ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.57.2005
sp. zn. 6 Ads 57/2005 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
M. M ., zastoupen Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou, se sídlem Křižíkova 16, Praha
8, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha
1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3.
2005, č. j. 2 Cad 68/2004 - 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2005, č. j. 2 Cad 68/2004 - 41,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2005, č. j. 2 Cad 68/2004 - 41, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2004, č. j. SOC 114446/2004, kterým
bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 13, odboru sociální
péče a zdravotnictví, ze dne 17. 6. 2004, č. j. OSPZ/61/24564/ŽM/04/Kac, a toto rozhodnutí
potvrzeno. V řízení před Městským soudem v Praze se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť s těmito rozhodnutími nesouhlasil.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. a tvrdí, že rozhodnutí je nezákonné pro pochybení správních orgánů i soudu, které
jeho žádost o výplatu požadované dávky neposuzovaly podle ust. §1 odst. 5 písm. a) zákona
č. 482/1991 Sb., v platném znění, když nepochybně věděly o řízení o žádosti o přiznání
starobního důchodu, na který mu ke dni 8. 3. 2004 vznikl nárok za podmínek ust. §30 odst. 1
písm. a), c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění. I když do doby
rozhodnutí starobní důchod přiznán nebyl a vede spor, v němž důvodně předpokládá úspěch,
přesto je přesvědčen, že mu nárok na výplatu dávky sociální péče přísluší. Dovozuje,
že ke dni podání žádosti o přiznání dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb. fakticky
splňoval podmínku podle §1 odst. 5 písm. a) tohoto zákona. Nesouhlasí s právním
posouzením věci soudem I. stupně, který svůj právní názor opřel o nesplnění podmínek
ust. §3 odst. 3 písm. a) zákona a ust. §1 odst. 5 písm. a) zákona, kde u tam určených osob
se nevyžaduje nutnost zvýšení příjmů vlastním přičiněním. Navrhuje, aby napadený rozsudek
byl zrušen a věc vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 26. 5. 2004
uplatnil žádost o poskytnutí příspěvku na výživu do výše životního minima a z připojených
listin České správy sociálního zabezpečení nepochybně vyplývá, že probíhá zařízení o žádosti
o starobní důchod podle §31 zákona č. 155/1995 Sb. Úřad městské části v Praze 13, odbor
sociální péče a zdravotnictví, svým rozhodnutím ze dne 17. 6. 2004 nepřiznal stěžovateli
dávku sociální péče s odůvodněním, že byla podána žádost o starobní důchod, o níž dosud
nebylo rozhodnuto a že nebyla splněna podmínka evidence jako uchazeče o zaměstnání
u Úřadu práce v Praze 5, a proto nemůže být považován za osobu sociálně potřebnou.
V odvolání proti tomuto rozhodnutí žadatel namítal, že tvrzené zjištění ze sdělení České
správy sociálního zabezpečení o nesplnění nároku na starobní důchod z českých dob pojištění
bez rozhodnutí o žádosti nemá k předmětnému rozhodnutí žádný praktický význam
a požadované zaevidování do seznamu uchazečů o zaměstnání na úřadu práce považuje
za šikanování občana v důchodovém věku, kdy je uzavření pracovního poměru nereálné
a popřel, že by se odmítl zaevidovat. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 19. 8. 2004,
č. j. SOC 114446/2004, odvolání žadatele zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil poté,
co zjistil, že žadatel není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, není v pracovním
nebo v obdobném vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost, není poživatelem
starobního důchodu ani plného invalidního důchodu a není ani občan starší 65 let, a tudíž
se na něho nevztahuje výjimka uvedená v ust. §1 odst. 5 zákona č. 482/1991 Sb.,
a proto žadatele nelze považovat za občana sociálně potřebného podle ust. §3 odst. 3 písm. a)
zákona, a tudíž není možné poskytovat dávky sociální péče podle ust. §4 zákona.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v žalobě namítal,
že v řízení o jeho žádosti mělo být zkoumáno, zda nejsou dány jiné závažné důvody
pro přiznání dávky, než uvedené v ust. §1 odst. 5 zákona, na jejichž nesplnění žalovaní
poukázali, opětovně zdůraznil, že požádal o přiznání starobního důchodu, na který mu vznikl
nárok dne 8. 3. 2004 a o této žádosti probíhá řízení u České správy sociálního zabezpečení.
Vyslovil přesvědčení, že při podání žádosti o dávku nebyla na základě doložených dokladů
shledána žádná překážka pro přiznání dávky a zástupný důvod k nepřiznání opřený
o neevidenci uchazečů o zaměstnání považuje za šikanování své osoby a je proto přesvědčen,
že žalovaný i Městská část Praha 13 jeho žádost posoudili nesprávně. Městský soud pak
po projednání dospěl k závěru, že žalobce splňuje podmínky sociální potřebnosti podle §1
odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., nepovažuje se ale za sociálně potřebného ve smyslu ust. §3
odst. 3 téhož zákona, neboť není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a není ani osobou
uvedenou v ust. §1 odst. 5 zákona, a proto žalobce nelze považovat za sociálně potřebného,
i když jeho příjem nedosahuje částky životního minima. Podle soudu ust. §1 odst. 1 zákona
nelze vykládat izolovaně od ust. §3 odst. 3 téhož zákona a ust. §3 odst. 3 písm. a)
téhož zákona od ust. §1 odst. 5 téhož zákona , na který se přímo odkazuje. Po tomto právním
posouzení žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, v platném znění, dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost podal včas (§106
odst. 2 s. ř. s.), v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
a písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ve stěžovatelově případě se jedná o nepřiznání dávky podle zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti (dále jen „zákon“), když v žádosti uplatnil poskytnutí příspěvku
na výživu - doplatku do životního minima. Úřad městské části v Praze 13 své rozhodnutí
ze dne 17. 6. 2004 o nepřiznání dávky sociální péče a žalovaný své rozhodnutí o zamítnutí
odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí ze dne 19. 8. 2004 odůvodnili i tím, že žadatel
není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nevztahuje se na něho výjimka uvedená
v ust. §1 odst. 5 zákona, a proto ho nelze považovat za občana sociálně potřebného
podle ust. §3 odst. 3 písm. a) zákona. Oběma správním orgánům bylo známo, což vyplývá
z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, že žadatel požádal o přiznání starobního
důchodu podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., neboť splnil věkovou podmínku dne 8. 3. 2004
a řízení o této žádosti probíhalo u České správy sociálního zabezpečení. K uvedené skutkové
okolnosti správní orgány při posuzování žádosti nepřihlédly, ač výsledek tohoto řízení má
význam pro posouzení sociální potřebnosti podle ust. §1 odst. 1, i když ve smyslu ust. §3
odst. 3 písm. a) se pro posouzení sociální potřebnosti ve smyslu ust. §3 odst. 5 písm. a)
u poživatele starobního důchodu nezkoumá možnost zvýšit si příjem vlastní prací ve smyslu
ust. §3 odst. 3 písm. a) zákona. Ze shora uvedeného vyplývá, že Úřad městské části Praha 13
pochybil, pokud řízení o žádosti o poskytnutí dávky sociální péče podle §29 odst. 1
ve spojení s ust. §40 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád, v platném
znění) nepřerušil, žalovaný Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče
a zdravotnictví, pak pochybil nesprávným posouzením žalobní námitky, týkající se
probíhajícího řízení o důchodovou dávku, pro níž měl rozhodnutí Úřadu městské části Praha
13 zrušit z důvodu nesprávného posouzení žádosti Úřadu městské části Praha 13.
Podle Nejvyššího správního soudu shora uvedeným došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b), neboť při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit.
Kasační důvod ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení je naplněn tím, že soud
při posuzování, zda stěžovatel je či není osobou uvedenou v ust. §1 odst. 5 zákona,
a tudíž občanem sociálně potřebným, nesprávně posoudil žalobní námitku, že probíhá řízení
o starobní důchod podle ust. §31 zákona č. 155/1995 Sb. a probíhalo i v době rozhodnutí
žalovaného dne 19. 8. 2004.
S ohledem na shora uvedené závěry Nejvyšší správní soud ve smyslu ust. §110 odst. 1
s. ř. s. zrušuje rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrací k dalšímu řízení.
Ve smyslu ust. §110 odst. 3 s. ř. s. je soud vázán právním názorem, že řízení před správními
orgány je zatíženo vadami řízení, pro něž měla být rozhodnutí žalovaného a potažmo
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13 zrušena, neboť správní orgány pochybily,
když při posuzování žádosti o dávku dle zákona o sociální potřebnosti při posuzování jedné
z podmínek pro přiznání dávky nepřihlédly k tomu, že o tom, zda-li dojde k jejímu naplnění
či nikoliv, probíhá řízení před jiným správním orgánem, a proto byl dán důvod k přerušení
řízení ve smyslu ust. §29 odst. 1 ve spojení s ust. §40 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, do pravomocného skončení řízení o uvedené podmínce. Z předložených
listin stěžovatelem v průběhu kasačního řízení je Nejvyššímu správnímu soudu známo,
že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 1. 2005, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o starobní důchod pro nesplnění podmínek ust. §31 zákona
č. 155/1995 Sb. a podle smlouvy mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací
o sociálním zabezpečení č. 267/1997 Sb. bylo zrušeno a věc vrácena České správě sociálního
zabezpečení k dalšímu řízení, což vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze
č. j. 1 Cad 14/2005 - 117, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2006.
Ve smyslu ust. §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu