ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.289.2005
sp. zn. 6 Azs 289/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: N. S., zastoupena JUDr. Lumírem Mičánkem, advokátem, se sídlem Točitá
18/1722, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2005, č. j. 24 Az 2319/2003 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu JUDr. Lumíru Mičánkovi,
se ne př i znává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 24. 11. 2003,
č. j. OAM - 6089/VL - 07 - 04 - 2003, nebyl žalobkyni udělen azyl ve smyslu §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného
zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně nesplňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu, když ze země
svého původu (Ukrajiny) odešla pouze z toho důvodu, že měla problémy se svým přítelem,
který se k ní choval nadřazeně, ponižoval ji s cílem získat její byt.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu, o níž rozhodl
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č. j. 24 Az 2319/2003 - 33, tak,
že ji zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že nebyly zjištěny žádné
důvody svědčící pro pronásledování žalobkyně ve smyslu §12 zákona o azylu.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, v níž především namítla, že při projednávání její žádosti o azyl došlo k pochybení
správního orgánu tím, že tento správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
před vydáním rozhodnutí, důkazy, které si opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné,
a že rozhodnutí správního orgánu nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická
vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Dále pak znovu poukázala na své problémy
se svým přítelem, který ji ohrožuje na majetku a zdraví, přičemž policie jí odmítá poskytnout
pomoc. Z těchto důvodů uprchla do České republiky a požádala zde o azyl. Svá tvrzení
odůvodnila odvoláním se na názor v Příručce k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, konkrétně
na článek 53 a článek 43 této Příručky. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla napadené
rozhodnutí zrušit a zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. Poukazuje na to, že v průběhu správního řízení bylo nepochybně zjištěno,
že stěžovatelka žádala o udělení azylu kvůli problémům se soukromými osobami. Žalovaný
se přiklání k rozhodnutí krajského soudu a neshledává žádná pochybení jeho rozhodnutí,
neboť stěžovatelka dle jeho názoru nesplňuje podmínky stanovené §12 zákona o azylu,
nebyly naplněny ani podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu, ani zvláštního
zřetele hodné důvody podle §14 zákona o azylu nebyly shledány. V případě Příručky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka, vydané Vysokým
komisařem v lednu 1992 v Ženevě uvádí žalovaný, že není pro správní orgán závazná,
má pouze doporučující charakter. Stěžovatelka podle názoru žalovaného nenaplňuje důvody
uvedené v příručce, neboť ve své žádosti o azyl neuvedla žádné důvody spadající pod důvody
podle článku 43 a článku 53 výše jmenované příručky. Z těchto důvodů žalovaný navrhl
zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s ust. §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §103 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stížnostní důvody uplatněné stěžovatelkou v její kasační stížnosti lze podřadit
pod ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění
správného skutkového závěru ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spise
skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačují k učinění správného skutkového závěru.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou
dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který správně
po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích
žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu a shodně
s tímto soudem má za to, že stěžovatelkou uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak v řízení
před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze zařadit pod žádný
zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno,
na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
tak krajský soud právní otázku v přecházejícím řízení posoudil správně. S ohledem
na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě
správně usoudil a rozhodl, že stěžovatelka nemá nárok na udělení azylu podle §12
ani z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu a že se na ni nevztahuje překážka
vycestování podle §91 citovaného zákona. S námitkami stěžovatelky se krajský soud
náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelkou uváděné důvody, tedy problémy s přítelem v souvislosti s bytem
stěžovatelky na Ukrajině, nejsou důvodem, který je podřaditelný pod ustanovení zákona
o azylu, neboť uváděné problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými,
tedy její rasou, národností, náboženstvím, příslušnosti k určité sociální skupině,
či zastávanými politickými názory.
Výhrady stěžovatelky v souvislosti s postupem žalovaného při zjišťování skutkového
stavu jsou neseny pouze v obecné rovině, takže Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá
než konstatovat, že z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný při zjišťování skutkového stavu
věci, když vyšel především z výpovědi stěžovatelky, nějak pochybil. Nejvyšší správní soud
proto dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě nepochybil, jestliže považoval rozhodnutí
žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu
vnitra se nepřiznává náhrada nákladu řízení o kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2005, č. j. 24 Az 2319/2003 - 42,
byl stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát JUDr. Lumír
Mičánek. Uvedený advokát k výzvě soudu žádné náklady spojené se zastoupením
stěžovatelky neúčtoval, rovněž z obsahu spisu nevyplývá, že by advokát nějaký úkon právní
pomoci v této věci provedl, bylo proto rozhodnuto, že ustanovenému zástupci se nepřiznává
odměna za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu