonávat
i kvalifikované administrativní práce. Pro srovnání posudková komise hodnotila samostatně
další posudkově významnější poruchy zdraví, a to organický psychosyndrom podle kapitoly
V, položka 1 písmeno a) 15 %, astma bronchiale podle kapitoly VIII. oddíl B položka 3
písmeno a) vyhlášky 10 % a vleklý bolestivý syndrom krční páteře s občasnými blokádami
podle kapitoly XV, oddíl F, položka 2 písmeno a) vyhlášky 10 %. Jednotlivá zdravotní
postižení posudková komise podrobně v posudku hodnotí na základě zdravotnické
dokumentace k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované, tj. ke dni 19. 11. 2002.
Krajský soud v Plzni shora nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když po zhodnocení
provedených důkazů – posudku PK MPSV v Plzni, včetně jeho doplňku a posudku PK MPSV
pro Středočeský kraj, se obsahově ztotožnil s posudkem PK MPSV pro Středočeský kraj,
který považoval za srozumitelnější, více vysvětlující a logičtější a dospěl k závěru, že oběma
komisemi stanovená míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 50 %,
nedosahuje zákonem požadovaných 66 % podle §39 odst. 1 písmeno a) zákona, a proto
k datu vydání rozhodnutí žalované 19. 11. 2002 nebyl stěžovatel plně invalidní. Soud vyslovil
názor, že rozhodující pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí je výsledná ztráta
schopnosti soustavné výdělečné činnosti a nikoliv určení zdravotního postižení, které je
příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce žádajícího o přiznání plného
či částečného invalidního důchodu. Soud také konstatoval, že pro posouzení zdravotního
stavu pojištěnce v souvislosti s dávkou důchodového pojištění, závislé na posouzení
zdravotního stavu jsou ze zákona povolány Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí a pro jejich posouzení je rozhodující obsah lékařských zpráv ošetřujících lékařů
pojištěnce vystavených na základě objektivních vyšetření. Nepovažoval za opodstatněný
návrh stěžovatele na provedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie, psychologie
a interního lékařství, neboť pouze lékaři OSSZ či posudkové komise jsou ze zákona povoláni
k hodnocení zdravotního stavu z hlediska pracovní schopnosti pojištěnce.
Kasační stížnost nebyla Nejvyšším správním soudem shledána důvodnou.
Stěžovatelově námitce, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající
se určování poklesu soustavné výdělečné činnosti nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit.
Předmětem správního řízení před žalovanou bylo posouzení stěžovatelovy žádosti o plný
invalidní důchod. Zákon o důchodovém pojištění ve svém ust. §38 pro tuto věc v případném
písm. a) stanovuje podmínky nároku na plný invalidní důchod za situace, kdy se pojištěnec
stane plně invalidním a získá potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku plné
invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle §29, popř., byl-li přiznán starobní
důchod podle §31, pokud nedosáhl důchodového věku. V ust. §39 odst. 1 zákona je plná
invalidita podmíněna dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a poklesem schopnosti
soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %. Žádné další podmínky pro vznik nároku
na plný invalidní důchod zákon neupravuje. Krajský soud tudíž nepochybil, když věc
posuzoval z hlediska naplnění shora uvedených zákonných ustanovení. Jak vyplývá z jeho
důkazního řízení, v němž byly vypracovány shora uvedené posudky Posudkových komisí
Ministerstva práce a sociálních věcí, v posudcích byla posudkovými komisemi stanovena
výsledná míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 50 % a je tudíž zcela
nepochybné, že stěžovatel neplní jednu z podmínek nároku na plný invalidní důchod,
neboť pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti nedosahuje 66 %.
Stěžovatelova námitka, že soud nedostatečně zjistil zdravotní postižení,
které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, rovněž není důvodná. Zákon
o důchodovém pojištění ve svém ust. §39 odst. 3 odkazuje na prováděcí předpis ohledně
způsobu posouzení a stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti. Oním prováděcím předpisem je vyhláška č. 284/1995 Sb., která ve svém ust. §6
upravuje postup pro stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti. Jako nutnost určuje zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Z uvedeného Nejvyšší správní soud dovozuje, že určení zdravotního
postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je sice základní
náležitostí posudku vypracovaného posudkovou komisí, není však podmínkou plné invalidity
ve smyslu ust. §39 odst. 1 zákona, ani nároku na plný invalidní důchod ve smyslu ust. §38
zákona. Je tedy nutno přisvědčit krajskému soudu, tvrdí-li, že není rozhodující určení
zdravotního postižení, které je hlavní příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu,
ale stanovená míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, neboť pouze s ním
zákon spojuje vznik plné invalidity.
Namítaný důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jenž spočívá
v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé, rovněž neobstojí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu
pro nedostatek důvodů, by mohla nastat pouze v případě, kdy by řízení před soudem trpělo
nedostatkem skutkových zjištění, o něž soud opřel své rozhodovací důvody. Takovou vadou
by mohlo být, pokud by soud opřel své rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, popř. zjištěné v rozporu se zákonem, nebo by pominul některé rozhodné
skutečnosti, které byly v řízení prokázány a nebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny. Za jinou vadu řízení, jež by mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí, by mohl být považován postup soudu, kdy by byl za podklad
rozhodnutí soudu vzat neúplný či nepřesvědčivý posudek Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí, ve věci rozhodného zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém
zdravotním stavu, jímž stěžovatel trpěl ke dni vydání rozhodnutí žalované.
Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, Ministerstvo práce a sociálních věcí posuzuje zdravotní stav a pracovní
schopnost občana pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění
a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. V řízení, v němž je předmětem
přezkumu rozhodnutí podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem soud
pak vyžaduje posudek posudkové komise, který soud hodnotí jako důkaz a v případě
jeho neúplnosti a nepřesvědčivosti vyžaduje znalecký posudek znalce z oboru posudkového
lékařství. Zásadní význam pro soudní rozhodnutí tak mají posudky posudkových komisí.
Z posudku musí vyplývat, že posudková komise zasedala v řádném složení,
zda a jak přihlédla při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti k výsledkům
vlastního vyšetření, zda a jak vycházela z lékařských zpráv a posudků vypracovaných
odbornými lékaři o zdravotním stavu posuzovaného a posudek musí obsahovat posudkový
závěr, ze kterého vyplývá posouzení zdravotního stavu posuzovaného a v případě dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu zdravotní postižení, které je jeho příčinou a pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti.
Ve stěžovatelově případě byl dne 14. 2. 2003 vypracován posudek PK MPSV v Plzni
včetně jeho doplňků shora uvedených a dále dne 9. 12. 2004 posudek PK MPSV
pro Středočeský kraj. Tyto posudky krajský soud zhodnotil podle zásad uvedených v §132
o. s. ř., který lze použít přiměřeně podle §64 s. ř. s. Stěžejním důkazem se pak zpravidla stane
takový posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti. Právě
těmto kritériím podle Nejvyššího správního soudu odpovídá posudek PK MPSV
pro Středočeský kraj, který krajský soud upřednostnil pro jeho větší srozumitelnost,
vysvětlitelnost a logičnost. Také Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že uvedený posudek
splňuje všechny požadavky kladené na posudek posudkové komise, neboť ta se vypořádala
se všemi rozhodujícími skutečnostmi, které stěžovatel v průběhu řízení namítal a obsahuje
náležité odůvodnění posudkového závěru, čímž se stal přesvědčivým pro oba soudy.
Posudková komise správně učinila své závěry ve vztahu k období, kdy bylo vydáno
rozhodnutí o nepřiznání invalidního důchodu, jak vyplývá z ust. §75 odst. 1 s. ř. s.,
jež stanoví, že při přezkoumání rozhodnutí soud vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Pokud se týká stížní námitky, že soud nevyžádal a neprovedl důkaz znaleckým
posudkem, jak stěžovatel v průběhu řízení navrhl, je nutno na tomto místě především uvést,
že v dané věci by přicházel v úvahu pouze znalecký posudek znalce z oboru posudkového
lékařství, neboť znalecký posudek z odborného lékařského odvětví nemůže být sám o sobě
důkazem pro závěr soudu o stupni invalidity vzhledem k ust. §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Krajský soud tudíž nepochybil, když za situace, kdy měl k dispozici posudky
posudkových komisí, které splňovaly kritéria na ně kladená, obsahově úplné a přisvědčivé,
nevyžádal a neprovedl důkaz znaleckými posudky. Takovéto doplňující dokazování
by přicházelo v krajním případě v úvahu, pokud by posudková komise zjistila neúplnost
zdravotní dokumentace, což nebylo v projednávané věci, neboť posudkové komise
nedostatečnou zdravotní dokumentaci nenamítaly.
Námitka stěžovatele podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., že skutková podstata,
z níž žalovaná vycházela v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech a je s nimi
v rozporu, není rovněž důvodná. Žalovaná si pro řízení o žádost o plný invalidní důchod
vyžádala posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Chebu, dle jehož závěru
ze dne 29. 10. 2002 nebyl stěžovatel shledán plně invalidním, ale nadále částečně invalidním
podle §44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Celková míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti činila 50 %. Předchozí posudková hodnocení lékařů Okresní
správy sociálního zabezpečení v Chebu, jak se mylně stěžovatel domnívá, nebyla podkladem
pro rozhodnutí žalované. Dále nelze soudu oprávněně vytýkat, že žalovaná nesplnila
podmínky §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť z posudku lékaře OSSZ
vyplývá, že se zabýval zbytkem pracovního potenciálu stěžovatele, který považoval
za nevyčerpaný a vyjádřil ho v pracovní rekomandaci. Žalované rovněž nelze vytknout,
že porušila ust. §3 odst. 1 a 4 správního řádu, neboť nevycházela ze spolehlivě zjištěného
stavu věci. Posudek lékaře OSSZ, který si vyžádala k posouzení žádosti stěžovatele,
byl podán a vypracován na základě úplné zdravotní dokumentace z doby před tímto
hodnocením.
Nejvyšší správní soud tudíž dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil pokud
ve svém rozhodnutí vycházel z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí pro Středočeský kraj, která podrobně popsala zdravotní stav a vyjádřila se ke všem
aspektům stěžovatelova zdravotního stavu, posuzovala ho ke dni vydání napadeného
rozhodnutí a své závěry přesvědčivě zdůvodnila. V jejích závěrech nejsou žádné rozpory,
které by vyžadovaly ze strany krajského soudu další dokazování. V projednávané věci nelze
ponechat bez povšimnutí rovněž fakt, že se stěžovatel nezúčastnil ani jednoho z šesti jednání
posudkových komisí. Omluvená neúčast stěžovatele při jednání komisí neměla vliv
na obsahové náležitosti vypracovaných posudků, neboť komise měly k dispozici dostatečnou
zdravotní dokumentaci, ale projevila se v nutnosti vyžadovat soudem doplňující posudky
k podaným námitkám stěžovatele, které jinak mohly být zodpovězeny již v prvoposudku.
Na druhé straně tyto doplňující posudky přispěly k přesvědčivosti posudku a získání
komplexního obrazu o zdravotním stavu stěžovatele a vyústily v hodnocení zdravotního stavu
stěžovatele v posudku PK MPSV pro Středočeský kraj, který pak zcela splnil veškerá kritéria
na posudky posudkových komisí kladená.
Nejvyšší správní soud proto neshledal naplnění důvodů kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a neshledal rovněž žádnou vadu řízení, která by
mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, tudíž kasační stížnost byla shledána
nedůvodnou, a proto zamítnuta podle §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl v řízení úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší,
žalovaná, ač byla v řízení úspěšná, takové právo nemá ze zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu