ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.259.2005
sp. zn. 6 Azs 259/2005 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
S. F., zastoupen JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem, se sídlem Husova 17, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
č. j. 60 Az 10/2005 - 34 ze dne 17. 3. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Petru Knoblochovi se př i zn ává odměna
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 1. 2005, č. j. OAM - 34/LE - B02 - B03 - 2005,
byla žádost o azyl žalobce (dále jen „stěžovatel“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel za důvody své žádosti o azyl
označil obavu z trestního postihu, neboť na něho byl vydán zatykač pro prodej neproclených
cigaret. Tuto činnost stěžovatel vykonával, jelikož příjmy ze zemědělství na čínském venkově
jsou příliš nízké a on potřeboval peníze na léčení svého otce. Žalovaný tak po zhodnocení
stěžovatelových výpovědí dospěl k závěru, že neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily
o tom, že by mohl být ve své vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Plzni. V ní uvedl, že s rozhodnutím nesouhlasí, a namítal porušení jednotlivých ustanovení
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), určující povinnosti
správního orgánu v průběhu správního řízení a dále porušení §12 a §91 zákona o azylu.
V podrobnostech odkázal na obsah správního spisu.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni blíže označeným v záhlaví, byla stěžovatelova
žaloba zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž vycházelo
rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí
jsou v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že žalovaný postupoval správně,
když stěžovatelovu žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatelem uváděné důvody
nelze podřadit pod azylové relevantní důvody ve smyslu §12 zákona o azylu. Rozsudek byl
stěžovateli doručen dne 1. 4. 2005 a ten 4. 4. 2005 požádal soud o ustanovení zástupce,
jehož prostřednictvím by mohl podat kasační stížnost. Usnesením Krajského soudu v Plzni
ze dne 6. 5. 2005, č. j. 60 Az 10/2005 - 65, byl stěžovateli zástupce ustanoven a dne
24. 5. 2005 podal kasační stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť krajský soud dle jeho názoru
nesprávně a příliš úzce vyložil §12 – §14 zákona o azylu. Stěžovatel svou vlast opustil
pro obavu z postihu za trestnou činnost, je ovšem podstatné, že se této činnosti nedopouštěl
z nějakých sobeckých pohnutek, nýbrž z toho důvodu, že výdělky v zemědělství jsou příliš
nízké, a on proto neměl finanční prostředky na náklady související s léčením otce. K páchání
trestné činnosti tak byl donucen pro svou příslušnost k velmi chudé sociální skupině,
čehož evidentně využily osoby, které mu možnost prodeje neproclených cigaret nabídly.
Z výše uvedených důvodů bylo možno za použití extenzivního výkladu stěžovateli udělit azyl
podle §12 zákona o azylu, stejně jako humanitární azyl podle §14 téhož zákona. Stěžovatel
tedy nesplňoval podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona
o azylu. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a rozhodl tak, že žalovaný vydá nové rozhodnutí, jímž stěžovateli azyl udělí.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí tak
rozsudek krajského soudu byl vydán v souladu s právními předpisy. V dalším odkázal
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele. Zároveň navrhl
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 ve spojení s §35 odst. 7
s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a kasační
stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu, lze podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci
nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci
správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byla stěžovatelova žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná správně
a v souladu se zákonem. Podle §16 odst. 1 písm. g) bude žádost o azyl zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, pokud žadatel neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by mohl být
ve své vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
(tj. z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů). Pronásledováním je přitom ve smyslu §2
odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Potíže, jimž se stěžovatel vycestováním
z vlasti vyhýbá, tj. obava z postihu za páchání nepolitické trestné činnosti, nejsou okolnostmi
svědčícími o tom, že by mohl být ve své vlasti pronásledován ve smyslu zákona o azylu
a nejsou ani jevem státní mocí přímo vyvolaným, tajně podporovaným, státními orgány
vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaným. Za zcela nepodstatné lze
v této souvislosti označit pohnutky, které stěžovatele k páchání trestné činnosti vedly.
Pokud jde o naznačovanou příslušnost k sociální skupině velmi chudých osob, pak i v této
souvislosti nelze než konstatovat, že stěžovatel vyslovil toliko obavu z postihu za páchání
trestné činnosti. Ze stěžovatelových vyjádření učiněných v průběhu řízení před žalovaným
nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jeho případě jednalo o byť i jen náznak potíží
majících svůj původ v azylově relevantních důvodech, nelze proto konstatovat, že by takový
závěr krajského soudu byl nepodložený. Nelze při tom dovodit, že by výklad pojmu
pronásledování ve vztahu k §12 zákona o azylu byl ve stěžovatelově případě nepřiměřeně
úzký. Krajský soud při tom zcela správně vyšel ze skutkových zjištění, která ve věci učinil
žalovaný. Krajský soud v Plzni tak aplikoval správnou právní normu, kterou správně
po právní stránce vyhodnotil. Nejvyšší správní soud proto pochybení krajského soudu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) neshledal.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna právnímu zástupci stěžovatele, který mu byl ustanoven k jeho žádosti
usnesením krajského soudu, byla stanovena za dva úkony právní služby (porada s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení a sepsání kasační stížnosti) na základě §9 odst. 3
písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 2000 Kč. Výše hotových
výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za dva úkony právní
služby ve výši 150 Kč. Celkem tedy stěžovatelovu zástupci náleží odměna 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu