ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.292.2005
sp. zn. 6 Azs 292/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. K ., zastoupen Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem Praha 2,
Rubešova 10/83, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1.
2005, č. j. 8 Az 7/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností podanou dne 7. 3. 2005 napadá
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, č. j. 8 Az 7/2004 - 33, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2158/VL - 07 - P08 - 2003
ze dne 18. 11. 2003, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný vzal za podklad svého rozhodnutí
pouze obecnou informaci o situaci v zemi stěžovatelova původu, přičemž pominul další
relevantní informace vyplývající ze shromážděných podkladů a ani ty, které citoval
v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevyhodnotil a nevypořádal se s nimi.
Zpráva MZV USA za rok 2002 obsahuje další žalovaným necitované informace,
ze kterých vyplývá, že státní orgány dávají přednost etnickým Kazachům před ostatními
národy, že státní orgány jsou silně zkorumpovány; etničtí Kazaši jsou upřednostňováni
při zaměstnávání, o čemž svědčí i Zpráva MZV ČR. Zavádění kazašského jazyka jako
úředního jazyka Kazachstánu je prováděno diskriminačním způsobem. Stěžovatel tvrdí,
že z podkladů shromážděných žalovaným v průběhu správního řízení plyne, že tvrzení
stěžovatele o diskriminaci vůči menšinám bylo prokázáno a přes proklamace je státními
orgány trpěno a tolerováno. Pro případ návratu má stěžovatel obavy z výhrůžek,
které by mohly vést až k nebezpečí pro jeho život. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení. Rovněž žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá důvodnost kasační stížnosti a navrhuje její
zamítnutí. Stěžovatel ve správním řízení výslovně potvrdil, že o azyl požádal s cílem
legalizovat pobyt na území České republiky, což však je zneužitím azylové procedury.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
(národnosti ruské) zemi původu opustil v roce 2001 z národnostních důvodů, neboť byl
obtěžován Kazachy v dopravních prostředcích a v obchodě, s žádostí o pomoc se na žádný
státní orgán neobrátil, neboť tyto potíže neměl čím doložit. Dalším důvodem byly potíže
v zaměstnání (byl hlavním mechanikem ve vězení), na jaře roku 2001 se velitelem stal
Kazach a nedlouho poté mu kolega řekl, aby odešel z práce; poté nalezl ve své kanceláři
drogy, kterých se zbavil, poté po něm neznámí lidé telefonicky požadovali 5000 USD za tyto
drogy - stěžovatel měl dojem, že nový velitel nařídil svým podřízeným, aby mu podstrčili
drogy, aby jej mohl vyhodit z práce. Poté mu neznámí lidé telefonicky vyhrožovali, zabili
jejich kocoura a nechali zmizet jejich psa. Do České republiky přišel v roce 2001, o možnosti
požádat o azyl věděl, jen nevěřil, že jej dostane. Když se mu nepodařilo zajistit pracovní
vízum (na území České republiky příležitostně pracoval) a hrozil návrat do Kazachstánu,
rozhodl se z důvodu legalizace pobytu požádat o azyl. Žalovaný dospěl k závěru,
že podmínky pro udělení azylu nejsou v případě stěžovatele splněny a stěžovateli azyl
neudělil. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadl správní
rozhodnutí žalobou, v níž namítal vady řízení z důvodu porušení některých ustanovení
správního řádu, argumentačně se omezil na jejich parafrázi a v dalším textu žaloby
pak vyjádřil nespokojenost s tím, jak žalovaný hodnotil shromážděné důkazy a jak rozhodl,
přičemž soudu předložil novinový článek z roku 2000 o problémech s kazašským jazykem
u nekazašského obyvatelstva. Nesouhlasil také s interpretací skutečnosti, že o azyl požádal
až po téměř dvou letech pobytu na území České republiky, varianta pracovat a postarat
se tak o rodinu se stěžovateli zdála lepší než žádat o azyl, nyní si uvědomuje, že měl žádost
o azyl podat ihned po svém příjezdu, domnívá se, že tuto skutečnost však nelze použít
na podporu rozhodnutí o neudělení azylu. Za nesprávné má i rozhodnutí o neexistenci
překážky vycestování, neboť osoby, které mu telefonicky vyhrožovaly, stále žijí. Městský
soud v Praze jeho žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli doručen 23. 2. 2005, ten jej napadl
kasační stížností dne 7. 3. 2005.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost je tak podána osobou
oprávněnou, včas, přitom jde o kasační stížnost přípustnou, neboť stěžovatel namítá vady
řízení před žalovaným, pro které měl městský soud jeho rozhodnutí zrušit, což neučinil.
Je tak uplatněn důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Za této situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze
přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti a z důvodu jí uplatněného (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o hodnocení podkladů získaných ve správním řízení, to měl žalovaný
zaměřit na zjištění, zda jsou v případě stěžovatele splněny podmínky pronásledování. Tím je
ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného
třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna úřady v zemi
stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. Poukazoval-li stěžovatel v řízení na údajné útoky
soukromých osob, pak podmínka udělení azylu, jež by s těmito útoky souvisela, by v takovém
případě mohla být splněna pouze tehdy, pokud by útoky byly realizovány v přímé souvislosti
s uplatňováním politických práv a svobod (§12 písm. a/ zákona o azylu) nebo z důvodu jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů (§12 písm. b/ zákona o azylu), přitom v obou případech nebyla
poskytnuta stěžovateli právě z uvedených důvodů ochrana ze strany příslušných orgánů,
pokud by taková ochrana byla potřebná a stěžovatel by jí hodlal fakticky využít. V případě
stěžovatele sice mohly být útoky, na které poukazoval, proti němu vedeny z důvodu jeho
národnosti (v dopravních prostředcích, v obchodě), nepochybně však nešlo o represi ze strany
státu, přičemž nešlo ani o represi nepřímou, neboť stěžovatel nevyužil pomoc příslušných
orgánů v zemi původu, ani se o ni nepokusil. Pokud jde o potíže v zaměstnání a následné
výhrůžky, pak platí zde obdobně, že stěžovatel ponechal tyto události bez jakékoliv reakce
ze své strany, jedinou reakcí byl odchod ze země původu. Tvrdí-li stěžovatel, že se žalovaný
nezabýval jeho konkrétní situací, pak tento závěr Nejvyšší správní soud nesdílí. Žalovaný
musel vést dokazování směrem korespondujícím s důvody, o které stěžovatel opřel svoji
žádost o udělení azylu. Nevyplývalo-li ze stěžovatelových tvrzení, že by represe,
na kterou poukazoval, byla represí ze strany státu (to, že jeho zaměstnavatelem bylo
Ministerstvo vnitra, nelze hodnotit jako ústrky ze strany státu, zvláště pokud události
v zaměstnání se nestaly nikdy předmětem jakékoliv reakce ze strany zaměstnavatele,
neboť o to stěžovatel nijak neusiloval), pak byla osobní situace stěžovatele posouzena
dostatečně - právě ve vztahu k jeho tvrzením. Ze žádných skutečností stěžovatelem
uváděných nevyplynulo, že by mu nebyla poskytnuta ochrana ze strany země původu
před útoky, které proti němu byly vedeny z důvodu národnosti. Potíže v zaměstnání mohly
mít i výrazně jiné pozadí, žalovaný dovozoval, že se mohlo jednat o snahu soukromých osob
poškodit stěžovatele v zaměstnání. Za této situace pro přesné a úplné zjištění skutečného
stavu věci rozhodného pro udělení azylu nebo pro konstataci existence překážky vycestování
potřeba dalšího dokazování ze strany žalovaného nevyvstala, stěžovatel ani v řízení správním
nečinil žádné procesní návrhy a k podkladům rozhodnutí se nechtěl vyjádřit ani se s nimi
seznámit, jak vyplývá z protokolu o pohovoru konaném dne 24. 7. 2003.
Namítá-li dále stěžovatel kromě toho skutečnosti, jež mají vyplývat podle jeho názoru
ze Zprávy MZV USA, které žalovaný nevzal v úvahu, pak ani v tom se nelze se stěžovatelem
ztotožnit. Žalovaný zřetelně uvedl, že obyvatelé, kteří nejsou kazašské národnosti se velmi
obávají toho, co vnímají jako rostoucí preferování etnických Kazachů; nezpochybnil
tedy obecně situaci v Kazachstánu, kde prosazování principu zákazu diskriminace
zakotvenému v ústavě, se prosazuje problematicky. Hodnotil však situaci vzhledem
k tvrzením stěžovatele, z nichž nebylo lze dovodit splnění podmínek pronásledování
definovaných zákonem o azylu. Ze Zprávy MZV USA za rok 2002 založené ve správním
spise nelze dovozovat toleranci státních orgánů (tedy nepřímé pronásledování) ve vztahu
k cíleným ústrkům ze strany soukromých osob kazašského původu, ústrky ze strany státu
(státních úřadů) nemohly být na základě tvrzení o zaměstnání stěžovatele ve věznici nijak
dovozovány. Konečně judikaturou zdejšího soudu bylo jasně vyloženo, že značný časový
odstup při podání žádosti o azylu, byť by i mohl žadatel (obecně zde míněn jakýkoli žadatel
o azyl) opustit zemi původu z azylově relevantních důvodů, jej v azylové proceduře
diskvalifikuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005,
sp. zn. 2 Azs 423/2004, zpřístupněn na www.nssoud.cz). Jedná se tedy o skutečnost,
k níž žalovaný přihlédl relevantně - pokud stěžovatel tvrdí, že byl v zemi původu
pronásledován, logika azylového zákonodárství tkví v poskytnutí bezprostřední ochrany,
a to jak z hlediska zeměpisného (první bezpečná země), tak časového. Žádost o azyl nemůže
sloužit jako prostředek k legalizaci několikaletého pobytu na území České republiky.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal namítané vady řízení
před žalovaným, které měly tkvít především v rozporech skutečností uváděných v rozhodnutí
s těmi, jež jsou obsahem správního spisu, pro které by bývalo mělo být rozhodnutí žalovaného
městským soudem zrušeno. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace již nebylo třeba se zabývat návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.;
stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepříslušní, neboť v řízení neměl úspěch,
žalovanému, jenž byl v řízení úspěšným, soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť ze soudního
spisu žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní
činnosti, nelze zjistit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu