ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.286.2005
sp. zn. 6 Azs 286/2005 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: N. Q. T., zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem
Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2005, č. j. 60 Az 42/2005 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepři zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 14. 3. 2005,
č. j. OAM - 205/LE - B01 - B02 - 2005, byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního
řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu jsou ekonomické důvody a snaha
legalizovat pobyt na území České republiky.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou napadl
rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu výroku o zamítnutí jeho žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobce namítl porušení
ustanovení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“). Podle mínění žalobce správní
orgán se jeho žádostí o udělení azylu nezabýval odpovědně a svědomitě, nezjistil přesně
a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí,
rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřesvědčilo žalobce o tom, že správní orgán vzal
v úvahu veškeré skutečnosti vztahující se k jeho případu, žalovaný se v rozhodnutí
nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Dále žalobce uvedl, že se nemůže vrátit zpět
do Vietnamu, neboť mu hrozí nebezpečí ze strany lidí, kteří mu půjčili peníze na cestu
do Evropy, musí peníze vydělat, a proto se ocitá v nebezpečí života. Dále žalobce namítl
porušení ustanovení §12 a §91 zákona o azylu s tím, že se domnívá, že splňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu a pro vztažení překážky vycestování ve smyslu citovaných
ustanovení zákona. Po stránce skutkové žalobce odkázal na obsah správního spisu
a vzhledem k uvedenému navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 5. 2005,
č. j. 60 Az 42/2005 – 37, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl,
že se ztotožňuje se závěrem správního orgánu, jež žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť důvodem žádosti o udělení
azylu jsou ekonomické důvody a snaha legalizovat pobyt na území České republiky.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne
17. 6. 2005 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a zjistil, že kasační stížnost je podána včas. Stěžovateli byl rozsudek krajského soudu doručen
dne 3. 6. 2005, kasační stížnost byla podána osobně u Krajského soudu v Plzni dne
17. 6. 2005. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel
je zastoupen advokátem.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil stížnostní důvody podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti především uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., a tvrdí, že krajský soud, stejně jako žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní
otázku, a sice zda je možno na případ žalobce vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Dále stěžovatel uvádí, že ve své domovské zemi se dostal do finančních
problémů a nebyl schopen zajistit legálním způsobem prostředky pro svou obživu,
jeho žádosti o zajištění zaměstnání či sociálních dávek byly státními orgány odmítnuty.
Sociální situace ve Vietnamu je velmi tíživá a závažnost problémů dosahuje takové úrovně,
že je stěžovatel přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona
z humanitárních důvodů. Rovněž je přesvědčen, že na základě skutečností, které uvedl, je dán
důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona, neboť patří do sociální skupiny
nezaměstnaných, kteří nemají žádné hmotné zabezpečení a domovský stát tuto situaci
toleruje, resp. sám tuto situaci podporuje. V této souvislosti upozorňuje též na čl. 65 „Příručky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka“, a podává svůj výklad
„pronásledování“ s tím, že i když v citovaném dokumentu je uvedeno, že pronásledování
se týká za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země, tak může být
podle jeho mínění za pronásledování považováno páchání diskriminačních či jinak
postihujících činů některých složek místního obyvatelstva. Důvod k podání kasační stížnosti
stěžovatel dále spatřuje v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když má za to, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu
nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný zcela
nerespektoval situaci žadatele o azyl, který má jen velmi omezené možnosti pro zajištění
důkazů o perzekuci v domovské zemi, a krajský soud tuto skutečnost ponechal
bez povšimnutí. Konečně důvod podání kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., když je toho názoru, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní
otázku, zda správní řízení, předcházející podání žaloby, netrpělo procesní vadou. Stěžovatel
je přesvědčen, že žalovaný se porušení správního řádu dopustil minimálně tím,
že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci a jeho rozhodnutí neodpovídá
ustanovení §47 odst. 3 citovaného předpisu, neboť odůvodnění je nedostatečné. Stěžovatel
se dále domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování podle §91
zákona o azylu, kterými se podle jeho mínění žalovaný, ani krajský soud v odůvodnění svých
rozhodnutí nezabývali.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, což odůvodnil tím, že aby mohl
uplatňovat svoje procesní práva u soudu, potřebuje být i nadále přítomen v České republice.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Plzni. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Správní
orgán dále uvedl, že v průběhu správního řízení neuvedl stěžovatel žádnou skutečnost
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu, a proto bylo správním orgánem shledáno naplnění podmínek stanovených v ust. §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Kasační stížnost proto žalovaný považuje za nedůvodnou,
stejně tak i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil
stížnostní důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1
písm. a) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění
správného skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký
učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech
skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Podle §103 odst. 1 písm. d)
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se výrokem napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry krajského
soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu,
a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem,
nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl
udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Plzni právní otázku v předcházejícím řízení
posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že krajský soud správně vyšel z toho, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
takže žalovaný správně jeho žádost o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu. S námitkami stěžovatele se krajský soud náležitým a vyčerpávajícím
způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelem uváděné ekonomické potíže a tíživá sociální situace v zemi
původu – ve Vietnamu, a dále problémy se soukromými osobami, od kterých si žadatel
vypůjčil peníze na cestu do Evropy a po návratu se obává o svůj život, není důvodem,
který je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy nebyly
zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy jeho rasou, národností,
náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory,
a nejsou proto důvodem pro udělení azylu. Stejně tak snaha legalizovat pobyt na území České
republiky není relevantním důvodem pro řízení o udělení azylu.
Neobstojí tedy ani námitka týkající se nevztažení překážky vycestování,
neboť překážka vycestování se v souladu s ustanovením §28 zákona o azylu posuzuje pouze
v případě neudělení nebo odnětí azylu. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu nelze považovat
za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové lze považovat
pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení
důvodů tvrzených žadatelem o azyl. Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší správní soud
v postupu žalovaného v daném případě žádné pochybení a ani krajskému soudu nelze
vytýkat, že se otázkou splnění podmínek pro udělení azylu řádně ve svém rozsudku
nezabýval, neboť v případě zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné by bylo
rozhodování podle citovaných ustanovení zákona o azylu nadbytečné. Rovněž námitka,
že stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu s odkazem na čl. 65 dokumentu - „Příručka
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka“, vydaného Vysokým
komisařem pro uprchlíky v lednu 1992 v Ž., je nedůvodná. Neobstojí ani námitka stěžovatele
týkající se tvrzené příslušnosti k sociální skupině nezaměstnaných, kteří nemají žádné
hmotné zabezpečení a domovský stát tuto situaci toleruje, resp. sám tuto situaci podporuje,
neboť ani tato nebyla uplatněna v žalobě, a proto se jí Nejvyšší správní soud nezabýval.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Plzni napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Důvodnými nebyly rovněž shledány námitky
stěžovatele o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Plzni postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu