ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.169.2005
sp. zn. 6 Azs 169/2005 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně: I. L., zastoupena JUDr. Pavlem Bugárem, advokátem, se sídlem Žitná 45, Praha
1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 7 Az 216/2003 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu JUDr. Pavlu Bugárovi,
se ne př i znává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba
směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM - 2105/VL - 11 - P08 - R2 - 2000
ze dne 16. 9. 2003, kterým bylo rozhodnuto, že účastník řízení nesplňuje důvody udělení
azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka především namítá, že Městský soud v Praze posoudil uvedenou kauzu v rozporu
s platným právním řádem. Dále uvádí, že shledává vážná pochybení všech dosavadních
orgánů v řízení o udělení azylu a v projednání věci u městského soudu, který podle názoru
stěžovatelky projednal věc v rozporu se zákonem o azylu.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.
Současně požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, což odůvodnila
tím, že má obavu z návratu na Ukrajinu, kde jí podle jejího mínění hrozí vážné nebezpečí
z politických důvodů, a dále porušením právních předpisů ze strany příslušných orgánů,
které rozhodovaly o její žádosti a azyl. Rovněž požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů
pro řízení o kasační stížnosti, neboť nemá žádný příjem.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho
rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy, a odkázal
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila
v průběhu správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Správní orgán navrhl zamítnutí kasační
stížnosti a rovněž k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledává důvody.
Nejvyšší správní soud z předloženého správního spisu zjistil, že stěžovatelka podala
žádost o udělení azylu dne 24. 10. 2000. V této žádosti a při pohovoru, který s ní byl proveden
2. 10. 2001, uvedla, že je ruské národnosti, křesťanského vyznání, není a nikdy nebyla
členkou žádné politické strany, není a nebylo proti ní vedeno trestní stíhání. Po rozpadu
Sovětského svazu v roce 1990 se přestěhovala do L., kde pociťovala ze strany místního
obyvatelstva silné nacionalistické tendence z důvodu její ruské národnosti. Z tohoto důvodu
údajně nemohla najít pracovní uplatnění. Měla také stálé problémy se sousedy a kvůli
sousedským neshodám jí byl odebrán telefon, neboť měla se sousedy společnou linku.
Připustila rovněž potíže s placením nájemného. Její nezletilá dcera pociťovala stejný útlak.
Po odchodu stěžovatelky ze země původu byla její dcera v roce 2000 vyloučena z učiliště,
protože na třídní schůzky nedocházel žádný z rodičů. Podle mínění stěžovatelky důvodem
vyloučení dcery ze školy byla její ruská národnost, pro kterou měla potíže s učiteli
a spolužáky. Ekonomické potíže ve své vlasti stěžovatelka nepociťovala, i když nebyla
zaměstnána a pouze si sháněla práci. Šila na zakázky a jezdila pracovat do Polska, byla
ekonomicky zajištěná. Jiné důvody k žádosti o azyl neuvedla. Ministerstvo vnitra
rozhodnutím ze dne 16. 9. 2003, č. j. OAM - 2105/VL - 11 - P08 - R2 - 2000, rozhodlo
o neudělení azylu z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu, a nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Ze soudního spisu Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelka proti rozhodnutí správního orgánu podala v zákonné lhůtě žalobu, v níž
namítla neopodstatněné zjednodušování problémů, pro které musela zemi svého původu
opustit, a to obavy před nepřiměřenými zásahy do života svého i její rodiny,
přičemž rozhodující pohnutkou byla evidentně její etnická příslušnost. Uvedla, že ona sama
i její dcera byly na Ukrajině vystaveny konkrétním projevům silné etnické nesnášenlivosti
vůči osobám ruské národnosti ze strany příslušníků většinového ukrajinského etnika.
Podle její mínění navzdory oficiálním proklamacím o rovnoprávnosti národností na Ukrajině
v praxi dochází ze strany státu k ignorování nároků občanů ruského etnika na poskytování
zákonem garantovaných práv a svobod a díky takovémuto přístupu státních úřadů
se pak vytváří společenské klima, v němž se bez větších omezení a zábran projevuje
netolerance vůči osobám ruské národnosti. Stěžovatelka odkázala na argument uvedený
v Příručce k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydaného
Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky v Ženevě v lednu 1992. O azyl nepožádala
ihned po příjezdu do České republiky, neboť žádost o azyl je závažným rozhodnutím,
které je podle názoru stěžovatelky žadatel oprávněn učinit kdykoliv. Z uvedených důvodů
navrhla, aby soud rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 7 Az 216/2003 - 29, zamítl
jako nedůvodnou, když vyšel z toho, že jediný rozhodovací důvod napadeného správního
rozhodnutí stěžovatelka nezpochybnila, a tudíž její žaloba nemohla být úspěšná.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel zaobírat nejprve z hlediska
její přípustnosti. Pouze přípustná kasační stížnost může být soudem projednána věcně.
Podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení domáhá zrušení
soudního rozhodnutí.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. je možno kasační stížnost podat pouze z vymezených
důvodů, přičemž důvod, o který kasační stížnost opírá, musí stěžovatel v kasační stížnosti
uvést (§106 s. ř. s.). Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se
jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Požadavek na uplatnění některého z důvodů taxativně vypočtených v §103 odst. 1
s. ř. s. je přitom třeba vykládat v souladu se zásadou, že procesní právní úkon účastníka řízení
(v daném případě kasační stížnost) se posuzuje podle jeho obsahu. Na jedné straně tedy sice
postačí, že ze znění kasační stížnosti jsou seznatelné důvody, které zákonným kasačním
důvodům odpovídají a není rozhodující, že sám stěžovatel tyto důvody jednotlivým
ustanovením nepodřadil. Na straně druhé ale nepostačí, jestliže stěžovatel v kasační stížnosti
pouze ocituje některé z písmen §103 odst. 1 s. ř. s., ale nekonkretizuje vady v řízení či vady
v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil.
V daném případě správní orgán rozhodl o neudělení azylu z důvodu nesplnění
podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, a že se na stěžovatelku nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Městský soud žalobu stěžovatelky
proti rozhodnutí správního orgánu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka tak měla v podané kasační stížnosti zpochybňovat správnost závěru
krajského soudu o zamítnutí žaloby pro nesplnění podmínek pro udělení azylu podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a nevztažení překážky vycestování podle §91
citovaného zákona, neboť pouze z tohoto pohledu byla věc správním orgánem a krajským
soudem posuzována. Jen k tomu bylo možno upínat důvody kasační stížnosti, neboť ty vždy
musejí odrážet rozhodnutí soudu; takovéto důvody však stěžovatelka v kasační stížnosti
neuvedla.
Kasační stížnost není ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. přípustná a Nejvyšší správní soud
ji proto jako nepřípustnou odmítl (§46 odst. 1 písm. d/ s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Za těchto okolností pozbylo na významu rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného účinku.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.),
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byl usnesením Městského soudu v Praze č. j. 7 Az 216/2003 - 46 ze dne
15. 2. 2005 pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě
platí hotové výdaje za zastupování a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Protože v dané věci nebyly provedeny ustanoveným advokátem žádné úkony, jak vyplývá
z obsahu soudního spisu, a nebyly tak naplněny zákonné předpoklady pro přiznání odměny
ve smyslu platné právní úpravy dané vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, bylo
rozhodnuto, že ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Pavlu Bugárovi,
se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti, jak uvedeno
v bodě III. výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu