ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.265.2005
sp. zn. 6 Azs 265/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Haplové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: O. T., zastoupena JUDr. Karlem Polákem, advokátem, se sídlem Lorecká 465,
Kutná Hora, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. 47 Az 692/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 7. 7. 2003,
č. j. OAM – 655/LE – J01 – J01 – 2003, nebyl žalobkyni udělen azyl podle §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti,
na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod, či se jiným způsobem politicky angažovala. Vzhledem k tomu
dospěl správní orgán k závěru, že žalobkyně nebyla pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu a shledal, že žalobkyně
nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a), b) zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu, o níž rozhodl
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 47 Az 692/2003 – 25 tak, že žalobu
zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správní orgán se zabýval všemi tvrzeními
žalobkyně, jež uváděla v průběhu správního řízení, opatřil si dostatek skutkových zjištění
a po zhodnocení tvrzení žalobkyně ve vztahu k ostatním důkazům v řízení provedeným,
dospěl ke správnému závěru o neudělení azylu žalobkyni pro nesplnění podmínek v zákoně
o azylu uvedených. Krajský soud neshledal důvodnou ani výhradu žalobkyně poukazující
na to, že žalovaný si pro posouzení existence překážek vycestování nezjistil skutečný stav
na Ukrajině. Naopak krajský soud dospěl k závěru, že si žalovaný opatřil dostatečné množství
listinných důkazů o zemi původu žalobkyně a dostál tak zákonné povinnosti zjistit náležitě
skutečný stav věci.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne
2. 2. 2005, kasační stížnost byla podána u krajského soudu dne 8. 2. 2005. Jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že rozsudek krajského soudu napadá v celém
rozsahu. Jako důvody kasační stížnosti uvedla, že rozhodnutí je nezákonné, neboť spočívá
na nesprávném posouzení právní otázky, a dále, že řízení trpí vadou, která spočívá v tom,
že nebyla správně zjištěna skutková podstata, ze které správní orgán a následně i soud
vycházel. Stěžovatelka poukázala na to, že v případě svého návratu do své vlasti
má důvodnou obavu z toho, že by byla vystavena nelidskému či ponižujícímu zacházení
ze strany osob, které ji přemlouvaly k provozování prostituce v Německu. Uvedené
skutečnosti při správném právním posouzení věci by podle stěžovatelky nutně měly vést
k závěru, že v jejím případě je dána překážka vycestování ve smyslu §91 odst. 1 zákona
o azylu. Stěžovatelka je proto přesvědčena o tom, že právě ve vztahu k překážkám
vycestování skutková podstata, ze které správní orgán a soud ve svých rozhodnutích
vycházely, nemá oporu ve spise, resp. je v rozporu s informací ve spisech obsaženou.
V této souvislosti stěžovatelka zdůraznila, že v případě překážky vycestování podle §91
odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu, zákon nespecifikuje důvod, pro který cizinci,
o kterého jde, hrozí nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení, a že tudíž tato hrozba
může vyplývat z jakéhokoliv důvodu. Nemusí tudíž tato překážka vycestování vyplývat
z rasových, náboženských, národnostních důvodů či příslušnosti k určité sociální skupině
či z politického přesvědčení, jak je tomu v případě překážky ve smyslu §91 odst. 1 písm. a)
bod 1 zákona o azylu. Odůvodnění napadeného rozsudku pak podle stěžovatelky nasvědčuje
tomu, že krajský soud, stejně jako správní orgán, tuto skutečnost nebral v úvahu, a že tudíž
i v tomto směru napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky.
Nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení, kterému by byla stěžovatelka
v případě návratu do své vlasti vystavena, pak podle názoru stěžovatelky rovněž zakládá
podmínky pro to, aby jí mohl být udělen humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu,
přičemž správní orgán ani soud možnost udělení humanitárního azylu stěžovatelce
z uvedených důvodů vůbec nebraly v úvahu. I v tomto směru podle stěžovatelky rozhodnutí
i rozsudek spočívají na nesprávném posouzení právní otázky a vycházejí ze skutkové
podstaty, která nemá oporu ve spise.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušit napadený rozsudek a zároveň
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry krajského
soudu. Dále uvedl, že v případě stěžovatelky nebyla zjištěna existence žádného z taxativně
vymezených důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, žalovaný poukázal
na skutečnost, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka požádala o azyl v České
republice kvůli vyhrožování ze strany soukromé osoby. Proti nelegální činnosti třetích osob
se nebránila způsoby, které jí poskytoval ukrajinský právní řád, tj. neobrátila se na státní
orgány se žádostí o pomoc. Žádný zvláštního zřetele hodný důvod k udělení azylu podle §14
zákona o azylu správní orgán neshledal, stejně tak nebylo zjištěno naplnění žádné z taxativně
vymezené podmínky pro vyslovení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stížnostní důvody, které stěžovatelka uplatnila, lze podřadit pod ust. §103 odst. 1
písm. a), b) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b), s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu nebo,
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou
dotčeného správního rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského
soudu v Praze a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelkou uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak krajský soud právní otázku v předcházejícím
řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že Krajský soud v Praze správně usoudil a rozhodl, že stěžovatelka nemá nárok
na udělení azylu podle §12, a že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu. Povinnost ukončit pobyt by v případě stěžovatelky neplatil, pokud by byla nucena
vycestovat do státu, kde jí hrozí nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ze strany
orgánů státu. To však stěžovatelka netvrdí a pouze poukazuje na to, že uvedené nebezpečí
jí hrozí ze strany soukromých osob. V takovémto případě však nelze dospět k závěru,
že zde existuje překážka vycestování ve smyslu §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu.
V případě udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, ten lze udělit
pouze v případě hodného zvláštního zřetele, přičemž zákon nestanoví podmínky pro jeho
udělení. Proto na něj není právní nárok a zůstává tak pouze na režimu správního uvážení
posoudit důvody žadatele o azyl. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný zkoumal,
zda v případě stěžovatelky nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení tohoto azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní orgán
řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi a pokud sám
z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí
v jeho pravomoci, zejména když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl o vlastní kasační stížnosti,
z důvodu nadbytečnosti se již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu
vnitra se nepřiznává náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu