ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.50.2005
sp. zn. 6 Ads 50/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
S. L., s. r. o., se sídlem Dr. M. Horákové 632/5, Liberec 1, zastoupen Mgr. Martinem
Vondroušem, advokátem, se sídlem U Soudu 363/10, Liberec 2, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 26/2004 – 26 ze
dne 27. 1. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu práce a sociálních věcí se ne při znává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 25. 2. 2004,
č. j. 2003/31423-44, bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce v Liberci ze dne 10. 7. 2003,
č. j. 1/3/03, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 80 000 Kč za porušení ust. §24
odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdější předpisů (dále též „zákon
o zaměstnanosti“) tak, že ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu I stupně byl za slova
„§24 odst. 4“ doplněn text: „zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění platném
do 31. 12. 2001, a §24 odst. 8“ s tím, že ostatní části výroku zůstaly beze změny.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že v oznámení plnění povinného podílu
a způsobu jeho plnění za rok 2001 a 2002 žalobce úřadu práce sám sdělil (i když opožděně),
že povinný podíl občanů se ZPS za tyto roky bude plnit v souladu s §24 odst. 3 písm. c)
zákona o zaměstnanosti, což znamená odvodem příslušných finančních částek do státního
rozpočtu, jak vyplývá z fotokopií těchto oznámení založených ve spisovém materiálu.
Při kontrole u žalobce bylo zjištěno, že žalobce neoznámil písemně Úřadu práce v Liberci
ve stanovené lhůtě, tj. do 15. 2. následujícího kalendářního roku, plnění povinného
podílu občanů se ZPS a způsob jeho plnění za rok 2001 a za rok 2002, čímž se v obou
případech dopustil porušení zákona o zaměstnanosti. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci
bylo ve správním řízení jednoznačně prokázáno porušení §24 odst. 4 zákona o zaměstnanosti
ve znění platném do 31. 12. 2001 a §24 odst. 8 zákona o zaměstnanosti v současném znění
(protože s účinností od 1. 1. 2002 došlo v důsledku novely zákona k přečíslování příslušných
paragrafů zákona, aniž by věcně tato ustanovení doznalo změn, žalovaný výrok rozhodnutí
správního orgánu I. stupně změnil tak, jak je ve výroku jeho rozhodnutí uvedeno). Žalovaný
uzavřel, že považuje uložení sankce správním orgánem I. stupně za oprávněné.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze,
o níž uvedený soud rozhodl rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č. j. 12 Ca 26/2004 – 26 tak,
že žalobu zamítl. Městský soud vyšel z toho, že žalobce v žalobě nenamítal nesprávnost
skutkového zjištění učiněného žalovaným nebo správním orgánem I. stupně. Dospěl
pak k závěru, že skutečnosti namítané žalobcem nejsou důvodné pro zrušení napadeného
rozhodnutí. Pokud jde o namítanou nemožnost splnit podmínku zaměstnávání osob
se změněnou pracovní schopností se městský soud zcela ztotožnil s vyjádřením žalovaného,
v němž bylo poukázáno na to, že tato podmínka je nahraditelná dalšími v zákoně uvedenými
způsoby. Jak bylo zjištěno kontrolou provedenou úřadem práce, žalobce svoji povinnost
stanovenou v zákoně řádně nesplnil, žalobce přitom neměl k postupu úřadu práce
při provádění jeho kontrolní činnosti žádné připomínky a podle názoru městského soudu
není tedy sporu o tom, že bylo žalobci prokázáno porušení povinnosti stanovené zákonem
o zaměstnanosti. Za tato porušení byla žalobci ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb.
uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. V postupu správních orgánů obou stupňů neshledal
městský soud žádné pochybení, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž se neztotožňuje se závěry městského soudu a tvrdí nezákonnost a protiústavnost
jeho rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a dále i vady řízení, neboť pokuta byla uložena za povinnost, která stěžovatelem
nebyla porušena a nebyly k tomuto porušení ani předloženy důkazy a tvrzeny skutečnosti
a stejně tak nebyly řádně plněny lhůty správními orgány a rozhodnutí tak nemohlo
být objektivně správné a taková vada mohla mít dle stěžovatele za následek nezákonnost
meritorního rozhodnutí. Stěžovatel dále odkázal na to, co již vícekrát uvedl v řízení
před správním orgánem a městským soudem a dále zdůraznil, že by rád splnil a nadále plnil
povinnost zaměstnávat občany se ZPS a reálně je zaměstnával, protože to pro něho jednak
přináší různá zvýhodnění a úlevy a především jeho předmět podnikání to velmi dobře
umožňuje i po technické stránce a nezanedbatelný je i ekonomický dopad. Namítá však,
že je na svých právech krácen a byl zkrácen i v obou instancích správního řízení i jedné
instanci soudního řízení tím, že takovou možnost vůbec nemá, kdy ačkoli by chtěl dodržet
ustanovení zákona o zaměstnanosti a zaměstnávat tyto osoby a nijak se tomu nebrání,
faktickou možnost k tomu nemá. Stěžovatel považuje za protiústavní i skutečnost, že není -li
zaměstnavateli umožněno zaměstnávat osoby se ZPS a nemá ani možnost, či to není
smysluplné plnit povinnost ve formě §24 odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti,
pak je nucen „vyplatit“ svou povinnost plněním, které stěžovatel nadále označuje jako sankci,
kdy i tato sankce zdá se mu jako protiústavní. Stěžovatel se domnívá, že zákon
je v tomto směru šikanózní a popírá všechny principy spravedlivého trestu, kdy dovozuje,
že novela předmětného zákonného ustanovení měla znamenat toliko možnost státu doplnit
si prostředky do státního rozpočtu, ovšem nikoliv zlepšit situaci občanů ZPS.
Stěžovatel především tvrdí, že původní rozhodnutí Úřadu práce v Liberci,
které se stalo základem celého dalšího řízení a rovněž tak základem celé této kausy
je od počátku chybné, neboť stěžovatel je tímto rozhodnutím potrestán za nesplnění
povinnosti, kterou neporušil. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel údajně
měl porušit §24 odst. 4 zákona o zaměstnanosti v platném znění s tím, že text
tohoto ustanovení byl v rozhodné době následující: „Pro účely zaměstnávání občanů
se změněnou pracovní schopností ve výši povinného podílu podle odst. 3 písm. a)
se do povinného podílu započítává každý zaměstnanec se změněnou pracovní schopností
s těžším zdravotním postižením třikrát.“ Stěžovatel vychází z toho, že uvedené ustanovení
v žádném případě neporušil, neboť toto ustanovení ani žádnou povinnost stěžovateli či jinému
obdobnému subjektu neukládá, a není tedy ani reálné, aby za toto byl kdokoliv postižen.
Přesto toto ustanovení bylo podle úřadu práce porušeno a na základě jeho porušení
byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje na skutečnost,
že postih učiněný uvedeným úřadem je protiprávní a nezakládající se na reálném právním
podkladu. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo však nadřízenou instancí de facto
potvrzeno, kdy žalovaný v napadeným rozhodnutím pouze doplnil výrok tak, že za slova
„§24 odst. 4“ byl doplněn text „zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění platném
do 31. 12. 2001, a §24 odst. 8“. Tímto způsobem je ovšem podle názoru stěžovatele nemožné
takto původní rozhodnutí zhojit, neboť takovýmto způsobem by bylo možné „zhojovat“
de facto jakékoliv rozhodnutí s tím, že nadřízený orgán by pouze doplnil, kdy předmětné
ustanovení platilo, a čím bylo nahrazeno apod., což ovšem má pramálo společného s právním
postupem správních orgánů rozhodujících ve veřejnoprávních záležitostech. V tomto ohledu
by byla krácena práva stěžovatele a stěžovatel se domnívá, že mu byla uložena povinnost
k úhradě pokuty za povinnost, kterou neporušil.
Závěrem pak stěžovatel poukázal na délku řízení před správními orgány, kdy lhůta
k vyřízení odvolání byla překročena a to bez toho, aby stěžovateli bylo vysvětleno,
co bylo důvodem prodloužení těchto lhůt. Stěžovatel se tedy domnívá, že i samotné řízení
předcházející trpí nedostatky, pro které měla být předmětná rozhodnutí zrušena a toto zrušení
Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje.
Kasační stížnost je tedy podána především podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a dále podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s ust. §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
K námitce stěžovatele, že byl Úřadem práce v Liberci potrestán za nesplnění
povinnosti, kterou neporušil, a to za porušení ust. §24 odst. 4 zákona o zaměstnanosti
ve znění účinném do 31. 12. 2001, lze uvést, že tento důvod stěžovatel neuplatnil v řízení
před městským soudem, přestože je nepochybné, že tak učinit mohl. V této části
je proto kasační stížnost nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Ostatně z odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zcela zřejmé, že stěžovatel byl postižen
pro nedodržení termínu pro plnění ohlašovací povinnosti ve věci plnění povinného podílu
občanů se ZPS a ve dvou případech pro neprovedení odvodu do státního rozpočtu ve věci
plnění povinného podílu občanů se ZPS. Pochybení správního orgánu I. stupně, vzniklé tím,
že povinnost vyplývající z ust. §24 odst. 4 zákona o zaměstnanosti je od 1. 1. 2002 obsažena
v ust. §24 odst. 8 uvedeného zákona, potom odstranil odvolací správní orgán. Uvedené
pochybení má přitom původ v tom, že stěžovatel nesplnil svoje povinnosti vyplývající
ze zákona o zaměstnanosti za roky 2001 a 2002, přičemž na rok 2001 se vztahuje ust. §24
odst. 4 zákona o zaměstnanosti a na rok 2002 se vztahuje ust. §24 odst. 8 zákona
o zaměstnanosti, i když znění obou ustanovení je shodné, přičemž rozdíl v odstavcích
je dán přečíslováním ust. §24 po novele zákona o zaměstnanosti, jež nabyla účinnost
od 1. 1. 2002.
V řízení před správními orgány bylo spolehlivě zjištěno, že stěžovatel nesplnil
svoje povinnosti vyplývající z §24 odst. 4, resp. §24 odst. 8 zákona o zaměstnanosti,
ostatně stěžovatel v kasační stížnosti nijak nezpochybňoval správnost skutkových zjištění
učiněných správními orgány obou stupňů. Městský soud se přitom náležitým způsobem
vypořádal s námitkou stěžovatele, že nemohl splnit podmínku zaměstnávání osob se ZPS,
protože nesdílel názor stěžovatele, že zákon o zaměstnanosti je v rozporu s ústavním
pořádkem, nevyhověl žádosti stěžovatele a nepředložil věc Ústavnímu soudu k posouzení
otázky ústavnosti podle článku 95 odst. 2 Ústavy. S tímto postupem městského soudu
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a v této souvislosti poukazuje na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, č. j. 6 A 85/97 – 18, v němž je uvedeno, že ust. §24 odst. 1
písm. c) zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, o povinnosti zaměstnavatele vyhrazovat místa
zvláště vhodná pro občany se změněnou pracovní schopností, není v rozporu s ústavní
zásadou rovnosti (např. článek 1 a 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)
a nediskriminuje osoby nehandicapované. S tímto rozhodnutí vrchního soudu se ztotožnil
i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. I. ÚS 228/99, jímž ústavní
stížnost směřující proti uvedenému rozsudku vrchního soudu odmítl.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Městský soud v Praze napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a neshledal ani vadu řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
K námitce stěžovatele, že správní orgány obou stupňů nerozhodly ve lhůtách
stanovených správním řádem, přičemž o nemožnosti ve stanovených lhůtách rozhodnout
nebyl stěžovatel uvědomen, lze uvést, že důvodnost takovýchto výtek by nemohla být
důvodem ke zrušení rozhodnutí žalovaného městským soudem, nemluvě o tom, že takovouto
námitku stěžovatel ve své žalobě neuplatnil.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Právo na uvedenou náhradu by měl žalovaný, ten však žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil,
a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu práce a sociálních věcí se nepřiznává právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu