ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.30.2004
sp. zn. 6 As 30/2004 - 127
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: Ing. R. V., zastoupen JUDr. Ing. Petrem Doležalem, advokátem, se sídlem
Šumavská 26, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor
výstavby, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti: 1) Sdružení vlastníků areálu L., 2)
M. B., 3) I. H., 4) M. Š.5) J. G. 6) L. S. všichni zastoupeni JUDr. Jaroslavem Hostinským,
advokátem, se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, a 7) N. D., zastoupen matkou E. D.,
zastoupen JUDr. Janou Rathouskou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
4. 12. 2003, č. j. 38 Ca 667/2002 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobám zúčastněným na řízení se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003, č. j. 38 Ca 667/2002 - 74,
byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu
hlavního města Prahy ze dne 25. 6. 2002, č. j. MHMP - 167681/2001/Vys/Ja, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části
Praha 6 ze dne 13. 9. 2001, č. j. 2580/7/P 32 Lib/01 - Mt, jímž úřad městské části nařídil
podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(dále jen „stavební zákon“), žalobci odstranit stavbu postavenou bez stavebního povolení
na pozemku č. parc. x v k. ú. L., sestávající z konstrukcí v rozhodnutí prvostupňového orgánu
uvedených, do tří měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. V obsáhlém a podrobném
odůvodnění rozsudku se městský soud vypořádal se všemi námitkami uvedenými v žalobě.
Zejména vyšel z toho, že případná existence nepovolené a neohlášené stavby, či jejích zbytků
(v rozsahu drobné stavby, např. seník, bouda) nemůže způsobit, že by ohlášení podané
žalobcem v rozsahu vyplývajícím z jím doložené dokumentace rekonstrukčních prací
(při nečinnosti stavebního úřadu) zlegalizovalo stavbu jím provedenou, když tato stavba,
jak bylo nepochybně zjištěno, svými rozměry (zastavěná plocha a světlá výška) je stavbou
provedenou v rozporu s ohlášením 2. 4. 2001. Městský soud vyšel z toho, že napadené
rozhodnutí žalovaného má oporu v dostatečném zjištění skutkového stavu věci a vychází
ze správné premisy, že na předmětném pozemku nebyla před ohlášením podaným žalobcem
2. 4. 2001 stavebnímu úřadu zřízena v souladu se zákonem ona stavba (tj. stavba rekreační
chaty), jejíž rekonstrukce byla ohlášena. Stavba fakticky provedená od května 2001
na základě tohoto ohlášení pak svým rozsahem překročila vymezení „udržovacích
a rekonstrukčních prací“ v ohlášení a jde o novostavbu, jak správně dovodil žalovaný.
Městský soud vychází z toho, že obecně lze říci, že stavební zákon nezná pojmy „obnova“
nebo „rekonstrukce“ původní stavby, proto jde-li o provedení stavby na zbytcích původních
základů či podezdívky, jedná se vesměs vždy o novou stavbu nebo přístavbu, i kdyby šlo
o stavbu v původních rozměrech. Právě proto je nutno spolu s podaným ohlášením doložit
stávající stav a předpokládaný rozsah ohlašovaných prací (viz §10 a násl. vyhlášky
č. 132/1998 Sb.). Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného vychází
z dostatečných zjištění a že v daném řízení nebyla porušena procesní práva stavebníka
takovým způsobem, aby to mělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Ve smyslu §55 odst. 2
písm. a) a b) ve spojení s §139b stavebního zákona v daném případě nebyla provedená stavba
stavbou, k níž by stačilo ohlášení (a to i pokud by bylo toto ohlášení řádné a nehledě na to,
že zřízení takové stavby na tomto pozemku bránil veřejný zájem, jak je podrobně rozebráno
v napadeném rozhodnutí žalovaného a jak na to poukazoval i zástupce osob na řízení
zúčastněných). Městský soud proto uzavřel, že ohlášením udržovacích a rekonstrukčních
prací na stavbě, jejíž existence nemá stavebním zákonem požadovanou oporu, nelze
dosáhnout legalizace stavby, která nadto co do rozsahu zjevně překračuje zákonné vymezení
pro institut „ohlášení“ (§55 odst. 2 stavebního zákona) a navíc je v rozporu s veřejným
zájmem (odporuje daným limitům pro dané území apod.). Žalobce pak v průběhu řízení
o odstranění stavby neprokázal soulad stavby s veřejným zájmem a odvolací orgán
jednoznačně nadto vyslovil, že prokázání souladu této stavby s veřejným zájmem je vlastně
nereálné. Pokud jde o podané ohlášení, městský soud zdůraznil, že už vůbec nelze mít za to,
že podané ohlášení, na něž nebylo reagováno, způsobí ten důsledek, že je stavebník oprávněn
zřídit novou stavbu, resp. stavbu, která ze zákona vyžaduje stavební povolení a zjevně
se vymyká zákonnému vymezení staveb, k nimž postačí ohlášení (§55 odst. 2 a 3 stavebního
zákona).
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 11. 2. 2004
kasační stížnost, kterou pak doplnil podáním ze dne 2. 3. 2004. V kasační stížnosti
napadenému rozsudku především vytýká, že části jeho výroku ad 1) a ad 2) nemohou obstát
z důvodů prezentovaných v odůvodnění rozsudku. Vychází z toho, že pokud stavební úřad
nesdělí stavebníkovi v zákonné lhůtě, že ohlášená stavba podléhá stavebnímu povolení
(tzn., že stavební úřad na ohlášení v zákonné lhůtě nereagoval), může ji stavebník provést.
Stavebním úřadem v této věci byl tedy vydán souhlas mlčky. Nastoluje-li tento souhlas
protiprotiprávní stav, jak konstatoval odvolací správní orgán, bylo třeba jej, stejně jako každé
jiné nesprávné opatření, zrušit, a to podle příslušných ustanovení zákona o obcích,
popř. ustanovení zákona o hlavním městě Praze, za podmínek v těchto zákonech stanovených.
Stěžovatel proto vytýká městskému soudu, že napadená rozhodnutí správních orgánů nezrušil,
neboť závěry, k nimž dospěly, neměly v provedených důkazech oporu, a byly s nimi dokonce
v logickém rozporu. Jelikož v průběhu řízení nezjistily orgány státní správy, ani soud,
skutečnosti, jež by znevažovaly dobrou víru stěžovatele v projev vůle stavebního úřadu,
že ohlášena stavba může (má) být postavena, je podle názoru stěžovatele povinností všech
účastníků správního řízení tento stav respektovat. Stěžovatel dále městskému soudu vytýká,
že ponechal bez povšimnutí nezákonnost postupu správních orgánů obou stupňů, spočívající
v tom, že správní orgán prvního stupně nepořádek ve spisové agendě se pokusil překlenout
tvrzením, že dokumenty stěžovatelem předané neexistují, a odvolací orgán, na místo toho,
aby mu uložil dohledat chybějící doklady, popř. aby mu vydal pokyn spis rekonstruovat,
a zajistil tak stěžovateli právo na řádný proces, resp. právo na přezkum prvostupňového
správního rozhodnutí, pokračoval v řízení podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona,
započatém již správním orgánem prvního stupně. Za nezákonnost postupu správního orgánu
prvního (a potažmo i druhého) stupně, lze podle stěžovatele nepochybně označit to, že správní
orgán prvního stupně, po té, co patrně ukončil dokazování o porušení právních předpisů
stěžovatelem, na místo toho, aby ho výslovně a včas poučil o jeho právu žádat o dodatečné
povolení stavby, vyhodnotil do té doby shromážděnou neúplnou a v některém ohledu
i neadekvátní spisovou dokumentaci a na jejím základě vydal rozhodnutí. Městský soud
nejen, že ponechal tuto nezákonnost bez povšimnutí, nýbrž ve svém rozsudku dokonce
konstatoval, že stavební úřad i správní orgán instančně mu nadřazený, dal stěžovateli
dostatečný prostor k tomu, aby na výzvy stavebního úřadu řádně, včas a dostatečně reagoval
a mohl tak zvolit účinnou obranu v řízení o odstranění stavby. Stěžovatel nakonec městskému
soudu vytýká, že nereagoval na dvě jeho žádosti o připuštění odkladného účinku
vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný především uvedl, že se domnívá, že kasační
stížnost neobsahuje náležitosti stanovené v ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kdy kromě obecných náležitostí musí kasační stížnost
obsahovat i důvody, z jakých rozhodnutí napadá (§103 odst. 1 písm. a/ až e/ s. ř. s.) a údaj,
kdy bylo stěžovateli rozhodnutí doručeno. Údaj, kdy byl rozsudek městského soudu
stěžovateli doručen, kasační stížnost neobsahuje a kasační stížnost rovněž neobsahuje odkaz
na konkrétní zákonem stanovené důvody kasační stížnosti. Z jejího obsahu se tak lze pouze
domnívat, že tyto důvody stěžovatel shledává v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Žalovaný dále uvedl, že jak vyplývá ze spisového materiálu stavebního úřadu
v Praze 6, jeho součástí skutečně nebylo stěžovatelem uváděné ohlášení udržovacích prací
nemovitosti na pozemku č. parc. x v k. ú. L. ze dne 2. 4. 2001 (jeho originál se v archívu
stavebního úřadu v Praze 6 nepodařil dohledat, bylo dohledáno pouze zcela identické ohlášení
opravy oplocení). V odvolacím řízení bylo tedy na základě upozornění zástupce stěžovatele
toto „ohlášení“ vzato na vědomí a jeho kopie doložená stěžovatelem byla jedním z podkladů
pro vydání rozhodnutí. Tím, že tedy nebylo postoupeno spolu s prvoinstančním spisem, nebyl
stěžovatel zkrácen na svých právech, neboť dokazování bylo v souladu s návrhem stěžovatele
doplněno v odvolacím řízení. Za zcela zásadní byla pak při rozhodování správního orgánu
vzata v úvahu skutečnost, že realizované stavební práce byly provedeny v rozporu s tímto
ohlášením, resp. bylo provedeno něco jiného, než co bylo ohlášeno – byla provedena nová
(nikoliv drobná) stavba o rozloze cca 199 m2, která podléhala vydání územního rozhodnutí
a stavebního povolení. Skutečnost, zda nastala fikce tzv. souhlasu s udržovacími pracemi
na objektu č. parc. x v k. ú. L., který navíc ani nebyl nikdy v minulosti povolen, tedy není pro
dané řízení relevantní. Jeho zrušení jako nezákonného opatření by bylo bez právního
významu. Zjištění, že stěžovatel nepostupoval v souladu s tímto ohlášením, má oporu
ve spise, a to především ve zjištění orgánu státního stavebního dohledu ze dne 24. 5. 2001,
12. 7. 2001, 11. 9. 2001, ohledání odboru stavebního MHMP na místě stavby dne 18. 1. 2002
včetně ve spise doložené fotodokumentace, ze které jednoznačně vyplývá, že byla budována
stavba zcela nová a nebyly provedeny pouze udržovací práce, resp. stavební úpravy
nezasahující do nosných konstrukcí, na jejichž ohlášení stěžovatel upozorňuje. Jako nepřímý
důkaz byly pak městským soudem přijaty dva snímky z počítačového systému G. z roku 1997
a 2001, z jejichž porovnání je zřejmé, že v roce 1997 se na předmětném pozemku nenacházela
žádná stavba, případně se zde mohla nacházet stavba mnohem menší, takže ji nebylo možno
na snímku zachytit. Naproti tomu ze snímku z roku 2001 je stavba zcela zřetelně viditelná. I
tyto snímky potvrzují, že se nemohlo jednat o pouhou „výměnu prvků na stávajících
konstrukcích v původním objemu“. Žalovaný se proto neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že
došlo k nesprávnému úřednímu postupu a pokládá za důležité opětovně zdůraznit, že bylo
provedeno něco jiného, než co bylo stavebnímu úřadu ohlášeno, když ohlášení bylo vzato na
vědomí. Z tohoto důvodu by případné zrušení „konkurentního souhlasu“ nemělo vliv na
rozhodnutí ve věci samé.
K námitce stěžovatele, že správními orgány obou stupňů nebyl výslovně upozorněn
na jeho právo podat žádost o dodatečné povolení stavby, žalovaný uvádí, že podle §75 odst. 2
s. ř. s. byl městský soud povinen přezkoumat napadená rozhodnutí v mezích žalobou
uplatněných bodů. Jak vyplývá z obsahu žaloby založené ve spise, stěžovatel žádnou námitku
týkající se zkrácení svých práv správními orgány v obou stupních v tomto smyslu neuplatnil.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno
napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Navíc podle žalovaného se ani toto
tvrzení stěžovatele nezakládá na pravdě, neboť v oznámení o zahájení řízení o odstranění
stavby ze dne 15. 6. 2001 byl stěžovatel výslovně upozorněn na to, že „ve lhůtě 60 dnů
ode dne obdržení tohoto oznámení může stavebník prokázat soulad stavby s veřejným
zájmem“.
Z uvedených důvodů se žalovaný domnívá, že kasační stížnost není důvodná,
a navrhuje proto, aby v případě, že nebude shledána opožděnost kasační stížnosti, byla tato
kasační stížnost zamítnuta.
Zúčastněné osoby (v záhlaví rozsudku uvedené pod 1/ až 6/) podaly vyjádření
ke kasační stížnosti, v němž především uvedly, že důvody uváděné v kasační stížnosti
v podstatě opakují stanoviska stěžovatele, uváděná v žalobě a v tomto směru je tedy možno ve
značném míře odkázat na předchozí podání učiněná zúčastněnými osobami v tomto řízení,
jakož i na správné závěry vyjádřené v odůvodnění napadeného rozsudku. Zúčastněné osoby
jsou především toho názoru, že listina z 28. 3. 2001, které se stěžovatel dovolává, a kterou
měl údajně ohlásit udržovací práce a rekonstrukci rekreační chaty dne 2. 4. 2001 Úřadu
městské části Praha 6, není pravděpodobně listinou pravou. Své oprávněné pochybnosti
o pravosti této listiny odůvodnily zúčastněné osoby především zcela identickou podobou
s obdobným ohlášením, které se týkalo rekonstrukce stávajícího oplocení, a které bylo
doručeno podatelně Úřadu městské části Praha 6 téhož dne. Nicméně je zapotřebí konstatovat,
že přestože pochybnosti o pravosti „ohlášení“ jsou v daném případě více než na místě,
postupovaly správní orgány a následně i městský soud ve prospěch stěžovatele, když pravost
této listiny nezpochybnily, a s tímto podáním stěžovatele se vypořádaly po věcné a obsahové
stránce. Podstatné v daném případě je, že fakticky prováděné práce ze strany stěžovatele
na pozemku parc. č. x v k. ú. D. L. se jednoznačně vymykaly tomu, co bylo uvedeno
v ohlášení stavby. Proto také již stavební úřad poté, co zjistil na místě šetření skutečný stav
prováděných prací, vydal rozhodnutí, kterým tyto stavební práce zastavil. Ve spisu se nachází
mnoho nezvratných důkazů, že činnost stěžovatele probíhala jednoznačně v rozporu
s platnými ustanoveními stavebního zákona. Především stavební práce prováděné
stěžovatelem jsou podle názoru zúčastněných osob jednoznačně takového rozsahu,
že vyžadují stavební povolení. Stěžovatel tyto práce realizoval beze stavebního povolení
a je účelovým tvrzením, že tak činil v dobré víře, či na základě chybného postupu správních
orgánů. Naopak z činnosti stěžovatele předcházející realizaci stavby jednoznačně vyplývá
pravý opak, tj. že stěžovatel si byl velmi dobře vědom, že staví zcela nelegální, tzv. černou
stavbu. Řada nezvratných důkazů rovněž prokazuje, že stavební činnost realizovaná
stěžovatelem na pozemku parc. č. x v k. ú. D. L. byla činností směřující k vytvoření zcela
nové stavby na tomto pozemku. Tvrzení stěžovatele, že se jedná o opravu či údržbu nebo
rekonstrukci nějaké stávající stavby rekreační chaty, je zcela účelové a na mnoha místních
šetřeních prováděných v této věci bylo jednoznačně prokázáno, že žádná taková původní
stavba nebo její zbytky se na předmětném pozemku nenachází. Tvrzení stěžovatele o existenci
nějaké stavby na předmětném pozemku, kterou stěžovatel nazývá rekreační chatou, a o které
předkládá jakousi korespondenci, ve které je označována za seník či kůlnu, není ve vztahu
k probíhajícímu řízení relevantní, a pouze se snaží uměle vytvořeným problémem odvést
pozornost soudu od předmětu řízení, kterým je odstranění nelegální, zcela nově zřízené
stavby.
Za daného stavu věci pak podle názoru zúčastněných osob městský soud zcela
po právu zamítl žalobu o zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu, který zamítl
odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, kterým bylo
stěžovateli nařízeno stavbu odstranit. Zúčastněné osoby potom vypočítávají důvody,
které svědčí pro takovéto rozhodnutí, a navrhují, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Se žalovaným lze sice souhlasit v tom, že v kasační stížnosti chybí údaj o tom,
kdy stěžovateli bylo rozhodnutí městského soudu doručeno (tato povinnost vyplývá
z ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s.), z obsahu soudního spisu však vyplývá, že rozsudek
městského soudu byl zástupci stěžovatele doručen dne 2. 2. 20004, kasační stížnost pak byla
podána u městského soudu dne 11. 2. 2004, tj. v zákonné lhůtě 14 dnů. Se žalovaným
lze souhlasit i v tom, že stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvádí důvody podle §103
odst. 1 s. ř. s., již se dovolává. Z obsahu kasační stížnosti však lze dovodit, že kasační stížnost
je podána z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Kasační stížnost nebyla shledána důvodnou.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel především vytýká napadenému rozsudku to, že části jeho výroku ad 1)
a ad 2) nemohou obstát z důvodů prezentovaných v odůvodnění rozsudku. Tato námitka není
zcela srozumitelná, neboť za situace, kdy městský soud žalobu zamítl (výrok rozsudku
pod bodem 1/), nepřipadá v úvahu, aby stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Pokud tedy městský soud vyšel z toho, že žalovanému, který by jinak s ohledem na výsledek
řízení měl na náhradu nákladů řízení právo, žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly,
správně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod 2/ výroku
rozsudku městského soudu).
V kasační stížnosti pak stěžovatel převážně opakuje námitky, s nimiž se již velmi
podrobně a zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal městský soud. Nejvyšší správní soud
proto na toto výstižné odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožňuje, pro stručnost
odkazuje, přičemž považuje za nutné reagovat pouze na výtky, které směřují vůči postupu
městského soudu.
Stěžovatel vychází z toho, že pokud mu nebylo stavebním úřadem v zákonné lhůtě
sděleno, že ohlášená stavba podléhá stavebnímu povolení, může ji stavebník provést. Dále
je stěžovatel toho názoru, že v případě, že tento souhlas nastoluje protiprávní stav, měl
městský soud, sdílel-li toto stanovisko, napadená rozhodnutí správních orgánů zrušit,
neboť závěry, k nimž dospěly, neměly v provedených důkazech oporu, a byly s nimi dokonce
v logickém rozporu. Tato námitka stěžovatele je podle Nejvyššího správního soudu zcela
nedůvodná, protože odvolací správní orgán rozhodl na základě náležitě zjištěného skutečného
stavu věci, jak již konstatoval městský soud, svoji námitku, že závěry správního orgánu
neměly oporu v provedených důkazech, a byly s nimi dokonce v logickém rozporu,
pak stěžovatel nijak nekonkretizuje, takže se k nim nelze vyjádřit (lze pouze podotknout,
že žádná takováto pochybení Nejvyšší správní soud nezjistil). Stěžovatel pak zřejmě nadále
vychází z toho, že byl-li stavebním úřadem vyjádřen konkludentní souhlas s ohlášenou
stavbou, pak může stavět cokoliv, k čemuž by jinak potřeboval stavební povolení. Zde je
na místě zdůraznit, že městský soud vycházel ze správného zjištění, že stěžovatelem
budovaná stavba byla stavěna v rozporu s jeho ohlášením, takže stavební úřad správně zahájil
z úřední povinnosti řízení, jehož důsledkem bylo nařízení odstranění stavby (dodatečné
povolení stavby nepřicházelo v úvahu, jak již bylo vysvětleno žalovaným a městským
soudem). Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v daném
případě nebyla provedená stavba takovou stavbou, k níž by stačilo ohlášení, a že ohlášením
udržovacích a rekonstrukčních prací na stavbě, jejíž existence nemá stavebním zákonem
požadovanou oporu, nelze dosáhnout legalizace stavby, která nadto co do rozsahu zjevně
překračuje zákonné vymezení pro institut „ohlášení“ a navíc je v rozporu s veřejným zájmem.
Poukazuje-li stěžovatel na nepořádek ve spisové agendě správního orgánu I. stupně
(ohlášení udržovacích a rekonstrukčních prací stěžovatelem nebylo u stavebního úřadu
dohledáno), lze sdílet pochybnosti, které zazněly ze strany zúčastněných osob, že listina
z 28. 3. 2001, které se stěžovatel dovolává, a kterou měl ohlásit uvedené práce, není
pravděpodobně listinou pravou, resp. tou listinou, která byla skutečně stavebnímu úřadu
předložena. To však nic nemění na tom, že žalovaný z této listiny vyšel a s uvedeným
podáním stěžovatele se náležitým způsobem vypořádal. S uvedenou námitkou, směřující
proti nesprávnému postupu ve správním řízení se městský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku vypořádal, takže výtka stěžovatele, že ponechal bez povšimnutí stěžovatelem
tvrzený nezákonný postup správních orgánů v obou stupních, není důvodná.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl v průběhu řízení o odstranění
stavby poučen (v oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby) o možnosti prokázat soulad
stavby s veřejným zájmem, přičemž takovýto soulad stavby s veřejným zájmem neprokázal.
Žalovaný přitom v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel z toho, že prokázání souladu stavby
s veřejným zájmem je nereálné a tento svůj závěr opřel o rozsáhlá zjištění, jak na to poukázal
již městský soud. Ostatně uvedenou námitku stěžovatel ve své žalobě neuplatnil, takže v této
části není kasační stížnost přípustná, protože se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
K poslední námitce stěžovatele, že městský soud nereagoval na dvě jeho žádosti
o připuštění odkladného účinku vykonatelnosti správního rozhodnutí, lze uvést, že v žalobě,
podané ještě před účinnosti soudního řádu správního, stěžovatel požádal o odložení
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a v souladu s novu úpravou správního soudnictví
provedenou zákonem č. 150/2002 Sb. byl stěžovatel usnesením městského soudu ze dne
19. 2. 2003 vyzván, aby ve lhůtě dvou týdnů doložil, že výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí by pro něj znamenaly nenahraditelnou újmu. Uvedené usnesení bylo dne
28. 2. 2003 doručeno tehdejšímu zástupci stěžovatele JUDr. K. S., který na výzvu soudu
nereagoval. Stěžovatelem tvrzená opakovaná žádost o odklad vykonatelnosti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 3. 2003 (v té době bylo přitom možné žádat pouze o odkladný účinek
žaloby podle §73 odst. 2 s. ř. s.), se ve spisu městského soudu nenachází.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení všech řádně uplatněných
a přípustných námitek stěžovatele uzavírá, že v posouzení právních otázek Městským soudem
v Praze neshledal nesprávnost, jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí,
ani neshledal namítané vady řízení před žalovaným. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, ten však žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, bylo
proto rozhodnuto tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Podle §60 odst. 1 s. ř. s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. K uložení
žádné takovéto povinnosti soudem nedošlo, bylo proto rozhodnuto tak, že zúčastněným
osobám se právo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu