ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.62.2005
sp. zn. 6 As 62/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci
žalobce: por. Z. K ., proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221,
Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j.
6 Ca 37/2004 – 30 ze dne 24. 8. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalobci se ne př i z ná vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jehož II. výrokem byl zrušen výrok
2. rozhodnutí ředitele Sekce personální ministerstva obrany č. j. 12047 - 24/2004 - 4614
ze dne 29. 1. 2004, o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutím stěžovatele ze dne
15. 12. 2003, č. j. 12047 - 9/2003 - 4614 a č. j. 12047 - 12/2003 - 4614, a kterým bylo zrušeno
rozhodnutí ředitele Ředitelství personální podpory Sekce personální ministerstva obrany
ze dne 15. 12. 2003, č. j. 12047-12/2003 - 4614, o propuštění žalobce ze služebního poměru
dle §19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v platném znění (dále
jen „zákon o vojácích z povolání“).
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále
jen „s. ř. s.“). Především se neztotožňuje s právním názorem městského soudu,
že by se překážka litispendence, která je v napadeném rozhodnutí uvedena jako jediná vada
postupu stěžovatele, měla bez dalšího (pouze na základě analogie a bez jakékoliv relevantní
argumentace) použít i v řízení podle části deváté zákona o vojácích z povolání,
když představuje pouze obecně uplatňovanou procesní zásadu, která není upravena
ani zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“),
ani v jiném právním předpisu. Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí městského soudu z důvodu nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů,
neboť v odůvodnění rozhodnutí se zejména neuvádí, jakých pochybení se měl stěžovatel
dopustit a v rozporu s jakými ustanoveními zákona je jeho postup v předcházejícím řízení.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Žalobce byl rozhodnutím náčelníka Sekce personalistiky Generálního štábu armády
České republiky ze dne 21. 8. 2003, č. j. 20086 - 73 - 9/2003 - 1186, propuštěn podle §19
odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání ze služebního poměru, který měl skončit dnem
30. 11. 2003. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal, že s ohledem
na to, že mu uvedené rozhodnutí bylo doručeno až dne 30. 9. 2003, měl jeho služební poměr
skončit dle §19 odst. 2 téhož zákona až po uplynutí tří kalendářních měsíců následujících
po dni doručení rozhodnutí, tj. dnem 31. 12. 2003. Dále namítal, že v rozporu s ustanovením
§20 odst. 1 písm. a) citovaného zákona byl ze služebního poměru propuštěn v době dočasné
neschopnosti ke službě pro nemoc. O odvolání žalobce rozhodl náčelník Sekce personalistiky
Generálního štábu armády České republiky autoremedurou dne 30. 10. 2003,
pod č. j. 20086 - 130 - 13/2003 - 1186, tak, že napadené rozhodnutí změnil v tom smyslu,
že služební poměr žalobce skončí dnem 31. 12. 2003.
Také proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž především namítal,
že v daném případě nebylo možné rozhodnout autoremedurou, neboť odvolací orgán
nevyhověl podanému odvolání v plném rozsahu, když ani v tomto rozhodnutí nerespektoval
právní úpravu obsaženou v ustanovení §20 odst. 1 písm. a) zákona o vojácích z povolání
týkající se zákazu propuštění ze služebního poměru v době dočasné neschopnosti ke službě
pro nemoc. O odvolání žalobce rozhodl ředitel Ředitelství personální podpory Sekce
personální ministerstva obrany, které se dne 30. 11. 2003 stalo nástupnickou organizační
jednotkou Sekce personalistiky Generálního štábu, opět autoremedurou dne 15. 12. 2003
pod č. j. 12047 - 9/2003 - 4614 tak, že rozhodnutí č. j. 20086 - 73 - 9/2003 - 1186 ze dne
21. 8. 2003 a č. j. 20086 - 130 - 13/2003 - 1186 ze dne 30. 10. 2003 zrušil a rozhodl o tom,
že služební poměr žalobce nadále trvá. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne
22. 12. 2003 a právní zástupce žalobce byl o vydání rozhodnutí vyrozuměn přípisem dne
19. 12. 2003.
Dne 15. 12. 2003 ředitel Ředitelství personální podpory Sekce personální ministerstva
obrany zároveň vydal rozhodnutí č. j. 12047 - 12/2003 - 4614, kterým podle §19 odst. 1
písm. e) zákona o vojácích z povolání z organizačních důvodů opětovně propustil žalobce
ze služebního poměru ke dni 31. 3. 2003.
Žalobce s vydanými rozhodnutími stěžovatele (tj. rozhodnutím ze dne 15. 12. 2003,
č. j. 12047 - 9/2003 - 4614 a č. j. 12047 - 12/2003 - 4614) nesouhlasil a v podaném odvolání
především namítal překážku litispendence, neboť o téže věci, tj. o propuštění žalobce
ze služebního poměru, probíhala ve stejné době současně dvě řízení. Odvolací orgán, ředitel
Sekce personální ministerstva obrany, rozhodnutím č. j. 12047 - 24/2004 - 4614 ze dne
29. 1. 2004 odvolání žalobce proti oběma vydaným rozhodnutím jako nedůvodné zamítl.
Žalobce napadl výše označené rozhodnutí stěžovatele žalobou u městského soudu,
v níž především namítal, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne
15. 12. 2003, č. j. 12047 - 12/2003 - 4614, bylo vydáno v době, kdy probíhalo jiné řízení
o propuštění žalobce ze služebního poměru, a že zde v době vydání rozhodnutí existovala
překážka věci zahájené, která (ačkoliv není výslovně řešena v procesních ustanoveních
zákona o vojácích z povolání, ani ve správním řádu) musí být aplikována, neboť jde o zásadu
uplatňovanou ve všech typech řízení.
Městský soud shledal žalobu důvodnou a II. výrokem napadeného rozsudku zrušil
výrok 2. rozhodnutí ředitele Sekce personální ministerstva obrany ze dne 29. 1. 2004,
č. j. 12047 - 24/2004 - 4614, kterým zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne
15. 12. 2003, č. j. 12047 - 12/2003 - 4614, a dále zrušil rozhodnutí ředitele Ředitelství
personální podpory Sekce personální ministerstva obrany č. j. 12047 - 12/2003 - 4614 ze dne
15. 12. 2003. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud konstatoval, že původní řízení
o propuštění žalobce ze služebního poměru bylo ve smyslu §151 odst. 7 zákona o vojácích
z povolání ukončeno až dnem doručení rozhodnutí o odvolání. Nové rozhodnutí o dalším
setrvání žalobce ve služebním poměru tak bylo možné vydat teprve poté, kdy bylo
pravomocně skončeno řízení původní. Městský soud dále poukázal na skutečnost, že otázka
litispendence (překážka věci zahájené) je základní zásadou uplatňovanou ve všech typech
řízení, přestože není v zákoně o vojácích z povolání výslovně zakotvena. Proto stěžovatel
nepostupoval v souladu se zákonem, když opětovně rozhodl o propuštění žalobce
ze služebního poměru, přestože předchozí rozhodnutí nenabylo právní moci, a nebylo tak
postaveno najisto, zda žalobce je ve služebním poměru, nebo je již propuštěn.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) téhož zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí
městského soudu spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů (§103 odst. 1 písm. d/
s. ř. s.), přičemž obě námitky stěžovatele míří do posouzení existence překážky litispendence
v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Ohledně kasační námitky mířící do nesprávného právního posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí,
že tato by byla důvodnou, pokud by městský soud aplikoval na danou věc nesprávný právní
předpis, nebo by sice užil právního předpisu správného, tento by však nesprávně vyložil.
V dané věci byl Nejvyšší správní soud povinen posoudit, zda městský soud nepochybil,
když v předcházejícím řízení uplatnil překážku litispendence (překážku věci zahájené).
Při zkoumání důvodnosti uvedené kasační námitky vyšel Nejvyšší správní soud
z obsahu spisového materiálu, z něhož vyplynulo (a stěžovatel tuto skutečnost v průběhu
řízení nikterak nezpochybňoval), že dne 15. 12. 2003 vydal pod č. j. 12047 - 12/2003 - 1614
nové rozhodnutí o opětovném propuštění žalobce ze služebního poměru podle §19 odst. 1
písm. e) zákona o vojácích z povolání, přestože dosud nebylo podle ustanovení §151 odst. 7
zákona o vojácích z povolání žalobci doručeno rozhodnutí č. j. 12047 - 9/2003 - 4614 ze dne
15. 12. 2003 (jímž odvolací orgán zrušil předchozí rozhodnutí stěžovatele a vyslovil,
že služební poměr žalobce i nadále trvá), a tedy nebylo pravomocně skončeno původní řízení
v totožné věci.
Propuštění vojáka z povolání ze služebního poměru je řízením ve věcech služebního
poměru, jehož komplexní právní úprava je obsažena v ustanoveních §144 až §152 zákona
o vojácích z povolání a které končí vydáním rozhodnutí, jímž se autoritativně rozhoduje
o právech a povinnostech ze služebního poměru vyplývajících. Rozhodnutí služebního
orgánu, které bylo doručeno a proti kterému již nelze podat odvolání, je v právní moci (§151
odst. 7 téhož zákona).
Stěžovatel, který nesouhlasil s uplatněním překážky litispendence v řízení ve věcech
služebního poměru, založil svou argumentaci na tvrzení, že dostatečnou garancí zákonnosti
rozhodování služebních orgánů, která nevyžaduje další speciální podmínky procesního
charakteru typu namítané překážky, je zásada nezneužívání výkonu práv a povinností
služebního orgánu k újmě jiného vojáka vyjádřená v ustanovení §2 odst. 4 zákona o vojácích
z povolání. Této argumentaci stěžovatele však nelze přisvědčit. Ačkoliv zákon o vojácích
z povolání výslovně institut překážky litispendence (překážky zahájeného řízení) neupravuje,
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, který ji analogicky uplatnil
i pro tento typ řízení, neboť stejně jako překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae) je i překážka
litispendence obecně aplikovaným procesně právním principem ve všech právních odvětvích
a i v řízení ve věcech služebního poměru je služební orgán povinen zkoumat její existenci
jako jednu ze základních procesních podmínek. Shodný právní závěr zaujal ve svém
rozhodnutí ze dne 4. 5. 2004, č. j. 52 Ca 23/2003 - 104 také Krajský soud v Hradci Králové,
který uvádí: „I ve správním řízení brání překážka litispendence tomu, aby u správního orgánu
probíhalo o téže věci jiné řízení. Jestliže správní orgán k této překážce nepřihlédne,…, a vydá
meritorní rozhodnutí, porušuje procesní zásadu, podle níž nelze projednávat jednu věc
ve dvojím řízení (ne bis in idem)“. Námitku stěžovatele mířící do nesprávného posouzení
právní otázky městským soudem dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvodnou.
Pochybení městského soudu mající za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tj. nepřezkoumatenost rozhodnutí v důsledku jeho
nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů) spatřuje stěžovatel především v tom, že se městský
soud v odůvodnění svého rozsudku ve vazbě na uplatnění překážky litispendence nezabýval
posouzením totožnosti předmětu řízení způsobem umožňujícím přezkoumatelnost jeho
rozhodnutí. Ani s touto námitkou stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Městský
soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně uvedl, proč a z jakých důvodů
uplatnil na daný případ překážku věci zahájené, přičemž totožnost věci, která je dána jednak
totožností předmětu řízení (tj. propuštěním žalobce ze služebního poměru) a totožností
účastníků řízení, zcela nepochybně vyplynula z obsahu spisového materiálu. Nejvyšší správní
neshledal v postupu městského soudu jakékoliv pochybení či vadu, která by měla za následek
nepřezkoumatelnost či nezákonnost jím vydaného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že kasační
námitka stěžovatele dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. taktéž není důvodná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud důvodně
zrušil shora označená rozhodnutí služebních orgánů obou stupňů pro nezákonnost,
neboť stěžovatel postupoval v rozporu se zákonem, když opětovně rozhodl o propuštění
žalobce ze služebního poměru, přestože nebylo v právní moci předchozí rozhodnutí v totožné
právní věci. Tímto svým postupem stěžovatel narušil jak princip právní jistoty, tak i princip
procesní ekonomie, neboť připustil, aby v totožné právní věci bylo zahájeno více řízení, která
mohla skončit s různým výsledkem. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační
stížnost byla v souladu s §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.). Žalobci, který měl ve věci plný úspěch, soud náhradu nákladů nepřiznal,
neboť žalobce o náhradu nákladů řízení nepožádal a z obsahu spisu nevyplynulo, že by
žalobci prokazatelné náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu