ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.106.2005
sp. zn. 6 Azs 106/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: W. Z., zastoupen Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem nám. I. P.
Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11.
2004, č. j. 46 Az 58/2004 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 4584/VL - 10 - HA08 - 2002 ze dne 16. 2. 2004
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
ze své vlasti odešel, protože jej vlastní podnikání nedokázalo uživit a navíc musel investovat
do oprav automobilu, který při podnikání užíval. Při pohovoru rovněž zmínil skutečnost,
že svým autem porazil člověka a způsobil mu újmu na zdraví. Bylo mu uloženo zaplatit
tomuto člověku 300 tisíc RMB, pokud by tak neučinil, byl by uvězněn. Proto stěžovatel
svou vlast opustil. Žalovaný tak po zhodnocení stěžovatelových výpovědí neshledal splnění
podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Praze, v níž namítal nesprávné
posouzení důvodů pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu a nevztažení překážky
vycestování dle §91 téhož zákona. Dále namítl porušení §32 odst. 1 správního řádu,
neboť dle jeho názoru žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze označeným v záhlaví byla stěžovatelova žaloba
zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí
jsou v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že žalovaný postupoval správně,
když stěžovateli azyl pro nesplnění podmínek §12, 13 a 14 zákona o azylu neudělil,
jelikož jím uváděné skutečnosti nelze považovat za pronásledování či opodstatněnou obavu
z něho ve smyslu tohoto zákona ani za důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu. Soud se rovněž ztotožnil se závěry žalovaného o neexistenci překážek
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu a uplatňuje kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně uvádí, že se soud nezabýval tím,
zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy a vyšel ze spolehlivě zjištěného stavu
věci. Dále se domnívá, že je v jeho případě splněna podmínka pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, přičemž mu nelze přičítat k tíži, že nedisponuje žádnými písemnými důkazy.
Dále konstatuje, že žalovaný řádně nezkoumal důvody pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, a krajský soud ve svém rozsudku neuvedl, zda správní uvážení
žalovaného nebylo v této souvislosti nezákonné. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel
domnívá, že napadené rozhodnutí krajského soudu je stiženo nezákonností. Zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a kasační
stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas, a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §12 a 14 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byl stěžovatel ve své vlasti pronásledován či se takového pronásledování
opodstatněně obával z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu)
a jeho pochybení neshledal. Pronásledováním je přitom ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu
třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi
stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. Potíže, jimž se stěžovatel vycestováním z vlasti vyhýbá,
tj. nedostatečný výdělek v podnikání a nutnost zaplatit odškodnění za způsobený úraz,
proto nelze za pronásledování ve smyslu zákona o azylu považovat. Tento závěr ohledně
nesplnění podmínek pronásledování učinil Nejvyšší správní soud s přísným respektováním
základních principů, na nichž je azylové zákonodárství obecně postaveno.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele
je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí,
které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž
rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního
případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou
uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že ze spisů nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního
uvážení žalovaným nebo o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatele
a důvod hodný zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal. Krajský soud
proto aplikoval správný právní předpis, který správně interpretoval. Tato stěžovatelova
námitka tedy není důvodná.
Stěžovatelovy námitky ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu, lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval a dostatečně zjistil
všechny relevantní skutečnosti, proto nebylo třeba provádět další dokazování. To ostatně
nenavrhoval ani sám stěžovatel. Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy,
které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu dostačující. Krajský soud
proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud
tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu