ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.155.2005
sp. zn. 6 Azs 155/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
D. B. A., zastoupen Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem Masná 8, Moravská
Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 3. 11. 2004, č. j. 24 Az 647/2003 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Faridu Alizeyovi, se př i z ná vá
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1279,30 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce napadá kasační stížností shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
2. 5. 2002, č. j. U – 57/AŘ – 2000, jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 5. 10. 1999, č. j. U - 2748/VL - 36 - P08 - 99, kterým bylo
zastaveno řízení o žádosti o přiznání postavení uprchlíka podle §12 odst. 1 písm. b) zákona
č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o uprchlících“);
a o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Správní orgán dospěl k závěru, že žalobce porušil svoji povinnost aktivně v průběhu řízení
spolupracovat, zejména podávat úplné a pravdivé informace a vysvětlení k žádosti.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze v zákonné lhůtě, o níž rozhodl ve smyslu
platné právní úpravy příslušný Krajský soud v Ostravě, se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí ministra vnitra, jež napadl v celém rozsahu, a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Žalobce výslovně namítl porušení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, 5
a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“). V doplnění žaloby uvedl, že nepravdivé údaje uváděl proto, že byl veden
obavou z nuceného návratu do Angoly, kde mu hrozí mučení a smrt. Při druhé žádosti o azyl
již uvedl svoji skutečnou totožnost a dále, že jeho návrat do Angoly by znamenal jednoznačně
zatčení a smrt. Dále uvedl, že je přesvědčen, že došlo k porušení mezinárodních závazků
České republiky, a to Úmluvy o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestání. Rovněž uvedl, že dne 14. 7. 2001 uzavřel sňatek s českou státní občankou,
se kterou žije ve společné domácnosti a plánují založit rodinu. Pokud jde o skutkové důvody
žalobce, odkázal na spisový materiál žalovaného, zejména na svoji žádost o udělení azylu
a protokol o pohovoru.
Žalobce vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 11. 2004,
č. j. 24 Az 647/2003 – 39, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že byly splněny podmínky pro zastavení řízení o přiznání postavení uprchlíka podle §12
odst. 1 písm. b) zákona o uprchlících.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce (dále jen
„stěžovatel“) dne 8. 2. 2005 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne
25. 1. 2005, kasační stížnost byla podána osobně u krajského soudu dne 8. 2. 2005.
Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen
advokátem.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen
„s. ř. s.“). Stěžovatel opakovaně uvádí, stejně jako v žalobě, že správní orgán porušil příslušná
ustanovení správního řádu, neboť nebyl přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci, a tím došlo
k porušení procesních práv stěžovatele ve správním řízení. Tvrdí, že správním orgánem
a následně pak i krajským soudem vůbec nebylo bráno v úvahu, že v inkriminované době byl
stěžovatel pod psychickým nátlakem, neuvědomoval si následky svého počínání, neboť kvůli
obavám z návratu do své rodné země odmítal cokoliv sdělit. Podle mínění stěžovatele toto
jeho jednání nelze považovat za neposkytnutí potřebných informací a z toho dovozuje,
že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ust. §12 odst. 1 písm. b) zákona o uprchlících.
Důvod k podání kasační stížnosti stěžovatel dále spatřuje v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Vytýká soudu, že se řádným způsobem nevypořádal s důvody uváděnými v žádosti o přiznání
postavení uprchlíka, když nezkoumal, zda Angola je státem, který splňuje podmínky definice
bezpečné země původu. Rovněž se podle jeho mínění krajský soud nevypořádal s definicí
pronásledování tak, jak je upravena v §2 odst. 6 současné platné právní úpravy dané zákonem
o azylu. Stěžovatel proto rozhodnutí krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné s tím,
že je dán důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje kasační stížností napadené
rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, což odůvodnil toliko
odkazem na ust. §107 s. ř. s. tím, že právní následky rozhodnutí o neudělení azylu by
pro jeho osobu mohly znamenat nenahraditelnou újmu spočívající v povinnosti vrátit
se na území státu, kde byl nezákonně pronásledován.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Ostravě. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu, byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení
a na vydané rozhodnutí.
Kasační stížnost z uvedených důvodů považuje žalovaný za nedůvodnou a navrhuje
její zamítnutí. Stejně tak neshledává důvody k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103
odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový
materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Podle §103 odst. 1 písm. d)
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti, spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Ostravě a shodně s tímto soudem má za to, že byly splněny podmínky
pro zastavení řízení o přiznání postavení uprchlíka podle §12 odst. 1 písm. b) zákona
č. 498/1990 Sb., o uprchlících. Podle tohoto ustanovení se řízení o přiznání postavení
uprchlíka zastaví, jestliže žadatel neposkytuje potřebnou spolupráci k posouzení žádosti
(když taková povinnost je mu uložena ustanovením §7 odst. 2 písm. c/ téhož zákona, podle
kterého je žadatel povinen v průběhu řízení o žádosti spolupracovat, zejména podávat úplné
a pravdivé informace a vysvětlení k žádosti). S námitkami stěžovatele se krajský soud
náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Námitkami stěžovatele, že krajským soudem nebylo zkoumáno, zda Angola je státem,
který splňuje podmínky definice bezpečné země původu, a že se soud nevypořádal s definicí
pronásledování tak, jak je upravena v §2 odst. 6 současné platné právní úpravy dané zákonem
o azylu, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť tyto nejsou důvodné, protože v daném
případě bylo rozhodováno o zastavení řízení o přiznání postavení uprchlíka podle §12 odst. 1
písm. b) zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, účinného ke dni 31. 12. 1999, tedy podle
platné právní úpravy účinné v době rozhodování prvostupňového orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Ostravě napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky
stěžovatele o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2005,
č. j. 24 Az 647/2003 – 53, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů, odměna za jeden úkon ve výši 1000 Kč, spočívající v písemném podání
soudu ve věci podané kasační stížnosti, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky, tj. 1 x 75 Kč za jeden úkon podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy
1075 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů řízení v celkové výši 1279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu