ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.33.2004
sp. zn. 6 As 33/2004 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: A. K ., zastoupena JUDr. Emilií Váňovou, advokátkou, se sídlem Slezská 108,
Praha 3, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem
Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti: Městská část Praha 11, se sídlem Ocelíkova 672,
Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j.
38 Ca 11/2002 - 62 ze dne 25. 11. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osobě zúčastněné na řízení se nepři znává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační
stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2003, č. j. 38 Ca 11/2002 - 62, a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu
stěžovatelky proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, ze dne
12. 11. 2001, č. j. MHMP - 49938/2001/VYS/Ca/Be, jímž bylo změněno rozhodnutí Místního
úřadu Městské části Praha 11, odboru výstavby, ze dne 29. 11. 2000, č. j. OV/459/00/Sch,
o povolení užívání obytné místnosti s lodžií rodinného domku č. p. x, umístěného na pozemku
č. parc. x a parc. č. x v k.ú. Ch., při ul. P. V., P. 4, tak, že se nahrazuje slovo nástavba slovem
přístavba a vypouští se podmínky č. 1 a č. 2.
Městský soud vyšel při svém rozhodování z toho, že v průběhu stavby R. Š. došlo ke
změně spočívající v nahrazení sloupu jako podpůrného prvku lodžie vyzděním části štítové
stěny. Původně zamýšlený sloup sice nebyl postaven, neboť by jeho základy zasahovaly do
pozemku a oplocení stěžovatelky, ale výsledné řešení nejméně narušilo práva stěžovatelky,
vyplývající z vlastnictví sousedního pozemku. Vzhledem ke změně, resp. upřesnění
projektové dokumentace ze dne 5. 1. 2000, bylo proto možno přisvědčit závěru stavebního
úřadu, že stavba byla postavena podle schválené projektové dokumentace. Ostatně tato změna
byla při kolaudačním řízení s rozšířením okruhu účastníků hodnocena jako nepatrná odchylka.
Stavba nezasahovala do pozemku stěžovatelky a skutečnost, že je umístěna na hranici není
v rozporu se stavebním povolením a povolenou výjimkou z odstupové vzdálenosti.
Stěžovatelka konečně proti rozhodnutí o stavebním povolení a povolení výjimky z odstupové
vzdálenosti stavby ani nepodala odvolání.
Městský soud neshledal, že by změnou pojmů nástavba na přístavbu v žalobou
napadeném rozhodnutí došlo ke zkrácení práv stěžovatelky, protože šlo o upřesnění a správné
zařazení stavby. Odvolací správní orgán správně označil změnu jako přístavbu, neboť došlo
k půdorysnému rozšíření obytné plochy domu nad garáží a nikoliv garáže. Tato přístavba
je pak provozně propojena jen s domem mimo prostor garáže. Nejde však o rozšíření stavby
nad rámec stavebního povolení, ale pouze o upřesnění označení této změny. Přístavba
je propojena s domem v úrovni 2. nadzemního podlaží, což je patrné z projektové
dokumentace. Pokud je ve stavebním povolení uvedeno, že nová část stavby bude propojena
s domem v 1. nadzemním podlaží, ačkoliv je fakticky propojena v 2. nadzemním podlaží,
jde o chybnou formulaci ve stavebním povolení, jež byla odstraněna v napadeném rozhodnutí.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku městského soudu, jež se opírá o důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), stěžovatelka odmítla závěry tohoto
soudu, pokud dospěl k tomu, že žaloba není opodstatněná.
Stěžovatelka namítla, že nemůže souhlasit se závěry městského soudu,
který konstatoval, že pokud nepodala odvolání proti rozhodnutí o povolení výjimky
z odstupové vzdálenosti stavby a proti rozhodnutí o povolení stavby, musela se s nimi
ztotožňovat. Je skutečností, že odvolání proti těmto rozhodnutím nepodala. Důvod nepodání
odvolání však spočíval v tom, že nástavba podle těchto rozhodnutí neměla být takových
rozměrů, aby zasáhla hranici jejího pozemku. Pokud by nebyla uvedena v omyl, rozhodně
by proti nim podala odvolání.
Stěžovatelka v průběhu stavby vznášela námitky proti rozsahu stavby, ale marně.
Upozorňovala na skutečnost, že původní odstupová vzdálenost předmětné stavby od jejího
pozemku činila cca 1,6 m, ale nyní probíhá na hranici pozemku. Požadovala proto, aby byly
porovnány stavební plány a stavební rozhodnutí předchozí, ale tomuto požadavku nebylo
vyhověno, aniž byl takový postup odůvodněn. Za tohoto stavu proto nemá oporu v důkazním
řízení závěr městského soudu, že neprokázala rozšíření stavby R. Š. Jelikož rozhodnutí o
povolení výjimky z odstupové vzdálenosti nebylo vydáno v souladu se zákonem, nemohla být
vydána v souladu se zákonem ani rozhodnutí navazující, tj. stavební povolení, kolaudační
rozhodnutí, rozhodnutí odvolacího správního orgánu, ani rozhodnutí městského soudu.
Žalovaný Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, v písemném vyjádření
ke kasační stížnosti uvedl, že odkazuje na své vyjádření k obsahu podané žaloby s tím,
že napadený rozsudek městského soudu je správný.
Osoba zúčastněná na řízení, Městská část Praha 11, v písemném vyjádření ke kasační
stížnosti rovněž odkázala na své vyjádření, které již učinila v řízení u městského soudu
a též považuje rozsudek tohoto soudu za správný.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 38 Ca 11/2002 - 62, při vázanosti rozsahem a důvody,
které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a jelikož sám
neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud, který rozhoduje o kasační stížnosti proti napadenému usnesení
městského soudu, vychází z toho, že i v řízení o kasační stížnosti se kasační soud řídí přísnou
dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1
s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést,
z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky
tohoto rozhodnutí za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvedení skutkových
a právních důvodů pak znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní rozhodnutí
nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, která má charakter
předpisu právního a toto tvrzení také odůvodnit. Činnost kasačního soudu je pak ohraničena
rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody
nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného
rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nedostatek stěžovatelova tvrzení, že vydáním napadeného soudního
rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný právní předpis, představuje vadu kasační stížnosti,
která brání jejímu věcnému vyřízení. I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační
stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má kasační soud napadené
soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat
možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Ve světle toho, co bylo uvedeno, přezkoumal Nejvyšší správní soud námitku
stěžovatelky, v níž jednak brojí proti zákonnosti rozhodnutí Místního úřadu Městské části
Praha 11, odboru výstavby, ze dne 28. 4. 1999, č. j. OV/3300/98/Sch, a rozhodnutí ze dne
24. 5. 1999, č. j. OV/2635/98/Sch, a jednak tvrdí, že nástavba neměla být takových rozměrů,
aby zasáhla hranici jejího pozemku.
Prvním rozhodnutím ze dne 28. 4. 1999 byla na základě žádosti R. Š. povolena
výjimka z ustanovení §43 odst. 3 vyhlášky č. 5/1979 Sb. Národního výboru hlavního města
Prahy, týkající se odstupové vzdálenosti navrhované nástavby na garáži rodinného domu č. p.
1055, jež leží na hranici pozemku č. parc. x a č. parc. x v k. ú. Ch.. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí je konstatováno, že tyto pozemky nejsou zastavěny a umístěním nástavby na
hranici pozemku nemůže dojít k zastínění, ani jinému omezení vlastnických práv na pozemku
č. parc. x, protože tento pozemek začíná až za hranicí stavby a ve stěně na hranici pozemku
nebudou žádná okna. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 5. 1999, aniž některý
z účastníků podal odvolání.
Druhým rozhodnutím ze dne 24. 5. 1999 pak bylo vydáno R. Š. stavební povolení
k nástavbě nad garáží č. parc. x, č. parc. x, materiálově a rozměrově přizpůsobené stávající
zástavbě ve stěně na hranici pozemku bez oken s propojením nástavby a stávajícího domu v 1.
nadzemním podlaží. V odůvodnění je rovněž mimo jiné konstatováno, že navrhovaná
nástavba na garáži rodinného domu č. p. 1055 leží na hranici pozemků č. parc. x a č. parc. x
v k. ú. x. Také toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 6. 1999 bez odvolání účastníků
řízení.
Stavba R. Š. se nachází na pozemku č. parc. x v k. ú. Ch., který je v jejím vlastnictví.
Skutečnost, že stavba nezasahuje do pozemku stěžovatelky byla zjištěna na místě samém
odvolacím správním orgánem dne 14. 6. 2001, kde odvolací správní orgán konstatoval, že
stavba byla dokončena v souladu se změnou ze dne 5. 1. 2000, zakreslenou Ing. arch. J. G..
Jestliže byla totiž stavba takto dokončena, nemohla zasahovat podle dokumentace i
skutečnosti do pozemku stěžovatelky. Ostatně ani tvrzení stěžovatelky v kasační stížnosti, že
„nástavba neměla být takových rozměrů, aby zasáhla hranici mého pozemku“, „měla jsem
skutečně za to, že se mně stavba, resp. mého pozemku nebude dotýkat“ a zejména, že
„původní odstupová vzdálenost předmětné stavby od hranice mého pozemku činila cca 1,6 m
… a nyní probíhá po hranici mého pozemku“ vůbec nesvědčí o zásahu stavby do pozemku
stěžovatelky. Stěžovatelka tedy v kasační stížnosti netvrdí zásah stavby do svého pozemku,
ale toliko to, že je na hranici tohoto pozemku. V této souvislosti je pak třeba poukázat na
písemné vyjádření R. Š. ze dne 21. 1. 2001 k odvolání stěžovatelky a přednes jejího zástupce
při jednání dne 2. 4. 2001, kteří tvrdí pouze souběh stavby s plotem stěžovatelky v délce 64
cm a odstupem 24 cm. Nelze také přehlédnout fakt, že stěžovatelka v případě nesouhlasu
s povolenou výjimkou z odstupové vzdálenosti a vydaným stavebním povolením mohla
napadnout obě uvedená rozhodnutí odvoláním, což neučinila, která tak nabyla právní moci. Z
obou rozhodnutí přitom vyplývá skutečný stav v době jejich vydání a nelze proto ani hovořit o
omylu, do něhož byla stěžovatelka dle svého tvrzení v kasační stížnosti uvedena. Městský
soud pak správně dodal, že pokud se stavba nachází na hranici pozemku stěžovatelky, není to
ani v rozporu s pravomocnou výjimkou z odstupové vzdálenosti a ani se stavebním
povolením.
Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatelky stran rozsahu
stavby.
Je skutečností, že stěžovatelka v průběhu řízení požadovala, aby byly porovnány
stavební plány a stavební rozhodnutí předchozí a nynější, jak o tom svědčí protokol z ústního
jednání ze dne 23. 4. 2001. Odvolací orgán však k prověření námitek stěžovatelky stran
rozsahu stavby R. Š. zvolil místní šetření, které konal dne 14. 6. 2001. Při tomto šetření bylo
zjištěno, že stavba byla dokončena v souladu se změnou ze dne 5. 1. 2000, zakreslenou Ing.
arch. J. G. ve výkresu skutečného provedení stavby. Skutečný stav stavby nebyl ani v rozporu
s vydaným stavebním povolením a rovněž nebylo zjištěno, že by došlo ke změně stavby nad
rámec stavebního povolení. Stejně tak nebylo zjištěno, že by stavba zasahovala do pozemku
stěžovatelky. Je proto zcela opodstatněný závěr městského soudu, že nedošlo k rozšíření
garáže, ale obytné plochy domu nad garáží. Došlo proto k přístavbě v úrovni 2. nadzemního
podlaží, která je z tohoto místa provozně propojena s domem a nikoliv s garáží. Již vůbec
nelze přisvědčit úvaze stěžovatelky, která z tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o povolení
výjimky z odstupové vzdálenosti, dovozuje i nezákonnost rozhodnutí navazujících, tj.
stavební povolení, kolaudačního rozhodnutí, rozhodnutí odvolacího správního orgánu a
rozhodnutí městského soudu. Především je nutno vycházet z prezumpce správnosti správního
aktu, pokud není předepsaným způsobem zrušen, k čemuž v této věci nedošlo.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky proti rozsudku městského soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 38 Ca 11/2002 - 62,
není z hlediska uplatněných námitek tohoto mimořádného opravného prostředku důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst.1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu nevznikly náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení se opírá
o ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s., protože Nejvyšší správní
soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání takové náhrady. Ostatně
podle obsahu spisu Městské části Praha 11 ani žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu