ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.64.2004
sp. zn. 6 Ads 64/2004 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: M. K ., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2004, č. j. 42 Cad 87/2004 - 6,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 87/2004 - 6 ze dne
14. 6. 2004 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala včas kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem blíže označeném v záhlaví, jímž bylo rozhodnuto
takto:„Řízení se zastavuje a věc
se vrací správnímu orgánu k provedení dalších úkonů v rámci správního procesu. Nikomu
se nepřiznává náhrada nákladů řízení.“
Z odůvodnění usnesení, jak bylo soudem formulováno, vyplývá, že soudní řízení bylo
zahájeno z podnětu žalované, která dne 4. 6. 2004 postoupila soudu jí adresované odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod s tím, že se jedná
o žalobu k soudu. Přečtením zmíněného podání soud zjistil, že je žalobkyně adresovala
žalované, aniž v jeho nadpisu nebo vlastním textu vyjádřila vůli obrátit se na soud. Soudu
tedy nebylo jasné, z čeho žalovaná dovodila, že se jedná o soudní žalobu. Konstatoval,
že pokud se podání dostatečně vyjasnilo v průběhu následujícího správního řízení, pak
to mělo být soudu sděleno a doloženo. Dále soud uvedl, že žalobkyně projevila svůj nesouhlas
s rozhodnutím žalované zcela zřetelným způsobem, přičemž skutečnost, že tento způsob
je ze zákona nepřípustný, automaticky neznamená, že lze toto podání bez komunikace
s žalobkyní transformovat do podoby soudní žaloby. Soud sám naopak nemůže kohokoli
přesvědčovat ke změně podoby svého podání, protože takový postup by výrazně přesáhl
rámec §5 o. s. ř. a narušil by ústavní rovnost účastníků soudního procesu. Nebytnost
pokračovat ve správním řízení je dle názoru krajského soudu fundamentální překážkou
přezkumného řízení soudního i v předmětné věci, v níž muselo být rozhodnuto při použití
§64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a §104 odst. 1 o. s. ř.
Aplikace §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyla možná, neboť nešlo o návrh adresovaný
jeho autorkou soudu.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaná dne 4. 6. 2004 postoupila
soudu podání ze dne 21. 4. 2004, které posoudila jako žalobu proti svému rozhodnutí.
V průvodním dopise, který pojala současně jako vyjádření k žalobě, uvedla, že napadeným
rozhodnutím byla žalobkyni zamítnuta žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění
podmínky potřebné doby důchodového pojištění. Přestože žalobkyně v žalobě tvrdí,
že ve správním řízení nebyly k dispozici všechny podklady o jejím zaměstnání a důchodovém
pojištění, žalovaná i nadále trvá na tom, že žalobkyně nezískala započitatelných 5 let
důchodového pojištění a nárok na plný invalidní důchod jí nevznikl.
Žalobkyně předmětné podání označila jako odvolání a v textu uvedla, že se odvolává
proti rozhodnutí žalované o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod ze dne 5. 4. 2004
pro nesplnění podmínek §40 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění. Jak bylo již zmíněno,
v odůvodnění uvedla, že v průběhu správního řízení nebyly k dispozici všechny potřebné
údaje o jejím zaměstnání a důchodovém pojištění, přičemž tyto podklady označila za přílohy
tohoto podání. Závěrem požádala o zjednání nápravy v řízení o přiznání plného invalidního
důchodu.
Soud k projednání věci nařídil jednání, k němuž nepředvolal žalobkyni, a vydal shora
uvedené usnesení.
Kasační stížnost byla podána z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalovaná v ní nesouhlasí s právním posouzením věci. Dle jejího názoru je z obsahu podání
naprosto zřejmé, že se pisatelka odvolává proti jejímu rozhodnutí, přičemž toto podání
směřuje k dalšímu řízení, které však ze zákona nemůže být řízením správním. Rozhodnutí
žalované nabývá právní moci doručením podle §89 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., opravné
prostředky nejsou ve správním řízení možné. Pokud se krajský soud domnívá, že podání
nevykazuje všechny znaky žaloby, měl aplikovat §37 odst. 5 a §71 s. ř. s. a vyzvat žalobkyni
usnesením k opravě a doplnění podání. Žalovaná soudu vytýká, že řízení zastavil a věc vrátil
k dalšímu řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv v soudním řízení správním platí
pro zastavení řízení podle speciálního ustanovení §47 s. ř. s. a žádná z tam taxativně
uvedených podmínek nebyla splněna. Žalovaná rovněž nesouhlasí s názorem soudu,
že v daném případě není možné aplikovat §46 odst. 1 s. ř. s., neboť §72 odst. 1 téhož zákona
výslovně stanoví, že lhůta k podání žaloby je zachována, pokud je žaloba ve lhůtě podána
u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal.
Žalovaná proto navrhla zrušení usnesení krajského soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila, pouze požádala o ustanovení zástupce
ex offo, jelikož splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je pro řízení o kasační stížnosti
nezbytné, aby žalobkyni byl na její návrh ustanoven zástupce z řad advokátů, a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Žalobkyně předmětnou kasační stížnost nepodala a není tedy
povinna být v řízení zastoupena ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s., potřeba takového zastoupení
nevyšla ani jinak najevo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
dle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §19 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. se podání posuzuje podle jeho obsahu.
Z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Obdobně podle §41
odst. 2 o. s. ř., které s ohledem na §64 s. ř. s. platí i pro správní soudnictví, se každý úkon
posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen.
Jak již Nejvyšší správní soud judikoval, postoupí-li správní orgán soudu podání, které
podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje k závěru, že úmysl
podatele není dostatečně zřejmý, nemůže z tohoto důvodu zastavit řízení podle 104 odst. 1
o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pochybnosti
o obsahu podání je třeba odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. (k tomu srov. Rozsudek
publikovaný pod č. 655/2005 Sb. NSS).
V daném případě posoudila žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podání označené jako
odvolání podle obsahu jako žalobu proti svému rozhodnutí a v souladu s §3 odst. 1 a §32
s. ř. s. je postoupila příslušnému soudu. Vzhledem k tomu, že správní orgán, který napadené
rozhodnutí vydal, je sice pro zachování lhůty podacím místem pro uplatnění žaloby, zároveň
je však účastníkem řízení o žalobě, nebyla v daném případě stěžovatelka sama oprávněna
případné nedostatky žaloby odstraňovat. Krajský soud zajisté není vázán názorem,
který si správní orgán o obsahu podání učiní, má-li však zato, že z podání nelze jednoznačně
dospět k závěru o úmyslu podat žalobu, zapíše věc do rejstříku nejasných podání a činí dále
úkony dle §37 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud však v daném případě předepsaným způsobem
nepostupoval a ve svém rozhodnutí vycházel z řady chybných úvah, ke kterým Nejvyšší
správní soud dále konstatuje:
Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu relevantní.
Podání nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud, rozhodující
je obsah podání z hlediska §37 odst. 3 a §71 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud podsouvá stěžovatelce pochybnosti o povaze podání, které však
stěžovatelka, na rozdíl od něj, zjevně neměla. Jak bylo již výše uvedeno, stěžovatelka
posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu, tu postoupila soudu
a ze svého hlediska tedy neměla důvodu s žalobkyní dále komunikovat.
Krajský soud vyslovil tezi, že dokud osoba domáhající se překontrolování
důchodového rozhodnutí výslovně neprojeví svoji vůli, aby se tak stalo soudní cestou,
je nezbytné pokračovat ve správním řízení. Tato teze není správná. Řízení ve věcech
důchodových je jednoinstanční a doručením rozhodnutí o dávce účastníku je pravomocně
skončeno. Není zde tedy žádné správní řízení, v němž by mohla stěžovatelka pokračovat.
Tato skutečnost je zjevně také jedním z důvodů, proč stěžovatelka považovala podání
označené jako „odvolání“ za žalobu.
Krajský soud dospěl k závěru, že aplikace §46 odst. 1 s. ř. s. je vyloučena,
neboť nešlo o návrh adresovaný soudu a na rozhodnutí je nutno použít §104 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s. Rovněž tato úvaha je chybná. Důvody pro odmítnutí návrhu
pro nesplnění podmínek řízení jsou v §46 s. ř. s. upraveny autonomně a vyčerpávajícím
způsobem, a proto zde §64 s. ř. s. použít nelze. Již výše bylo uvedeno, že pokud měl soud
pochybnosti o obsahu podání, měl je odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. Pokud
by tak získal jistotu, že se o žalobu nejedná, podání by pro neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení odmítl dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zda bylo podání formálně adresováno
soudu či správnímu orgánu, nemá na výběr, výklad a aplikaci použité normy žádný vliv.
Nejvyšší správní soud vytýká krajskému soudu také závažné procesní pochybení.
Ve věci proběhlo dne 14. 6. 2004 jednání, o němž nebyla uvědoměna žalobkyně. Tím došlo
k porušení jejích ústavně zaručených práv dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Při účasti žalobkyně na jednání by přitom soud měl možnost efektivně odstranit pochybnosti,
které o obsahu jejího podání měl, a případně další nedostatky podání.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s.
napadané usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem tak, že nejprve postupem podle §37
odst. 5 s. ř. s. odstraní vady podání (a v tomto rámci nepochybně zjistí i to, zda žalobkyně
se chce domáhat svého práva u soudu ve správním soudnictví) a podle výsledku pak určí další
procesní postup.
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu