ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.53.2004
sp. zn. 6 Ads 53/2004 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: F. L., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová
25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2003, č. x, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, č. j. 10 Ca
20/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 15. 12. 2003 a doplněnou přípisem ze dne 17. 2. 2004 se žalobkyně
domáhala přezkoumání rozhodnutí žalované (dále jen „stěžovatelka“), které je specifikováno
v záhlaví tohoto usnesení, a namítla, že nebyl respektován závěr vyslovený v její prospěch
rozsudkem Nejvyššího správního soudu v dané věci; rozhodnutí je stejné jako to, které bylo
zrušeno, neodpovídá uvedenému rozsudku ani zákonu č. 39/2000 Sb. Napadeným
rozhodnutím ze dne 13. 11. 2003 byla žalobkyni přiznána jednorázová peněžní částka ve výši
30 000 Kč podle §4 odst. 4 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád v letech 1939 - 1945, s odůvodněním,
že žalobkyně prokázala, že její manžel K. L. konal vojenskou službu v době od 14. 8. 1944 do
5. 5. 1945. Dále stěžovatelka v rozhodnutí zamítla uplatněný nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky za dobu od 6. 5. 1945 do 14. 11. 1945 s tím, že žalobkyni tento nárok
nevznikl, neboť dobu vojenské služby v československé armádě v zahraničí po 5. 5. 1945
nelze hodnotit do doby účasti v národním boji za osvobození, a to ve smyslu §15 odst. 2
zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících české armády v zahraničí a o některých jiných
účastnících národního boje za osvobození (dále jen „zákon č. 255/1946 Sb.“).
Městský soud v Praze žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů (pro vady řízení) podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení. Vytknul
stěžovatelce, že se nezabývala pokynem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2003,
č. j. 6 A 503/2001 - 33, aby spolehlivým způsobem objasnila, zda mimořádná činná vojenská
služba K. L. po 5. 5. 1945 byla vojenskou službou v čs. zahraniční armádě. Posoudil napadené
rozhodnutí stěžovatelky jako nepřezkoumatelné, neboť v dané věci byla stěžovatelka vázána
uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu v této věci vydaným, a otázka, kterou jí
bylo tímto rozsudkem uloženo objasnit, objasněna nebyla. V této souvislosti vyslovil městský
soud názor, že vymezení počátku a konce „doby strávené ve vlastnosti účastníka národního
boje za osvobození“ tedy i datum 5. 5. 1945 stanovené v §15 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb.
mělo předně význam pro zápočet takto stanovené doby ve smyslu §16, §17 a §18 téhož
zákona, u osob podléhající branné povinnosti pro zápočet do doby zákonné presenční služby
apod. Dále konstatoval, že stěžovatelka při správném hodnocení okamžiku ukončení doby
vojenské služby v čs. armádě v zahraniční musí přihlédnout nejen ke všem podkladům
shromážděným ve správním spise, vč. listinných důkazů předložených žalobkyní, ale i k
tomu, že zákon č. 39/2000 Sb. je po zákonu č. 217/1994 Sb., který zavedl odškodnění v
konkrétním vymezeném rozsahu československým politickým vězňům, druhým zákonem
odškodňujícím újmu, resp. přiznávajícím finanční náhradu za určitý, důvodu zvláštního
ocenění hodný postoj v boji za osvobození republiky, přičemž výši odškodnění neváže
výslovně na dobu strávenou „ve vlastnosti účastníka boje za osvobození“, ale na dobu konání
služby v československé armádě v zahraničí nebo ve spojenecké armádě. Ve svých úvahách
pokračuje tím, že skutečnost, že činná služba v takovéto armádě fakticky neskončila datem 5.
5. 1945, když k uzavření mírových smluv došlo až po tomto datu (a i poté vojáci těchto armád
plnili mimořádné úkoly), je nesporná, stejně tak jako skutečnost, že povinnost vojáka konat
službu v této armádě mohla skončit úkonem podle branných předpisů. Znovu zopakoval
stanovisko Nejvyššího správního soudu, že na žalované bude zvážit, zda výše odškodnění je
tak odvislá od doby účasti v tomto zvláštním postavení příslušníka těchto armád,
institucionálně zakotveného zvláštním právním předpisem, na který zákon odkazuje (tj. podle
zákona č. 255/1946 Sb.), či nikoli a svou úvahu odvíjet i v intencích nálezů Ústavního soudu
ze dne 27. 10. 1999, uveřejněného pod č. 290/1999 Sb.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze blíže označenému v záhlaví, který jí byl
doručen dne 19. 5. 2004, podala stěžovatelka dne 2. 6. 2004 podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. kasační stížnost. Na rozdíl od městského soudu se nedomnívá, že by výše uvedené
úvahy měly opodstatňovat přiznání peněžní částky za dobu vojenské služby konané
v intervalu 1. 1. 1939 až 31. 12. 1945. Takový závěr podle názoru stěžovatelky neodpovídá
ani účelu zákona, ani záměru zákonodárce, vyjádřenému v důvodové zprávě k návrhu zákona
č. 39/2000 Sb. Zákon č. 39/2000 Sb. v §1 odst. 1 nestanoví (s výjimkou podmínky státního
občanství ČR) okruh oprávněných osob přímo, tedy výčtem znaků, které musí taková osoba
splňovat, nýbrž odkazem na ustanovení jiné právní normy, a nestanoví ani rozhodné období,
za něž náleží peněžní částka. Oprávněnou osobou ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 39/2000 Sb.
tedy není ten, kdo fakticky konal vojenskou službu v čs. zahraniční nebo spojenecké armádě
(byl jejím příslušníkem), ale ten, kdo splňuje podmínky stanovené v §1 odst. 1 bodě 1
písm. a) a b) a v §2 odst. 1 bodech 1 až 3 zákona č. 255/1946 Sb. Jestliže je samotný vznik
nároku na peněžní částku podle zákona č. 39/2000 Sb. spojen se splněním podmínek
pro přiznání statusu „účastníka národního boje za osvobození“ stanovených v jiné právní
normě, není podle názoru stěžovatelky důvod neaplikovat i navazující ustanovení této jiné
právní normy, včetně §15 vymezujícího dobu národního boje za osvobození. V této
souvislosti stěžovatelka odkazuje na ustálenou praxi spojenou s aplikací §1 odst. 3 zákona
č. 255/1946 Sb., obsahující výčet tzv. zákonných překážek bránících nabytí statusu účastníka
národního boje za osvobození v příslušné kategorii, i když dotyčná osoba splňuje „formální“
znaky takového statusu. Přestože ani na toto ustanovení zákon č. 39/2000 Sb. výslovně
neodkazuje, byla nezbytnost jeho použití (vedoucí ve svých důsledcích k nepřiznání peněžní
částky) soudy opakovaně shledána jako důvodná a nezbytná (např. rozsudek Vrchního soudu
Olomouc ze dne 1. 8. 2001 sp. zn. 2 A 820/2001).
Užití větného spojení „v letech 1939 až 1945“ nelze podle názoru stěžovatelky
za stanovení rozhodného období považovat, mimo jiné i proto, že stejnou formulaci používá
i zákon č. 255/1946 Sb. v ustanovení §1 odst. 1, a ani toto ustanovení není vykládáno tak,
že by jím snad byla vymezena doba národního boje za osvobození. Kromě toho data
1. 1. 1939 a 31. 12. 1945 nemají ve vztahu k čs. armádě v zahraničí ani žádný historický
význam. Použití uvedeného větného spojení v zákoně č. 39/2000 Sb. je proto podle názoru
stěžovatelky třeba chápat jako nepříliš šťastně použitou technickou zkratku.
Dále stěžovatelka poukazuje na obecnou část důvodové zprávy, z níž podle ní vyplývá
úmysl zákonodárce poskytnout hmotnou i finanční satisfakci „občanům, kteří bojovali
v emigraci za osvobození Československa jako příslušníci československých zahraničních
armád“ resp. „českým vojákům, kteří bojovali se zbraní v ruce proti nacistické zvůli“.
Ve zvláštní části důvodové zprávy k §4 pak zákonodárce výslovně uvádí, že „ustanovení
tohoto paragrafu vymezuje výše jednorázových finančních částek s ohledem na dobu účasti
oprávněných osob v národním boji za osvobození“. Dobu národního boje za osvobození
pak stanoví právě §15 odst. 1, 2 zákona č. 255/1946 Sb.
Způsob výkladu, který sama realizovala od samého počátku aplikace zákona
č. 39/2000 Sb., proto s ohledem na výše uvedené stěžovatelka považuje za zcela legitimní,
nebot‘ neměla žádný důvod předpokládat, že účelem zákona a záměrem zákonodárce bylo
přiznat peněžní částku za konání takové vojenské služby, která po 5. 5. 1945 již (případně
před 15. 3. 1939 ještě) charakter odbojové činnosti nemá. Tento výklad odpovídá i stanovisku
vyjádřenému v SJS č. 721/2000 (rozsudek VS Olomouc sp. zn. 811/2000), podle něhož
„zákon č. 39/2000 Sb. v §4 předpokládá diferenciaci výše odškodnění, a to v závislosti
na délce trvání služby v příslušné armádě. Počátek a ukončení doby strávené ve vlastnosti
účastníka národního boje za osvobození upravuje §15 zákona č. 255/1946 Sb., který je nutné
s ohledem na požadavek citovaného zákona č. 39/2000 Sb. uplatnit, neboť bez toho byl
nebylo možné určit dobu rozhodnou pro výši přiznaného odškodnění“. Je skutečností,
že k propuštění z armády až na naprosté výjimky nedošlo dnem 5. 5. 1945, nýbrž s časovým
odstupem nejen v řádu několika dnů či týdnů, ale dokonce měsíců i let. Za dobu vojenské
služby po 5. 5. 1945 stěžovatelka žadatelům peněžní částku nepřiznala, protože takový nárok
s výjimkou těch, jimž by jinak nárok nevznikl vůbec, případně jimž chybělo několik dní
vojenské služby ke vzniku nároku na peněžní částku ve výši podle §4 odst. 1 zákona
č. 39/2000 Sb. - vůbec neuplatnili. Pokud by byl nyní, 4 roky po nabytí účinnosti zákona
a v době, kdy je pravomocně rozhodnuto téměř 99 % žádostí, přijat jiný výklad, vedlo by to
ve svých důsledcích k nedůvodné nerovnosti.
Z důvodů výše uvedených stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, č. j. 10 Ca 20/2004 - 18, a vrátil mu
věc k dalšímu řízení.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 odst. 1 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud při posuzování přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky
z hlediska tohoto ustanovení s. ř. s. dospěl k závěru, že důvody, které stěžovatelka brojící
proti rozhodnutí městského soudu v kasační stížnosti uvedla, nemířily vůbec proti závěru,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro vady řízení dle §78 odst. 1 s. ř. s. Veškerá
stěžovatelčina argumentace směřuje proti právnímu názoru, který však v daném případě
závazně vyslovil již Nejvyšší správní soud. Je sice pravdou, že městský soud se v odůvodnění
rozsudku zabývá právním hodnocením věci, činí tak však v intencích předchozího rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelčiny námitky v kasační stížnosti proto měly směřovat
proti uvedeným závěrům soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu,
t. j. stěžovatelka měla tvrdit, že učinila vše, co jí poprvé soud uložil, že skutkově věc objasnila
a že její rozhodnutí je přezkoumatelné. Nic takového však stěžovatelka v kasační stížnosti
netvrdí, pouze polemizuje se závazným právním názorem vysloveným již Nejvyšším
správním soudem. Takováto kasační stížnost je proto nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §120 s. ř. s. odmítnout.
Navíc Nejvyšší správní soud poznamenává, že na stěžovatelce tedy i nadále bude,
aby posoudila, zda služba po 5. 5. 1945 (která nebyla zpochybněna a je potvrzována
do 14. 11. 1945) byla vojenskou službou v československé zahraniční armádě. K objasnění
charakteru vojenské služby manžela žalobkyně po 5. 5. 1945 je přitom zcela nedostačující
odkaz Ministerstva obrany na ustanovení §15 bod 2 zákona č. 255/1946 Sb., když uvedené
ustanovení neřeší otázku, do kdy existovala československá zahraniční armáda.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu