ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.63.2005
sp. zn. 6 As 63/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: A. – r. a., s. r. o., zastoupen JUDr. Jiřím Starým, advokátem, se sídlem Korunní
106, Praha 10, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské
nám. 2, Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze
dne 15. 9. 2005,
č. j. 11 Ca 284/2004 - 36, č. j. 11 Ca 20/2005 - 35, č. j. 11 Ca 19/2005 - 38,
č. j. 11 Ca 18/2005 - 35, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 11 Ca 24/2005 - 34,
č. j. 11 Ca 23/2005 - 35, č. j. 11 Ca 22/2005 - 35, č. j. 11 Ca 21/2005 - 36,
č. j. 11 Ca 29/2005 - 35, č. j. 11 Ca 30/2005 - 39, č. j. 11 Ca 32/2005 - 35,
č. j. 11 Ca 31/2005 - 34, ze dne 15. 9. 2005, č. j. 11 Ca 25/2005 - 30, č. j. 11 Ca 27/2005 - 28,
č. j. 11 Ca 26/2005 - 30, č. j. 11 Ca 28/2005 - 29,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 As 63/2005,
sp. zn. 6 As 64/2005, sp. zn. 6 As 65/2005, sp. zn. 6 As 66/2005, sp. zn. 6 As 67/2005,
sp. zn. 6 As 68/2005, sp. zn. 6 As 69/2005, sp. zn. 6 As 70/2005, sp. zn. 6 As 72/2005,
sp. zn. 6 As 73/2005, sp. zn. 6 As 74/2005, sp. zn. 6 As 75/2005, sp. zn. 6 As 1/2006,
sp. zn. 6 As 2/2006, sp. zn. 6 As 3/2006, sp. zn. 6 As 4/2006 se spojují
ke společnému projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. 6 As 63/2005.
II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, č. j. 11 Ca 284/2004 - 36,
č. j. 11 Ca 20/2005 - 35, č. j. 11 Ca 19/2005 - 38, č. j. 11 Ca 18/2005 - 35,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 11 Ca 24/2005 - 34, č. j. 11 Ca 23/2005 - 35,
č. j. 11 Ca 22/2005 - 35, č. j. 11 Ca 21/2005 - 36, č. j. 11 Ca 29/2005 - 35,
č. j. 11 Ca 30/2005 - 39, č. j. 11 Ca 32/2005 - 35, č. j. 11 Ca 31/2005 - 34,
ze dne 15. 9. 2005, č. j. 11 Ca 25/2005 - 30, č. j. 11 Ca 27/2005 - 28,
č. j. 11 Ca 26/2005 - 30, č. j. 11 Ca 28/2005 - 29 se zr uš uj í a tyto věci
se vr ac ejí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný Magistrát hlavního města Prahy v postavení stěžovatele napadl kasačními
stížnostmi šestnáct rozsudků Městského soudu v Praze blíže označených v záhlaví
a ve výroku sub. II tohoto rozsudku, jimiž byla zrušena rozhodnutí stěžovatele ze dne
12. 10. 2004, č. j. MHMP - 130718/2004/OST/ Kš, a dále rozhodnutí ze stejného dne opatřená
obdobnými čísly jednacími rozlišenými pouze šestimístným číslem za slovem „MHMP -“,
jimiž byla čísla 131 560, 131 578, 131 584, 131 567, 131 511, 131 514, 131 520, 131 523,
131 526, 131 530, 131 541, 131 546, 131 360, 131 549, 131 555 a tyto věci byly vráceny
stěžovateli k dalšímu řízení. Městský soud také v každé jednotlivé věci rozhodl o povinnosti
stěžovatele zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Těmito rozhodnutími stěžovatele bylo
rozhodnuto o odvoláních žalobce proti rozhodnutím správního orgánu I. stupně, kterým byl
stavební úřad (Úřad Městské části Praha 21), jenž dne 3. 8. 2004 šestnácti rozhodnutími
č. j. Výst/Bě/8047/2003/Si (a dále rozhodnutími s čísly jednacími v obdobné formě lišícími se
čtyřmístným (pětimístným) číslem a výrazem „Új“ místo výrazu „Bě“, kterými byla čísla:
8047.1, Új/8048, Új/8048.1, Új/8053, Új/8055, Új/8056, Új/8054, 8049, 8049.1, 8050,
8050.1, 8045, 8046, Új/8051, Új/8052 uložil žalobci pokuty podle ustanovení §106 odst. 1
písm. b) a e) zákona č. 50/1976 (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb., v úhrnné
výši 200 000 Kč (osmkrát podle cit. ust. písm. b/ 10 000 Kč, osmkrát podle cit. ust. písm. e/
15 000 Kč). Stěžovatel se měl dopustit správních deliktů, jejichž skutková podstata spočívala
v provedení reklamních zařízení bez ohlášení (písm. b/ cit. ust. §106 odst. 1 stavebního
zákona) a v užívání reklamních zařízení provedených bez ohlášení (písm. e/ cit. ust. §106
odst. 1 stavebního zákona).
Ze správních spisů plyne, že žalobce v prosinci 2003 umístil na pět sloupů veřejného
osvětlení (sloup č. 9128882 v k .ú. Ú. n. L., parc. č. 673/1, při komunikaci N., sloup č. 90
7636 v k. ú. B., parc. č. 206/1, sloup č. 907686 v k. ú. B., parc. č. 206/1, sloup č. 919069 v k.
ú. B., parc. č. 206/1, všechny při komunikaci Č., sloup č. 912881 v k. ú. Ú. n. L. parc. č. 673/1
při komunikaci N.) celkem osm reklamních zařízení na obchodní aktivity E., I. a H., tato
zařízení měla rozměry, které podle §71 odst. 2 stavebního zákona vyžadovaly ohlášení
stavebnímu úřadu (měla plochu větší než 0,6m2, byla umístěna na pozemku nebo stavbě a
byla viditelná z veřejných prostorů), přičemž v květnu 2004 byla tato zařízení sejmuta a
vyměněna za zařízení o ploše do 0,6m2, tedy nevyžadujícím ohlášení stavebnímu úřadu. Na
základě zjištění z prosince 2003, že na těchto pěti sloupech je umístěno osm reklamních
zařízení, jejichž provedení nebylo stavebnímu úřadu ohlášeno, bylo 15. 3. 2004 zahájeno
celkem šestnáct správních řízení, v nichž byl žalobce shledán vinným ze spáchání celkem
šestnácti správních deliktů - šestnáct rozhodnutí ze dne 3. 8. 2004 - (osmkrát za provedení
zařízení bez ohlášení, osmkrát za užívání reklamního zařízení provedeného bez ohlášení), za
což mu byla uložena osmkrát pokuta 10 000 Kč (písm. b/ §106 odst. 1 stavebního zákona),
osmkrát 15 000 Kč (písm. e/ §106 odst. 1 stavebního zákona). Stěžovatel v postavení
správního orgánu II. stupně v šestnácti odvolacích řízení změnil napadená rozhodnutí orgánu
I. stupně, nikoli však v zásadních směrech z hlediska právního hodnocení věci (upřesnil dobu
spáchání deliktu, případně umístění sloupů veřejného osvětlení na pozemcích).
Žalobce podal u Městského soudu v Praze proti rozhodnutím stěžovatele jednu žalobu,
kterou všechna tato rozhodnutí stěžovatele (šestnáct rozhodnutí) napadl z řady důvodů,
m.j. též proto, že zastával názor, že napadená rozhodnutí trpí nezákonností spočívající v tom,
že správní orgán současně uložil témuž subjektu dvě pokuty za dva správní delikty,
ačkoliv při aplikaci absorpční zásady měl uložit pokutu jednu. Žalobce v odůvodnění tohoto
žalobního bodu uvedl svůj názor, že za jedno reklamní zařízení byl postižen dvěma pokutami,
což považuje za nezákonné.
II.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2005, č. j. 11 Ca 284/2004 - 10,
vyloučil (s výjimkou věci žalovaného specifikované číslem rozhodnutí stěžovatele 130718)
věci žaloby proti ostatním patnácti rozhodnutím stěžovatele k samostatnému projednání.
Své rozhodnutí odůvodnil tak, že ačkoliv shledává určitou vzájemnou souvislost, nepovažuje
společné projednání a řízení za vhodné.
III.
Městský soud v Praze pak šestnácti rozhodnutími shora označených sp. zn. zrušil
všechna napadená rozhodnutí orgánu II. stupně (stěžovatele); předmětem soudního řízení byl
vždy přezkum každého jednotlivého rozhodnutí stěžovatele vážícího se k jednotlivému
reklamnímu zařízení, a k jednotlivé skutkové podstatě, tedy buď §106 odst. 1 písm. b)
nebo e) stavebního zákona. Městský soud shledal jako důvodnou žalobcovu námitku,
že při uložení trestu měla být aplikována per analogiam legis zásada absorpce, tedy,
že při souběhu deliktů měla být uložena pouze jediná sankce, a k okolnosti, že se žalobce
dopustil většího množství správních deliktů mělo být přihlédnuto při závěru o výši uložené
sankce. Městský soud pak přezkoumávaje rozhodnutí o deliktu vážícímu se k jednotlivému
reklamnímu zařízení podle §106 odst. 1 písm. b) stavebního zákona uvedl, že je mu zřejmé
z věci vedené u téhož soudu v jiném řízení, že za delikt vážící se k témuž reklamnímu zařízení
byl žalobce postižen též druhou pokutou (podle §106 odst. 1 písm. e/ stavebního zákona)
a naopak. Takový postup shledal v rozporu se zákonem, přičemž došel k závěru, že žalobce
se dopustil v případě každého reklamního zařízení naplnění skutkových podstat deliktů
ve vícečinném souběhu. Podle již dříve zastávané judikatury vzešlé z činnosti Vrchního soudu
v Praze městský soud dovodil, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť nebyl
aplikován princip absorpce; městský soud pak akcentoval, že postup správního orgánu nebyl
správný za situace ,,kdy správní orgán dospěl zejména v rámci jednoho správního řízení
k závěru, že se žalobce dopustil většího množství správních deliktů“.
IV.
Žalovaný (nyní v postavení stěžovatele a v tomto odůvodnění převážně označovaný
jako „stěžovatel“) podal proti rozhodnutím městského soudu kasační stížnosti, v nichž (s dále
uvedenou výjimkou) namítl, že městský soud se dopustil nezákonného právního názoru,
pokud jde o nutnost užití zásady absorpční při ukládání sankce v případě souběhu správních
deliktů. Stěžovatel se domnívá, že neporušil žádné výslovné ustanovení zákona, k porušení
§12 odst. 2 zákona o přestupcích nemohlo dojít, neboť tento zákon se na řízení o správních
deliktech nepoužije. Postup per analogiam legis je podle stěžovatele sice možný, nelze však
spatřovat nezákonnost v tom, že stěžovatel tak nepostupoval. Kritériem nemůže být
ani vhodnost takového postupu, neboť správní soudy mohou přezkoumávat toliko zákonnost
napadeného správního aktu, a názor vyslovený městským soudem vybočuje podle stěžovatele
z rámce soudní kontroly veřejné správy. Judikáty, které městský soud ve svých rozhodnutích
citoval, nejsou závazné pro jiné případy a stěžovatel poukázal na rozsudek městského soudu
sp. zn. 28 Ca 38/97 a Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 51/2004 - 72 ze dne 8. 6. 2005,
z nichž má podle stěžovatele plynout obdobný závěr, jaký zaujímá k věci on sám. Ve věci
sp. zn. 6 As 63/2005 dále namítl, že v řízení u městského soudu sp. zn. 11 Ca 284/2004 bylo
předmětem soudního řízení jiné rozhodnutí žalovaného, než které je uvedeno ve výroku
zrušujícího rozsudku (mělo jít o rozhodnutí č. 131511 namísto 130718).
Stěžovatel tak namítá nesprávné právní posouzení věci, tedy stížní důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“);
ten může být naplněn, pokud by městský soud aplikoval na věc právní normy nepřiléhavé,
anebo by zaujal výkladové stanovisko, jež by z hlediska přístupů aplikovaných Nejvyšším
správním soudem nebylo možno akceptovat. Pokud jde o námitku ve věci
sp. zn. 6 As 63/2005 (sp. zn. městského soudu 11 Ca 284/2004), tedy rozpor mezi výrokem
a obsahem soudního spisu, lze ji podřadit pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy
nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti.
Žalobce ve vyjádření ke kasačním stížnostem poukázal na některé právní úpravy
správního trestání, které výslovně zakotvují zásahu absorpční, a proto není důvodu,
proč by na principu analogie neměla být tato zásada užita i v projednávané věci.
Kasační stížnosti byly podány včas, stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož
napadené rozsudky vzešly, jedná se tedy o kasační stížnosti přípustné.
Nejvyšší správní soud přezkoumává napadené rozsudky vázán rozsahem a důvody
kasačních stížností (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), to neplatí, pokud bylo řízení před soudem
zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d/),
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné (§109 odst. 3 s. ř. s.).
V projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost třeba
považovat za důvodnou, byť převážně z příčin, jež shledal postupem ex officio za podmínek
vymezených shora citovaným ustanovením §109 odst. 3 s. ř. s., v prvé řadě pak
pro nepřezkoumatelnost šestnácti rozhodnutí městského soudu vydaných v samostatných
šestnácti řízeních, a to především pro nesrozumitelnost.
V.
Nejvyšší správní soud nejprve postupem podle §39 odst. 1 za užití §120 s. ř. s. spojil
samostatné kasační stížnosti, která spolu skutkově souvisejí, ke společnému projednání.
Jen tímto postupem bylo možno v jediném řízení posoudit ve vzájemných souvislostech děje,
jež vyústily v uložení sankcí za správní delikty, jichž se měl dopustit jediný subjekt – žalobce,
v prosinci 2003, tím, že na pěti sloupech veřejného osvětlení v relativní vzájemné blízkosti
(kat. území B. a Ú. n. L.) umístil celkem osm reklamních zařízení upozorňující na obchody I.,
E. a H., a to bez ohlášení stavebnímu úřadu, a posléze je užíval (po dobu přibližně pěti
měsíců, tj. do května 2004, než je nahradil zařízeními o jiných rozměrech). Kasační námitka
uplatněná stěžovatelem totiž míří na právní závěry městského soudu o tom, že v případě
souběhu deliktů nutno per analogiam legis užít zásadu upravenou §12 odst. 2 zákona o
přestupcích, jež vede k uložení jediného trestu za sbíhající se delikty, a to trestu za nejpřísněji
trestný delikt. Posoudit důvodnost této námitky vyžaduje především posouzení, zda a kolik
správních deliktů (skutků de iure) bylo spácháno, v jakých řízeních (vedených samostatně či
společně) bylo o deliktech rozhodnuto, a konečně, zda a nakolik je namístě užití zásady
absorpční pro uložení trestu (trestů) v projednávané věci.
Skutkový děj v projednávané věci nebyl sporný; pokud však měl městský soud
posoudit žalobní námitku napadající počet uložených sankcí, měl se vyrovnat se shora
naznačeným postupem, tedy vyhodnotit, zda se v projednávané věci jedná o dva či více
skutků de iure, včetně toho, zda se nejedná o jeden či více skutků, které nutno posuzovat
jako jediný delikt, přestože de facto jej tvořila řada dílčích útoků. Tím, že městský soud
vyloučil k samostatným projednáním v samostatném řízení každé napadené rozhodnutí ztratil
fakticky možnost takovou úvahu detailně provést – tato úvaha ovšem pro konečné posouzení
výroku o trestu je úvahou sine qua non. Soud tak posuzoval každé rozhodnutí stěžovatele
v izolovaném řízení, přičemž ze souvislostí, které znal z „jiných“ řízení, „usuzoval“
na souběh deliktů, přičemž svou úvahu uzavřel tak, že jde v případě každého reklamního
zařízení o dva delikty ve vícečinném souběhu. Tento svůj závěr ovšem nijak zřetelně ve svých
rozhodnutích najevo nedal – Nejvyšší správní soud by pouze při vysoké míře představivosti
mohl dovozovat, že městský soud měl zato, že došlo ke spáchání šestnácti deliktů,
z nichž vždy ty dva, které se vázaly na jedno reklamní zařízení, byly spáchány ve vícečinném
souběhu, takže při užití zásady absorpční mělo – snad – být uloženo osm trestů. Nepřihlédl
však k tomu, že jím uváděný §12 odst. 2 zákona o přestupcích je vystavěn na zásadě absorpce
trestních sazeb (absorpce mírnějšího trestu trestem přísnějším) přičemž delikty podle §106
odst. 1 stavebního zákona jsou všechny opatřeny stejnou trestní sazbou (pokuta až do výše
200 000 Kč). A navíc zákon o přestupcích v §12 odst. 2 předpokládá vedení společného
řízení o všech přestupcích téhož pachatele. Právní názor městského soudu pak tedy měl nutně
pokračovat a po úvaze o „izolaci“ skutků „de iure“ a jejich podřazení zákonným ustanovením
měl své závěry doplnit o okolnost, za nichž mělo či mohlo být vedeno společné řízení
a konečně upřesnit aplikaci absorpční zásady za situace, kdy za sbíhající se delikty hrozí
zákon totožnou sankcí.
V tomto ohledu však rozhodnutí městského soudu nedávají spolehlivý základ
pro posouzení Nejvyšším správním soudem. Městský soud totiž opomněl vážit, o kolik
tzv. skutků de iure se v posuzované věci jedná za shora popsaného skutkového děje,
anebo zda snad nejde v případě §106 odst. 1 písm. b) stavebního zákona o skutek jeden
(přestože jej tvoří řada dílčích útoků - pokračování) anebo zda se nejednalo v případě §106
odst. 1 písm. e) stavebního zákona o delikt trvající, jenž by měl být rovněž posuzován
jako jeden skutek de iure. Pro absenci bližších úvah v tomto směru ze strany městského soudu
však nemůže Nejvyšší správní soud vyslovovat své předběžné právní závěry, jimiž by tyto
okolnosti hodnotil.
Za nejzávažnější však Nejvyšší správní soud považuje nepřezkoumatelnost úvahy
o trestu, neboť není jasné, zda městský soud považoval za správné uložit osm trestů, či trest
jediný.
Přestože stěžovatel napadá rozsudky městského soudu proto, že se domnívá, že soud
není oprávněn judikovat za užití analogie, musí zde Nejvyšší správní soud poukázat na svou
již publikovanou judikaturu, z níž plyne, že tento soud respektuje obecně přijímanou zásadu
trestního práva, totiž zákaz analogie k tíži pachatele; na straně druhé stěžejní úloha správního
soudnictví tkví v ochraně subjektivních veřejných práv a při zřejmých deficitech úprav
správního trestání musejí správní soudy nalézt cestu pro průchod spravedlnosti.
Za této situace i Nejvyšší správní soud již v publikované judikatuře připustil užití absorpční
zásady při ukládaní trestu za správní delikty (srov. např. č. 772/2006 Sb. NSS). V tomto
ohledu se tedy stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že soudní přezkum správních aktů snad
končí tam, kde začíná mlčení zákonodárce – ba naopak, tam se musí naplno rozvinout funkce
soudu, jenž je povolán nalézat, zda veřejná správa nezkrátila účastníka řízení
na jeho veřejných subjektivních právech, a to ústavně konfromním způsobem, tedy
za respektování zásad zakotvených v našem ústavním pořádku a v souladu s mezinárodními
závazky (zde nutno připomenout závaznost Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod - 209/1992 Sb.- pro oblast správního trestání). Argumentace stěžovatele
rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 51/2004 - 72 neobstojí, neboť v oné věci šlo
o dva správní delikty podle rozdílných právních norem postižitelné různými správními
orgány. Z hlediska funkce Nejvyššího správního soudu jako jednotícího místa pro utváření
judikatury ve správním soudnictví pak není rozhodující, jak v které věci a kdy rozhodoval
městský soud – proto není zapotřebí vyrovnávat se s poukazem stěžovatele na jedno
rozhodnutí městského soudu.
Nejvyšší správní soud dále nepřehlédl, že v řízení správním neprobíhalo jediné
společné řízení o všech v úvahu přicházejících deliktech, nýbrž se správních spisů
je nesporné, že správní orgány vedly šestnáct samostatných správních řízení a vydaly šestnáct
samostatných správních aktů, jimiž vyslovily vinu a tresty za jimi posouzené delikty
v konečném počtu šestnácti. V rozporu s obsahem správních spisů městský soud
v odůvodnění svých rozsudků uvedl, že probíhalo jedno správní řízení. Pokud chtěl městský
soud vyslovit právní názor o trestu, musel si ujasnit shora uvedené okolnosti včetně právního
názoru na to, za jakých okolností může či musí vést správní orgán tzv. společné řízení
o několika správních deliktech, v němž jedině by bylo lze uložit za sbíhající se delikty jediný
trest za užití zásady absorpce.
Nejvyšší správní soud musel dát stěžovateli za pravdu, pokud namítá, že městský soud
ve věci sp.zn. 11 Ca 284/2004 vedl řízení o rozhodnutí žalovaného specifikované číslem
131 511, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí orgánu I. stupně
specifikovanému č. 8047 – zařízení na sloupu č. 907636 (což městský soud uvádí
i na 3. straně rozsudku sp. zn. 11 Ca 284/2004), zatímco ve skutečnosti rozhodnutí
žalovaného uvedené ve výroku tohoto rozsudku (tedy č. 130718) bylo rozhodnutím,
kterým bylo změněno rozhodnutí orgánu I. stupně pod č. 8045 (a vztahovalo se k úplně
jinému sloupu veřejného osvětlení, totiž č. 919069). Bohužel ani v protokolu o jednání ve věci
sp. zn. 11 Ca 284/2004 na č. l. 32 tohoto soudního spisu není vymezen předmět řízení.
Přitom výzvy soudu, vyjádření žalovaného, rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného
účinku, byly vedeny k rozhodnutí žalovaného specifikovanému č. 131 511, aby se ve výroku
rozsudku překvapivě objevilo rozhodnutí specifikované č. 130 718. Pokud pak rozsudek
ve spise sp. zn. 11 Ca 284/2004 (str. 3 z čl. 36) upomíná na věc vedenou u téhož soudu
po sp. zn. 11 Ca 19/2005, pak se jednalo o přezkum rozhodnutí vížícího se ke sloupu
č. 919069 (tedy nikoli ke sloupu č. 907636), přičemž odůvodnění rozhodnutí hovoří
o umístění reklamního zařízení H. na témže sloupu. Rozhodnutí orgánu I. stupně
specifikované č. 8047 na sloupu č. 907636 však upozorňovalo na E., nikoli na H.. Takové
rozhodnutí městského soudu je tedy zcela nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud ovšem shledal v souboru šestnácti rozsudků městského soudu,
proti nimž směřují kasační stížnosti a které byly spojeny k tomuto společnému projednání,
další nejasnosti, jež umocňují konečný pocit zdejšího soudu, že taková rozhodnutí není mocen
v jejich vlastní podstatě přezkoumat nejen z důvodů shora podaných, nýbrž i pro jejich
formální nedostatky. Takovou nejasností je například v rozsudku č. j. 11 Ca 19/2005 - 38
v odůvodnění poukaz na rozhodnutí žalovaného specifikované č. 130718, jímž měl být
žalobce potrestán „za užívání reklamního zařízení – H.“ na sloupu č. 919069 (tedy
podle §106 odst. 1 písm. e/ stavebního zákona), zatímco ve skutečnosti muselo jít
o rozhodnutí, jímž byl trestán za „provedení zařízení na tomto sloupu (tedy podle §106
odst. 1 písm. b/ stavebního zákona). V tomto rozsudku se navíc (jako v některých dalších)
v odůvodnění objevuje jiná částka nákladů řízení (4150 Kč) než ve výroku (3 075 Kč).
V rozsudku č. j. 11 Ca 20/2005 - 35, jenž dává do souvislosti rozhodnutí o deliktu
v řízení vedeném před žalovaným pod č. 131520, je pak v důsledku toho nejasnost,
o která reklamní zařízení na sloupu č. 907636 mělo jít, neboť rozhodnutí žalovaného
pod č. 131514, jež bylo předmětem přezkumu pod sp. zn. 11 Ca 20/2005, se týkalo zařízení I.,
zatímco pod č. 131520 šlo o zařízení E., byť na stejném sloupu. Patrně mělo jít o rozhodnutí
žalovaného specifikované č. 131 523.
Ostatně chybám, jež neměly zůstat stranou pozornosti městského soudu, neboť rovněž
vzbuzují nutně dojem nesrozumitelnosti, se nevyhnul ani žalovaný. V rozhodnutí žalovaného
specifikovaném č. 131523, které bylo přezkoumáváno v řízení u městského soudu
pod sp. zn. 11 Ca 22/2005, jímž bylo měněno rozhodnutí orgánu I. stupně specifikované
č. 8048.1 a týkalo se zařízení I. na sloupu č. 907636, uvedl žalovaný chybně, že se jednalo o
sloup č. 919069. V rozsudku, jímž bylo skončeno toto řízení (sp. zn. 11 Ca 22/2005) však
chybí i jakýkoli jen naznačující odkaz na konkurující si delikt, takže nelze vůbec vysledovat,
o souběh s čím se mělo vlastně jednat a proč mělo dojít k absorpci.
V řízení sp. zn. 11 Ca 18/2005 bylo přezkoumáváno rozhodnutí žalovaného
specifikované č. 131511 (vážící se k rozhodnutí I. stupně specifikované č. 8047 a zařízení E.
na sloupu č. 907636), přičemž soud v odůvodnění uvedl, že ze spisu zjistil, že na tomto
sloupu bylo umístěno zařízení H.; toto zjištění je ovšem v hrubém rozporu s obsahem spisu,
neboť na tomto sloupu (č. 907636) byla umístěna dvě zařízení, a to E. a I.. Ještě závažnější se
jeví rozpor mezi protokolem o jednání, v němž je ve spise sp. zn. 11 Ca 18/2005 na č. l. 32a
uvedeno jako rozhodnutí, jež je předmětem přezkumu, rozhodnutí specifikované č. 130718,
což je uvedeno i ve výroku vyhlášeného rozsudku, zatímco ve výroku rozsudku
s odůvodněním, jenž byl zřejmě doručen účastníkům řízení se zrušuje rozhodnutí stěžovatele
specifikované č. 131511.
V rozsudku č. j. 11 Ca 21/2005 - 36, kterým bylo rušeno rozhodnutí žalovaného
specifikované č. 131520 týkající se zařízení E. na sloupu č. 907636, se v odůvodnění chybně
uvádí, že mělo jít o zařízení I.; v tomto rozsudku je chybně uveden i odkaz na konkurující si
delikt (chybně uvedeno rozhodnutí č. 131514, ačkoliv mělo jít o rozhodnutí č. 131511,
chybně je uvedeno řízení sp. zn. 11 Ca 20/2005, ačkoliv patrně mělo jít o spis sp. zn. 11 Ca
18/2005, a je přítomen rozpor mezi výší nákladů řízení ve výroku rozhodnutí a v jeho
odůvodnění.
V rozsudku č. j. 11 Ca 24/2005 - 34 je uváděno jako řízení, z něhož pošel „dojem“
o konkurenci deliktů uváděno řízení sp. zn. 11 Ca 25/2005, ovšem za situace,
kdy přezkoumávaným rozhodnutím byl delikt založený provedením zařízení I. na sloupu č.
907686, není jasná souvislost s užíváním zařízení E. byť na témže sloupu (předmětem
přezkumu bylo zařízení I. na témže sloupu pod sp. zn. 11 Ca 26/2005). Obdobná nejasnost je
v rozsudku č. j. 11 Ca 23/2005 - 35 (sloup č. 907686, zařízení E.), v němž se za konkurující
delikt pokládá zařízení I. (sp. zn. 11 Ca 26/2005), ač patrně soud měl na mysli zařízení E. (sp.
zn. 11 Ca 25/2005), pokud ovšem hovořil o témže zařízení na témže sloupu, což činil.
V tomto rozsudku se opakuje rozdíl ve výši nákladů řízení uvedené ve výroku a odůvodnění.
V řízení pod sp. zn. 11 Ca 31/2005 městský soud přehlédl, že v přezkoumávaném
rozhodnutí specifikovaném č. 131578 je chybně označeno rozhodnutí orgánu I. stupně,
a že namísto rozhodnutí specifikovaného č. 8055 je uvedeno č. 8045. Z této skutečnosti
nevyvodil žádné závěry ve vztahu k přezkoumatelnosti rozhodnutí.
VI.
Poněvadž Nejvyšší správní soud shledal napadené rozsudky Městského soudu
nepřezkoumatelnými pro nesrozumitelnost, a to jednak pro absenci úvahy o žalobcově
odpovědnosti za správní delikty podle §106 odst. 1 písm. b) a e) stavebního zákona (zejména
z hlediska objasnění kolik vzájemně si konkurujících deliktů žalobce měl spáchat), absenci
názoru na možnost postupovat při projednání správních deliktů ve společném řízení
a pro nejasnost úvahy o absorpci při uložení trestu, jednak i pro řadu formálních pochybení,
jež v konečném důsledku rovněž přezkum znemožňují, neměl jinou možnost, než tyto
rozsudky zrušit a věci vrátit městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti. Městský
soud je zde vysloveným právním názorem vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu