ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.27.2006
sp. zn. 6 Ads 27/2006 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně: B. H ., zastoupena JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Ústí nad Labem,
Dlouhá 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová
25, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
č. j. 40 Cad 261/2003 - 30 ze dne 3. 11. 2005 a v řízení o kasační stížnosti P. K. proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Cad 261/2003 - 35 ze dne 19. 12. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost proti usnesení č. j. 40 Cad 261/2003 - 35 ze dne 19. 12. 2005
se odmítá.
II. Kasační stížnost proti rozsudku č. j. 40 Cad 261/2003 - 30 ze dne 3. 11. 2005
se zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech sub I. a II.
IV. Ustanovenému advokátu JUDr. Petru Práglovi se určuje odměna za zastupování
v řízení o kasační stížnosti sub. II. částkou 325 Kč; odměna bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) – resp. P. K., bytem N. Ch. 28E, p. R., jenž
stěžovatelku jako obecný zmocněnec zastupoval v jiných řízeních před krajským soudem,
podal kasační stížnost proti shora označenému rozsudku krajského soudu, v níž uvedl, že ji
podává „v podstatě z důvodů uvedených v žalobě“. Ustanovený advokát pak kasační stížnost
doplnil tak, že namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované ze dne 29. 9. 2003.
Přezkoumal-li krajský soud nepřezkoumatelný správní akt, pak zatížil své rozhodnutí vadou,
která může mít za následek nesprávné rozhodnutí. Tvrdí, že z odůvodnění rozhodnutí
žalované nelze spolehlivě seznat, proč rozhodla tak, jak rozhodla, které skutečnosti vzala za
podklad svého rozhodnutí, podle které právní normy rozhodla a jakými úvahami se řídila při
vydání svého rozhodnutí. Krajskému soudu vytýká, že převzal závěry posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí ohledně data vzniku úplné bezmocnosti stěžovatelky a
odvolává se na rozhodnutí Nejvyššího právního soudu, jenž v téže věci již jednou právní
názor vyslovil. Konečně namítá, že navrhla provedení určitých důkazů, kterýžto návrh zůstal
bez povšimnutí. Vyjadřuje i své přesvědčení, že nejde ani tak o to, od kdy je úplně bezmocná,
ale o to, že požaduje přiznání dávky i za dobu ústavního ošetřování. Navrhuje zrušení
rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že proti dosavadnímu způsobu
řízení nemá námitky a ztotožňuje se s názorem soudu vysloveném v jeho rozsudku.
Dne 5. 1. 2006 sepsal P. K., jenž v některých jiných řízeních vystupoval jako obecný
zmocněnec stěžovatelky, podání, které nazval kasační stížností proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2005, č. j. 40 Cad 261/2003 - 35; uvedl, že krajskému
soudu je známo, že stěžovatelku zastupuje ve všech právních úkonech. Nesouhlasí
s ustanovením JUDr. Prágla zástupcem pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského
soudu ze dne 3. 11. 2005, a tento nesouhlas odůvodňuje údajným přístupem advokáta v jiných
případech, kdy byl soudem ustanoven jako zástupce stěžovatelky. Pisatel uvádí, že má
představy o obsahu kasační stížnosti, ale advokát JUDr. Prágl údajně nebude ochoten tyto
představy P. K. alespoň částečně naplnit. Žádá ustanovení advokáta z R., který musí
spolupracovat s pisatelem tohoto podání, jenž kvůli péči o stěžovatelku místo trvalého pobytu
může opouštět jen omezeně.
Ze soudního spisu krajského soudu sp. zn. 40 Cad 261/2003 a sp. zn. 40 Cad 42/2003
Nejvyšší správní soud zjistil:
Žalovaná rozhodla 20. 11. 2002 o zvýšení důchodu pro úplnou bezmocnost
stěžovatelky od 29. 10. 2002. Toto rozhodnutí bylo napadeno žalobou u krajského soudu,
jenž doplniv dokazování ohledně skutkového stavu věci (zdravotního postižení stěžovatelky
a potřeby úkonů) posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí zrušil
(dne 28. 8. 2003 pod č. j. 40 Cad 42/2003 - 28) rozhodnutí žalované a věc vrátil k dalšímu
řízení před žalovanou, přičemž ji zavázal právním názorem, že stěžovatelka se stala úplně
bezmocnou dnem 7. 10. 2002. Rozhodnutí krajského soudu ze dne 28. 8. 2003 zrušující
rozhodnutí žalované bylo napadeno kasační stížností, v níž bylo především namítáno,
že skutkový stav věci ohledně vzniku úplné bezmocnosti stěžovatelky nebyl zjištěn úplně
a správně, neboť stěžovatelka trvala na tom, že její stav úplné bezmocnosti nastal dnem
23. 9. 2002, kdy byla stižena mozkovou příhodou, a nikoliv až dnem 7. 10. 2002, kdy byla
propuštěna z nemocniční péče do domácího ošetřování. Nejvyšší správní soud dne 24. 2. 2005
pod č. j. 5 Ads 64/2003 - 95 rozhodl, že tuto kasační stížnost zamítá, a to i ohledně námitky
ve vztahu k datu vzniku plné bezmocnosti, neboť v postupu krajského soudu při doplnění
dokazování, ani v jeho právních závěrech neshledal pochybení. Žalovaná vydala dne
23. 9. 2003 rozhodnutí, kterým stěžovatelce přiznala zvýšení důchodu pro bezmocnost
(úplnou bezmocnost) od 7. 10. 2002, vázána právním názorem krajského soudu vysloveným
ve zrušovacím rozsudku ze dne 28. 8. 2003. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla opět
žalobou, v níž namítala vznik úplné bezmocnosti dnem 23. 9. 2002, kdy byla přijata
po mozkové příhodě k nemocničnímu ošetřování (tedy identickou námitku, jaká byla
posuzována ve všech předchozích sporech). Krajský soud pod č. j. 40 Cad 261/2003 - 30 dne
3. 11. 2005 rozhodl, že tuto žalobu zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Uvedl přitom, že stěžovatelka nepředložila žádné nové důkazy svědčící o tom,
že skutkový stav v září - říjnu 2002 byl jiný, než se o něm vyslovila posudková komise MPSV
v předchozím řízení, navrhované důkazy výslechy ošetřujících lékařů z nemocnice
či praktického lékaře by na tomto závěru nemohly ničeho změnit – zdravotní stav
stěžovatelky k datu přijetí do nemocnice po mozkové příhodě nebyl trvalý a neměnný
a vyslovit závěr o úplné bezmocnosti bylo možno až při skončení hospitalizace,
a to i na základě propouštěcí zprávy obsahující závěry o zdravotním stavu stěžovatelky,
kterou posléze posudková komise jako jeden z podkladů použila pro svůj závěr o datu vzniku
úplné bezmocnosti. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka (byť ve skutečnosti ji podal P.
K.) blanketní kasační stížnost, jež byla doplněna ustanoveným advokátem a stala se tak
projednatelnou.
Nejvyšší správní soud projednal shora uvedené kasační stížnosti, přičemž shledal,
že kasační stížnost proti ustanovení advokáta JUDr. Prágla byla podána osobou k tomu zjevně
neoprávněnou (§46 odst. 1 písm. c/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen
„s. ř. s.“ ve spojení s §120 s. ř. s.), P. K. není účastníkem řízení, v řízení o žalobě (sp. zn. 40
Cad 261/2003) vystupoval jako obecný zmocněnec, plná moc založená na č. l. 15 soudního
spisu jako procesní plná moc pro „celé řízení“ zanikla právní mocí rozsudku krajského soudu
– srov. §28 odst. 6 občanského soudního řádu, jenž se v důsledku §64 s. ř. s. rovněž použije.
Plná moc pro řízení o kasační stížnosti nebyla stěžovatelkou P. K. jako zvolenému zástupci
udělena, ostatně formulace kasační stížnosti svědčí o tom, že ji P. K. podal svým jménem, a
jako taková je tedy podána osobou zjevně neoprávněnou. Na tom nic nemůže změnit ani
pisatelovo přesvědčení o tom, co je známo krajskému soudu (že v některých řízeních mu
stěžovatelkou byla do protokolu anebo písemně udělena plná moc k zastupování). Kasační
stížnost je oprávněn podat účastník řízení o žalobě, tímto účastníkem byla paní B. H., nikoliv
P. K.. Nejvyšší správní soud odmítl tuto kasační stížnost i s vědomím, že ani její meritorní
projednání by na podstatě věci nic nezměnilo, neboť vnitřní vztah klienta a ustanoveného
advokáta ve věci pokynů, omezení a příkazů nemá žádné účinky vůči soudu. Skutečnost, že
ustanovený advokát případně nerespektuje vnitřní pokyny zmocnitele, může být pouze
základem odpovědnostního vztahu mezi ním a zmocnitelem. Žadatel o ustanovení advokáta
ex offo také nemá žádné právo na to, aby mu byl ustanoven advokát určitý či s určitým
sídlem. Jak jasně judikoval Ústavní soud (sp. zn. III. ÚS 296/97), je věcí státu, a nikoliv
subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je
poskytnutí právní pomoci zabezpečeno. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku
sub I. tohoto rozsudku.
Pokud jde o námitky obsažené v kasační stížnosti proti meritornímu rozhodnutí
krajského soudu ze dne 3. 11. 2005, ustanovení advokáta zhojilo nedostatek plné moci,
který i v tomto případě byl přítomen. Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán
jejími důvody a shledal, že je nedůvodná.
Podle §78 odst. 5 s. ř. s. je správním orgán vázán právním názorem, který vyslovil
soud ve zrušujícím rozsudku. Podle §78 odst. 6 s. ř. s. zrušil-li soud rozhodnutí správního
orgánu ve věci, v níž sám prováděl dokazování, zahrne správní orgán v dalším řízení
tyto důkazy mezi podklady pro nové rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že napadené správní rozhodnutí
nevykazuje znaky nepřezkoumatelnosti namítané stěžovatelkou v kasační stížnosti (§103
odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), ve výroku rozhodnutí je uvedeno jaká dávka se stěžovatelce přiznává
(zvýšení důchodu pro bezmocnost), je uvedeno příslušné zákonné ustanovení, i datum vzniku
úplné bezmocnosti. Skutkově se rozhodnutí opírá o posudek posudkové komise MPSV,
kterým bylo dokazování doplněno v řízení před krajským soudem. Výše dávky je rovněž
odůvodněna. Za těchto okolností nelze důvodně namítat, že bylo přezkoumáno rozhodnutí
nepřezkoumatelné – obsah posudku Posudkové komise MPSV ze dne 24. 4. 2003
a jeho doplnění ze dne 22. 7. 2003 je součástí správního spisu a byl stěžovatelce dobře znám
ze soudního řízení, v němž byl opatřován. Tato námitka je tedy nedůvodná.
Ohledně zjišťování data vzniku úplné bezmocnosti uplatňuje stěžovatelka identické
námitky jako v předchozích soudních řízení vedených na úrovni krajského soudu i Nejvyššího
správního soudu. K tomu je nutno uvést, že správní orgán je povinen respektovat názor,
jenž mu ve zrušovacím rozhodnutí předestřel krajský soud, a skutková zjištění soudu zahrnout
do podkladů pro své rozhodnutí. Žalovaná tedy byla povinna vydat nové rozhodnutí o zvýšení
důchodu pro bezmocnost, v němž o této dávce důchodového zabezpečení rozhodla v souladu
s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem a s rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
Rozhodnutí tedy bylo vydáno v souladu se zákonem a krajský soud žalobu podle §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl.
Vázanost právním názorem soudu může být prolomena jen v důsledku nových
skutkových zjištění, popřípadě v důsledku změny právní úpravy. V kasační stížnosti nová
skutková zjištění tvrzena nejsou, opakují se v ní tatáž tvrzení, která již stěžovatelka dříve
uplatnila a s nimiž se soudy vyrovnaly, a to včetně návrhů na další dokazování – tyto návrhy
tedy nezůstaly nepovšimnuty, jak stěžovatelka uvádí v této kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud pouze dodává, že definice bezmocnosti obsažená v §70 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, spočívá na existenci zdravotního stavu odpovídajícího bezmocnosti
se znakem trvalosti („Je-li důchodce trvale tak bezmocný, že potřebuje ošetření a obsluhu
jinou osobou …“). Nepříznivý zdravotní stav vyžadující ošetření a obsluhu jinou osobou
může nastat například i po operaci, na trvalost nebylo lze ve stěžovatelčině případě usuzovat
v den, kdy byla postižena mozkovou příhodou a od kterého požaduje přiznání dávky.
Stěžovatelka by tak v důsledku shora uvedené právní úpravy v nové žalobě mohla namítat
pouze, že žalovaná nerespektovala závazný právní názor soudu či nezahrnula skutková
zjištění učiněná soudem do podkladů pro své rozhodnutí. O tuto situaci se však nejednalo,
z žaloby také neplynou žádné nové skutkové okolnosti, které by vyšly najevo a které by
stěžovatelka chtěla prokazovat, ke změně právní úpravy, jež by měla vliv na rozhodnutí
žalované rovněž nedošlo.
Nejvyšší správní soud proto výrokem sub. II kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok sub III je odůvodněn
takto:V případě odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků nemá právo na úhradu nákladů řízení (§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.). Ve věci kasační stížnosti směřující do merita věci (výrok sub. II) stěžovatelka neměla
úspěch, proto právo na náhradu nákladů nemá, žalovaná, ač procesně úspěšná, takové právo
nemá ex lege (§60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Výrok sub. IV se odůvodňuje následovně:
Ustanovenému advokátu JUDr. Práglovi byla přiznána odměna za jeden úkon právní
služby, a to doplnění kasační stížnosti (neboť porada s klientkou nebyla tvrzena, a soud tedy
nemohl přiznat odměnu za převzetí zastoupení, kdy je porada s klientem povinnou součástí
takového úkonu) a příslušný paušál; projednávaná věc náleží do oblasti sociálního
zabezpečení, a proto tarifní hodnota činí 500 Kč (§9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve znění účinném v době provedení úkonu), sazba odměny za jeden úkon
pak činí podle §7 cit. vyhlášky 250 Kč. Na jeden úkon připadá paušál jako náhrada hotových
výdajů v částce 75 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky), celkem tedy 325 Kč. Odměna bude
poukázána z účtu zdejšího soudu v přiměřené lhůtě po nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu